Barokní perla Polabí
Barokní Lysá nad Labem
Lysé nad Labem hovoří znalci jako o „barokní perle Polabí“.
Kulturní historie Lysé je téměř čítanková. Sahá až do doby, kdy sem přišli staří Slované. V devátém století na zdejším hrádku věznil kníže Oldřich svého bratra Jaromíra a roku 1034 ho zde nechal oslepit. K roku 1034 o Lysé píše Kosmas ve své kronice. Roku 1291 povýšila osadu Lysá, jež byla věnným majetkem českých královen, královna Guta, manželka Václava II. a matka Elišky Přemyslovny, na město. Královen, jimž Lysá patřila, bylo celkem pět – proto má věž ve znaku města, který městu udělil Ferdinand I. (od roku 1548 patřilo Habsburkům), pět stínek.
Od roku 1892 se Lysá úředně jmenuje Lysá nad Labem, v roce 1949 se slučuje s kdysi rybářskou osadou, nyní částí města, Litol.
Dnes viditelná barokní historie se začala odvíjet až roku 1647, kdy Lysou a přilehlé kostomlatské panství dostal darem od císaře Ferdinanda III. generál Johann hrabě Sporck (Jan Špork) „za znamenité služby válečné“, především však za vyhranou bitvu s Turky u svatého Gottharda na řece Raabu v Uhrách.
Jeho syn hrabě František Antonín Sporck (F. A. Špork) přebudoval zdejší zámek na honosné barokní sídlo s přilehlým francouzským parkem, do kterého nechal vytvořit rozsáhlou galerii soch. Z této přestavby pochází také zámecká kaple sv. Tří králů a bohatá fresková výzdoba sálů (výjevy ze Starého zákona, mytologické a alegorické náměty, veduty Paříže a Versailles). V centrálním sále druhého patra dal vděčný syn na počest svého otce vytvořit monumentální nástěnnou malbu ztvárňující právě slavnou bitvu u sv. Gottharda.
František Antonín Špork nezůstal jen u přebudování svého sídla. Zcela zásadně zasáhl do utváření celého města i okolní krajiny. Ve snahách F. A. Šporka pokračovala i jeho dcera Anna Kateřina a rovněž její manžel, adoptovaný syn F. A. Šporka, František Karel Rudolf hrabě Sweerts – Sporck.
Do zámeckého areálu vstoupíme bránou francouzského parku. Před námi se otevře dlouhá cesta vroubená zastřiženou habrovou stěnou a dvěma řadami plastik alegorií jednotlivých měsíců. Na ně, v širokém předzámeckém stupňovitém parteru, navazují sochy představující alegorie čtyř ročních období, dne, noci, přírodních živlů a světadílů. Takto rozsáhlý soubor alegorických plastik nemá ve světovém sochařství obdoby. Vždyť i zámek francouzských králů ve Versailles je vyzdoben pouze alegoriemi dvanácti měsíců. Autorem této nádherné galerie pod širým nebem je František Adámek z Nových Benátek (dnes Benátky nad Jizerou). Ten vytvořil také plastiky lvů, lvic a sfing s kartušemi. Naproti nim lemují labyrint z habrových keřů mytologické sochy Ignáce Michala Platzera. Celý soubor je doplněn mramorovými lavicemi.
Ze sochařské výzdoby lze ještě jmenovat několik drobných putti a monumentální rodový Sweerts – Sporckovský erb nad průjezdem v levé části zámeckého křídla.
Horní parter je členěn sestříhanými buxusovými ornamenty.
Zámek je dnes využíván jako domov důchodců, a tak lze do jeho interiérů vstoupit jen po předchozí domluvě. Na nádvoří nahlédnout můžete.
V letech 1700 až 1704 vznikla při rotundě a kostelíku Narození Panny Marie rezidence bosých augustiniánů, kteří se v Lysé natrvalo usadili v roce 1713.
Později byl na místě těchto církevních staveb postaven nový klášter s kostelem (byl zbořen v závěru 19. století). Klášter byl vystavěn v letech 1731 – 1741 tak, aby jeho severní křídlo s bránou uprostřed tvořilo přirozený architektonický protipól trojkřídlému zámku a zároveň uzavíralo jeho čestný dvůr, a z jihu tvořil dominantu města.
V čelní části jižního průčelí je na středním trojúhelníkovém štítu umístěna socha sv. Jana Nepomuckého, na nárožích jsou dva andělé, vrchol jižního křídla zdobí socha sv. Augustýna. Sochy jsou z dílny J. A Quitainera. V refektáři kláštera, jehož interiér zdobí nástropní malby Františka Vogeta z roku 1741, pořádá archiv příležitostné výstavy.
V průjezdu do rajského dvora někdejšího augustiniánského kláštera je umístěn náhrobník generála Jana Šporka pocházející z původního farního kostela, který stával až do roku 1882 uprostřed náměstí, a to spolu s náhrobníkem jeho první manželky Anny Margerety.
Šporkův náhrobník je na spodní části ozdoben reliéfním erbem, orámovaný ornamentem z dubových větviček, v horní části s votivním nápisem v němčině, který v překladu zní:
„Zde leží vysoce urozený pán pan Johann svaté říše římské říšský hrabě von Špork pán panství Lysá, Konojedy, Morašice, Městec, Choustníkovo Hradiště, Malešov, Hoříněves a Vřešťov Jeho císařské Milosti vojenský rada generál kavalerie a plukovník jízdy zemřelý dne 6. srpna roku 1679.
Tomu, čím jsem byl, učinila smrt konec. Nechť ten, jenž tato slova čte, obrátí se s prosbou k Bohu za spásu mojí duše.“
Na náhrobníku Anna Magarety von Sporck čteme (v překladu):
„Zde leží pohřbena vysoce urozená paní paní Anna Margareta Trevin von Sporck narozená ve starobylém šlechtickém rodu von Linsing tedy pánů ve Šlesvicku Holštýnsku dne 30. července 1659 S Bohem usmířená zesnulá Bůh buď jí milostivý Amen.“
Od zámku, míjeje plastiku sv. Jana Nepomuckého před klášterem a plastiku sv. Floriána pod mohutným červenolistým bukem, scházíme obnovenou kaštanovou alejí ke kostelu sv. Jana Křtitele. Jeho ohradní zeď zdobí rovněž ojedinělý soubor soch. Nejvzácnější z nich – sv. Jeronýma, vytvořil sám Matyáš Bernard Braun. O autorech dalších svatých se vedou učené spory, ale sochu sv. Antonína prokazatelně vytvořil Jan Bokoff.
Železná mříž na dvoukřídlé bráně před bočním vchodem do kostela sv. Jana Křtitele v Lysé nad Labem je jedinečným příkladem krásné kovářské práce z takzvaného druhého období renesance. Zřejmě sem byla přenesena od původního kostela. Rozvinutí motivů na mříži je organické, některé úponky a šavlovité listy odbočují na opačnou stranu proti hlavnímu rozvedení motivu. Plošky listů zdobí vyrážené rýhy. Spoje oblých železných prutů jsou za horka rozkované a formované do podoby dráčků, satanášů či černého kohouta. Nástavce křídel brány tvoří proplétané spirálovitě stočené pruty, které se rozvíjejí do postav dvou andělů. Střed vrcholu brány tvoří kříž.
V půvabném interiéru nedávno zrekonstruovaného barokního kostela stojí za pozornost především varhany z roku 1774, ozdobené soškami andílků s hudebními nástroji, a sličný mramorový náhrobek generála Jana Šporka. Naproti kostelu stojí barokní fara z roku 1758.
Ve městě potkáme ještě dvě skluptury – Pannu Marii Immaculatu v parku na náměstí, datovanou 1884, a barokní plastiku Stigmatizace sv. Františka na náměstíčku Na Františku, mezi dvěma památnými stoletými lipami, a další stavby. Radnice byla dokončena v roce 1741. Vpředu má podloubí klenuté na šesti pilířích. K východnímu průčelí přiléhá klenutá brána s pískovcovým ostěním, zdobená klenákem a pokrytá prejzy. Interiéry přízemí i prvního patra jsou klenuty valenou klenbou s lunetami a trojúhelníkovými a pětibokými výsečemi. Jedna místnost v patře je zdobená štukovým stropem.
Měšťanský dům č. p. 177 se v letech 2009 a 2010 konečně dočkal zasloužené rekonstrukce. Jedná se o někdejší hostinec, postavený na začátku 18. století, po požáru v roce 1751 přestavěný. Tuto pozdně barokní přestavbu dokládají zejména valené klenby s pětibokými výsečemi. V letech 1842 – 1850 klasicistně upravený. Severní křídlo bylo prodlouženo o západní trakt a hmota domu byla sjednocena valbovou střechou a novou fasádou.
Architektonicky hodnotný je rovněž dům č. p. 20 na náměstí Bedřicha Hrozného. Jeho barokní jádro pochází z druhé poloviny 18. století, přestavený byl na konci 19. století v neoklasicistním slohu.
Někdejší špitál, dnes Muzeum Bedřicha Hrozného, byl postaven na místě vyhořelé původní radnice v roce 1754. Za povšimnutí stojí ve dvoře pavlač podklenutá pěti segmenty. V roce 1789 byla v domě založena Janem Stejskalem první světská lékárna (v roce 1873 byla přemístěna do domu č. p. 22 na náměstí Bedřicha Hrozného).
Zajímavý je rovněž toleranční evangelický kostel z roku 1787. Na dvoře fary jsou umístěny náhrobky přenesené sem ze zrušeného evangelického hřbitova, např. pomník rodiny Hrozných či bývalého majitele panství W. Andrewse. Roste tu také chráněný památný solitérní strom, sto dvacet let starý, původem ze Severní Ameriky, nahovětvec dvoudomý.
V Přemyslově ulici je kaple Církve československé – husitské.
Na Husově náměstí najdeme moderní bustu Mistra Jana Husa, na Náměstí Bedřicha Hrozného památník obětem I. světové války (sochař Rudolf Březa a architekt Jaroslav Rössler) z roku 1921 a památník zdejšího rodáka – orientalisty Bedřicha Hrozného, jehož expozici nabízí místní muzeum.
Z moderní architektury stojí za zmínku kubistická vila postavená v roce 1912 architektem Emilem Králíčkem pro generálního radu cukrovaru Jindřicha Beniese v Litoli, dům č. p 253 Na Františku s kubistickými prvky.
Šporkovský odkaz nalezneme i v okolí města. Nedaleký zámeček Bon Repos získal nedávno nového soukromého majitele, který na rozdíl od státu, potažmo armády, jež tu po řadu let hospodařila po svém, vkládá do zajímavé památky nemalé finanční prostředky. Zde měl František Antonín Špork svůj „kratochvilný areál“, v němž odpočíval, rozjímal a věnoval se své vášni – čižbě (lovu ptáků).
Současný zámecký komplex má pět samostatných staveb - přední zámeček z poloviny 18. století, zadní stavení (Maison de Bon Repos) z roku 1700, čínský rokokový pavilón z 2. poloviny 18. století, zámeckou kapli osmibokého půdorysu z konce 18. století a kapličku sv. Šimona Stylisty na začátku aleje vedoucí k zámeckému komplexu. Veliké kamenné lebky, jež na hranolových podstavcích stávaly před zadní stranou kaple, byly bohužel ukradeny.
Ve Staré Lysé zaujme kaplička sv. Jana Křtitele na návsi, zvonička z poloviny 19. století a sedm set let stará památná lípa srdčitá.
Z Lysé vede do Čelákovic naučná stezka spojující několik významných míst a řadu zajímavých krajinných prvků. Mezi nimi je například místo zvané U sv. Václava. Je to výklenková kaplička s reliéfem zavraždění sv. Václava, vedle ní stojí sochy dvou andělů v nadživotní velkosti s lucernami v podobě lebek, vyjadřující „smrt blaženou“ a „smrt žalostnou“. Sochy andělů jsou prvním zachovalým dílem mladého Matyáše Brauna pro hraběte Šporka.
Kaplička a andělé jsou jediným pozůstatkem Šporkovy Ermitáže s poustevnou, letohrádkem a rozsáhlou zahradou. Nedaleko odtud je Karlov, bývalý špitál, jehož barokní původ dokládá v čele nynějších stájí zazděný pískovcový portál a ve dvoře dochovaný arkádový ambit. Karlov sousedí s vesnicí Byšičky, kterou Špork založil v roce 1717. Má ojedinělý půdorys – kruhovou náves tvoří do hvězdice postavené statky, uprostřed návsi je kaplička sv. Václava obklopená lipami. Vesnička si zachovala svoji původní podobu – dýchne tu na vás atmosféra dob minulých. U sousedního slepého labského ramene se dochoval zbytek kamenného mostu, zničeného v době husitských válek, jako doklad původní zdejší osady jménem Byšice.
Šporkové změnili dějiny Lysé nad Labem
Do historie Lysé nad Labem snad nejvíce ze všech majitelů zasáhli Šporkové – generál Jan Špork (* 1597 /některé zdroje uvádějí datum jeho narození 6. ledna 1600/, U 6. srpna 1697) a jeho syn hrabě František Antonín Špork (* 9. března 1662, U 30. března 1738).
Jak se dostal Jan Špork k vojsku, vypráví lidová legenda. Prý jako chlapec byl pasáčkem vepřů. Měl ale kouzelný prut, jímž dovedl dělat rozličné kousky. Jednou táhlo kolem vojsko a chlapec se k němu přidal. Pro svoji nebojácnost postupoval rychle v hodnostech – od bubeníka po velitele. Jako velitel vyhrával všechny bitvy – prý ale pomocí onoho kouzelného prutu. Před bojem vysypal na pole pytel řezanky a prutem ji proměnil ve vojáky, kteří nepřítele zahnali.
Ve skutečnosti musel být ale velmi schopným vojákem. Narodil se ve Westerloch ve Westfálsku. Do vojska bavorského kurfiřta vstoupil už ve čtrnácti letech jako bubeník. V jeho službách byl jako důstojník jezdectva plných dvacet sedm let. Bojoval 8. listopadu 1620 jako kornet v jezdeckém pluku bavorské armády proti českým stavům na Bílé hoře. Ve třicetileté válce se vyznamenal smělými přepady toulavých oddílů švédských lancknechtů. Dotáhl to až na plukovníka. Po bitvě u Jankova 6. března 1645, kde utrpěl zranění na hlavě, byl od Švédů zajat. Císař Ferdinand III. ho vykoupil a povýšil na generála, jmenoval svobodným říšským pánem a daroval mu komorní lyské panství a panství kostomlatské jako dědičný majetek.
Po skončení třicetileté války se dostal pod velení generála Raimonda Montecuccoliho. Bojoval s ním v Polsku proti Švédům a posléze pomáhal vypudit Švédy ze Šlesvicka – Holštýnska a z Dánska.
V sedmašedesáti letech se generál Špork v roce 1664 zúčastnil války s Turky a svým strategicky promyšleným zakročením rozhodl bitvu u sv. Gottharda v Uhrách ve prospěch císařského vojska.
Před rozhodující bitvou se prý modlil: „Všemohoucí nejvyšší veliteli tam na nebi! Přispěj nám pravověrným dětem svým, ale není-li to vůle tvá, nebuď alespoň s Turky a uvidíš divy!“
Když se čtyři tisíce tureckých spahiů (těžká jízda) přebrodilo přes řeku Ráb, vrhl se na ně se svými kyrysníky a po krvavé řeži donutil zbytek vojska přebrodit se přes řeku zpět.
Lidová legenda vypráví, že v bitvě srazil tureckému veliteli hlavu jednou ranou meče, což bylo pro výsledek bitvy rozhodující – zděšení Turci se dali na útěk. Špork pak poslal císaři stručnou zprávu: A já, Jan hrabě ze Špurka, zabil jsem jednoho Turka!“. Císař mu prý odpověděl rovněž stručně: „Když jsi Turka zabil, tedy si ho nech do svého erbu!“
Za toto vítězství byl, dvaadvacet dní po bitvě, císařem Leopoldem I. povýšen do stavu dědičných říšských hrabat a stal se generálem vší kavalerie.
Uplatnil se ještě v roce 1670 v Uhrách v boji proti povstalcům shromážděným kolem Petra Zrinského a Frana Krsto Frankopána, kteří chtěli v boji proti Turkům pokračovat i za cenu zrady císaře Leopolda I. Pod Montecuccolim ještě bojoval v letech 1674 až 1675 proti Francouzům v Holandsku a na Rýně.
Jeho fyzická kondice musela být i v pokročilém věku velmi dobrá, vždyť jen jeho jezdecká zbroj, kterou uchovává vídeňské Heeresgeschichtliche museum, vážila třicet šest kilogramů.
Lyské panství bylo po třicetileté válce velmi zpustošené, ale Jan Špork, především díky válečné kořisti a promyšlenému, moudrému, i když mnohdy bezohlednému hospodaření (osazování zpustlých gruntů svými vojáky propuštěnými z armády a poddanými z konojedského panství, vymáhání roboty i na doposud svobodných měšťanech, navrácení privilegií městu) dokázal svůj majetek zvelebit. Zasloužil se o postavení místního chudobince a obnovení shořelého kostela sv. Jana Křtitele, obecního domu se šatlavou a školy. K Lysé a Kostomlatům přikoupil dalších sedm panství (Konojedy na Litoměřicku, Choustníkovo Hradiště u Jaroměře, Malešov u Kutné Hory, Hoříněves, Neděliště, Světí a Velký Vřešťov), za které zaplatil 603 500 zlatých. Přestavěl lyský zámek, který měl po přestavbě 16 sálů a pokojů, 12 komor, 6 kvelbů, kuchyni a konírny. Po své smrti – zemřel ve věku 82 let v Heřmanově Městci, zanechal jen na hotovosti tři miliony tolarů. Byl pochován ve starém farním lyském kostele pod nádherným mramorovým epitafem (dnes je umístěn v kostele sv. Jana Křtitele). Roku 1717 byly ale jeho ostatky převezeny do rodinné hrobky na Kuksu.
Ve věku dvaadvaceti let se jako majorátní pán ujal majetku, k němuž vedle Lysé patřily ještě Konojedy, Malešov a Choustníkovo Hradiště včetně Kuksu, generálův nejstarší syn hrabě František Antonín Špork (Franz Anton Reichsgraf von Sporck). Ostatní panství s centrem v Heřmanově Městci zdědil druhý syn Ferdinand Leopold.
Letopisci hodnotí Františka Antonína Šporka jako muže velmi vzdělaného, uměnímilovného, vědy pěstujícího, zbožného, dobročinného, šlechetného a štědrého. Nejprve u jezuitů v Kutné Hoře, později na Karlově univerzitě v Praze studoval filosofii a práva. Hodně cestoval a kromě vědomostí a zkušeností shromažďoval i značné umělecké poklady.
Do svých služeb při přebudování Lysé a Kuksu a k pozvednutí kulturního života povolal Matyáše Bernarda Brauna a sochaře z jeho okruhu Františka Adámka z Nových Benátek, malíře Petra Brandla, Daniela Třešňáka a Ignáce Kapouna, mědirytce Michaela Heinricha Rentze, básníka Johanna Christiana Günhera, literáta van der Roxase, který ještě za Šporkova života vydal v Norimberku jeho životopis.
Největší soubor lyských soch vytvořil František Adámek. Podle PhDr. Oldřicha Blažíčka je z tohoto díla nejpozoruhodnější právě ucelený soubor dvanácti měsíců a čtyř ročních období.
V Praze, Lysé a na Kuksu založil Špork knihovny s obrovským množstvím cenných knih. Knihy rovněž vydával, a to nejprve v německých tiskárnách, později využíval služeb českých tiskařů. V roce 1710 zřídil vlastní tiskárnu v Lysé, v níž se tiskly jak knihy náboženské, tak vzdělávací – rozdával je mezi své poddané, aby podporoval vzdělanost. Ke skvostům z jeho tiskárny patří například kancionál Slavíček rajský na stromě života Tvůrci svému prozpěvující od chroustovského faráře Jana Božana. Šporkova nakladatelská činnost je svým obsahem a rozsahem v Čechách zcela výjimečná – jde o více jak sto šedesát titulů. Většinu jich přeložila z francouzštiny Šporkova dcera Marie Eleonora Františka (1687 – 1717). Šporkova tiskárna, která ostentativně opomíjela povinnost předkládat texty k církevní cenzuře, byla jezuity označena za podezřelou a v červnu 1712 na císařův příkaz uzavřena.
I poté vydával další knihy u jiných tiskařů. Jelikož však ve svých edicích čerpal z obrodného proudu francouzských jansenistů a kvietistů a sympatizoval i s českými jinověrci, byl vnímán jako ideový protivník jezuitů. Soustavné útoky jezuitského řádu vyvrcholily v létě 1929 zabavením Šporkovy knihovny. Ten nakonec před jezuity kapituloval a poté, co v roce 1734 vydal Křesťanský rok, rezignoval na svoji ediční činnost. Roku 1735 zavládl mezi ním a jezuity smír a proces byl revidován. Tituly, na nichž Špork jako nakladatel participoval, však Antonín Koniáš ze svých indexů libri prohibiti nikdy neodstranil.
Hrabě Špork založil lovecký řád sv. Huberta, jehož se stal velmistrem, zavedl parforsní hony, prosazoval lovecké zákonodárství a pravidla pro hospodářské využití honiteb. Své dva myslivce Petra Rölliga z Konojed a Václava Svídu z Lysé nechal v Paříži vyučit hře na lesní roh a zavedl při parforsních honech vytrubování. Špork zavedl pro Řád sv. Huberta hymnu, na melodii staré francouzské myslivecké písně, přeložené do němčiny básníkem Hanckem a hudebně upravenou pro Šporkovu loveckou kapelu. Má název Svatohubertská árie. Šporkův přínos pro hudbu ocenil i Johann Sebastian Bach, který mu věnoval část Sanctus v lovecké Mši H moll.
Snažil se osídlit i prázdná místa na svém panství - „...opuštěné grunty měly ihned osazeny býti, aby tím neutrpěly vrchnostenské příjmy a roboty.“ Založil nové dominikální osady (panská půda byla za stanovených podmínek plnění povinností a kontribucí přenechána poddaným – dominikalistům) Šnepov, Vápensko a Byšičky.
Lyský zámek F. A. Špork přestavěl, v horním sále dal vymalovat otcovy hrdinské činy v bitvě u sv. Gottharda, v bývalé hradní věži zřídil kapli sv. Tří králů. Od zámku k městu nechal, inspirován především francouzskou zahradou hraběte von Globena ve Valči, vybudovat francouzský park s řadami alegorických soch – dvanácti měsíců, světadílů, živlů, ročních období, lvů, sfing. Obnovil klášter bosých Augustiniánů. V lesích stavěl poustevny s kaplemi – sv. Františka Serafínského v Boru, sv. Václava na hranici s brandýským panstvím a sv. Jeronýma na Čihadlech, kde rovněž vybudoval zámeček Bon Repos, v jehož okolí se věnoval čižbě. Na Karlově zřídil špitál s kostelem sv. Kříže.
Často se dostával do sporů se sousedy, ale i s císařskou komorou a s jezuity. V roce 1720 strávil pro neplacení pokut třináct týdnů v hradčanské Daliborce. Přes spory s jezuity byl Špork velmi zbožný muž a dbal na to, aby i jeho poddaní víru nezanedbávali. Nabádal, že „...hejtman neb purkrabě, jemuž správa hospodářství svěřena byla, jakož i všichni úředníci... měli jiným dobrý příklad dávati, zvláště poddaným a čeledi dvorské“. Stávalo se, že panští úředníci předvolávali sedláky za nějakým úředním účelem na neděli – aby ve všední den nezanedbávali robotu. To se ale hraběti nelíbilo, proto vydal nařízení, v němž se píše: „Jest při mnohých vrchnostech ošklivý zvyk, že poddaní celé týdny robotovati musí, že v neděli a ve svátek, kdy pobožnosti a službám Božím
věnovati se mají, úřední den se odbývá a robota a jiné záležitosti se připravují, následkem čehož nejen Boží požehnání se nedostaví, ale často neštěstí přichází, aniž by lidé v něm Boží ruky pozorovali. To se na mých panstvích nedovoluje, a úřední den v sobotu se konejž.“
František Antonín Špork byl na svoji dobu velmi pokrokový muž, který si uvědomoval velkou zodpovědnost za svoje poddané. Svědčí o tom sociálně zaměřená opatření. „Vdovám a sirotkům má se vždy ochrany dostati, zvláště zemrou-li dítkám rodiče, kteří nějaké jmění zůstaví. To má se bez prodlení sepsati a aby se bezpráví nestalo, na bezpečné místo dopraviti, aby, když dorostou, věděly, kde toho hledati mají. Nezletilé dítky, jimž rodiče zemrou, aniž by zanechali majetku, mají u dobrých lidí vychovány a k dobrému vedeny býti.“
Mezi chudé poddané každoročně dal rozdělovat 200 strychů žita, „...toliko nejpotřebnějším, jmenovitě těm, kteří vrchnosti někdy sloužili, nikoli tedy zahalečům...“
Nemaje mužského dědice – synové mu zemřeli, adoptoval svého zetě, manžela dcery Anny Kateřiny - Františka Karla Rudolfa ze Sweertsu a Reistu, vymohl mu povýšení na hraběte s titulem ze Sweerstu a Šporku.
Poslední léta strávil František Antonín Špork na svých panstvích - zemřel 30. března 1738 v Lysé nad Labem. Pochován je v rodinné hrobce v Kuksu.
Inspirace pro literaturu
Úžasná galerie barokních soch pod širým nebem inspirovala i řadu umělců. Bohumil Hrabal navštěvoval na podzim 1966 a v zimě 1966 – 1967 v domově důchodců strýce Pepina, který zde 21. března 1967 umírá. Hrabal se nechal prostředím domova důchodců a zámku inspirovat pro novelu Harlekýnovy milióny, jejíž děj se sice odehrává v lyském zámku, ale ten je v autorově imaginaci přenesen do blízkého Nymburka. Šporkovskou zahradu spisovatel viděl poeticky, ale rovněž filosoficky.
…na nebi se rýsovaly veliké sochy nahých mladých žen a jinochů, soch mladých mužů bez šatu, starců přikrytých v bocích vzdouvajícími se rouchy, každá ta socha stála na vysokém podstavci, takže jsem musela vzhlížet, abych uviděla ta do pískovce vytesaná těla, každá z těch soch nesla nějakou věc, předmět, ovoce...
A ač jsem bydlela v městečku více než čtyřicet let, nikdy jsem si nenašla čas, abych se podívala na stromořadí soch, na cestičky rozstřikující se do hvězdy, cesty roubené stříhanými buky, za kterými vyčnívaly sochy měsíců, každých sto metrů socha, kolem které vyčnívají bukové ratolesti a větvičky, listí červených buků, dotýkající se těch krásných lidských těl. A když jsem se zastavila před sochou mladé nahé ženy, ani jsem nepotřebovala pátrat v mechem zarostlém starém nápisu a básni vytesané do podstavce opěvující máj. Ta socha mladé krasavice s malými prsy a vyzývavými boky na mne zapůsobila víc než zrcadlo.... Tak jsem stála, prohlížela jsem všechny ty tváře a těla, jen cípem oka jsem uviděla, že to, co ty sochy drží, má nějaký smysl, že vlastně všechny ty vytesané předměty doprovázející ty sochy doplňují, dokonce zastupují celý lidský rod, všechny fáze tvořící dohromady to, co je příroda, jaro, léto, podzim, zima... Viděla jsem, že to tady v těch pískovcových sochách je viditelný román, příběh člověka, který čekal tady na mne, aby mi v rukopisu do kamene vysvětlil to, o čem jistě věděl hrabě Špork a jeho hosté, kteří se tady procházeli a četli si v sochách události člověka...
Použitá literatura
Janotka Miroslav, Linhart Karel: Řemesla našich předků, nakladatelství Svoboda, 1987
Kořínková Marie: Barokní Lysá, Městský úřad Lysá nad Labem, 2005
Kořínková Marie: Mapa kulturních památek V Lysé nad Labem a okolí, Město Lysá nad Labem, 2009
Otruba František: Paměti města Lysá n. L., Město Lysá nad Labem, 1997
Pincová Veronika: Historie a současnost zámeckých parků v Lysé nad Labem, Odbor životního prostředí MěÚ Lysá nad Labem, 2007
Rýdl Karel: Myslivost v životě Františka Antonína hraběte Šporka, Natura Viva, 2000
Semotanová Eva, Koukalová Šárka, Svoboda Stanislav: Barokní krajina v okolí Lysé nad Labem, Odbor životního prostředí MěÚ Lysá nad Labem, 2004
Tetřev Jan: Revolverová puška hraběte Šporka, Střelecká revue, duben 2011
Zpravodaj, Lysá nad Labem 700 let městem, Městské kulturní středisko Lysá nad Labem, 1991
Listy města Lysá nad Labem 6/2010