30.03.2012 10:34

 

Jan Řehounek

podle zápisků Rudolfa Sergeje Řehounka

 

Příběh legionáře

V zavšivené košili a se šrapnelem v těle kolem světa

 

 

 

Když jsem byl malý kluk, trávíval jsem prázdniny u rodičů svého otce na Hasině u Rožďalovic. Na dva tři týdny tam každoročně zajížděl dědečkův bratr – strýc Rudla, jak jsem mu říkal. Podepisoval se ale Sergej. Nebylo mi úplně jasné proč, ale nepátral jsem po tom. Teprve mnohem později se mi toto náboženské převtělení  vyjasnilo.

Strýc sedával na dvoře na nízké židličce, na betonové desce studny měl postavený kufříkový psací stroj a z lístků papíru hustě popsaných inkoustovou tužkou přepisoval na jiné papíry svoje poznámky. „To bude jednou kniha o světové válce a o tom, co jsem v ní viděl a prožil a jak jsem v ní skoro umřel,“ říkal mi. Občas vyprávěl pro mne neuvěřitelné příběhy, jak musel jít do války, i když by raději běhal za slečnama, jak se nechal dobrovolně zajmout nepřítelem a pak na jeho straně bojoval proti svým dřívějším kamarádům, jak měl v břiše kus železa (které mu tam zůstalo až do smrti) a jak nakonec musel objet a obeplout celou zeměkouli, aby se mohl vrátit domů.

K jeho vyprávění se připojoval i můj děda, který bojoval na úplně opačné straně Evropy – v Itálii, ale také proti Rakousku, v italských legiích. V šatníku měl starou uniformu se šišatým kloboukem, který mi při svém vyprávění vždycky posadil na hlavu. Dalším, jehož příběhy jsem s otevřenou pusou poslouchal, byl třetí z bratrů – strejda Frantík, kterému, když přijel na návštěvu, zase bratři říkali Mikuláši. Přidal svoje historky, protože i on bojoval v České družině na Rusi. Všichni tři mi ukazovali svoje medaile za statečnost a jizvy na těle po střelách a šrapnelech. A mně bylo divné, že se v novinách píše o traktoristech, kteří rozorali meze, a dojičkách překračujících plán v „mléčné lize“ a ne o takovýchto hrdinech, kteří nasazovali svoje životy a mnozí je i položili za svobodu a samostatný stát Čechů a Slováků. Nadešla totiž tenkrát doba, kdy se už legionáři z ideologických důvodů nepřipomínali, ba dokonce se o nich nesmělo mluvit, a tak medaile zůstaly v šuplíku a kniha strejdy Rudly nevyšla.

Později to všechno včetně legionářských uniforem a dalších památek na válku skončilo v muzeu v Rožďalovicích, které panu řídícímu Horákovi pomáhali můj děda a prastrýcové zakládat.

V pozůstalosti dědy Josefa jsem později nalezl nějaké strýcovy poznámky a pár fotografií, několik starých pohlednic z Japonska a pět strojem psaných stránek založených v bibliofilském svazečku Máchova Máje.

Když jsem v devadesátých letech začal pracovat jako novinář, narazil jsem ve starém sborníku Boleslavan na článek strýce Sergeje z roku 1936 v rubrice Paměti legionářů. Přetiskl jsem ho tehdy, v devadesátém osmém roce, v historické příloze týdeníku Nymbursko „Kaplanka“ a vzpomněl si na strýcovu snahu vydat o sibiřské anabázi soubornou knihu. Začal jsem tedy pátrat, kam se její strojopis poděl. Hledal jsem v Polabském muzeu v Poděbradech, pod které připadlo po svém zrušení muzeum rožďalovické, poptával jsem se v archivech v Lysé nad Labem a v Mladé Boleslavi, ve Vojenském historickém archivu. Ani rukopis, ani další věci připomínající působení bratří Řehounků v legiích se nenašly.

Až po několika letech mi zavolal vedoucí nymburského Vlastivědného muzea František Sýkora, že objevil krabici, v přírůstkových seznamech muzea blíže nespecifikovanou, v níž jsou nějaké dokumenty nadepsané „Sergej Řehounek: Prvá světová válka, co jsem v ní viděl a prožil“.

A zase trvalo několik let, nežli jsem se odhodlal z rukopisných poznámek a strojopisných textů v jedenácti svazečcích vybrat to podstatné, jazykově upravit a sepsat do knížky. Pojal jsem to jako splacení rodinného dluhu.

Dost problémové bylo rovněž sehnat životopisné údaje. Z přímých příbuzných strýce Rudly nikdo nežije, potřebné dokumenty chybí. Některé informace jsem získal z legionářských archivů (i tam jsou ale velmi chudé). Neznal jsem ani datum jeho úmrtí, neboť pracovnice matriky v Mimoni, kde zemřel, mi odmítla s odkazem na zákon tento údaj sdělit, neboť takovou informaci může podat jen nejbližším příbuzným, tedy dětem a rodičům. Zkoušel jsem hledat na internetu, zda bych cokoliv zjistil. Na okamžik mi zasvitlo světélko naděje – při zadání jména Rudolf Řehounek se objevil titul knihy Romana Cílka Hroby a vášně. Vzhledem k tomu, že Cílek je známým autorem literatury faktu, zdálo se, že nějaké informace získám. Jenže tato kniha je z úplně jiného žánru a v předmětné povídce je Rudolf Řehounek potencionálním zločincem. Zeptal jsem se pana Cílka, kde k tomu jménu přišel – nevěděl. „Někde jsem ho zřejmě zaslechl,“ pokrčil rameny.

Při dalším hledání jsem objevil webové stránky Společenství historie Mimoně, Ralska a okolí a zkusil jsem se obrátit na jeho předsedkyni Lenku Špačkovou s prosbou o pomoc. Jaké bylo moje překvapení, když mi ještě tentýž den odpověděla, že na mě nakontaktovala paní Hanu Lehmannovou, praneteř Rudolfa Řehounka. Ta mi hned následující den sdělila požadované datum.

Nyní si tedy dovoluji předložit laskavému čtenáři knihu pojednávající nejen o mém strýci Rudolfovi, ale rovněž o úseku českých dějin, který je pro mnohé z nás, hlavně pak pro ty nejmladší, vzdálený téměř stejně jako doba husitská či třicetiletá válka. A přece je to nedávno a poselství těchto textů je stále aktuální, neboť na šílenství zvané válka se nesmí zapomínat. Vždyť stále platí, že zapomeneme-li na svoji historii, musíme si ji zopakovat. A opakovat válku určitě nikdo nechce.

Jan Řehounek

 

Narodili se a žili tři bratři

V rodině Františka Řehounka, mlynářského pomocníka ve mlýně Podolí, a Josefy Řehounkové, rozené Matouškové, v Rožďalovicích se narodili tři bratři – František (1887), Rudolf (1890) a Josef (1893). Měli ještě starší sestru Annu, provdanou Vegnerovou. Byli vychováni v sokolském duchu a vlasteneckém přesvědčení, o čemž svědčí jejich aktivní členství v sokolské jednotě a v české straně národně sociální. 

 

František Mikuláš Řehounek (* 23. prosince 1887 v Rožďalovicích, U 13. února 1969 v Rožďalovicích).

Vychodil obecnou a měšťanskou školu a vyučil se pekařem. Odstěhoval se do Liberce, kde pracoval v pekárně. Angažoval se v sokolském hnutí, Národně socialistické straně a českých spolcích. Po vypuknutí první světové války byl odveden do rakousko - uherské armády k polním myslivcům 12. ryt. pluku v Liberci. Nechal se zajmout 7. května 1915 u Sieňavy, byl internován do zajateckého tábora v Muromi. Do legií vstoupil 4. května 1916 a zařazen byl do armádní zvěrolékařské nemocnice, 1. divize. Bojoval u Zborova. Dne 30. března 1917 byl převelen k vozatajské rotě 3. pluku,  3. dubna 1917 k 8. rotě 3. pluku. Přijal pravoslaví a křestní jméno Mikuláš. Dvakrát byl zraněn, čtyřikrát vyznamenán.

Evakuován byl 28. února 1920 lodí Sheridan 18. transportem do Prahy, kam dojel 23. dubna 1920. Pracoval jako dozorce vězňů v Kartouzech, později jako ošetřovatel v zoologické zahradě v Liberci.

Poslední tři roky života prožil v domově důchodců v Rožďalovicích.

Evidován je ve Vojenském historickém archivu v Praze pod číslem 14091.

 

Rudolf Sergej Řehounek (* 6. dubna 1890 v Rožďalovicích, U 31. července 1962 v Mimoni).

Vychodil obecnou a měšťanskou školu. Vyučil se truhlářem, na zkušenou odešel do Maďarska (1909 a 1910). Na několik měsíců odcestoval do Turecka – lákaly ho orientální architektonické památky. Po návratu z Budapešti pracoval v truhlářské firmě Josefa Macháčka v Praze a externě studoval na obchodní akademii. V roce 1913 odjel na půl roku do Dubrovniku, následující necelé dva roky pracoval v Rožďalovicích.

Byl členem T. J. Sokol a politicky organizován v Národně socialistické straně.

Po vypuknutí první světové války byl povolán k 74. pěšímu pluku v Jičíně, převelen byl do Kadaně, výcviku se podrobil v Žatci.

Na ruské frontě 25. listopadu 1915 přeběhl ještě s dalšími muži, jimž velel, k Rusům, internován byl v zajateckém táboře v Dárnici nedaleko Kyjeva. Do legií vstoupil 13. srpna 1916 a 5. října byl odvelen na frontu k 1. střeleckému pluku Jana Husi. Bojoval u Zborova, kde byl raněn, poté ještě dvakrát. Po zranění 19. září 1918 je odvezen do nemocnice v Jekatěrinburku. Ač nedoléčen, odjíždí znovu k pluku. Po zhoršení zdravotního stavu je 18. srpna 1919 v Čeljabinsku  uznán invalidou.

V Rusku přešel na pravoslavnou víru a přijal křestní jméno Sergej. Do vlasti se vrátil 30. srpna 1919. Vyznamenán byl Medailí sv. Jiří IV. stupně, Československým Válečným křížem, Medailí Vítězství a dalšími řády. Byl povýšen na podporučíka, přesto odmítl nabízenou vojenskou kariéru. 

Po návratu absolvoval půlroční kurs a pracoval jako poštmistr v Mělnickém Vtelnu. Byl zde předsedou Jednoty čs. obce legionářské. Později byl přeložen do Mimoně, kde pracoval rovněž jako poštmistr a aktivně se podílel na veřejném životě. V květnu 1945 zakládal český sbor dobrovolných hasičů. Při obnově národně socialistické strany v Mimoni byl zvolen jejím předsedou, v září 1945 stal jednatelem Československé obce legionářské v Mimoni a 8. února 1948 jednatelem Svazu národní revoluce. Již 26. února t. r. se však na jeho mimořádné schůzi jednalo o odvolání Sergeje Řehounka z funkce jednatele „pro jeho postoj ke stávajícímu politickému vývoji v republice“. Mimoňský Akční výbor Národní fronty později případ projednal a povolil mu asi po měsíci další činnost v organizaci. Velmi záhy však začalo hrozit, že přijde o místo poštmistra, jelikož se politicky neangažuje. Jako rusofil zvolil „úlitbu“ politickému systému, stal se členem Svazu československo – sovětského přátelství. Díky tomu mohl zůstat na poště až do penze.

Evidován je ve Vojenském historickém archivu v Praze pod číslem 14640.

 

Josef Řehounek (* 25. července 1893,  U 15. dubna 1981 v Nymburce) se narodil v Rožďalovicích. Vyučil se stejně jako bratr František v Liberci pekařem – výuční list obdržel 12. června 1910.  Nějaký čas pracoval v pekárně v Liberci, poté byl odveden k základní prezenční službě a po vypuknutí první světové války odvelen na italskou frontu, kde přeběhl do zajetí.

Vstoupil do Československého sboru dobrovolníků v Itálii. Zúčastnil se bojů u San Dona na Piavě, u Martellu a Doss Altu. Několikrát byl vyznamenán.

Po návratu z války bydlel v domě své matky v Rožďalovicích v ulici K Zámostí.  Byl aktivní v Sokole a spoluzakládal Československou církev husitskou v Rožďalovicích. Oženil se s Annou Průšovou, 26. prosince 1921 se jim narodil syn Miroslav. V roce 1926 koupili od Františka Chaloupeckého dům č. 54 na Nové Hasině, kde si zařídili malé hospodářství.

Josef Řehounek nejprve pracoval ve mlýně v Podolí, po přestěhování na Hasinu ve mlýně Bučice. V druhé polovině padesátých let byl znárodněný mlýn uzavřen a Josefu Řehounkovi nezbylo, než nuceně vstoupit do JZD, kde pracoval až do důchodu v rostlinné výrobě.

Posledních sedm let života bydlel u syna v Nymburce. Dům na Hasině byl v roce 1975 prodán.

Zemřel 15. dubna 1981 po komplikovaném zranění – byl sražen automobilem (měl silný šedý zákal, takže velmi špatně viděl, přehlédl auto a vstoupil do vozovky).

 

 

Po vypuknutí první světové války museli všichni tři bratři narukovat do armády a posléze odjet na bojiště – František a Rudolf na ruskou frontu, Josef na frontu italskou. Odjížděli neradi a smutně, neboť zanechávali doma nemocnou matku, otec jim zemřel již před několika lety, které ani nejstarší dcera Marie nemohla mnoho pomoci, neboť její manžel Bohdan Vegner byl už rovněž na frontě a tíha starosti o hospodářství a dvě děti byla jen na ní.

Rudolf, naturelem písmák, si po celou dobu války dělal zápisky (první deník mu zabavili Rusové při zajetí), které sesumarizoval na lodi během svého několikaměsíčního návratu z Vladivostoku domů a v následujících letech.

Začtěme se tedy do řádků vzpomínek na dramatickou, odloučením od nejbližších, utrpením, smrtí kamarádů, zraněními, ale i nepatrnými chvilkami radosti a štěstí poznamenanou válečnou odyseu člověka, který svým malým dílem pomáhal vzniku samostatného Československa.

 

 

 

 

Kapitola první: Nerad, ale musím do války

V neděli 26. července 1914 byl jsem s Marií Svobodovou, s níž jsem měl tehdy známost, na  bohoslužbě v evangelickém kostele v Bošíně. Cestou domů potkali jsme muže, jenž nám sdělil, že byla vyhlášena všeobecná mobilizace.

Tím byla ukončena trapná nejistota trvající od sarajevského atentátu a potvrzeno všeobecné přesvědčení, že nesmyslné požadavky Rakouskem kladené Srbsku nebudou a nemohou být přijaty a spor bude řešen válkou. Přece však tato zpráva zapůsobila zdrcujícím dojmem. Když jsme se vrátili do Rožďalovic, stály již hloučky lidí kolem vylepených plakátů – císařova manifestu národům, rokovaly, ženy plakaly...

Druhý den, při odjezdu mužů vyhláškou povolaných, sešla se na nádraží snad polovina obyvatel města.

Brzy přišly zprávy o prvních bojích s nepřítelem, který ovšem pro většinu národově orientovaných Čechů nepřítelem není, ve srovnání s Němci a Maďary, po jejichž boku museli naši vojáci bojovat.

K vojenské službě je povoláván ročník za ročníkem, kdo odveden nebyl, jde znovu k odvodu a shledán způsobilým.

Válečný požár rozhořel se po celé Evropě, Rusku, které vzalo pod svou ochranu Srbsko, vypovědělo válku Německo. Belgie, Anglie, Japonsko, Portugalsko a Amerika vyzvaly Německo, Itálie a Rumunsko vyhlásily válku Rakousku. Po bok Německa a Rakouska se postavily Turecko a Bulharsko. Německo napadlo Francii.

Německý císař Vilém II. v dopise z 25. srpna 1914 píše Františku Josefovi I.: „Rve mi to duši, ale musíme všechno zaplaviti ohněm a krví, zardousiti muže, ženy a děti i starce. Nesmí zůstati ani jediný strom, ani jeden dům. S těmi prostředky hrůzy, které jsou jediné  způsobilé přemoci národ tak degenerovaný jako národ francouzský, skončí válka před dvěma měsíci, kdežto kdybych bral humánní ohledy, mohla se prodloužiti na léta.“

V českých zemích rozpoután byl politický teror – rozpuštěn Sokol, zakazovány české časopisy a u ostatních zaváděna tvrdá cenzura.

Po ofenzivě ruských vojsk a dosažení Krakova byly nad Čechami shazovány z aeroplánů letáky s manifestem vrchního velitele ruských vojsk velkoknížete Nikolaje Nikolajeviče, carova strýce, který posílil národní myšlenky a proslovanské naděje: „Národové rakousko – uherští! Ve chvíli, kdy překročili jsme hranice rakouského mocnářství, prosíme Vás, abyste naše vojsko přijali s láskou, neboť Rusko vstoupilo do války jediné na obranu malých slovanských národů. Rakouská vláda po staletí rozsévala mezi Vás svárlivost, jsouc si vědoma, že jedině Vaše nesvornost udržuje její panství nad Vámi. Blížíme se k Vašemu staroslavnému království a prosíme Vás, neutíkejte před námi, jsme Vaši přátelé. Čechové, hodina Vašeho osvobození se blíží!“

Manifest byl horlivě čten, opisován a rozšiřován, což zavdávalo příčiny  k pronásledování a žalářování tisíců lidí. Přinášel však také vědomí, že ruský národ je spojencem Čechů v boji proti nenáviděné rakousko – uherské monarchii.

Ač byl Sokol oficiálně rozpuštěn, stále jsme chodili cvičit až do odchodu Jendy Rajmana, u něhož ani ztráta palce u nohy nebyla překážkou pro odchod na frontu. Po něm jsem vedení cvičení přebral já. O nedělích jsme chodili pomáhat ženám vojáků se sklizní obilí a řepy a s dalšími pracemi v hospodářstvích.

Počátkem prosince jsem byl pro ztrhané žíly na nohách a průtrž znovu uznán za nezpůsobilého. Bratr Frantík odešel na frontu mezi prvními s 12. plukem polních myslivců a nemáme o něm žádné zprávy.

Opět jsem se měl dostavit k odvodu do Jičína. Bylo mi jasné, že tentokrát obstojím. Odvedli už i bratra Josefa, až dosud osvobozeného proto, že byl zaměstnán ve mlýně, který mlel pro vojsko. Odvod se konal v zámku. Čekal jsem dosti dlouho, nežli našli můj list. Doktor byl se mnou hotov v okamžiku: „...natáhněte ruce, obraťte se... tauglich!“  Způsobilý za vojáka císaře pána, který to se mnou ale určitě nevyhraje. Při přísaze stál jsem v poslední řadě a nezvedl jsem ani ruku, ani neopakoval slova přísahy a velmi nelibě jsem nesl přístup mého souseda v řadě – úředníka berního úřadu, který jasným hlasem slova přísahy opakoval.

Neradostná byla cesta z Jičína domů, maminka byla již delší čas nemocná, bratr Franta a švagr Bohdan Vegner na frontě, já s Josefem odvedeni a ona zůstane zde sama. Těšil jsem ji, že mě pustí od presentýrky (zdravotní prohlídky u jednotky) domů, ale sám jsem tomu moc nevěřil.

Den mého odjezdu – 21. červen – se přiblížil velmi rychle. Ve čtvrtek jsme měli v Sokole poslední cvičení – nebylo nás již mnoho, přišlo se se mnou rozloučit těch několik posledních chlapců.

V neděli prošel jsem ještě všemi známými místy, kudy jsem rád chodíval, několik kvítků utržených pod Bučicí měl jsem pak v notýsku uschovaných tak dlouho, dokud mi ho Rusové nesebrali.

Nejbolestnější bylo rozloučení s maminkou. Nesla to velmi těžce – bratr Frantík nezvěstný na ruské frontě, já s Josefem odcházíme a ona v posledních týdnech více ležela, než chodila. Co se napracovala a nastarala, aby nás vychovala a nyní, kdy bychom jí to mohli vynahradit, odcházíme a kdož ví, zda se ještě vrátíme.

Byl-li můj odpor k militarismu do této doby velmi silný, nyní přerostl v odhodlání sloužit nenáviděnému Rakousku tak, abych mu přinesl co nejvíce škody.

V Jičíně po hlášení v zámku odvedli nás na dvůr 11. zeměbraneckého pluku, k němuž byl přidělen Josef. Oni stáli na jednom konci dvora, my přidělení k 74. pěšímu pluku, na druhém. Maďarské hlídky nám zabraňovaly, abychom se k sobě přibližovali, když jsme se chtěli rozloučit se známými a příbuznými. Dostali jsme se s nimi do prudkého sporu, přičemž jeden z nich poranil jednoho našeho chlapce bodákem a jen přispěchavší šikovatel Studnička zachránil Maďary od výprasku. Ale já se mohl alespoň krátce obejmout s bratrem a popřát mu hodně štěstí.

Odpoledne odjíždíme vlakem do Kadaně, kam byl náš pluk disponován. Po pěti dnech proběhla presentýrka a jak jsem očekával, byl jsem i po vyjmenování všech svých neduhů, ale i těch, jaké jsem nikdy neměl, uznán. Lékař, aniž by mě prohlížel, řekl, že jde o samé maličkosti a: tauglich.

Po několika dnech výcviku odchází naše četa do Žatce. První noc spíme ve skladišti chmele, od druhého dne v tělocvičně gymnázia. Na pořadová cvičení chodíme na školní cvičiště, na taktická cvičení do hodinu pochodu vzdáleného lesíka z vrb a topolů za Libočany. Po příchodu zpět cvičíme s dřevěnými puškami – skutečnou pušku jsme dostali do rukou třikrát. To jsme byli v Lenešicích na střelnici, tam pěšky čtyři kilometry a zpátky z Postoloprt vlakem. Dvakrát jsem dostal „prémii“ – z deseti ran jsem měl osm zásahů.

Čas rychle ubíhá, ani jsme se nenadáli a jsme prý dostatečně vycvičeni, abychom byli schopní jít na frontu. Vracíme se do Kadaně k sestavení pochodového praporu. Patřím k druhé kompanii. Chodíme na cvičení po okolních  návrších – tvoříme řetězy, postupujeme proti sobě a vůbec děláme všelijaké kejkle, bez nichž by se válka nevyhrála.

Z domova jsem dostal dopis, maminčina nemoc se zhoršuje. Pomáhají jí sousedé Stuchlíkovi a Feřtovi, jak jen to jde, Mařka Plíšková u ní přespává, aby nebyla v domě sama. Vzhledem k tomu, že co nejdříve pojedeme na frontu a já bych ještě maminku rád viděl, napsal jsem o lékařské vysvědčení, které četnická stanice v Rožďalovicích telegraficky potvrdila. S tím jsem šel k raportu a major mi dal čtyři dny dovolenku. Ještě týž večer odjíždím domů. Z Nymburka musím chtě nechtě pěšky. Radost matky z mého příchodu byla veliká, tím těžší bylo brzké rozloučení. Její zdravotní stav se natolik zhoršil, že je mi jasné, že se už vícekrát neuvidíme.

Po návratu do Kadaně našel jsem prapor ustrojený do polních uniforem. Na mě zbylo to, co se nikomu nehodilo – šaty nejhorší, boty veliké, čepice malá – jsem jako hastroš. Třetí den odjíždíme. Cestou na nádraží, po přísaze na náměstí a posvěcení zbraní, nás němečtí obyvatelé města  zasypávají květinami a provolávají slávu. Praporky v německých barvách jsme zaházeli, protože české jsme mít nesměli. Před odjezdem mluvil k nám major Boskievič, zvaný  Bystré oko, všemi vojáky obávaný, že každý z nás musí mít v oku jednoho Rusa a dva Italy.

S Boskievičem je spojena příhoda, která rozvlnila jinak poklidnou hladinu života při vojenské přípravě. Stával na náměstí, rozkročen, z rudého obličeje vyvstával mu obrovský nos ještě rudější, a svým „bystrým okem“ pozoroval procházející vojáky. Míjeli-li ho bez pozdravu či pozdrav odbyli, vracel je zpět, aby pozdravili podle předpisu. Jednou takto vrátil jistého Kopeckého, jenž simuloval blázna. Stál na mostě a když se k němu přiblížil Boskievič s dalším důstojníkem, nepozdravil. Major se na něho osopil: „Chlape, nevíš, že máš pozdravit!?“ Kopecký klidně odpověděl: „Vždyť jsi z boží milosti rakouský voják jako já, tak co na mně chceš?“ Když ho chtěl major za tu opovážlivost uhodit rákosovou holí, jednou rukou ji zachytil, druhou ho uchopil za blůzu... a Boskievičův průvodce měl plné ruce práce, aby ho odtrhl. O příhodě se mluvilo u celého praporu. Největším hrdinou byl Kopecký, kterého skutečně uznali za blázna a třetí den pustili domů.

 

Kapitola druhá: Boj na frontě není naším bojem

Jedeme přes Prahu, Přerov... po několikerém přepřahání lokomotiv a přestrkování v různých stanicích jedeme před maďarský Debrecín a Dukelský průsmyk do Haliče. Cestou potkáváme několik vlaků s ruskými zajatci. Jsou zarostlí, špinaví, hladoví. Někteří z našich jim hodili chleba. Viděl je důstojník a nechal za trest přivázat za ruce za zády, stojíce na špičkách, ke stěně vagónu.

Projíždíme hlavním městem Haliče Lvovem, s velmi rozbitým nádražím. Vystupujeme ve stanici Barczovice. Po seřazení jdeme polními cestami, brodíce se rozbředlým blátem, více než tři hodiny, bez jídla a odpočinku do vsi, kde je umístěn maďarský pluk. Je nám vykázáno místo na dvoře velkostatku a v sadě okolo. Uléháme na holou zem a usínáme. V noci nás probudil silný déšť. Do rána stojíme v dešti, přitisknuti k sobě – není kam se schovat, všechny budovy jsou plné maďarských vojáků. Ráno stavíme stany a začíná cvičení. 

Velitel naší setniny, lajtnant Szabel, Němec, který nemůže Čechy ani vidět, teď ukázal, co dovede. Honí nás do umdlení, nemocné, a těch je po nočním lijáku dost, před prohlídkou bije holí, aby na ni nechodili, a po prohlídce, když nejsou lékařem uznáni nemocnými, znovu. Jeden z čety, jistý Tauchman, slabý chlapec, který při cvičení několikrát omdlel vyčerpáním, ze strachu před Szabelem skočil do studny. Když někdo při běhu nestačí tempu, pohání ho Szabel ranami hole. Třesu se vždycky bezmocí a zlostí, když vidím, jak lidi mlátí a jsem rozhodnut, kdyby mě uhodil, že do něho vrazím bajonet.

Po třítýdenním pobytu jdeme dál, za plukem. Těšíme se, že dostaneme nového velitele.

Všude je vidět stopy války, nejvíce je poškozeno městečko Zločov. Brodíme se mořem bláta. Následujícího dne přecházíme hranice do Ruska. Po příchodu k pluku jsme rozděleni do jednotlivých setnin, jsem přidělen k četě, u níž je Lojza Hůza a další známí z Rožďalovic – Rudla Velechovský, Franta Kordač, Huňád, Lehký. Pokračujeme v pochodu. K večeru vidíme v dálce bíle svítící budovy Počajovského kláštera, střechy se nelesknou, měděný plech z nich strhali rakouští vojáci. O jedenácté hodině jsme konečně dorazili do městečka, ukládáme se ke spánku v nějakém průjezdu. Ráno, již po páté hodině, po vypití černé kávy, k níž Lojza u nějakého Žida sehnal odporně vypadající, ale s nezměrnou chutí snědený závin – oč byl horší, o to byl dražší, se vydáváme na další cestu. Hoši od 42. pluku, který byl v minulých dnech silně zdecimován, a je zde na odpočinku, přejí nám hodně štěstí, neboť je pravděpodobné, že ještě dnes se dostaneme do boje.

Asi po dvouhodinovém pochodu vcházíme do lesa. Pro volný prostor za ním se rozvinujeme do řetězu a vzápětí nám nad hlavami začaly hvízdat kulky. Z počátku je mi jaksi nevolno, brzy však přivykám. S puškou zavěšenou na předloktí postupuji vpřed. K houstnoucí palbě z pušek připojila se střelba z děl, do praskání šrapnelů mísí se výbuchy granátů, pro kouř a hlínu létající vysoko do vzduchu není vidět, kam směřujeme. Dostáváme rozkaz ke střelbě. Běžíme přískokem vpřed. Občas vystřelím do vzduchu a ohlídnu se po Lojzovi. Několikrát se mi v dýmu ztratil, vždy se ale zase objevil zdráv. Nalevo od nás se ozývá Hurá!,  po několika krocích seskakujeme do zákopů, z nichž byli naši předchůdci od 42. pluku před několika dny vypuzeni. Rusové utíkají a my je pronásledujeme i přes jejich zákopy, které zabíráme. Všude kolem je spousta mrtvých a raněných. Sanitáři mají plné ruce práce. Za tmy ruské zákopy opouštíme, zůstává zde jen stráž, a vracíme se do zákopů rakouských.

Druhý den se zjišťují ztráty. Pro sedmdesát šest mrtvých druhů jsme vykopali v lesíku, z něhož jsme předchozí ráno vyšli, společný hrob. Při práci mě mimoděk napadají slova staré písně: „Vykopali jámu, dlouhou tři sta sáhů...“ Na dvě stovky raněných odešlo do zázemí.

Jakmile jsme byli rovnoměrně rozděleni po linii zákopů, započali jsme usilovnou práci na jejich úpravě. Dosud byly velmi mělké – museli jsme chodit přikrčeni. Probíráme je nejprve do hloubky až na dva metry, potom i do šířky. Pracuje se horečně dnem i nocí. Zřizujeme rovněž úkryty (dekunky) pro větší počet mužstva, kde je možné se skrýt při dělostřeleckém ohni a také spát.

Třetí noc zajali Rusové předsunutou stráž ve svých bývalých zákopech i oddíl, který ji měl vystřídat. Až na dva muže, kteří se poněkud opozdili a stačili utéct zpět.

Rusové se pokusili několikrát o útok, ale vždy jsme je odrazili. Abychom se příliš nevyčerpali, je nařízeno hodinové střídání – práce, stráž u střílen, stráž před ostnatými dráty, jichž je nataženo křížem krážem několik řad. Od čtyř do sedmi hodin ráno, kdy Rusové nejčastěji útočí, stojíme u střílen všichni.

Jsem hrozně unavený neustálou prací a absencí odpočinku. V době od osmé hodiny ranní do jedné hodiny po poledni, kdy je povoleno spát, nemohu nikdy usnout. V noci pak, stoje na stráži, musím se velmi přemáhat, abych neusnul. Za usnutí na stráži je dvacet pět ran holí a svázání do kozelce – ruce k nohám. Po strážích pase nejvíce kadet Schwarz, plazí se po zemi až ke stráži a pak řekne, že spala. Abych mohl spát v noci, hlásím se s Lojzou na přední stráž, stojící asi v polovině vzdálenosti mezi našimi a ruskými zákopy. Jednu noc stojíme zde od soumraku do deseti hodin, pak do dvou spíme a jdeme znovu až do rána. Druhou noc jdeme zase od  deseti do dvou. Je to sice nebezpečné – ve čtrnácti dnech máme dva mrtvé a čtyři raněné, ale spánek nutně potřebuji.

Velmi nás trápí naprostý nedostatek vody. Každý večer, současně s menáží, dostaneme každý půl šálku vody – na kávu, na hygienu. Menáž dostáváme jen jednou denně - večer, za světla k nám zásobování nemůže vůbec. Většinou je to polévka, fazole, kroupy, krupicová kaše... Jídlo je hodně slané, a tak většina chlapců vyfasovanou vodu vypije hned po najezení.

Naše osmá kompanie je rozložena na návrší, v údolí mezi pátou a šestou kompanií teče nevelká stružka, v níž si hoši, aby se dala voda nabrat, vyhloubili prohlubně. Toto bohatství si ale žárlivě střeží a nás tam nechtějí pustit.

Jedno odpoledne jsem se tam vydal, ověšen polními lahvemi, vrchem. Jenže nepřítel mne po chvilce zpozoroval a začal po mě pálit. Štěstí, že jsem se mohl schovat za vysokou mez – jen tím jsem se vyhnul zranění či dokonce smrti. Doposud jsem nikdy, ani při útoku či přední stráži, neměl takový strach. Déšť kulí rozrýval hlínu kolem mě – musel jsem zůstat, rozpláclý v mokré hlíně, až do setmění.

Žízeň a potřeba vody byly ale natolik silné, že jsem se po několika dnech, když ostatní spali, znovu vydal na výpravu. V lesíku, z něhož jsme vyšli do útoku, jsem si všiml  u myslivny obrovské studny. Cesta mi trvala asi hodinu a posledních padesát metrů jsem musel proběhnout územím, které bylo v dostřelu nepřítele. Ale vodu jsem ze studny načerpal. Když jsem se pro ni vypravil potřetí, lano, navíjející se na dřevěný sloup, se přetrhlo. A bylo po vodě. Zato jsem od dělostřelců na okraji lesa  dostal kůži od špeku, na bramborovém poli před našimi zákopy jsme si nahrabali brambory a měli jsme svátek. Do víčka na jídelní šálek jsme hřebíkem nadělali dírky, tímto improvizovaným struhadlem brambory nastrouhali a na polní lopatce, namaštěné kůží ze špeku, jsme pekli bramborák. Museli jsme ho sice nožem seškrábat, hrál všemi barvami, ale voněl a chutnal nám.

Když ale bratři Suchardové zašli na brambory směrem k ruským zákopům trochu dál a pak se dali do běhu směrem k nepříteli a nechali se zajmout, byly bramborové vycházky zakázány. Když Suchardové utíkali, dostali jsme rozkaz střílet, ale stříleli jsme tak, aby se nikdo nestrefil. Brzy nato zběhl ze stráže před drátěnými překážkami Nosek, hned po něm šel Šilhán s Preislerem do vsi Dunajevka pro zelí a nevrátili se. Smáli jsme se, že nesli zelí Noskovi a Suchardům k bramborům.

Do Dunajevky chodí naši i Rusové. Odnášejí, co se dá, slámu na spaní, cokoliv k jídlu, dřevo na topení, z kostela odnesli všechno, co šlo odtrhnout – zůstaly jen holé zdi.

Když přišly podzimní plískanice, nastaly nám těžké chvíle. Vytrvalé deště vystřídal brzy mokrý sníh. Máme promočené boty i šaty, blátem jsme doslova obalení. Neustále se třeseme zimou. V dekunku, kde jsme se mohli alespoň trochu osušit u malých kamínek, je nyní po kotníky vody, která crčí ze všech stran. A to ještě máme štěstí na lidského velitele - lajtnanta Neuberga, který nás nechá odpočinout. U sedmé kompanie velí nám smutně známý lajtnant Szabel, který vojáky mlátí na potkání, u páté velí lajtnant Zachoval, který je sice Čech, ale je neustále opilý a vojáky fackuje.

Ačkoliv máme denně několik raněných, mně se kule vyhýbají. Snad proto, že stav matky se stále zhoršoval a já doufal, že se dostanu alespoň na pár dní domů, abych ji ještě uviděl.

Hlásil jsem se dobrovolně na hlídku, zřízenou proto, aby čelila ruským agitátorům, přicházejícím téměř až k našim zákopům a vyzývajících nás v různých řečech, abychom přešli do zajetí.

Uvažoval jsem o přeběhnutí, ale to bych už neměl vůbec žádnou šanci dostat se domů. Chtěl jsem se střelit sám, skrz hlínu, do nohy, po zranění bych mohl dostat dovolenku. Někteří hoši se střelili přímo, ale na to se přišlo, neboť rána byla opálená. Někteří se proto střelili skrz chleba. Na přední stráži měli jsme každý svůj okop, v němž jsme stáli. Když jsem ale ránu nejprve vyzkoušel, přišel ke mně velitel stráže, dobrý člověk, za něhož bych dal život, a nabádal mě, abych to nedělal. Za několik dnů střelil se sám. Já byl potom, jako nejstarší, nejdéle chodící stráž, celých šest týdnů velitelem.

Pak nadešel den, kdy jsem se rozhodl udělat konec útrapám. Maminka třetího listopadu zemřela – zprávu o úmrtí jsem dostal devatenáctého. Obešel jsem nejbližší kamarády u sousedních rot – Františka Kordače, Rudlu Velechovského, Standu Tichého, bratry Lišky, Huňáda. Netajil jsem se úmyslem přeběhnout. Franta Kordač řekl, že mne bude následovat, nakonec tam byl o den dřív, nežli já.

Drátěné překážky byly stále zesilovány, vedly již šestnácti řadami, projít pod nimi se dalo jen úzkým, stále střeženým koridorem. Jediná možnost dostat se na druhou stranu byla z přední stráže. Tam však vždy ke dvěma Čechům přiřazen byl jeden Němec, aby je hlídal. Bylo mi tedy jasné, že musím být velice opatrný a ztratit se co možno nenápadně. Posloužily mi zkušenosti získané na předsunuté stráži. Věděl jsem, že úvozem táhnoucím se po levé straně od našeho předního stanoviště, chodí ruské hlídky. Několikrát jsme je viděli.

Po onemocnění velitele Neuberga k nám přišel místo něho lajtnant Šlosárek. Dobrý a starostlivý člověk. V noci přišel k nám na přední stráž a prohlásil, že jsme příliš vysunutí, což není po zesílení drátěných překážek třeba, a určil nám místo asi sto kroků před našimi zákopy. Tím však byla moje šance na přeběhnutí zmařena. Po celý příští týden jsem přemýšlel, jak to udělat, ale pak jsem se rozhodl ponechat to náhodě.

 

Kapitola třetí – Z nepřítele se stal přítel

Po několika dnech nás velitel poslal do původního předního stanoviště pro tam zanechané lopatky. Zpátky jsem svoje hochy vedl k našim zákopům úvozovou cestou. Byl temný večer, prudký vítr metal nám hustě padající sníh do tváří, skoro nevidíme. V jakési předtuše oblékl jsem si před výpravou všechno čisté prádlo, které jsem měl, takže mi nebyla zima. Teplo mi bylo i z rozčílení, jestli můj plán vyjde a jak to dopadne. Už jsem začal přemýšlet, že se opozdím a schovám za nějakým keřem, když se před námi zvedly od země bílé postavy. Nejbližšímu Rusovi jsem podal pušku, Müller z Jičína následoval mého příkladu, Štefan, jdoucí proti Rusovi s bodákem vpředu, dostal ránu do hlavy a upadl, Novotný z Kopidlna a Russ – Němec velmi nerad a špatně mluvící česky,  zvedli ruce. A již, obklopeni ruskými vojáky v bílých pláštích a pobízeni slovy „stupaj“, jdeme rychlým pochodem k nepřátelským zákopům.

Úplně propocení a unavení chůzí v hlubokém sněhu přicházíme k drátěným překážkám, které se s rakouskými nedají srovnávat. Jsou vedeny pouze dvěma řadami, mezi nimi je v šířce tří metrů vykopaný příkop půl metru hluboký, v němž jsou nastraženy zašpičatělé větve, které mohou nepřítele probodnout nebo alespoň poranit. Zákopy jsou velmi málo obsazené. Mezi seběhnuvšími se vojáky vcházíme do krytu velitele. Odebírají nám patrony, stříbrné peníze a hodinky. Dostáváme každý deset kostek cukru, kotlík čaje a kus chleba, což bylo příjemné, neboť jsme od rána nejedli. Po výslechu, jaké jsou poměry v rakouských zákopech, vedou nás dál, do vesnice asi hodinu vzdálené. Tam nás zavedli do hlubokého sklepa bez dveří. Uléháme na slámu, což je proti noclehování v našich zákopech nevídané pohodlí, ale usnout nemůžeme. Jednak pro zimu, ale také pro myšlenky probíhající nám hlavami, co bude s námi dál.

Sotva se rozednilo, vyvádějí nás z nevlídného brlohu a nastupujeme další cestu. Prudký vítr metá nám do očí hustě se sypající zmrzlý sníh. Místy se brodíme po pás závějemi, jde se velmi špatně. Kolem desáté hodiny dorážíme do městečka Krjemenec. Po novém výslechu vedou nás naši průvodci k vojenské polní kuchyni, kde dostáváme výbornou polévku s kousky špeku. Po nedlouhém odpočinku jdeme dál, po celý dlouhý, téměř nekonečný den. Teprve za tmy docházíme k smrti unaveni do jakéhosi dvorce, kde nás znovu vyslýchají. Tentokrát každého zvlášť. Žádají, abych do mapy, kde vyznačili lesík za našimi zákopy, zakreslil postavení rakouských baterií. Myslím, že tam bylo dělostřelcům v následujících dnech velmi horko.

Nocleh sdílíme s několika kozáky v čistém domku. Po večeři nás kozáci  vyzvali, abychom zpívali. Protože se nám únavou zavíraly oči, odmítli jsme – zato nám nadali do Maďarů. Zazpívali jsme jim ráno, když nás pohostili čajem – odměnili nás poplácáním po ramenou. Jeden se zeptal, jsme-li Němci. Nemohl jsem se zdržet zasmání, když Russ, Němec jako poleno, je jako první ubezpečoval, že jsme Češi.

Po obědě pokračujeme v pochodu. Cestou potkáváme mnoho vesničanů – na vozech s malými koníky jedou z jarmarku v Šomsku, což je náš dnešní cíl. Směrem k frontě, proti nám, proudí rovněž oddíly vojáků. Zarostlí, veselí chlapci si nás zvědavě prohlížejí, pokřikují – rozumíme ale jenom „chlěba mnogo“. Všichni jsou beze zbraní, ve vysokých botách a dlouhých pláštích, chlupaté kožešinové čepice na hlavách, pytle na zádech. V našich krátkých, ubohých pláštích s beztvarými čepicemi a v rozbitých botách jsme proti těmto bohatýrům ubozí žebráci. Cestou  se zastavujeme v jedné vesnici u domku, na jehož zápraží stojí žena. Kozák z našeho doprovodu se jí zeptal, má-li chleba. Když přisvědčila, ptá se na med. Pak na mléko a okurky. Hospodyně má všechno. Kozáci seskakují z koní, přivazují je k plotu a i s námi vcházejí do světnice. Byla to podívaná, když ti urostlí chlapi k chlebu namazanému medem přikusovali kyselé okurky a zapíjeli to mlékem. My jsme se úplně spokojili s pro nás dávno zapomenutou hostinou – chlebem s medem a trochou mléka.

O dobrém srdci kozáků, jimiž nás rakouští důstojníci strašili, že zajatcům uřezávají uši a vypichují oči, vypovídá i to, že Štefana, který už pro únavu nemohl jít, posadil jeden z nich na koně a sám se brodil sněhem pěšky.

V Šomsku se setkáváme s dvěma hochy od naší čety, Šilhanem a Preislerem. Jsou zaměstnaní ve vojenské pekárně a žijí si úplně spokojeně. „Vydrželi bychom tady do konce války!“ smáli se. Dál nás vedou pěšáci – starší vousatí muži. Mají rakouské pušky, ale bez nábojů. Přicházíme do městečka Záslava, které je plné vojáků. Chovají se k nám přátelsky, dávají nám cukr, pečivo, nabízejí tabák. Říkají mu machorka. Je to vlastně tabákový odpad,  nadrobno rozřezaná žebra tabákových listů. Je to zajímavá podívaná, když z kousku novinového papíru stočí štíhlý kornoutek, do něho machorku nasypou, zahnou a labužnicky pokuřují. Všichni se diví, že nekouřím.

Dostali jsme hrachovou polévku s kousky špeku a výbornou pohankovou kaši – porce jsou takové, že je nemůžeme zmoci.

Poseděl jsem s ruským poddůstojníkem, inteligentním chlapcem – vyprávěl mi, že byl v rakouském zajetí. Z Počajeva se mu ale podařilo uprchnout.

Cíl naší pěší pouti – Šepetovku – dosahujeme 3. prosince. Za osm dní jsme ušli víc jak sto dvacet kilometrů, místy po pás ve sněhu, promrzlí v našich hadrech a děravých botách. V domě, kde nás ubytovali, jsou kolem stovky zajatců. Češi a pár Bosňáků. Nalézám zde řadu známých, mezi nimi i Frantu Kordače.

Život zde není příliš vábný – ležíme na podlaze pokryté řezankou, jsme namačkáni jeden na druhém, což má jedinou výhodu, že se hřejeme jeden o druhého. A pak to, jak v žertu říkáme, že vši, kterých máme nesčíslné množství, nemohou nás tahat sem tam. I strava je tu špatná. Čtvrtka jako zem černého chleba, hodně nakyslého, tři kostky cukru na den, v poledne polévka a stuchlá kaše. Jíme po ruském způsobu – vždy deset mužů z jedné mísy. Kdo je v jídle pomalejší, ani se nenaděje a kaše je pryč.

Ještě štěstí, že vojáci procházející tudy na frontu, nás občas zvou, abychom šli kušať s nimi a dají nám i pár kostek cukru. Vzdor stálé nepohodě, která velmi stěžuje přesuny, jsou velmi veselí, při pochodu stále zpívají. I večer zpívají, dlouho do noci. Poslouchám jejich měkký monotónní zpěv a přemýšlím, jak rozdílným je proti nim postavení vojáků v rakouské armádě.

Kdo si sežene práci, vydělá si i pár kopějek. Pracovali jsme na stavbě baráků pro vojsko, ale nenadálé deště práci přerušily. Jeden den jsem nakládal ze stohu pšenici – vozili ji k mlátičce. Večer jsem sotva stál na nohách, za těch  třicet kopějek to nestálo. Také jsem ve městě řezal a štípal dříví.

Město je úžasně nečisté. Všechny odpadky vyhazují lidé na ulici, kde volně pobíhají prasata. Po okrajích ulice s bezedným blátem, do něhož se boří vozy až po nápravy, jsou úzké prkenné chodníčky, na nichž se dva lidé jen tak tak vyhnou.

Je zde velmi lacino. Funt klobásy (asi 40 dekagramů) stojí 20 kopějek, sklenice mléka 3 kopějky, housky 2 kopějky, ale ani to málo většinou nemáme.

Jsou zde tři uzenáři a jeden pekař Češi a řada dalších krajanů. S jedním z nich – Hamerníkem, úředníkem z pily, jsem se seznámil a často k němu zajdu. Má rodinu vystěhovanou v Chersonské gubernii a rád si pohovoří česky. Hamerník mne zavedl také do rodiny rodáka z Krnska Ladislava Krouského, pracuje pro hraběte Potockého jako šofér. V neděli mne pohostili husí pečínkou a koláči, po obědě jsme poseděli a vyprávěli. Já ale ucítil, jak mi po krku leze veš, nenápadně jsem ji zamáčkl a od té doby už jsem ke Krouským nešel. Cítil jsem, že já, zavšivený trhan, se nehodím do krásně zařízených pokojů. Mluvil jsem s nimi pak už vždy jen u kostela a hledal výmluvy, proč nemohu přijmout jejich upřímné zvaní. Kostel je vždy naplněn do posledního místečka, jeho pilným návštěvníkem je i hrabě Potocký, vysoký, suchý stařec. Po skončení bohoslužeb stojí vždy v kruhu lidí a dlouho s nimi rozmlouvá.

Po čtrnácti dnech vedou nás znovu do lázní. Ruská lázeň nám přinesla velkou úlevu – zbavili jsme se vší. V rohu místnosti je krb obložený velikými kameny, které, rozpálené, polévají  vodou, čímž se vytvoří spousta páry.

Potom se polévají ze škopíčků studenou vodou a mrskají se březovými košťátky. Pak jsme byli přiděleni na práci na pile. Pracujeme společně s ruskými dělníky na směny, ve dne v noci. Řežou se fošny na obkládání stěn zákopů. Vzdor namáhavé práci jsem spokojen. Dostáváme 50 kopějek denního platu, osm kostek cukru, maso k obědu i k večeři a dostatek dobré kaše. Dozor nad námi mají dva vojáci, kteří se více starají o zábavu s děvčaty, než o nás. Mnohdy je celý den nevidíme, někdy ani u oběda.

V neděli se nepracuje, a tak jsem celý den ve městě u Hamerníka. Chodím také do domu zajatců, kde jsem se od známých dozvěděl podrobnosti, co se na druhé straně fronty dělo po našem zmizení. Byla zalarmovaná nejen naše setnina, ale celý pluk, silná patrola nás šla hledat – ovšemže bezvýsledně. Kadetem Jandou jsme byli označeni jako nejlepší přední hlídka – já s Müllerem jsme v ní byli od počátku a dobrovolně, a tak velitel kompanie nevěřil, že bychom se nechali zajmout dobrovolně. Výsledkem bylo, že hlídky před dráty již nebyly „z důvodu bezpečnosti“ stavěny. Nicméně, jak jsem se dozvěděl až po válce, byl jsem stejně zapsán mezi zběhy – zrádcem nebyl jen mrtvý rakouský voják.

Týden před Štědrým dnem jsem pracoval na noční směně. Navážel jsem klády ze dvora pily – je to práce namáhavá, úmorná, tím horší, že padal hustě sníh, jímž jsou kmeny úplně zavalené. Teploty klesají hluboko pod nulu. Ke všemu přišel ještě správce pily, jemuž se zdálo, že pracujeme pomalu, a honil nás, až se z nás kouřilo. S radostí uvítal jsem konec poslední směny. Ke všemu jsem již několik dní nemocný, dveře místnosti, v níž spíme, otevírají se přímo ven, a prouděním mrazivého vzduchu do místnosti při každém otevření, jsme všichni nachlazení. Navíc mám silný průjem.

Štědrý večer prožívám zkrušen chorobou, odloučen od rodiny, zdrcen nedávným skonem drahé matky, na kterou když si vzpomenu, objeví se mi vždy v myšlenkách její laskavá, milá tvář. Rusové ovšem Vánoce nedrží, a tak musím hned nazítří opět nastoupit do práce. Přidělili mě k obrovské okružní pile, neboť si ruský dělník na ní pracující uřízl prsty. Platí mi 75 kopějek denně – je to velmi náročná a také nebezpečná práce.

Nadešel poslední den v roce 1914, tak rušném na události v mém životě. Minulou neděli jsem s přítelem Františkem Sehnalem, zdejším učitelem, pocházejícím z Lázní Bělohradu, navštívil Hamerníka. Neměli jsme v úmyslu se zdržet, ale jeho dvě dcery, sedmnáctiletá Růženka a devatenáctiletá Mařenka nás nepustily – těšily se z české konverzace a vzpomínek na domov. Do školy chodily v Třeboni, kterou dobře znám. Po báječném pohoštění jsme odcházeli až pozdě v noci a museli jsme slíbit, že pravoslavné svátky strávíme u nich.

Na Nový rok doprovodil jsem Růženku do kostela. Setkali jsme se tam s Krouskými, kteří nás přiměli, abychom k nim šli na oběd, jsou bezdětní a bylo by jim prý smutno. Oběd – nudlová polévka a pečená husa s knedlíkem – byl výborný a hlavně, přešly mě po něm moje zažívací potíže. Cukroví, které jsem dostal s sebou, jsem rozdal chlapcům, Sehnal litoval, že se mnou  nešel do kostela.

V polovici ledna nás vojáci odvedli do dřevěných baráků u nádraží, prý do týdne odjedeme. Na náš odjezd nevíce čekal asi pokladník z pily Kamenský, Polák, který nás Čechy neměl v lásce. Rád by býval shrábnul naše výplaty za poslední týden práce. Třikrát jsme šli na pilu, vždycky honil kuličky po počítadle a krčil rameny, teprve, když jsme ale prohlásili, že bez peněz se nehneme, nám naše mzdy vyplatil.

Od milosrdných sester dostali jsme čisté prádlo. Co platno, v našich dřevěných ubikacích jsme zase chytili vši. Spát musíme oblečení, kvůli zimě a také proto, že co tu není přibito či přišito, ukradnou s námi ubytovaní Maďaři a Poláci. Dokonce několikrát stáhli spícímu boty z nohou, z rukou rukavice, zpod hlavy ukradli váček s penězi.

I když máme zakázáno z baráků vycházet, abychom byli připraveni, kdyby byl přistaven vlak, chodím každý den do města. Na Tři krále potkávám procesí s báťuškou popem v čele. Jdu s nimi k řece. V ledu je vysekán veliký kříž, z tabulí ledu je vedle postaven oltář. Báťuška se modlí a světí vodu v řece, kterou si lidé nabírají do nádob a odnášejí domů. Pro nás nezvyklý a zajímavý obřad, i když mám pocit, že je mi povědomý. Až později se mi vybavuje, že ho znám z verše z Epigramů Karla Havlíčka Borovského.

Konečně jsme se dočkali odjezdu. Od rána stojíme před kanceláří náčelníka. Teprve odpoledne ale odcházíme na nádraží a po dalším několikahodinovém čekání odjíždíme. Jedeme v nákladních vozech, jimž se tu říká těplušky. Mají dvojité stěny, zasklená okna, dvě řady pryčen nad sebou, železná kamínka uprostřed. Cestování je v nich docela příjemné.

Ráno přijíždíme do Berdyčeva. Říká se mu ruské Jericho, protože většinu obyvatel tvoří Židé.

Po hodinovém pochodu jsme ubytováni v domě s vysokými místnostmi, v nichž jsou třípatrové palandy. Lezeme na ně jako opice, a přece se většina snaží dostat nahoru. To proto, aby na spícího na dolních patrech nepadaly cizí vši, když svých má dost.

Po dvoudenním pobytu v Berdyčevě, hladoví, nasedáme do vlaku a jedeme dál. Ve Žmerince, veliké stanici, chodil po vagónech lékař a ptal se, jsou-li mezi námi nemocní. Stěžovali jsme si, že máme hlad. Ukázalo se, že jsme měli dostat 35 kopějek a chléb – naši průvodci si to vše chtěli ponechat.

Cestou zvědavě vyhlížíme z oken na ubohé vesnice, domy s doškovými střechami a ještě ubožejší obyvatele. Před Kyjevem se buduje soustava zákopů – pracují na nich zajatci. Nádraží v Kyjevě je obrovské. Koleje mají větší rozchod než u nás, vozy jsou mnohem větší, až deset metrů dlouhé, na osmi soukolích. Je tu mnoho pěkných vlaků sanitních.

Náš vlak stojí ve stanici, nikdo si nás nevšímá. Napadlo mne zajít si do města koupit něco k jídlu.  Bylo by to možné i na nádraží, různých prodejců je tady spousta, ale jsem zvědav, jak vypadá město a život v něm. Ohlížeje se za sebe i do stran, kdy mě někdo chytne za límec a zeptá se: Kudá ty?, vycházím ze stanice. Procházím širokými ulicemi s pěknými domy, velkými obchody plnými různého zboží, nebýt velkého počtu vojáků, nic nenasvědčuje tomu, že nedaleko je fronta, na níž i bez bitev umírají stovky a tisíce mužů.

Vešel jsem do restaurace s úmyslem, naobědvat se zase jednou jako člověk. Co mi mohou udělat, než vyhodit, myslím si. A zatím mě přivítali jako každého jiného hosta, číšník přináší jídelní lístek, vybírám si jedno z nejlacinějších jídel – polévku s rýží, hovězí maso s omáčkou a pak sekanou s opékanými brambory. S lahví piva to stálo 45 kopějek. Bože, jak málo stačí pro spokojenost člověka, jak se cítím po tomto obědě dobře! Pomalu se vracím na nádraží, kde zjišťuji, že mne nikdo nepostrádal.

Večer, již za tmy, jedeme dál, ne však dlouho. Ani ne po půlhodině vlak zastavuje v jehličnatém lese. Ve tmě rozeznáváme pouze obrysy vysokého prkenného plotu a za ním stíny střech několika domů. Jsme v zajateckém táboře Dárnica.

Ráno nás všechny zapisují, třídíce národnosti, každou zvlášť. Vedou nás do lázně, zřízené ve vagónech, a odvšivují nám šaty. Komu ještě nějaké zůstaly, odebírají cenné věci – nože, břitvy, hodinky, šálky na jídlo, ale i šatstvo, které nemáme na sobě. Mně vzali náhradní kalhoty, které mi dal Hamerník – nechtěl jsem je cestou uválet – a teď mi zůstaly zase ty staré, roztrhané. Pěkné přivítání!

A jak „dobře“ jsme byli přivítáni, jedná se s námi i dál. Ubytovaní jsme v zemljankách – metrová jáma v zemi, vyházenou hlínou se pokryje prkenná střecha a barák je hotov. Ležíme na navlhlých prknech a v našich starých hadrech se třeseme zimou. Zase jsme zavšivení. Jídlo je velmi špatné a je ho málo. V podzemních „ubikacích“ jsou sice postavena cihlová kamna, ale není v nich čím topit. Pařezů se sice válí kolem mnoho, ale není je čím rozštípat. Jak vypravují ti, kteří jsou zde delší čas, bylo to mnohem horší. Dokud nebyly postavené alespoň zemljanky, spali na holé zemi pod stany. Hřáli se kolem ohňů, na nichž topili kůrou ze stromů – ty jsou oloupané až několik metrů vysoko. Každé ráno bylo několik lidí zmrzlých, zajatci se potáceli slabostí a nemocemi. Staly se případy, že spadli vyčerpáním do latríny.

Jeden z chlapců složil a večer vždycky zpíval žalostnou píseň:

Tam na břehu řeky Dněpru, v té nešťastné Dárnici,

tam jsou lidé přeubozí, váleční to zajatci.

Ti ubožáci zajatci, musí těžce pracovat,

za tu svoji robotu, jednou denně jenom žrát.

Nocleh v Dárnici byl hrozný, mrazy když tam nastaly,

v lese ty zmrzlé zajatce Rusi ráno sbírají.

Každého dne, dvacet, třicet, těch zajatců zmrzlo tam,

kdo v slovanskou lásku doufal, poznal brzy, že to klam.

Pracujeme také na stavbě baráků. Jsou ubohé, ale je v nich alespoň sucho. Jsem ubytován mezi řemeslníky. Jenže když přijde někdo z města vybrat si lidi na práci, pošle velitel tábora, Žid jménem Stein,  Rumuny, Maďary nebo  Němce. Češi a Slováci chodí většinou na kopání zákopů. Právě se vrátila skupina po několika týdnech na těchto pracích – pohled na ty ubožáky je hrozný. Všichni jsou nemocní – jinak se odtamtud nedostanou, vychrtlí, odění v cárech. Za těžkou práci dostávali 20 kopějek denního platu. Našel jsem mezi nimi Svárovského od své čety. Před odjezdem na frontu se oženil. Cestou se smával, že jede na svatební cestu. Ani teď, po hrozných útrapách, ho humor neopustil. „Ta moje svatební cesta by nemusela trvat tak dlouho!“ říká.

V baráku pro jednoroční dobrovolníky, kam chodím na návštěvu k Sehnalovi, jsem se sešel se spolužákem Šimáčkem. S humorem říká, že si na frontě odskočil k sousedícím Němcům pro kafe a došel až do Ruska. Od něho jsem se dozvěděl, že v Kyjevě je utvořen z Čechů v Rusku usedlých vojenský oddíl zvaný Česká družina, do něhož jsou prý přijímáni i zajatci. Zajímavé a pro mne nepřijatelné je, že většina našich chlapců se staví proti. Hlavní příčinou je jistě to, jak s námi tady Rusové zacházejí, nikoliv nechuť bojovat proti Rakousku.

Téměř denně rozčilují nás Rusové svojí tupostí a těžkopádností. Vedou nás například do lázně, nechají nás vysvléknout, odnesou šaty na odvšivení, a po dvou hodinách řeknou, že není voda. Jindy zase celý barák vyvedou před kancelář, několikrát nás počítají, po skupinách do soroka (čtyřiceti), nechají nás v blátě stát několik hodin, pak oddělí dvacet nebo třicet lidí, pošlou je pryč a ostatní vrátí do baráků. Mají sice seznam všech a mohli by klidně vyzvat jen ty, které potřebují, ale zřejmě jim působí rozkoš vidět, jak se tetelíme zimou a přešlapujeme z nohy na nohu jako medvědi.

Protože se zde vyskytl tyfus, jsme všichni ostříhaní dohola. Naštěstí se nerozšířil. I přesto umírají lidé. Velký oddíl zajatců odcházel do města. Stráže, aby si zkrátily cestu, vedly jej přes zamrzlý Dněpr. Když přišli doprostřed řeky, led se pod nimi prolomil a přes padesát zajatců s pěti strážemi se utopilo.

Osmého února, již k večeru, vyvedli nás opět před kancelář. Po únavném čekání a několikerém počítání odcházíme z tábora, na který bude každý, kdo jím prošel, vzpomínat do posledních dnů svého života. Při procházení vraty nám odebrali šálky na jídlo. Vzali nám je, když jsme sem přicházeli – abychom měli z čeho jíst, museli jsme si je odkoupit, a teď nám je berou znovu. Nešel jsem mezi prvními a podařilo se mi šálek schovat pod plášť, takže mi zůstal.

Ještě týž den jsme se ale přesvědčili o pravdivosti přísloví, že nikdy není tak zle, aby nemohlo být hůře. Jdeme asi tři hodiny po silnici pokryté rozbředlým blátem, poletuje sníh. V rozbitých botách nesnesitelně zebou nohy, jsme hladoví. Abychom alespoň trochu zapomněli a zaměstnali mysl, počítáme na kroky, jak dlouhé jsou dva mosty, po nichž přecházíme. Prvý asi 160 metrů  s dvěma oblouky, druhý asi 560 metrů a pěti věžemi. Po dvou stech osmdesáti šesti schodech vystupujeme na pevnostní násep a po serpentinovitě se vinoucí silnici vcházíme do kyjevské pevnosti. Před vchodem do tunelu, jímž se vchází do nádvoří kasáren, probíhá nová důkladná prohlídka. Tentokrát jsem přišel i o šálek. Nacpali nás jako slanečky do nízkých sklepních místností s nedýchatelným vzduchem. Třípatrové palandy jsou již plné, a tak my, kteří přišli poslední, ležíme na vlhké zemi v blátě. Když na nás za chviličku začaly ze stropu padat štěnice, vycházím ven, poohlédnout se po příhodnějším místě k přespání. Z konírny mne vyhnal voják, ze žebříku, po němž jsem chtěl vylézt na seník, mne za nohu stáhl druhý. Na otázku, kam se mám jít vyspat, odpověděl že na latrínu, tam je místa dost. Do rána tedy chodím. Nevyspalí a hladoví se ráno přesvědčujeme, že se i zde nadržuje Maďarům a Němcům – jsou zaměstnaní v kuchyni a nemilosrdně nás okrádají - prodávají nám čaj a cukr za nehorázné ceny.

V pevnosti jsme přespali, či spíše prochodili a probděli ještě jednu noc. Následující den nás zase vedou na nádraží a nastupujeme do vozů. Je nás sto, až na deset Slovinců a jednoho Poláka samí Češi. Vlak jede velmi pomalu. Často stojíme ve stanicích, teprve třetí den přijíždíme do Poltavy. Ve zdejších kasárnách, kde je již asi stovka zajatců a několik desítek ruských vojáků, jsou snesitelné podmínky. Kolem stěn a uprostřed místností jsou pryčny, každý máme slamník a deku. Hned následující den odcházíme na práci do vojenských skladů umístěných v městském biografu a za městem v dřevěných domcích, kde se prý před válkou odbývaly jarmarky. Jsou zde ohromné zásoby bot, uniforem, prádla, postrojů, podkov – všeho, co může armáda v poli potřebovat. Všechny místnosti jsou přeplněné, a tak nově přivážené věci rovnáme na dvoře do stohů a přikrýváme plachtami.

Sedmnáctého února lidé v celém městě oslavují s prapory a za velikého jásotu pád největší turecké pevnosti Erzerum. Zvědavost, co se děje na frontě a ve světě – informace mi moc chybí – přivedla mne opět k učení se azbuce. Od odchodu ze Šepetovky jsem toho nechal, trochu pro nedostatek času a pak také pro odpor k Rusům, za jejich nelidské jednání s námi. Teď, když žijeme zase jako lidé a když vidím ty ohromné zásoby výzbroje a nevyčerpatelné zálohy lidského potenciálu, dospěl jsem k názoru, že válka jen tak brzy neskončí a znalost řeči mi může jen prospět. Sbírám tedy kdejaký kus potištěného papíru a pilně čtu, využívaje každou volnou chvilku. Čtení mi jde díky znalosti cyriliky tak dobře, že již za několik týdnů slabikuji ruským vojákům zprávy z fronty. Jsou nesmírně udiveni, jak já, cizinec, jejich řeči neznalý, mohu číst, když z nich umí číst tak každý pátý. Jsou za to vděční, odměňují mne několika kostkami cukru, kouskem masa nebo klobásy, bílým pečivem.

Až na jednotlivce jsou k nám většinou dobří, přimhouří oko, když se někdo z práce trochu uleje. Byli bychom docela spokojení, nebýt večerních prověrek, kdy nás tradičně do sóroka počítají. Myslím, že stejně nevědí, kolik nás je.  Pak nám předzpívají Bože cara chraň a jdeme do kasáren.

Sedmadvacátého února přijeli pro výstroj dva ruští vojáci, kteří na nás promluvili česky. Čeští usedlíci. Vyprávěli nám věci, na které musím stále myslet. Jsou od České družiny, jsou jich prý dva pluky o dvou praporech na frontě a jeden záložní pluk v Kyjevě. Česká družina je součástí ruské armády, od ruských vojáků se liší jen červenobílou stužkou na čepicích. Velení mají ruské, jsou rozděleni po četách a přiděleni k ruským částem jako výzvědné oddíly. Po jejich líčení, jakým krásným družným životem žijí, že si všichni i s důstojníky tykají a oslovují se bratře, a po zdůraznění, že do armády vstupují nejen ze sympatií s ruským lidem, ale také z nenávisti k Rakousku, k jehož rozbití chtějí přispět s cílem osvobodit naši vlast z poroby, vidím, že je mou povinností vstoupit do České družiny také.

Pevně jsem se rozhodl a 16. března odeslal Národní radě československé do Kyjeva svoji přihlášku. Od odjezdu hochů z České družiny jsem o tom stále přemýšlel. Na jedné straně mi říkalo svědomí, že jako sokol a čestný člověk mám povinnost splnit, co jsem v písni „Vlast máti až nás zavolá“ slíbil. Konečně naše Národně sociální strana má v programu osvobození národa. Na druhé straně jsou tu moji druhové. Jsou to také Češi, asi čtyřicet jich je příslušníky Sokola, ale nebrání jim to v tom, aby před družiníky uplivovali a nadávali jim  do zaprodanců. A co zkouším já, když jsem veřejně vyslovil svoje rozhodnutí, nedá se ani vypovědět. Jediný z nich, Ulik, také národní socialista, otevřeně se mnou souhlasí. Srb, Vaněk, Krumphanzl, nejsou proti mně, ale před ostatními to neřeknou. Nejvíce proti mně štvou Huska z Plzně, Šváb z Prahy, Plaňanský z Kosmonos, a pak příslušníci kroměřížského třetího pluku – Potrusil, Dufek, Kučný a Tesař – ti jezdili za prací do Vídně a měli Rakousko jako svoji druhou vlast. Kučný dokonce navrhoval, že by mi měly být ze zad řezány řemeny kůže a podobné líbeznosti.

K mému rozhodnutí nakonec přispěly zprávy z ruských novin, které pilně čtu, o žalářování našich politiků Kramáře, Klofáče a dalších a dokonce popravování českých lidí.

Je stále ještě dosti sněhu a pořád mrzne. Jsme v našich hadrech celí prokřehlí, pracujeme nejvíce ve skladech na tržišti. Očekává se, že s příchodem jarní oblevy zde bude vše zatopeno vodou, proto všechno převážíme do skladů ve městě. Dřeme od rána do noci, stěhujeme bedny s botami a podkovami. Boty se importují z Anglie, z Birminghamu, jedna bedna čtyřicet osm párů. Za čtrnáct dnů přivezli čtyři tisíce nových beden. Překvapuje mne, jak rychle jsou zde – v bedně našel jsem noviny Manchester gwardian šest týdnů staré.

Poprvé, co jsem zde, viděl jsem jak byl zbit zajatec. Rusové kradou hodně, ale mezi zajatci zatím takový případ nebyl. Tento člověk ukradl  gymnasťorku – soukennou blůzu. Dozorce ho viděl, ale nechal ho, teprve při odchodu do kasáren, když nás prohlížejí, ji u něho našel oblečenou pod košilí.

Po vyklizení tržiště chodíme pracovat do obrovských dřevěných skladišť na stanici Švedskaja mogyla, asi hodinu od kasáren. Jméno má podle bitvy svedené zde v roce 1709 se Švédy, kteří tu byli zdrcujícím způsobem poraženi. Nedaleko od skladišť je kostel, památník a muzeum bitvy. Jednou jsme se tam šli s Vaňkem a Srbem podívat. Jsou v něm děla a zbraně ukořistěné Švédům, rytiny a oděvy z té doby, tam, kde se vojska srazila, stojí mramorové jehlany s  carským orlem na vrcholech. Když jsme se vrátili, dostali jsme od našeho strážného řádně vynadáno.

Cestou do práce si zvědavě prohlížíme město. Domy jsou nevysoké, většinou dřevěné, je zde sídlo gubernátora, vojenská škola... Obyvatel má město 88 tisíc, většinou Ukrajinců, Chachlů, Velkorusům říkají Cacáci – jedni druhé si dobírají pro různost nářečí. Na ulicích vysazeny jsou vysoké topoly, chodníky jsou čisté, jen na bazaru, kde je možno koupit všechno možné, jehlou počínaje a vozem sena konče, je strašný nepořádek. Velmi mnoho je tu kostelů s baňatými věžemi, před nimiž se každý křižuje. Vojáci i velitel, jdouce kolem kostela, smeknou čepici a pokřižují se. Zvony ve věžích jsou přidělány napevno a tluče se do nich železem. Nádraží má město dvě – severní Kyjevské a jižní Charkovské. Dněpr, městem protékající, je mělký, ale  velmi široký.

Do skladů teď vozíme hřebíky podkováky, v bedničkách je jich deset vagónů.

Devětadvacátého března jsem dostal od Svazu českých spolků v Kyjevě potvrzení o přijetí mé přihlášky do českého vojska. Večer mě Krumphanzl důvěrně upozornil, ať si dám pozor, že četnický strážmistr Polák zapisuje všechno, co říkám proti Rakousku, že jsem zahodil z čepice frantíka a i to, že jsem se přihlásil do České družiny. Bylo mi to ale jedno.

V poslední době mám pěknou práci. Na balíky s prádlem a výstrojí posílané na frontu píšu adresy útvarů, kam jsou určeny. A ještě jedno zaměstnání mám. Ruským vojákům čtu dopisy z domova a odepisuji na ně. Vítanou odměnou mi je něco jídla.

Pátého dubna si nás ráno na nádvoří Zemské úpravny rozebírají rolníci na jarní polní práce. Prohlížejí si nás jako koně na jarmarku, ohmatávají svaly, ptají se, zda umíme orat a s dobytkem, div že se nám nedívají na zuby. Mě si vybral pajdající stařík s řídkou bílou bradkou. Na moji žádost vzal pro svého známého s sebou i přítele Vaňka.

Nazítří, v den mých šestadvacátých narozenin začínám nový život. Ve vesnici Michajlovce. Je to, jak tu říkají, selo. Od děrévni se liší tím, že je v něm kostel. Z Poltavy je sem pětadvacet verst. Hospodář, rusky chazjaj, je milý, hovorný stařík. Je vdovec, starší syn padl u Minska, mladší je na frontě. Po příjezdu mě seznamuje s rodinou. Obě snachy žijí s ním v jednom domě. Dům má pěkný, jeden z nejlepších ve vsi, krytý plechovou střechou. Po starším synovi, kterému zemřela žena a znovu se oženil, mu zůstala sedmnáctiletá vnučka Marie, nevlastní matce Olze Michajlovně je dvacet sedm. Druhý syn má desetiletou dcerku Soňu a pětiletého Voloďu, který se se mnou rychle sblížil. Protože nemohli vyslovit moje jméno Rudolf, řekl jsem, ať mi říkají jménem po mém kmotru – Václav. Po rusku Vasil. To hospodáře potěšilo, protože jeho padlý syn se jmenoval Vasil. Tak prý mají nového Vasila. Po večeři mne seznámil s hospodářstvím. Má 30 desjatin polí (desjatina má 2 400 sáhů), 3 koně, 8 krav, 20 ovcí. Budu mít na starosti koně a s Marií budu pracovat na poli.

Ve všední den tvrdě pracuji. V pět hodin vstávám, dám koním, v šest je snídaně a po ní jedem s Marií na pole. S krátkou polední přestávkou pracujeme do osmi večer. Po příjezdu domů opatřím koně, najím se a spím jako zabitý až do rána, kdy mě děda tahá za palec u nohy, abych už vstával. Strava je špatná – drží se přísný půst až do velikonočních svátků, plných šest neděl. Nejí se maso, ale ani mléko, tvaroh, vejce. Snídáme polévku z prosa, brambory s kysaným zelím nebo placky sypané mákem a namáčené ve sladké vodě. V poledne jíme vařenou pšenici, vařené švestky nebo hrušky, cibuli a bílý chleba, suchou rybu. K večeři bývají zase brambory, v neděli na přilepšenou kaše.

V neděli jen nakrmíme zvířata, víc se nedělá, je to hřích. Ráno jdeme do kostela. Děda mi dal deset kopějek na svíčky rozsvěcované před ikonostasem. První neděli jsem svíčky koupil, pak už jsem byl chytřejší, ztratil jsem se na chvilku domácím a koupil si něco na přilepšenou, třeba kousek marcipánu. V neděli se totiž snídá až po příchodu z kostela a žaludek mi dělá rebelii. Kručelo mi v něm tak, že se lidé po mně ohlíželi. I tak vzbuzuji velkou pozornost. Děda mi na neděli půjčuje šaty, jsou mi sice trochu volné, ale v těch mých rakouských rozedraných hadrech bych se do kostela přece jen neodvážil. Celá ves již taky ví, že umím číst po rusky, lidé mě dokonce zdraví napřed, ačkoliv se snažím, abych pozdravil první, málokdy se mi to povede.

První dvě neděle jsme s Vaňkem chodili do lesa, abychom se zbavili vší, za které se stydíme. Zdejší šatní vši nemají, zato je mají ve vlasech. V neděli po obědě si děda sedne na stoličku, položí Marii hlavu do klína a ta mu nožem, jímž se potom krájí chleba, mačká vši. Ostatně dělá se to tu všeobecně.

Nadešly velikonoční svátky, čemuž jsem hrozně rád. Celý týden jsem totiž oral již pět let neobdělávaný úhor – hrozná práce. Na Bílou sobotu odpoledne se již nepracovalo. Obrovskou celotýdenní únavou jsem hned po večeři usnul. V jedenáct hodin v noci mě ale hospodář vzbudil, že půjdeme do kostela. V duchu ho posílám ke všem čertům, ale jít musím, abych ho neurazil. Neseme s sebou ve velkém koši šunku, kusy špeku, vejce, pirohy a paschu – velikánskou buchtu. S koši stojíme kolem kostela a báťuška pop jdoucí kolem s procesím obsah košů světí. Poté jsme vešli do kostela. Třebaže všichni stále zpívali Christos voskrese, já spal ve stoje. Děda mi se slovy „Vasil, nespi!“ šlapal na nohu, ale co platno, bylo to silnější než já. Teprve k páté hodině ranní přišli jsme domů. Zde nastalo pozdravování Christos voskrese, všichni se navzájem líbali. Dědovy štětinaté tváře jsem se sotva dotknul, zato Marii jsem to vynahradil a ani Olga Michajlovna, pěkná ženská, nepřišla zkrátka – ostatně její polibek byl až příliš upřímný – vidno, že chlap jí chybí. Po řádném najedení posvěcených jídel si jdeme konečně lehnout, abychom se prospali.

Po dobrém obědě, poprvé s masem, jdeme s Vaňkem do dvorce asi hodinu vzdáleného, kde, jak mi děda řekl, jsou také zajatci. Radostně nás přivítali, pohovořili jsme, jak se komu daří, co víme o frontě a domově. Velkou radost jsem měl z časopisu Čechoslovák, který vychází v Petrohradě. Jsou v něm četné inzeráty, jimž se hledají známí. Jak rád bych si tam dal dotaz na své bratry, nemám ale čím zaplatit. Hoši nás pozvali k večeři na pravou českou vepřovou se zelím a knedlíkem – neradi se večer vracíme domů.

Ačkoliv je doba pilných polních prací, zdržovaných počátkem dubna častými sněhovými přeháňkami, drží se velikonoční svátky až do středy. Na jeden den přijel na návštěvu mladý chazjaj. Slouží u Černého moře. Je to sympatický, dosti sečtělý člověk. Vypravoval mi o nepořádcích v armádě, špatném zásobování, jak důstojníci okrádají vojáky a špatně s nimi zacházejí. Po celé dny jen jíme a chodíme za zábavou. Poslouchám na návsi, jak děvčata zpívají, a zkouším louskat slunečnicová semínka, ale nejde mi to jako místním. Házejí si semínka z dálky do úst a pravým koutkem vyplivují slupky.

Po svátcích jsme jeli do mlýna. Stojí na pilotech skoro v polovině široce rozlité řeky Volksry, zařízen velmi primitivně. Každý si sype obilí sám a čeká až bude semleto. Bylo zde několik zajatců z městečka Dikanka. Vybavila se mi Gogolova povídka Večer na chutorě bliz Dikanky. Kde by mě tenkrát, před válkou, když jsem ji v jakémsi časopise četl, napadlo, že na to maličké hnízdo uprostřed široširé Rusi někdy narazím. Hoši jsou již řadu měsíců přihlášení do vojska, ale přijímání je prý bržděno germanofilskými vojenskými kruhy. Dali mi nejnovější číslo Čechoslováka, v němž se píše o poslanci prof. Masarykovi, který je za hranicemi a pracuje pro osvobození Čech. V ruské dumě mluvil přítel Čechů profesor Miljukov o českých zajatcích v Rusku a žádal pro ně úplnou svobodu. Jeho požadavek podpořil i poslanec Konovalov. Českých zajatců v Rusku je už dvě stě tisíc.

Přichází první májová neděle. Máj – lásky čas. V týdnu jsem dělal s Olgou Michajlovnou pletený plot kolem zadního domu, který chazjaj postavil pro druhého syna. Olga mě může očima sníst, stále se točí kolem mne a neustále mluví a mluví. Snažím se chovat zdrženlivě, nerad bych si zadělal na nějaké problémy s chtivou vdovou. Vyptávala se mě, jestli u nás také chodí spát chlapci k děvčatům, co říkají rodiče, když má svobodná dcera děcko. Co chvíli se o mě otřela, dotkla se mě rukou. Dělám, že těmto dotykům nerozumím.

Na svátek svatého Jiří mě děda potěšil. Vyplatil mi tři ruble mzdy. Jdeme s Vaňkem do sedm verst vzdálené Dikanky, odkud z pošty posílám peníze na předplatné Čechoslováka a na inzerát, že hledám oba bratry. Prošli jsme městečko a zašli za známými do velkostatku. Všichni jsou přihlášení do České družiny, ale zatím žádné zprávy nemají.

Čtrnáctého května přišel rozkaz, že se musím vrátit  do Poltavy na práci ve skladech. Chazjaj sice nabízel na velitelství sto rublů, jen aby mne u něho nechali, ale nebylo to nic platné.

Za časného rána se se mnou všichni loučí. Marie, vždycky tak plachá, mě líbá jako bych byl jejím milým, Olga Michajlovna se nenechala zahanbit a vzápětí se upřímně rozplakala. Všichni mě vyprovázejí až daleko za vesnici. Musel jsem slíbit, že na žně přijedu znova. Kdo ví, kde mě bude za pár měsíců konec. Na cestu mi dali bochník chleba a veliký kus špeku,  děda mi ještě ve městě koupil pivo, klobásu a ryby. Dlouho mě při rozloučení objímal a děkoval za práci.

V neděli 4. června se na nás přijel podívat, vlastně ne na nás, ale na vyšší načálstvo a jeho hospodaření, velitel vojenského okruhu generál Oberuščev. Běhal, vyskakoval a nadával, křičel, že chybí dvacet tisíc párů bot, náčelník skladu se třásl a ukláněl. Aby se jich tolik rozkradlo, není možné, i když se tu krade ve velkém. Buď se špatně počítalo, nebo mají špatné záznamy došlých bot proti odeslaným. Nejvíce generála rozčílilo, když jsme dostali nařízeno vylézt až nahoru na tři metry vysoké pyramidy beden a sundali otevřenou bednu, v níž byly jen spodky bot. Z holínek se totiž ve městě dělají svršky na polobotky a náprsní tašky, takže s nimi ruští vojáci čile obchodují. Nakonec si nás i Rusy nechal nastoupit a Rusům vynadal, že zatímco oni tady kradou jako straky, jejich továrišči na frontě mrznou nazí a bosí. Na nás zase řval, že nás, vrahy ruských lidí, tady živí. My jsme si řekli, vlez nám na záda, Rusové, jak je jejich zvykem „po prikázu vaše prevoschoditelstvo!“ a odpoledne kradli znovu.

Sedím ve skladu a píšu adresy na balíky. Čekám neustále na povolání do České družiny. Raději o tom ale nemluvím, abych proti sobě nepoštval ještě více austrijáky. Nejvíce zuří Tesař, zedník, který jezdil za prací do Vídně, kde se mu moc líbilo. Ten mi slibuje, až se vrátíme domů, oběšení a tady vypárání střev, Kučný navrhuje zakopat dobrovolce po krk do země. Šváb z Prahy, Huska z Plzně a Plaňanský z Kosmonos, jehož otec pocházel z Rožďalovic, štvou mě ještě více zpěvem Zachovej nám hospodine a Wacht am Rhein. Zatímco doma určitě s nadšením zpívali Pryč s tyrany, tady, v zajetí, se s takovou vervou stavějí proti těm, kteří za osvobození českého národa chtějí i položit život.

Čtení Čechoslováka, který mi dochází, přece jen nese ovoce. Jde z ruky do ruky, čte se nahlas, o přečteném se v kruzích, které si zachovaly přeci jen trochu národního sebevědomí, debatuje.

Novou naději mi přinášejí zprávy z ruských novin, které čtu ruským vojákům. Rusové se na frontách vzchopili a jméno velitele jihozápadní fronty generála Brusilova je uváděno s obdivem.

Třiadvacátého července přivezl mi chazjaj z Michajlovky, nelituje dvacet pět verst dlouhé cesty, lístek od bratra Frantíka. I on přeběhl a nyní je ve Vladimirské gubernii v Murami. Nesmírně mě potěšil, že je rovněž přihlášen do České družiny a má zprávy, že co nejdřív pojede do Kyjeva. S lístkem jsem šel do kanceláře a prosil náčelníka, aby mě poslal do Kyjeva, vyslovuje obavu, aby, než mě povolají, bratr neodešel na frontu. Slíbil, že udělá, co bude moci, ale nic se neděje.

Ve čtvrtek jsem myslel, že budu bit. Ten můj „přátelský“ trojlístek – Šváb, Huska a Plaňanský – zase začal s tím svým oblíbeným Wacht am Rhein. Nevím, co to do mě vjelo, popadl jsem plechovou mísu i s kaší a napasoval ji Huskovi na hlavu. Bylo z toho tolik smíchu, že se na mě moji spolujedlíci, kteří přišli o polovinu oběda, ani nehněvali. Naštěstí byl nablízku dozorce, takže jsem vyvázl bez výprasku.

Včera přišel nový lístek od Frantíka – píše z Moskvy, že jsou na cestě do Kyjeva a že doufá v brzké shledání u českého vojska. Lístek dostal do ruky šikovatel Obdržálek, přečetl si jej a začal mi vyhrožovat. Odbyl jsem ho, že nejsme v Rakousku a že mu do toho, co já dělám, nic není.

V pátek 11. srpna jsem se šel zeptat do kanceláře, zda není něco nového s mým odjezdem do Kyjeva. Velitel tam nebyl, poslali mne za ním do bytu. Nebyl ani zde a na otázku jeho paní, co mu chci, jsem jí vylíčil celou svoji věc a poprosil o přímluvu u manžela. Slíbila a řekla, ať přijdu další den. V úterý jsem se vrátil z práce až dlouho večer, a tak jsem se k veliteli dostal až ve středu. On i jeho manželka se mne vyptávali, proč chci znovu do vojska a na frontu, nějak jim nešlo do hlavy, že chci dobrovolně odejít z relativního bezpečí. „Kakoj vy durak!“ (hlupák) vyjelo starostlivé paní mimovolně. Nakonec ale přesvědčila manžela a ten nechal příští den napsat rozkaz. Pojede se mnou i přítel Ulik. Po příchodu do kasáren jsem neodolal a svěřil se s radostnou zprávou přátelům Vaňkovi, Srbovi a Martincovi.

Ve čtvrtek ráno jako obyčejně jdu ještě do práce, odpoledne namáčím roztrhanou košili – na prádlo můžeme zůstat doma, a chystám se na cestu. V kanceláři, kam jsem šel náčelníkovi poděkovat, mi přáli všichni štěstí a srdečně mi tiskli ruku. Zašel jsem ještě poděkovat paní, bez jejíž přímluvy bych neodjížděl. Dala mi na cestu pečivo a přála vše nejlepší. V podvečer sbírám svůj raneček a na otázku souseda, kam jdu, odpovídám, že do Kyjeva, do vojska. Ze směsice přání, jimiž mě moji dosavadní druzi doprovázejí, je jistě upřímně míněné Kučného „aby ti granát hlavu utrh!“ Odpovídám mu neméně upřímně: Ty pitomo, ty bys potřeboval, aby ti do ní praštil, aby se ti rozsvítilo. Na dvoře potkávám četaře Langera, který jediný ze všech, co jsou doma, mi podává na rozloučenou ruku. Z druhého baráku mi jde vstříc Ulik a opouštíme vrata kasáren, v nichž jsme prožili několik měsíců.

Do Dárnice přijeli jsme až ráno. Cestou přemýšlím, proč s námi jede přidělený ruský voják. Vykládá spolucestujícím, že jdeme dobrovolně na Germánce, nazývá nás molodci. Od lidí jako vyjádření sympatií dostáváme pečivo, klobásy, cukr a dokonce i pár kopějek.

Po odevzdání papírů v kanceláři se s ním srdečně loučíme a jdeme do baráku, kde jsou přijímáni dobrovolci. Po zapsání a upozornění, že ještě týž den půjdeme do Kyjeva, procházíme táborem. Na rozdíl od našeho prvního pobytu jsou už teď baráky slušně upravené, Češi jsou od Maďarů a Němců oddělení, zvlášť jsou i Srbové.

 

Kapitola čtvrtá – Splnil se mi sen o České družině

Večer 12. srpna přicházím se šedesáti druhy do univerzity v Kyjevě, kde je ubytován záložní pluk československého vojska, zvaného Česká družina.

Jdu v prvním čtyřstupu a hned mezi vraty vidím bratra Frantíka. Je zde již několik dnů. Dlouho do noci si vyprávíme, vzpomínajíce domova, zážitků z fronty i v zajetí.

Ubytováni jsme ve všech místnostech, spíme i na chodbách. Na dvoře jsou kuchyně a koryta na praní prádla, všude je živo a plno veselí. Jsem jako znovuzrozen. Zaráží mne však nepřipravenost a špatná organizace. Nejsou pro nás připraveny ani uniformy, ani boty, a tak teprve po pěti dnech jdeme poprvé na cvičiště. A ještě něco mě překvapilo. Že nejsou uniformy, může být způsobeno těžkopádností ruských úřadů, žádal jsem ale, abych byl přidělen k jedné četě s bratrem. Nejde to, zněla odpověď.

Na cvičiště chodíme přes velkou část města. Velmi pěkný je Bibikovský bulvár, elegantní je Kresčatik s výstavnými domy, bankami a obchody.  Kolem tržnice přicházíme na prostranství, kde cvičíme prostná ze šestého všesokolského sletu. Cestou vzbuzujeme svým zpěvem, držením těla a rázným pochodem, hodně se lišícím od pochodu vojáků ruských, pozornost obyvatel.

Někteří ruští důstojníci, pod jejichž velení spadáme, nám chtějí ukázat svoji moc. Jednou se cestou ze cvičiště zdálo veliteli roty, že špatně zpíváme, hnal nás tedy poklusem po bulváru zpátky a znovu jsme museli při pochodu zpívat. 

Jinak se máme dobře. Strava je dobrá a vydatná – vaří naši kuchaři – knedlíky, hrách, jáhlovou kaši sypanou cukrem, v neděli maso. Chleba si můžeme vzít podle libosti. Frantík si přivezl něco peněz, máme tedy i na bulky (housky).

Pomalu se seznamuji s prostředím a nalézám známé – Tesaře z Libáně, dobrého známého ze sokola Merhauta z Hasiny, Tondu Dejmka, Noska ze Seletic.

Celkem je nás tady jeden a půl tisíce. Na frontě jsou už dva pluky – asi tři tisíce mužů. Stále příliš málo. Podle mluvčího dobrovolců z řad zajatců, má vinu na malém počtu dobrovolců Svaz, nechce prý, aby zajatci měli většinu. V národním auditoriu se uskutečnila za přítomnosti poslance Düricha velká schůze, na níž se zástupci obou skupin prudce utkali.

Z Petropavlovska na Sibiři přijelo s transportem několik známých od pluku – Lodr, Vlasák, Horák ad. Od nich jsem se dozvěděl, že zemřel Müller z Jičína, který šel se mnou do zajetí a vytýkal mi, že se tak stalo mojí vinou.

Pátého září se přesunujeme do Borispolu. V univerzitě se začne znovu vyučovat. ubytováni jsme v zemljankách, jako byly v Dárnici. Nic není připraveno, ani kuchyně. Městečko má necelé tři tisíce obyvatel, je zde mnoho Židů. A úžasně bláta. Vozy se místy boří až po nápravu, místo chodníků, jako v Šepetovce, jsou úzké dřevěné lávky, na kterých se dva lidi jen ztěžka vyhnou.

Přijel sem Kutmon z Tuchomi, jeho bratr Štěpán je ve vojsku už od roku 1914. Takovým se říká Starodružiníci.

Osmadvacátého září oslavujeme podle ruského způsobu i my plukovní svátek. K obědu máme vepřovou se zelím a knedlíky, odpoledne cvičíme prostná, jsou závody v běhu, fotbalový zápas, cvičí se na nářadí, tančí se. Večer je divadelní představení.

Čtvrtého října odjíždíme z Borispolu. Vedeni podplukovníkem Ridlem a praporčíkem Huškem jedeme k 1. pluku Mistra Jana Husa. Dostali jsme také první žold – dva ruble.

Přes Kyjev, Korosten a Sarni jedeme na jakousi bezejmennou zastávku a po vystoupení jdeme přes mokrá luka do vsi Orvanice. Je zde sídlo štábu 1. pluku. Po pětidenním pobytu odcházíme do vsi Remčice, asi šest kilometrů vzdálené. Ani zde nepobudeme, již 18. října jdeme do vsi Triskyně. Stále ještě nemáme pušky, nemají je ani Rusové jdoucí na frontu. Cvičíme stále prostná a pochodujeme. Abychom byli něco platní, upravujeme ulice. Shrabali jsme bláto na hromady, nakopali písek a do jam takto vzniklých bláto uklidili. Pískem jsem poházeli ulice, teď jsou pěkné a suché.

Po příjezdu z nás byly utvořeny 9. a 10. rota 1. pluku. Z těch, kteří přijíždějí, se doplňují 11. a 12. rota. Velením byl pověřen plukovník Mamontov. Bude z nás prý ale utvořen I. prapor 3. pluku pojmenovaný Jana Žižky z Trocnova.

A znovu se stěhujeme, teď do Malých Cepcevič. Ubytován jsem v čisté, prostorné místnosti u velmi dobrých lidí.

Pětadvacátého října jsem jmenován svobodníkem, vyfasovali jsme pušky a uskutečnila se přehlídka praporu. Do hlavní pušek jsem si nastrkali černé praporky s rudým kalichem.

Všední dny plynou stále stejně. Přes den cvičíme, večer sedíme ve vytopených světnicích, svítí se zde ještě loučemi či olejovými kahánky, hledíme na pohledné ženy a dívky jak soukají přízi, posloucháme jejich teskné písně, vyprávíme, jak se žije u nás a jak si představujeme, že budeme žít, až se vrátíme domů. Těmto diskusím jsem rád, cvičím si hovorovou ruštinu.

Po těchto rozhovorech a neustálém přemýšlení přichází rozhodnutí, že jako jsem se rozešel s Vídní, rozejdu se i s Římem. Přestoupím na pravoslaví. Se svým úmyslem svěřil jsem se redaktorovi rotného časopisu Táborita, žádaje ho o radu, jak by se to dalo provést.  On neježe  můj úmysl schválil, neboť o stejné věci přemýšlel rovněž, ale slíbil, že promluví s plukovníkem Mamontovem. Ten nás vyzval, abychom se zeptali i dalších vojáků, zdali nemají takový záměr. Poptal jsem se a s údivem zjistil, že nejméně polovina roty souhlasí. Praporčík Hušek řekl při nástupu, že by to mělo pro vytvoření vojska i velký politický vliv a přihlásili se další, bez osmi celá rota. Mamontov měl z výsledku velkou radost – akce se rozšířila na celý pluk a 5. prosince přestupuje při slavnostním obřadu na pravoslaví více než 1 300 mužů i s důstojníky. Naším kmotrem se na dálku stal car Mikuláš, každému poslal stříbrný křížek a my  jsme mu ze slavnosti poslali telegrafický pozdrav. Přijímám křestní jméno Sergej, bratr Frantík je Mikuláš. Odpoledne se necháváme vyfotografovat.

Druhé vánoční svátky v Rusku jsou příjemné. Dostali jsme každý vánočku, z Kyjeva přišly dárky od našich krajanů – cigarety, machorka, nitě, mýdlo, tužky. Hamerníkovi mi poslali pět rublů. Jediné, co mi Vánoce pokazilo, je to, že mám zase vši.

Na výzvu v Čechoslovanu, že hledám známé, přihlásili se Franta Čapek z Rožďalovic a Vašek Velechovský z Chaloupek.  Sešel jsem se také s Josefem Macháčkem z Prahy, truhlářským mistrem, u něhož jsem nějaký čas, po příjezdu z Maďarska, pracoval. Je u 1. pluku.

Na Nový rok 1917 slouží pro nás místní pop bohoslužbu pod širým nebem před nádherným polním oltářem, darovaným pluku moskevským patriarchou.

Dostal jsem v rozkazu novoroční dárek – hned příští den nastupuji u štábu brigády do nově založené poddůstojnické školy.

Škola je v Podvalech – máme to nejblíž, jsme tady první. Nic není připravené, spíme na zemi. Dokud nepřijedou všichni ze vzdálených míst, hlavně z fronty, neděláme nic.

Z Michajlovky mi poslali lístky z domova od sestry a Mařky Svobodové. Marie přiložila třírublovku – dobří lidé, nezapomínají.

Od patnáctého ledna už jsme v plném nasazení. Dopoledne cvičíme se zbraněmi, odpoledne se učíme z knihy zvané Ústava ruského vojáka. Večer pak podnikáme výpravy na ploty kolem lihovaru – děláme si z nich palandy, abychom nemuseli spát na zemi.

V třetím lednovém týdnu přicházejí silné mrazy, sněhu napadlo nad kolena. Jsem silně nachlazený, ale na cvičení musím. Velitel naší čety Grigorenko, záporožec, je divný. Denně prohlíží naše pláště, nemají-li odpáranou podšívku, mají-li dobře přišité knoflíky, máme-li umyté nohy, čisté onuce, ostříhané nehty – za každou maličkost nás trestá mimořádnou prací nebo postavením pod vintovku. Vyžaduje, abychom Ústavu uměli nazpaměť a přitom mnoho hochů neumí azbuku. S puškami musíme cvičit bez rukavic a tak dlouho, dokud nám nezbělají prsty a puška nevypadne. Když se něco nedaří, praští papachou o zem, šlape po ní a nadává jako pominutý.

Cvičíme i v noci, za světel raket, střílíme slepými náboji, a především nacvičujeme taktické cvičení, jemuž říkáme rozsypný stroj. Je to ochrana vojska v ležení i na pochodu. Je mnoho sněhu, často se brodíme až po pás.

Druhého března byl car Mikuláš donucen vzdát se vlády ve prospěch svého bratra Michajla, ten to však nepřijal. V čele nové vlády jsou Miljukov, Gučkov a Kerenský. Informací je málo, mnozí Rusové přicházejícím zprávám nevěří. Grigorenko vyhrožoval bratrovi, který přišel se zprávou o svržení cara, že ho zastřelí.

V neděli 5. března necvičíme, zúčastňujeme se v Remčici přehlídky, na které je čten manifest o změně vlády. Grigorenko už uvěřil, ale nějak si to nemůže v hlavě srovnat. Oznámili nám rovněž, že nábor do českého vojska je nyní povolen v plném rozsahu. Byl vydán příkaz číslo I: vojákům se přiznávají občanská práva, mění se tituly – již nejsou prevoschoditělstva, nýbrž gospodin palkóvnik, generál ap., název nižni čin změněn na soldát. Zřizují se rotné a plukovní výbory.

Desátého března přísaháme nové vládě a zároveň i zatímní české vládě v čele s Masarykem.

Sedmnáctého března jsme zkouškami ukončili poddůstojnickou školu.  Mě zkoušel velitel druhého pluku plukovník Chotkievič. Je to stará škola, velmi se rozčiluje, když ho oslovujeme gospodin namísto vysokoblahorodí jako dříve. Dostal jsem z Ústavy 4, z vnitřní služby 4, z polní služby 4, z „rozsypného stroje“ 3, z garnizonní služby 4, z disciplíny 3 (nejlepší známka je 5).

Osmnáctého března rozcházíme se po svých částech, nastupuji k 3. pluku Jana Žižky (1. je Jana Husa, 2. Cyrila a Metoděje). Velitelem mojí druhé roty je sympatický poručík Vobrátilek, který sem přišel ze srbské armády.

Osmadvacátého března byl posvěcen plukovní prapor darovaný kyjevskými dámami – je nádherný, černý, na jedné straně se znaky Čech, Moravy a Slezska a Slovenska, na druhé straně je rudý kalich v trnové koruně.

Čtvrtého dubna se stěhujeme do Orvanic. Dlouho jsme stáli na ulici, ruští kulometčíci zde ubytovaní, se nechtěli vystěhovat, Mamontov jim musel pohrozit, že je vystěhuje násilím. Ani báby, které si na ně zvykly, nás nechtěly do baráků pustit. Mám velmi hubatou chazjajku, jedním slovem pohladí a hned nato dvěma kousne.

Jsem povýšený na mladšího desátníka. V doplnění mužstva přišel mezi jinými i Franta Endler – vyžádal jsem si ho do družstva.

Dostal jsem dovolenku a využil pozvání Hamerníkových. Vzal jsem s sebou ještě Lodra. Přijali nás neobyčejně vlídně, vyprali nám pořádně prádlo, vykoupali jsme se, prožili zde několik pěkných dní. S Růženkou jsem chodil na procházky – je to velmi milá dívka.

Po návratu k rotě jsme cestou z nádraží v Dombrovici potkali I. prapor s plukovníkem v čele. Vyptával se, kde jsme byli a jak jsme se měli a vyzval nás, abychom šli s nimi na přehlídku před štábem armády. Plukovník Mamontov mluvil o nás, o našich cílech, proč jsme znovu dobrovolně šli do vojska, o práci našich druhů, kteří již od roku 1914 jsou činní ve výzvědných oddílech na frontě. Jeho řeč byla často přerušována souhlasnými projevy. Ruští důstojníci křičeli, že by si přáli velet takovému vojsku, jako je naše.

Věstník přinesl o nás nadšené články:

„Vítězství nebo smrt! Takové je heslo Čechoslováckého pluku, který se 28. dubna představil štábu naší armády. Zajímavé, dávno nevídané divadlo představovaly řady odhodlaných vojínů dobrovolců, proniknutých horoucí láskou k vlasti úpící pod těžkým jhem germanismu. Všichni byli zajatci, mnoho přeběhlo jich dobrovolně, odervaní od své rodné země a svých rodin organizují dobrovolnické pluky a málo jim na tom – chtí postavit celou armádu takových dobrovolců pod heslem Čecho – Slovácká republika: Žít v svobodě, nebo zemřít v boji!“

Do Petrohradu přijel prof. Masaryk. Mnoho si od jeho příjezdu do Ruska slibujeme, především rozšíření náboru – je nás stále hrstka a mnoho zajatců by rádo do vojska šlo.

Ze sjezdu Jihozápadní fronty přijel náš zástupce poručík Šípek. Zpočátku ho nechtěli nechat mluvit, mnozí Rusové jsou proti nám, že chceme válčit do úplného vítězství, zatímco oni by chtěli válku ukončit. Teprve na zákrok velitele fronty generála Brusilova mu bylo umožněno promluvit. Hovořil o české historii, o našem odvěkém boji s Němci v Rakousku, o utiskování a poněmčování. Sjezd ukončil velkou řečí Kerenský, který se stal po Gučkovi ministrem vojenství. Svou řečí dokázal přesvědčit delegáty, že se nakonec vyslovili pro pokračování války.

V neděli 21. května jsme byli v Remčici na sokolském cvičení I. pluku. Program měli pěkný, zvláště cvičení s puškami bylo působivé.

Týden nato se konala slavnost našeho 3. pluku v zámeckém parku. Cvičili jsme prostná a sestavu s vintovkami – dostali jsme již nové karabiny. Večer se hrálo divadlo, ženské role hrají naši hoši a jsou k nerozeznání. S hudbou našeho 3. pluku zahrála i hudba 1. pluku.

V Kyjevě promluvil náčelník vojenského okruhu plukovník Oberučev proti organizování národních vojsk a zastavil nábor. Vzápětí tento zákaz zrušil generál Brusilov, který byl jmenován velitelem všech ruských vojsk.

Poručík Čejka jede do Omska pro dalších osm set mužů. Přibýváme, konečně se mluví o tom, že půjdeme na frontu.

Rozkaz přišel 1. června a již za dva dny se přesunujeme na nádraží. Vzal jsem si dovolenku k zastávce u Hamerníkových. Byl u nich nějaký Bělinský, kterému se nelíbilo moje nenucené chování k Růžence, zřejmě je do ní zamilovaný. Růženka je z toho v rozpacích. Řekl jsem jí, že to bude pro ni lepší známost, se mnou nemá žádnou budoucnost.

Do Tarnopole jsem přijel dřív než pluk. Odešel jsem pěšky do Jezerné a dále do Danilovky, kde máme být ubytováni. Ve středu dorazil i pluk. Spíme pod stany. K ránu se nad námi odehrál boj aeroplánů a směrovala na nás silná střelba z děl a pušek. Máme prvního raněného – bratra Sýkoru.

Dostal jsem rozkaz dojet do Bobrujska v Minské gubernii k záložnímu pluku pro Jendu Adamce. Potřebujeme u pluku zvěrolékaře – všechny naše koně jsou nemocní prašivinou. Prosil jsem plukovníka, aby mě tam neposílal, že máme jít do útoku, ale on řekl, že do útoku půjdeme ještě mockrát a moje cesta je v zájmu pluku nutná. Do Kyjeva jedu na střeše vagónu – vlak je do nemožnosti přecpaný ruskými vojáky utíkajícími z fronty. Z Kyjeva do Bobrujska jedu na schůdkách připoutaný řemenem, abych nespadl. Cesta byla nekonečná. Ještě nekonečnější bylo běhání po kancelářích štábu, teprve třetí den byla žádost vyřízena a my s Jendou přibíháme na nádraží  v poslední chvíli, takže zase na schůdkách. Cestou spadlo ze střechy vagónu i ze schůdků několik lidí.

V Tarnopolu čekáme na nějaký vlak, teprve ve tři hodiny odpoledne se hneme dál, ale jen do Cebrové. Jdeme tedy pěšky. V Jezerné se dozvídáme, že  náš pluk je v Krásnu. Zde předávám Jendu a pokračuji rovnou do zákopů, asi dvě versty od Cecové. O půlnoci, asi po třiceti verstách (versta – 1 067 metrů) cesty jsem konečně mezi svými. Všichni mě radostně vítají. Ošetřuji si odřené nohy a sbírám síly.

 

Kapitola pátá – Se železem v těle u Zborova

Devatenáctého června ruského kalendáře (2. července našeho) je krásné ráno.

Bojovému nástupu předcházela dělostřelecká příprava. Drátěné překážky protivníka však zůstaly téměř nedotčeny. Podle rozkazu nastupují řetězy 1. československého střeleckého pluku, oddíly 2. střeleckého pluku, na pravém křídle a naše výzvědné oddíly III. praporu.

Před devátou hodinou stojí naše druhá rota v uzoučkém předsunutém zákopu. Pak přichází rozkaz k útoku.

Vyšvihuji se nad zákop a nedbaje prudké, od rána zuřící dělostřelecké palby, běžím kupředu. Před drátěnými překážkami nepřítele se ohlédnu – moje družstvo se zpozdilo, drátěné překážky, které ruští dělostřelci slibovali rozbít, jsou poškozené velmi málo a hoši musí dráty přestřihovat. Vtom ale cítím prudké údery pod levou lopatku, do zápěstí a boty – roztrhl se nade mnou šrapnel.  Na ruce a botě nic nevidím, sahám si na záda, krev mi snad neteče. Hoši mne už dobíhají, vyskakuji a již se dereme přes dráty. Jde to špatně, místy se plazíme. S bratry Hanušem a Růžičkou seskakujeme do hlubokých a důkladně opletených zákopů. Proti nám se objevil hlouček příslušníků 75. pluku rakouské armády – křičím aby odložili pušky. Velmi rychle a ochotně je odhodili a na můj povel odbíhají do našeho týlu. Za našimi zády slyšíme štěkat kulomet. Obracím se a bombou ho umlčuji. A znovu kupředu. Za traverzou narážím na Němce od 6. pluku horských myslivců. Jeden proti mě hází bombu, rychle ji zvedám, házím zpět a uskakuji za traverzu. Přes jejich mrtvá těla pokračujeme k hlubokému krytu, odkud se ozývají hlasy. Volám, aby vyšli ven, ale odpovědí jsou mi německé nadávky. Hoši tam házejí bomby a vnikají dovnitř. Mě to ale nějak nejde, podlamují se mi nohy, pod lopatkou se stupňuje bolest. Již neběžím, opírám se o pušku a stěnu zákopu. To mi zachraňuje život. Při spojení zákopů druhé linie mne předbíhají bratři Čamra a Hloupý a padají pod dávkou kulometu. Vylézám s pomocí druhů nahoru a pomalu se vleču dál.  Vedle mě padá raněn do nohy velitel praporu podporučík Vobrátilek. Bratři si všímají, že mám krví prosáklou gymnasťorku. Pomáhají mi do zákopu, rozřezávají blůzu a obvazují mě. Jeden z nich mě vleče zpět. Raněných je tolik, že na nosítka je zbytečné čekat.  K smrti znavený se dostávám na obvaziště v Cecové, kde mne ležícího na slámě nalézá bratr Frantík, alespoň že on je v pořádku, a dopravuje k lékaři pluku doktoru Haeringovi.

Po dlouhém ležení na dvorku obvaziště odvážejí nás polní dráhou na nádraží v Krasnu. Koně ve vozíkách zapřažení jsou při jízdě ze svahu tlučeni rozporkami do nohou a letí tak, že máme strach, aby vozíky nevykolejily a my se ještě více nezranili. Na louce u nádraží ležíme na zemi a zaplavuje nás prudký déšť.

Teprve po uložení do vagónu – ležíme na zemi, mi přestává téct krev z úst. Pomalu se smiřuji s tím, že jsem byl vyřazen z boje. Podle zjištění lékaře mám prostřelené plíce a šrapnelovou kuli v těle.

Po několika hodinách pomalé jízdy stojíme dlouhou dobu ve stanici v Tarnopolu. Byl jsem nějaký čas v bezvědomí, nikdo se o nás nestará. Odpoledne 21. června dorážíme do Vinice. Hoši z poltavského skladu, kteří jsou sem přemístěni, běhali kolem vlaku a hledali známé. Srba, Vaněk, Sokol na mě mluvili, ale nemohl jsem jim odpovědět. Dali mi vypít sklenici mléka.

Následující den jsme u cíle, pro mnohé raněné poslední cesty – v Kyjevě. Zapisují nás, moje jméno nemohou pochopit, nakonec to zapíší čínsky Rzego-u-nek. Jsem hrozně slabý ztrátou krve a hlady, musím se ale stejně postavit na nohy a hoši, ranění lehčeji, mne vlekou z nádraží ven. Izvoščikem, štěstí, že mám ještě pár rublů, jedeme do lazaretu na Stolypinské ulici.  Rána mě nesnesitelně pálí, nikdo si nás ale nevšímá, ležíme po chodbách na dlaždicích. Vypadá to, že tu nejsou žádní lékaři. Jedeme tedy zpátky na nádraží. Uléhám zase na holou zem perónu. Jako zázrakem se asi po třech hodinách dostávám do sanitárního vlaku, v němž mi byl konečně vyměněn obvaz a rozřezaná zakrvácená košile.

 

Kapitola šestá: Abych mohl znovu bojovat, musím se vyléčit

Teď ležím v Charkově v krásném sále gubernské úpravny, vykoupaný, ostříhaný, na  posteli, v čistém prádle. Po boršči, kaši a třešňovém kompotu se konečně cítím lépe.

Jeden z ošetřovatelů přinesl mi útržek novin, v nichž je zveřejněn telegram Odbočky Národní rady v Petrohradu ze dne 26. června: „V tomto okamžiku veliké vážnosti jak pro Rusko, tak i spojence, jsme vzrušeni a dojati do hloubky duše vaším hrdinstvím. Jsme vám za to nesmírně vděční. Potomci Husitů splnili a plní svoji povinnost k svému národu, demokracii a lidstvu. Ať žije samostatná Čechie a Slovač! Sláva revoluci! Předseda: Masaryk.“

Pustil jsem se do psaní deníku, snaže se ujasniti všechno, co jsem až doposud prožil. Rány mě ale velmi bolí, co chvíli tužku odkládám, abych si odpočinul.

Z rozdělovacího lazaretu v Charkově mne ještě s dvěma bratry od 1. pluku převážejí do Rostova na Donu, do lazaretu č. 46, vydržovaném zaměstnanci Vladikavkazské železniční dráhy. Je malý, pouze pro 38 raněných. Dům patří popovi, který si ho právě postavil a propůjčil na lazaret. Při cestě z nádraží nemohl izvoščík lazaret najít, a tak zastavoval a ptal se kolemjdoucích. Ti ke drožce přistupovali a podávali nám ruce  se slovy „vy geroji vósemnácatovo ijunja“ (jste hrdinové osmnáctého června). Než jsme dojeli na místo, dostali jsme meruňky, květiny, pečivo a tři ruble. Zpráva o úspěšném boji, v němž se československé vojsko vyznamenalo, se rozlétla po celém Rusku a vzbudila nové naděje.

Správkyně lazaretu Alexandra Semjonovna je skvělá žena – bývala vychovatelkou u ruského velvyslance v Paříži hraběte Izvolského. Její otec je náčelníkem škol Vladikavkazské dráhy. Je neobyčejně čistotná, úslužná a milá a k nám Čechům zvlášť přívětivá. Říkáme jí sestro Lízo.

Často sedává u mě na posteli a vyptává se na můj domov, chválí, že česká armáda je příčinou, že se ruská armáda zase vzchopila k boji. Mimo Lízu je zde ještě sestra Nina, hezká osmnáctiletá dívka z přední Rostovské rodiny, a dopoledne k převazům přijíždí v bryčce s párem krásných koní žena plukovníka. Lékařem je Řek, vysoký krásný muž, laskavý člověk, ale při ošetření rány se s námi nepárá. Vezme vatu natočenou  na dřívko a s jódem ji vrazí do rány, vytře a hotovo. Jen se vždycky prohnu bolestí. Sestra Líza nosí denně noviny, které hltavě čtu – jsou stále plné chvalozpěvů na náš bleskový nástup, jenž nemá obdoby.

Zpravodaj Birževských vědomostí Brežkovskij ve zprávě U vrchního velitele uvádí slova generála Brusilova: „V československé družině dosahují ztráty důstojníků plných sta procent. Tihle Čechoslováci se bili jako čerti. Dobytou kořistí mohou závodit s celou armádou.“

V jiném čísle téhož časopisu píší: „Československá brigáda svou kázní a vlastnostmi působila velmi příznivě na sousední ruské oddíly, rozložené podlou bolševickou agitací – nebojovat. Obzvláště si Čechoslováky zamilovali vojíni technických oddílů. Ti říkali, jestli vás opustí pěchota, my půjdeme s vámi. Příklad působil, pěchota se zastyděla a žádala jenom jedno – Češi, stůjte na našem křídle. Družina o 1 200 mužích silným náběhem vrhla se první do útoku. Této lavině neznající hrází nemohly odolat tři rakouské pluky a jeden prapor říšských Němců. Vystřílevše svoje patrony Čechoslováci zahazovali svoje pušky a brali rakouské, kterých se kolem válelo ohromné množství. A stále kolem nich hřměla divoká střelba. Stejně bylo s rakouskými ručními granáty, které sbírali a zasypávali jimi rakouské zákopy. Živý odtud nevyšel nikdo. Za tři hodiny Češi vzali tři řady silně opevněných zákopů a pokaždé světelnými raketami dávali našim dělostřelcům znamení, kam mají přenésti střelbu...

Sebrali na 8 tisíc zajatců a z dvaadvaceti děl dobytých armádou spadá dvacet na jejich účet. Ztráty Čechoslováků za 19. červen jsou více než 500 vojáků a důstojníků. To jsou přirozeně jen mrtví a ranění, neb zběhů  u Čechoslováků není. Zejména utrpěl první pluk, jemuž bude těžko jít do boje, dokud nepřijdou posily. Viděl jsem Čechoslováky po boji, když je odváděli do zálohy. Zářili radostí nad vykonanou povinností, ne povinností k Rusku a ruskému národu, ne, oni bojují za svobodný Československý stát.“

Rána se mi pěkně hojí, přecházím po pokoji, píšu již u stolu. Jen bolesti na levé straně jsou stále silné, špatně spím.

Následky svobody dané ruským vojákům, jichž jsme se obávali, se dostavily. Vojáci odstraňují nepohodlné důstojníky, odřezávají jim nárameníky, týrají je a zabíjejí. Dřív než jdou do útoku, svolají mítink a hlasují, jestli půjdou, nebo ne. Důstojníci jsou úplně bezmocní, jen málo jich má ještě nějakou autoritu. Ruská armáda, která po nadlidském úsilí Kerenského šla do vítězného nástupu, který mohl přinést brzký konec války, již vlastně neexistuje. Jestliže před časem odcházeli z fronty jednotlivci, nyní utíkají celé části, zahazují nebo ničí zbraně, obnažují frontu, rozkrádají vojenské sklady, loupí a terorizují obyvatelstvo.

To se dozvídáme z novin i od lidí, kteří do lazaretu docházejí.

Myslím, že největší vinu na tomto neblahém stavu má právě Kerenský, jenž dal vojákům všechna práva a důstojníkům je vzal.  Není divu, že se mstí vojáci, kteří za carské vlády byli zcela bezprávní. Počátek rozkladu byl učiněn u Tarnopole, kde ruská vojska ponechala obnaženou frontu našim částem, které oslabeny, nemohly nastupujícího nepřítele zadržet. Tarnopol obsadili Němci a Stanislav, kde úspěšně vedl nastupující vojska z rakouského zajetí s pomocí Čecha Mrňáka uprchnuvší populární generál Kornilov, obsadili Rakušané.

Byl jsem již dvakrát na rentgenu. Doktor nemohl kulku nalézt, až konečně ji objevil v břiše před páteří – jak se tam z plic, kam vnikla těsně pod srdcem,  dostala, je záhadou i pro lékaře. Podivují se, že jsem vůbec na živu. Vyoperovat ji není možné.

Rmoutí mě dopisy z fronty. Padlých bratří je prý 237, raněných 1 041. Naše 2. rota má prý největší ztráty z celé brigády, 26 bratří padlo, 60 je raněných. Z naší čety padli Hejný, Hloupý, Knobloch, Melichar, Nedbal, Plyš, Pomykal, Preč, Smolař, Branka, Hřebíček, Procházka a Rodinger.

V dopise od kamarádů dostávám modlitbu, kterou před bitvou u Zborova napsal bratr Jaromír Krus a teď koluje v přední linii.

„Můj Bože neznámý, já v této době těžké,

se k Tobě s modlitbou svou obracím.

Dej, Bože, dej vítězství věci české.

Dej nadšení v mou mysl, dej sílu do mých paží,

dej na tisíce bratří a zapuď od nás zradu,

ať na první vždy dlíme stráži.

Jen o to prosím, Bože nade všemi,

dej to mi, mám-li zemřít v boji,

dej, abych padl v naší české zemi.“

Jeho přání v závěru modlitby se  nevyplnilo, padl daleko od své vlasti.

Druhého srpna jsem byl před lékařskou komisí. Chci pryč. Rána je zhojená, bolesti na levé straně mám stále, v noci nemohu spát, jsem velmi slabý, ale po mizerné stravě tady nezesílím.

Od 4. srpna jsem dostal tříměsíční dovolenku. Jsem uznán za úplně neschopného služby ve zbrani, to znamená, že ze mě udělají tzv. ulejváka v hospodářské části.

Na pozvání jsem odjel k Bouškovi. Vesnice Beševo je velká, s výstavnými domy, z převážné části jsou jejími obyvateli Řekové. Žije si jako volný člověk – ještě s jedním zajatcem – Svačinou z Brodců u Mladé Boleslavi, mají ševcovskou dílnu. Práce mají tolik, že nestačí, a lidé je zanesou nejen penězi, ale i masem, máslem, mlékem, chlebem. Škoda, že můj zesláblý žaludek mnoho nesnese.

Po pěti dnech odjíždím k dalšímu kamarádovi – Vaškovi Kutmanovi z Košíka, do Taganrogu. Je zaměstnán ve zbrojařském závodu. O nocleh jsem požádal v útulku pro raněné, ale po hodině jsem utekl, protože se na mě zběsile vrhly štěnice. Nevím, jak to tady lidé mohou vydržet a ještě při tom spokojeně chrupat. Přespal jsem v parku na lavičce. Protože nemám kde spát, s Vaškem se loučím. Dal mi na cestu tři ruble – vydělává dost, má na hodinu 75 kopějek – tolik jsme měli jako vojáci na měsíc.

V lazaretu  v Rostově, kde jsem se zastavil, na mě čekalo devět dopisů. Sestra Líza mě přijala velmi mile, objala mě a políbila na obě tváře. Brzy se ale loučím a odjíždím k Boučkovům do Majkopu.

Od samého rána desátého srpna čekám na vlak. Z dlouhé chvíle se cpu arbuzy (melouny), hrozny, pečenými kuřaty a okurkami a bavím se pozorováním okolí. Teprve dvanáctého odpoledne odjíždí první vlak do Majkopu. Hlásím se u vojenského náčelníka a poté si prohlížím město a jdu k Boučkovům. Přijali mě moc hezky. Abych nebyl na obtíž, nabízím se, že pomohu v živnosti. Rozvážím tedy maso, vypomáhám v dílně,  melu maso, vážu klobásy, udím je.

V pivovaru jsem se seznámil s Čechem Krumpolcem – je tu sládkem. Stále mě hostí pivem. Dalším Čechem je ovocnář Kapucián. Scházejí se u něj další krajani – Tovara, Cikán, obchodník Novák, chemik Kumpošt, sládek Šilhan, stavitel Pleva, učitel hudby Trska, majitel biografu Šmíd.

Jeden večer jsem si vyšel na zábavu pořádanou zdejší mládeží. Když jsem po půlnoci přišel domů, řekla mi paní Boučková, že přijeli na návštěvu Jiránkovi, které ubytovala v mém pokoji, aby se vešli, a já abych si šel lehnout do zahradního domku, kde spí služka. Už předtím jsem s ní tak trochu koketoval, a tak jsem to docela uvítal. Abych ji nepoplašil, přistoupil jsem potmě k jejímu loži a políbil ji. Jaké bylo moje překvapení, když jsem na rtech ucítil tvrdé strniště vousů. Měla u sebe jakéhosi kozáka. Ještě že se neprobudil. Dlouho jsem se smál do polštáře.

Čas rychle utíká a mě se znovu vracejí síly. Při příchodu sem jsem vážil čtyřiapadesát kilo, teď už přes sedmdesát.

Dostal jsem dopis od bratra Frantíka a taky od Františka Čapka z Pemzy. Zve mne, abych za ním zajel.

Do Pemzy jsem jel z Charkova 17. září. Celkem pohodlně, i když jsou vlaky přeplněné. Lidé jezdí bez jízdenek a dokladů, když se průvodčí ozve, klidně ho vyhodí z vlaku nebo mu napráskají. Já mám průkaz, na který mohu po celou dobu dovolené jezdit neomezeně.

Franta Čapek se má opravdu dobře. Udělal si známost s dcerou hospodyně na statku kapitána Petra Alexejeviče Bogdanova, vdovce, příjemného starého pána, s nímž po večerech rozprávím. Franta pracuje jako zahradník a správce celého hospodářství. Do sadu, kde je nyní spousta zrajícího ovoce, chodím s dcerami hospodyně Jekatěriny Jefimovny Marusjou, Zinou, Ksénií a synem Kosťou. Nejpříjemnější jsou v sadě večery. Pijeme čaj a povídáme si dlouho do noci. Ze dne na den se ale výrazně ochladilo – zatímco večer jsme ještě seděli pod širým nebem, šestadvacátého září už po ránu mrzlo. Musel jsem ujet, protože mám jen letní oblečení.

Z Pemzy jsem jel přes Carycin a Tichorjeckou. Ve stanicích si kupuju pečená kuřata po jednom rublu a arbuz za dvacet pět kopějek. Sedmého října mě konečně po třetí návštěvě vyslechl vojenský náčelník a vyhověl mé žádosti, že chci zpět na frontu. U lékaře jsem se ani nesvlékl, zeptal se, jak se cítím, a když jsem řekl, že dobře, bouchnul razítkem. Ruští vojáci v kasárnách mi vynadali bláznů, že chci jít bojovat.

 

Kapitola sedmá: Účastním se rozvratu Ruska

Jedenáctého října konečně dostávám papíry a odjíždím do Pjatigorska. Jako desátník přejíždějící tím směrem, jsem dostal úkol předat tam sedmnáct ruských vojáků. Šest jich ale cestou uteklo. Nikdo se tomu nedivil.

Vůbec tady panují divné poměry. Disciplína u 113. pěchotního pluku není vůbec žádná. Ráno se spí do deseti hodin, pak se hrají karty, mnozí vojáci mají ve městě ženské a v kasárnách nespí vůbec. Všude je plno špíny, nikdo neuklízí. Kdyby v kuchyni neloupaly brambory báby, které si odnášejí zbytky, asi by se ani neuvařilo. Večery vojáci tráví v hospodách, v divadle nebo v cirkusu. Zašel jsem se tam také podívat. V manéži se odehrávaly řecko – římské zápasy.  Divákům – vojákům se zdálo, že borci nezápasí doopravdy, vtrhli mezi ně a ztloukli je.

Včera mě zapsali do oddílu třiceti šesti mužů, který má jet kamsi do hor zneškodnit bandu Čečenců, kteří přepadají vlaky a loupí. Přijeli sem lidé, kterým uřezali prsty,  z nichž jim nemohli sundat prsteny. Jenže když vidím, s jakými vojáky bych se měl vydat do nebezpečí, nemám k tomu nejmenší chuti. A tak místo na jih jsem sedl do vlaku na sever a jel zpátky do Majkopu. Dobře jsem udělal, že jsem neodevzdal průkaz na volnou jízdu. Takto mohu legálně cestovat, kam se mi zachce. Zastavil jsem se tam na oběd, koupil chlapcům pět funtů tabáku, sám nekouřím, a odjel do Nové Bovaryje, kde bych se měl setkat s bratrem Frantíkem. Ve stanici Bachmač jsem viděl „bábušku ruské revoluce“ Jekatěrinu Breško Breškovskou. Je to sympatická a milá paní, opravdová bábuška. Zato Frantíka jsem tady nenašel.

Třicátého října přijíždím do Borispolu k záložnímu pluku. Tady se konečně shledávám s Frantíkem i s několika známými – Čechem z Košíka, Kordačem z Tuchomi, bratry Velechovskými z Viničné Lhoty…

Panuje velmi nepřehledná politická situace. Z Bychova v Minské gubernii utekli arestovaní generálové Kornilov, Denikin, Markov a Erdeli, pravděpodobně na Kavkaz.

Mám nastoupit v Kyjevě ke svému sboru, ale z Borispolu mě nechtějí pustit. Došlo tam k povstání, vládu převzali bolševici a proti nim vystoupili Petljurovci – náš 2. pluk byl poslán, aby nastolil pořádek. Vzápětí ale přišel příkaz profesora Masaryka: „Jelikož na základě jednání O. N. R. Československé s hlavním stanem ruského vojska, hlavním velitelem a generálním štábem bylo rozhodnuto, že československého vojska nemůže býti používáno při urovnávání vnitřních sporů ruských, nýbrž pouze proti vnějším nepřátelům Ruska, prosím v nynějších politických rozepřích stran v žádném případě československých vojenských částí nepoužívati.“ Byli jsme z akce odvoláni.

Jel jsem tedy do Žitomíru, kde mě přidělili k 7. rotě záložního pluku. Ačkoliv zde mám mnoho známých, je mi dlouhá chvíle. Netrpělivě čekám, kdy nás pošlou dál. Jenže plukovní lékař mi po prohlídce oznámil, že buďto budu sloužit u pomocné roty, protože je naprosto vyloučeno, abych šel do přední linie, anebo půjdu na operaci. Vybírám si tedy operaci.

Byl jsem povýšen na četaře a za boj u Zborova mi byla udělena Medaile svatého Jiří. Dobré je, že k ní dostávám tři ruble měsíčně navíc.

Do Francie odjelo s druhým oddílem, vedeným bývalým velitelem našeho pluku podplukovníkem Gabianem, sto bývalých rakouských důstojníků. Všichni jako prostí vojáci.

Všude kolem je rozvrat. Celá zem je zaplavena vojáky utíkajícími z fronty, mužici nic nedělají, pijí samohonku, pracují jen ženy. Vraždí se a loupí. Hraběte Potockého, jehož jsem vídal každou neděli hovořit laskavě s lidmi z městečka a u něhož se měli jeho zaměstnanci dobře, napíchli vojáci na bodáky. Časté jsou požáry hospodářských budov. Viděl jsem, jak mužici rozebrali během hodiny obrovskou stodolu, každý si těch pár cihel odvezl domů. Čemu bych ale, kdybych to neviděl na vlastní oči, neuvěřil, bylo rozebrání panské pohrabovačky, z níž si každý vzal kousek.

Na Ukrajině byl vyhlášen IV. Univerzál, jímž se Ukrajina odtrhuje od Ruska. Její vláda vyjednává separátní mír a požádala Německo, aby jeho armáda udělala v zemi pořádek.

Na začátku ledna 1918 se má celá divize přesunout do prostoru mezi Kyjevem a Žitomírem. Druhý a první pluk už jsou tam. Naše 1. půlrota je přidělena do vsi Tyranovka jako ochrana dělostřelecké baterie, 2. půlrota je v nedaleké vsi Koloděžná. Jako všude na zdejším venkově práce za mnoho nestojí, jediné, na čem si mužici dají záležet, je pálení samohonky. Její odporný zápach je cítit všude.

Se svojí půlrotou odjíždím 17. ledna do Miropolu. Ukrajinská vojenská část se rozchází domů, z dvanácti set mužů tu zůstávají tři stovky. Celou vojenskou výstroj nám předali, sami si vzali po kompletním oděvu. A co kdo ukradl. Měli jsme konflikt s několika ruskými vojáky, kteří chtěli, abychom sundali štítky z levého nadloktí. Ruským důstojníkům je vojáci uřezávají, někdy i s rukou. Důrazně jsme je upozornili, že jsme příslušníky československého vojska a od nich si nenecháme poroučet.

Pětadvacátého ledna odjíždíme do Berdijeva, kde se soustředí celý náš pluk. Nudili jsme se tady, a tak jsme si s Frantou Endlerem zaskočili k holkám. Pokoje i postele byly sice špinavé až hrůza, ale dvě děvčata – Židovky, byla docela milá a svého řemesla znalá, a tak jsme to prostředí prostě „překousli“.

Z Berdijeva jsme jeli do stanice Hluchovce  a pak do Brodecka hlídat cukrovar. Jsou v něm velké zásoby cukru, na který si lidé z okolí dělají zálusk – to by bylo samohonky!

Jedenáctého února přišel rozkaz k ústupu z Ukrajiny. Měli jsme jet vlakem, ale ruští bolševici bijící se s Ukrajinci nám nechtěli dát vlaky, musíme pěšky. Odcházíme po osmé hodině ranní pod vedením nového velitele pluku plukovníka Vojcechovského, bývalého náčelníka štábu divize. Přes Hluchovce jdeme třicet verst do městečka Červenoje. Následující den pokračujeme přes Andrjušovku a Stepki, po odpočinku do Chodorova a Charizny. Jsem k smrti unavený, mám v břiše velké bolesti, musím si do něj tlačit prst, aby se kulka neotřásala a nezařezávala do masa. Čtrnáctého jdeme přes Bišovo do Lišna, bolí mě už i rána pod lopatkou. Patnáctého jsme ušli 48 verst přes ves Bělohrodku do vsi Boržanovka. Místo odpočinku jdu s četou na stráž – musíme být ostražití – na silnici z Žitomíru do Kyjeva napadly německé obrněné vozy náš první pluk.  Výsledkem byli čtyři naši mrtví.

Několik verst před Kyjevem se spojuje celý náš pluk a dělostřelectvo, 16. února pochodujeme do města. Na domech jsou vidět stopy nedávných bojů, díry po střelách, vytlučená okna. Procházíme Slobodkou, jdeme kolem nedávno bolševiky opuštěných děl, brodíce se po kotníky blátem pochodujeme až do jedenácté hodiny noční do Zázima.

Jednodenní odpočinek velmi potřebuji, trpím velkými bolestmi. Desátá rota dostala za úkol vyhodit do povětří sklad munice, byla však zaskočena ukrajinskými hajdamáky, ledva se jim podařilo uniknout. Dostáváme zprávu, že v Kyjevě jsou již Němci.

Na další přesun se vydáváme v šest hodin večer – cílem je Bogdanovka. V ní jsme se dobře najedli, slavili totiž třicet svateb najednou – celé městečko bylo na nohou. Večer, když se už hodně opili, vzali si nějací mladíci z děl zanechaných tady bolševiky prach, zapálili ho, chytil dům a úplně vyhořel.

Každý den pochodujeme od rána až do noci. Pětadvacátého února slyšíme směrem od Bachmače silnou dělostřelbu. Máme zprávy, že nás Němci chtějí odříznout.

Po třech stovkách verst pochodu jsme u cíle – ve stanici Išin.

 

Kapitola osmá: Nastupujeme cestu po kolejích

Dozvídáme se, že Rusko uzavřelo v Brest – Litevsku mír a jednou z podmínek je odzbrojení všech vojenských částí na území Ruska. Dohadujeme se, že budeme přesunuti do Francie. Urychleně nakládáme. Čtvrtý a šestý pluk  podstoupily u Bachmače těžký boj s Němci, které úplně rozbily. Máme volnou cestu. Od šestého pluku se setkávám s Josefem Holým z Rožďalovic, starým známým ze Sokola. Vlak projíždí Koretěněvo, Lvov, Kursk, Voroněž.  Největším problémem je sehnat v krátkých zastávkách něco k jídlu. Rovněž si opatřujeme prkna, z nichž vyrábíme palandy na spaní, a kamínka.  Těplušky zdobíme různými obrazy s historickými náměty, březovou kůrou a chvojím.

Dvacátého devátého března k nám hovořil člen Odbočky Národní rady dr. Eisenberger o cestě do Francie a všeobecné situaci.

Stalin vydal 26. března 1918 následující rozkaz: „Návrh čs. korpusu jest považovati spravedlivým a plně přijatelným při základní podmínce okamžitého pohybu vlaků směrem k Vladivostoku a okamžitého odstranění protirevolučního vojenského vedení. Čechoslováci nejedou jako bojová jednotka, nýbrž jako skupina svobodných občanů, vezoucí s sebou k vlastní ochraně proti napadení ze strany kontrarevolucionářů známé množství zbraní – na 1 000 mužů 100 pušek a 1 kulomet…“

Sovětská vláda sice tímto způsobem dala formálně souhlas s evakuací našich jednotek, fakticky však pohyb našich vlaků nepodporovala a nechávala jednotlivé sověty i vojenské oddíly otevřeně proti nám vojensky vystupovat.

Podle Stalinova rozkazu bychom měli v Penze odevzdat všechny zbraně, až na 168 pušek, 3 000 patron, 1 kulomet a 1 000 patron k ochraně vlaku před zlodějskými bandami. Odbočka Národní rady požadavek přijala, ale mužstvo je  vesměs proti, nevěří sovětům, v nichž mají velké slovo Němci a Maďaři. Na vyšších velitelských místech dochází ke změnám, ruští velitelé odejdou, velitel II. divize Podhajský  je již pryč. Žold byl zvýšen po dobu transportu na 12 rublů.

Po nekonečném stání v několika stanicích dorážíme 11. dubna do Penzy. Sešel jsem se tady s Karlem Bouškou, Jendou Saskou, Juliem Vodičkou, Vodhánilem a Žákem z Rožďalovic, Válkem z Mlýnce, Nezbedou a Janstou z Nouzova, Kubíkem z Kopidlna, Janďourkem z Křešic.

Život nám zde zpestřují naši bývalí bratři, kteří přešli k bolševikům. Není jich mnoho. Ačkoliv Penzou projela již více než polovina našeho vojska a komunističtí agitátoři přemlouvají naše bratry ke vstupu do Rudé armády, získali na svou stranu asi tři sta lidí. Prý se zavázali Leninovi, že do Rudé armády převedou tři čtvrtiny českého vojska.

Od nás odešli nejen proto, že by byli uvědomělými socialisty, to bych mohl říct nanejvýš o bratrech Zimmermanech z naší roty, ale měli důvody všelijaké. Jsou to například redaktor časopisu Svoboda, založeného proti Národní radě, A. Růžička, bývalý redaktor Dělnických listů, Arno Hais, Knoflíček, Alois Muna, bratři Benešové. V poslední době se k nim přidali učitel Vaníček, Alois Skoták, poručík Sirotek, lékař dr. Vondrouch, A. Toman, O. Koudelka, J. V. Pexa,  Jan Synek. O těch bych připustil, že odešli z přesvědčení. Jiní proto, že si mysleli, že jim bylo ublíženo, jako nynější velitel tohoto vojska Jaroslav Štrobach od naší roty. Byl jeden z nejmladších, student z Loun, byl pomocníkem rotného písaře, později hospodářem, nějaký čas šikovatelem. Před Vánoci utekl do Moskvy. Nyní je bolševickým komisařem, má k dispozici auto, dva sluhy, plat 500 rublů měsíčně. Do rudého časopisu Průkopník píše pod pseudonymem Louňák. Z důvodu ublížení odešel také četař Radoň, protože nebyl jmenován šikovatelem. Po našem příjezdu přebírali právě čeští bolševici od nás zbraně a prohlíželi naše vagóny. Neobešlo se to bez konfliktů, které museli důstojníci urovnávat. Rozmíšky pocházejí především z toho, že zatímco my jsme bídně oblečení a máme hlad, oni jsou vystrojení a vypasení. Není divu, při třech stech rublech měsíčního platu. V Samaře je v jejich popředí Jaroslav Hašek, redaktor z Prahy. Jeho články jsem doma čítával. Osobně jsem ho poznal v Orvanicích. Potom byl redaktorem Čechoslovana v Kyjevě.

Nejvýbojněji si počíná jakýsi Vrabec. Je prý příčinou, že nyní jede jen jeden náš vlak za dva dny a některý zde stojí i týden.

 

Kapitola devátá: Naší nadějí je cesta na východ

Konečně je našemu pobytu v Penze konec. Odjíždíme na východ. Pobyt zde byl už nesnesitelný, denně docházelo mezi našimi chlapci a jednotlivci ze strany bolševiků k hádkám a mnohdy i strkanicím. Řada z nich se ale u našich vlaků neukázala. Že by černé svědomí?

Šestého května přijíždíme do Kuzněcka. Den před tím tlupa silně ozbrojených mužů napadla město a chtěla loupit. Obyvatelstvo se ale postavilo na odpor, banditi byli rozprášeni a asi sto pobito. Mrtvoly leží rozházené po ulicích, s rozpáranými břichy a rozstřílenými hlavami. Všichni jsou zuti z bot a svléknutí, mnozí i ze spodního prádla.

Na stanici Nikulino, do které přijíždíme,  vyjel náš vlak s divizními pekárnami vinou špatně postavené výhybky z kolejí. Jedenáct předních vozů bylo úplně rozbito, nakupeno na sebe. Máme třináct mrtvých, třiadvacet těžce a třicet lehce zraněných.

Následující den přejíždíme ve městě Syzraň po obrovském Alexandrovském mostě přes největší ruskou řeku Volhu a 8. května dorážíme do Samary. Je to dvousettisícové město s velkým přístavem – středisko obchodu mezi evropským Ruskem a Sibiří. Dalším silným zážitkem je desátého května přejezd městem Ufa. Protéká tudy řeka Bělá s čilou paroplavbou. Sedíme mezi otevřenými dveřmi vagónů a dychtivě sledujeme kraj a život kolem dráhy.

Cestou z Ufy jsem měl službu v předním voze vlaku. Chtěl jsem se vrátit do svého vagónu, a tak, jak jsme to často dělali, vyskočil jsem a chtěl si zase naskočit. Jenomže jsem dobře neodhadl, že jsme již za zátočinou a vlak zrychluje, naskočit už nebylo možné. A tak jsem musel po trati sedm verst po svých do stanice Ulu Teljak. Náčelník stanice mě pozval na čaj a dal mi bumážku na osobní vlak, kterým jsem naše dohonil ve stanici Zlatoúst. Cestou jsem se však nachladil – byl jsem bez čepice a pláště, a tak jsem následující dny strávil v sanitním voze. V Čeljabinsku jsem z něj ale utekl zpět k rotě. Čeljába je tatarsky bláto, což je s ohledem na stav zdejších ulic příhodné.

Asi třicet kilometrů před městem jsme minuli kamenný sloup, na jehož jedné straně je nápis Evropa, na druhé Asie. Město bylo průchodní stanicí vypovězených na Sibiř, je to první stanice Transsibiřské dráhy, jede se odtud do Jekatěrinburku a dále na Perm a Petrohrad. Na nádraží je obrovská spousta cestujících, pro malý počet vlaků nemohou dál. Mimo našich vlaků jsou tady také vlaky 6. pluku – mluvil jsem s Karlem Tomáškem.

Třináctého května došlo ke konfliktu mezi našimi a Maďary. Z rozjíždějícího se vlaku hodil jeden z maďarských zajatců kusem železa do hloučku  našich a jednoho bratra vážně zranil na hlavě. Stál jsem nedaleko, vyhřívaje se na jarním sluníčku. Část chlapců přeběhla na druhé nádraží, vlaku nadběhla a toho, který železo hodil, vytáhli z vlaku a ubili. Několik dalších, kteří se do toho napletli, pořádně zfackovali. Je z toho silné napětí mezi námi a sověty. Místní městský sovět pozval na 17. května jako svědky ubití Maďara deset našich a arestoval je. Deputaci, která žádala jejich propuštění, zavřeli bolševici také. Večer se pro ně vypravily dva oddíly ozbrojených vojáků. Ve městě ale zjistili, že je sovět nechal odvézt do ťurmy (vězení) sedm verst vzdálené. Vypravili tedy pro ně nákladní auto. U mostu na cestě se střetli se sovětskou stráží – byl zabit jeden náš  a několik bolševiků. Mimo osvobozených bratří přivezli z výpravy i pokladnu s penězi, které strážci odebírali arestovaným.

Druhý den pro této události byl ve městě vyhlášen výjimečný stav. Rádi bychom pryč, ale vyjednávání bolševici záměrně zdržují. Mluví se o tom, že nás chtějí roztrhnout – část má jet přes Vladivostok, část přes Archangelsk. Vidíme v tom úmysl rozdrobit naše síly. Bratr Maxa, zástupce Masarykův, vyjednává v Moskvě.

Dva vlaky 6. pluku byly vypraveny, zamával jsem Bouškovi, ale my tu trčíme dál. Hnuli jsme se teprve 24. května. V Kurganu nám sovětští agitátoři rozdávají letáky s výzvou ke složení zbraní, kterých máme beztak málo – na celý vlak jen 168 pušek.

V Petropavlovsku se 26. května dozvídáme, že na stanici Marianovka, několik verst odtud, napadli bolševici vlak 6. pluku ve chvíli, kdy na peróně koncertovala plukovní hudba. Naši, nepřipravení a neozbrojení, museli nejprve ustoupit, ale pak prudkým náporem krasnoarmějce rozdrtili. Daní za toto vítězství je 14 mrtvých a mnoho raněných.

Ve městě je vidět horečná činnost. Do zdejší továrny jsou sváženy zbraně a střelivo, jsou tam nasazeni všichni místní muži a maďarští a němečtí zajatci, sto dalších mužů přijelo z Vitebska. Závod je opevněn jako pevnost. V noci chodí po ulicích ozbrojené hlídky. V poledne k nám přijela delegace ze sovětu s ultimátem, abychom do páté hodiny odevzdali všechny zbraně. Dostali odpověď, ať si pro ně přijdou.

V noci jsme byli vyburcováni výbuchem. Vyřítili jsme se ven – spíme oblečení a obutí – v domnění, že na nás zaútočili. Výbuch se ale vysvětlil. Jeden z bratří byl ve městě u holek a když se vracel, byl zadržen hlídkou, která ho chtěla zatknout, ale on hodil bombu a utekl.

K rozuzlení silně napjaté situace došlo v noci 31. května. Obsazujeme město a nádraží. Na továrnu zaútočila úderná jednotka naší roty vedená praporčíkem Dostálem. Třetí rota obsadila depo. Praporčík Hladký z naší roty se sedmi muži obsazuje nádražní budovu, desátník Růžička se čtyřmi bratry kanceláře u železničního skladu a já se třinácti bratry kasárny železniční ochrany.

Úderníci zaútočili ze tří stran s použitím bomb. Bolševici považovali opevněný závod obsazený 450 muži za nedobytný. Obsluhy kulometů z řad maďarských a německých zajatců byly vyřazené bombami a bodáky. Ukořistěno bylo velké množství zbraní a munice. Padli tři bratři a šest bylo raněných.

Já s mými muži jsme nevěděli do čeho jdeme. O kasárnách víme jen to, že je to poslední budova. Běželi jsme od těplušek kolem stojícího nákladního vlaku na konec skladiště. V ohradě je branka a kus dál dům s osvětlenými okny a dvěma vchody. Rozdělujeme se a vbíháme dovnitř. S křikem „ruki věrch“ vlítnu do dveří a skoro se mi zatajil dech. Místnost byla plná vojáků a my jenom tři. Bombu v pravé, pušku v levé ruce, nařizuji naházet pušky do kouta. Vojáci se poslušně podrobují, nechce se jim umírat. Stejné je to i v ostatních místnostech. Pušky odnášíme do staniční budovy a běžíme pomáhat do továrny. Tam je ale boj rovněž skončen. Jdeme tedy několika proudy do města. Ulice jsou najednou plné lidí, kteří nás nadšeně pozdravují a ochotně ukazují, v kterých domech jsou ubytováni krasnoarmějci. Vcházím do jednoho označeného domu, kde mi žena ochotně odevzdává revolver, zatímco její manžel tvrdí, že zbraň nemá. Za skříní nacházím pušku, pod slamníkem revolver.

S bratrem Chudáčkem jdeme dosti daleko před ostatními, když z boční ulice vybíhají Rusové. Křičím na ně, aby odhodili pušky. Aniž si všimli, že proti nim stojíme jen dva, odhazují pušky a zdvihají ruce nad hlavu.

Ztráty krasnoarmějců byly značné. Jen ze závodu byla odvezena tři nákladní auta mrtvol. Místní obyvatelé nám děkují, že jsme je zbavili teroru.

Večer jedu s třiceti muži do vsi Pětuchovo. Odzbrojení posádky se obešlo bez střelby. Vyčištěno je i několik dalších vesnic v okolí. Dozvídáme se, že naše velení plánuje útok na Omsk, aby po obsazení Čeljabinska a Kurganu mohla být obnovena přeprava vojska na východ.

V pondělí 10. června jsme uspořádali pro obyvatelstvo i pro nás zábavu, biograf, koňské dostihy a koncert. Život se vrací do starých kolejí. V podvečer jsme vyjeli v šestnácti automobilech do Išimi. Problém nastal při přepravě přes stejnojmennou řeku na prámech. Jedno auto sjelo ze břehu, pod druhým praskl mostek. U přívozu se seběhla celá vesnice, když slyšeli hukot aut, která doposud třetina obyvatel nikdy neviděla. Z nedaleké lázně dokonce vyběhly se podívat tři nahé báby. Do třetí hodiny ranní jsme si zdřímli a po celodenní jízdě dorážíme před půlnocí do vesnice Laricha. Odtud bereme s sebou, jako již z Ilinky a Kazašské, předsedy sovětů. Vyjíždíme opět časně ráno a o desáté jsme v cíli v Išimi. Před mostem jsou vykopané zákopy, ale bolševici nikde. Slyšeli, že od Omsku vyjíždí vlak  6. pluku a z druhé strany se blížíme my, tak radši utekli. Obyvatelé nás vítají s nadšením, do gymnázia, kde jsme se utábořili, snášejí maso, uzené husy, vejce, máslo, mléko a další jídlo. Odpoledne odcházíme, posilněni, na nádraží a přes Omsk jedeme zpět vlakem do Petropavlovska.

Zatímco my zde zahálíme, pluk statečně bojuje na jih od Čeljabinska a má již řadu mrtvých. Z mých známých zahynuli Kaválek a Franták z mé čety. Také raněných je mnoho - Hajda, Němec, Tlapka, Neťuka, Rybín z Doubravan. Zemřeli raněný Velechovský a nemocný Josef Holý z Rožďalovic.

Dvacátého června byl vydán sovětským rudým komisařem oblasti dekret, že každý Čech zastižený se zbraní v ruce, bude na místě zastřelen, ostatní budou deportováni do lágrů. Jak je vidět, jde do tuhého – sověti z nás mají strach. Na východ se budeme muset probíjet.

Vlak 1. pluku byl na cestě ze Zlatoústu mezi vysokými náspy přepaden, avšak naši po urputném boji útok odrazili. Když bylo dáno výstřelem z revolveru znamení k útoku na vlak, strojvedoucí a topič zastavili a utekli. Naši, namnoze polooblečení, vyskákali z těplušek a s hromovým hurá zasypali kamením z trati útočící bolševiky. Ti byli tak překvapení, že přestávali střílet, někteří dokonce  ustupovali. Když byl jejich kulometčík zabit kamenem a kulomet obrácen proti nim, rozutíkali se. Bohužel naši měli 45 mrtvých a řadu raněných. Lokomotiva byla zničena, a tak se naši, zcela odříznutí od svých částí, vydali na pěší pouť. Sto osmdesát mužů v neznámé krajině, přes vysoké hory, údolí a řeky, bez potravin, došlo po čtyřech dnech do stanice  Mihary k našim. O bestiálnosti bolševiků svědčí i to, že zraněného praporčíka Zanáška, kterého vzali s sebou a dopravili ho do nemocnice, když odmítl odpovědět na jejich otázky, popravil komisař useknutím hlavy šavlí. Vyprávěla nám to po čase zdravotní sestra, která po tomto činu z nemocnice utekla.

Druhého července slavíme výročí bitvy u Zborova. Slavnost v městském sadu se vydařila, bylo na ní víc jak pět tisíc lidí. Hrála hudba 2. pluku. Čistý výtěžek byl třicet tisíc rublů.

Večer ale málem uhořel velitel roty. Z Koketavy přijelo čtrnáct nových dobrovolců – přivezli sud lihu. Opil se skoro celý vlak. Rotný, který si rád přihne, žije už dlouhá léta v Rusku a zvykl si, při vylévání ze sudu líh rozlil a polil si i šaty… pak si chtěl zapálit cigaretu a v mžiku byl celý v plameni. Ještě, že tam byla služba a uhasila ho.

U roty se objevují následky návštěv v místních nevěstincích –  šestnáct chlapů onemocnělo pohlavními chorobami. Je nejvyšší čas, že se vracíme k pluku. Náš zvláštní vlak je ráno v Kurganu a po osmé večer v Čeljabinsku. Promluvil k nám velitel korpusu generál Šokorov. Děkoval za hrdinství, které jsme prokázali v Petropavlovsku, a navrhl, aby se naše rota nazývala „udatná“. Po dvou hodinách pokračujeme v cestě k divukrásnému Uralu. Otevírají se nám úchvatné pohledy na rozeklané skály, vysoké kopce porostlé lesy, údolí s prudkými bystřinami. Po šesté hodině ranní 21. července se nám naskýtá další nezapomenutelný pohled. Přejíždíme řeku po vysokém mostu, vedle nějž je druhý, na který bolševici pustili proti sobě záměrně dva vlaky. Lokomotivy se do sebe zaklínily, mostovka se částečně propadla, takže jedna z mašin podivně visí ve vzduchu, několik shořelých vagónů je svaleno dole v řece, z hrozné směsi trámů a železa se ještě kouří. V devět hodin dojíždíme do Berďauš, odkud pokračujeme na Perm a Jekatěrinburk Západouralskou dráhou, kolem které jsou obrovské spousty zničených vozů a lokomotiv. Před stanicí Nazim Petrovskoje svedl náš pluk krátký boj. Než bolševici ustoupili, zapálili ve stanici dva vlaky se zásobami a municí. Abychom měli ještě více ztížený postup, zcela vypálili následující stanici Družino. Zničili vodárnu a zapálili zde skladované pražce. Stále hoří. Vodu do lokomotiv musíme nanosit vědry. Další stanice Kuzino je nepoškozená, protože tady stojí vlak se štábem našeho pluku. Sem si netroufli. Jsou prý v Chrompyku. Pokračujeme do stanice Bilimbaj. Musíme zastavit, na trati proti nám stojí bolševický broněvik – obrněný vlak. Ze stanice proti němu vyjíždí broněvik náš. S mojí četou jsem vyslán na  výzvědy, obchvatem do zad nepřítele. Kolem poledne slyšíme střelbu – to se broněviky pustily do sebe. Přecházíme pontonový most u malé vesničky, její obyvatelé nás provázejí vylekanými pohledy. Ke třetí hodině se dostáváme na dohled k Chrompyku. Byli bychom se dostali nepozorovaně až ke stanici, kdyby jednomu bratrovi nevypadla z ruky bomba. Naštěstí nebyl výbuchem zraněn ani on, ani já, i když jsem šel těsně za ním. Po několika krocích se před námi zjevil rudoarmějec domnívající se, že k nim jdou posily. Jeden z chlapců zareagoval výstřelem. Rychle jsme se rozvinuli a střílejíce dobíháme ke stanici s několika domky. Bez většího odporu stanici obsazujeme. Bolševici zahodili zbraně i pláště a utekli do lesa. Část jich běží k vesnici Šajtánka. Pronásledujeme je, ale najednou se před námi vynoří pancéřový automobil. Na střelbu z kulometu odpovídáme střelbou z pušek, bratři zalehlí nejblíže k automobilu házejí bomby. Jedna vybuchuje pod ním, kulometné salvy ustávají. Kapitán Žák od úderné roty přibíhá a vhazuje bombu dovnitř. Tu ale vyhazují ven a kapitán je po výbuchu zraněn na noze. Teprve po další vhozené bombě začíná auto hořet a z otevřených dveří vypadávají ven tři hořící postavy. Máme šest raněných, z mé čety jsou to Koc, Hudec a Šrom.

Naše rota je nazítří vyslána prohlédnout ves Šajtánku asi tři versty vzdálenou. Nenašli jsme nikoho, všichni utekli, nechali tam jen auto s municí, které zabavujeme.

Pětadvacátého července je trať volná, pokračujeme v cestě a zastavujeme asi pět verst před Jekatěrinburkem. Úderná, osmá a naše rota jdeme podél trati do stanice. Dělníci opravující výhybky nás srdečně zdraví. Upozorňují nás, že na druhém nádraží jsou bolševici. Dvě roty se tam tedy přesunují, po chvilce slyšíme střelbu. Výsledkem je ukořistěný vlak.

Naše četa jde na předsunutou stráž po Permské trati. V pátek za námi přijíždí vlak, střídají nás kamarádi a my se vlakem vracíme. Dostal jsem se do konfliktu s rotným. Je stále opilý, zřejmě pije z nervového vypětí, a pak dělá hlouposti. Nechci ho dávat do hlášení, snad se dá dohromady.

Krátce po návratu, sotva jsme se umyli a najedli, přichází rozkaz, že se máme vrátit, odkud jsme přijeli. Jeli jsme až na stanici Iseť, dvacet tři versty od místa, kam zatím 8. rota postoupila. Je zde most, který je třeba opravit. Mám novou potyčku s velitelem roty. V opilosti žádá, aby sedmičlenná hlídka šla pět verst kupředu, kde však, jak víme, je nepřítel. Velitel praporu to po mém hlášení slíbil ohlásit plukovníkovi k řešení.

V neděli 28. července jdeme zase s šestou na přední stráž. Trpíme nesmírně nálety mračen komárů. Krasnoarmějci jsou na stanici Věrchvějvinsk dvacet verst od nás. V noci k nám tři od nich přešli. Vysvětlovali, že ke vstupu k nim byli donuceni násilím. Přešlo by jich víc, ale bojí se, že by je bez milosti zastřelili.

Posledního července slyšíme v noci na hlídce dusot kopyt. Hoši mysleli, že jede nepřátelská jízda a zatím to byli jen koně, kteří jim utekli.

Odpoledne jsme obsadili nové pozice. Komáři koušou jako zuřivé šelmy. K ránu se rozpoutala silná dělostřelecká palba. Naše hlídka došla až k nepřátelským dělům, pěchotou nechráněným, a dělostřelci začali nazdařbůh pálit. Nad námi proletěl granát, narazil na mohutný pařez, odrazil se, přerazil strom a aniž vybuchl, odletěl. Nezranil nás ani šrapnel, který se roztrhl nad námi, zasypaly nás jen větvičky ze stromu. Naši dělostřelci po chvilce nepřátelskou palbu umlčeli.

Rozvědka 4. roty, která nás vystřídala na postu, zastřelila bolševického komisaře. Měl kožený oblek, revolver a důležité listiny o postupu proti nám. Jeho druhové utekli bez výstřelu. K večeru nás vystřídal prapor 6. pluku, u něhož je Bouška, s nímž jsem si chvíli pohovořil, a my odjíždíme do Kuzina. Opět nám obětavě pomáhají železničáři, kteří nemají bolševiky v lásce. Bez jejich součinnosti bychom byli nemožní. Po půlnoci odjíždíme odbočkou dráhy na stanici Kalino a pak na stanici Utkinský závod. V lese před námi se ozývá mohutná střelba z pušek i děl. S dvěma četami jdeme po kolejích kupředu, po dvou hodinách procházíme soutěskou, po jejíchž stranách jsou rozbité vagóny – svědectví po nedávném řádění banditů. Několik verst dál na zastávce nacházíme šest našich zabitých chlapců, ale i mrtvolu rudoarmějce. Trať je volná. Jedeme tedy pomalu do stanice Ilim. Zde nacházíme tři zabité od 5. roty, kus dál jsou rozšroubované koleje. Čekáme na opravu. Přichází k nám deputace Lotyšů, je jich prý nedaleko ve stanici Kyn pět set a chtějí se všichni vzdát. Vyprávějí o nemožných poměrech a surovém zacházení s nimi i s obyvatelstvem. Když dorážíme do stanice, není po nich ani památky, asi byli shledáni nespolehlivými a odvoláni. Soustředí se zde celý náš pluk se sedmnácti vlaky. Využívajíce informací od Lotyšů, chystáme se na úder. Úderná rota s pěší rozvědkou provedou čelní útok, II. prapor přejde po pravé straně trati, náš I. prapor po levé na obchvat do týlu nepřítele, III. prapor bude v záloze. Několik verst se nám jde dobře, pak ale vcházíme do husté tajgy. Po každých několika krocích musíme přelézat padlé, s kořeny vyvrácené stromy, proplétat se větvemi a porostem. Přecházíme několik potoků a řeku, po pás vodou. Jede s námi několik kozáků. Obdivujeme jejich koně – přelézají přes kmeny jako kočky. Pravděpodobně jsme zabloudili, protože dvanáctikilometrovou vzdálenost podle mapy zdoláváme plných osm hodin. Konečně vycházíme na trať. Rozšroubováváme kolejnice a přestřiháváme telegrafní dráty. Tvoříme bojový řetěz, po pravé straně trati naše druhá  rota, po levé straně první a čtvrtá, třetí rota tvoří zálohu. Sotva jsme ušli asi sedmdesát kroků, slyšíme za zády plnou parou přijíždějící vlak. Najel na rozebrané koleje, do žalostného pískání lokomotivy se ozývají nárazy železa a drcení dřeva vagónů. Třetí rota se zálohy likviduje vyskakující krasnoarmějce. Postupujeme podle trati, ale jestli byla cesta sem špatná, nyní je ještě horší. Podél trati jsou stromy v pásu sto kroků širokém vykácené a leží přes sebe, zarostlé vysokou trávou a kopřivami. Přes pařezy a kmeny skryté v nízkém porostu padáme, od kopřiv celí popálení. Jsem rád, když rotný dává příkaz, abych poslal na trať, z níž bude lépe vidět dopředu, dva muže. Jdu, nehledě na větší nebezpečí, sám s Tondou Čihákem. Po nedlouhé době vidíme před sebou několik postav, podle zaslechnutých slov Maďarů. Sbírám v paměti pozůstatky této řeči, které jsem se za svého pobytu před sedmi lety v Maďarsku částečně naučil, a křičím, aby odhodili zbraně, šli k nám a vzdali se.

Někteří tak učinili, dva zvedli pušky, jeden zaklekl za roští a začal pálit. Zalehli jsme a střelbu opětovali, když nabíjel, podařilo se mi ho trefit. Ostatní využili situace a utíkali zpět. Asi po dvou verstách  přicházíme k místu, kde jsou po obou stranách trati vysoké náspy a za nimi vysoký most přes řeku. Za ním proti nám přichází několik hloučků rudých – na naše výzvy odkládají zbraně a přecházejí do našeho týlu. Jsou to Lotyši. V zatáčce se proti nám vynořil obrněný vlak. Vylézáme na násep a kryjeme se, i přesto bratr Medek, ležící několik kroků ode mne, dostává plnou dávku z kulometu. Po stranách lokomotivy, která tlačí dva vagóny a obrněný vůz vpředu, jedou dva jezdci na koních. S Pavlem Lacinou z Doubravan  střílíme, koně padly, jeden z mužů rovněž, druhý se kryje za strojem. Vlak dojel až k vagónům vyšinutým z kolejí, kde zastavil. Dostáváme rozkaz  ho zlikvidovat. Běžíme po kolejích, teprve kousek od vlaku se kryjeme. S Pavlem vnikám do obrněného vozu. Zůstalo v něm osmnáct mužů, část posádky se rozeběhla do lesa. „Teď v noci jim tam asi nebude nejlépe,“ vzpomínám na naše trable při pochodu. Chlapci obkličují další vozy, v nichž je asi dvacet mužů, tři ženy ve vojenských kalhotách, strachy pomočených, několik raněných a mrtvých. Ukořistili jsme tři děla, 20 kulometů, pušky, náboje. Odpojujeme obrněný vůz, který vykolejil, a s ostatními jedeme zpět do stanice. Strojvedoucí i topič ochotně spolupracují. Na výhybkách potkáváme náš obrněný broněvik vyjíždějící na strážení trati.

Ve stanici se nám otevřel pohled na hrozný masakr. Někteří naši jsou příliš učenliví a splácejí bolševikům jejich surovosti. Rezolutně to odsuzuji, u mé čety by se něco takového nestalo. Za to, že Maďaři oběsili při ústupu jednoho našeho raněného bratra, navěsili jich naši na všechny sloupy perónu, sekali je šavlemi a bodali bodáky.

V době, kdy byl ve stanici nejprudší boj, v němž rudí ztratili na osm set mužů,  narazil vlak s poddůstojnickou školou, vezoucí sem posily, do posledního stojícího vlaku, v němž byli kozáci. Při strážce byl těžce zraněn praporčík Koubek.

Naše ztráty z boje jsou zase veliké. Zabitých je jednadvacet, raněných padesát.

Vyjíždíme 9. srpna. Když míjíme místo našeho předchozího boje, vidíme tam, co jsme rozebrali koleje, lokomotivu hluboce zarytou do země, následující vozy jsou vklíněné do sebe, další leží odklizené po obou stranách trati koly vzhůru. Leží tu spousta ubitých koní a ještě více lidských mrtvol, které nikdo nepochovává, z nichž se šíří nesnesitelný zápach. Po poledni se ale zase vracíme do Kuzina – něco se děje v našem týlu.

Na sjezdu československého vojska v Omsku 23. srpna bylo usneseno zvýšení žoldu: střelec 50 rublů, svobodník 60, desátník 75, pomocník velitele pluku 500, velitel pluku  600, velitel brigády 800 rublů. Leč, nyní, kdy žijeme stále ve vlaku a v lesích, nemají pro nás peníze téměř žádnou hodnotu.

Do Kuzina dorážíme na poledne, ke třetí hodině jsme v Bilimbaji a před půlnocí v Jekatěrinburku. Již počtvrté. Nepřítel je jen čtyři až pět verst od města, obsadil Pyšmu a Baltymský mědný závod. Dvě roty 2. pluku, které stály ve stanici, byly silně ohrožené ze dvou stran, musely se probíjet, a teprve když sem přijely dvě roty 6. pluku, Kurgánci a ruská oficírská rota, byl nepřítel od města odražen. Urputnost bojů dokládá 27 zabitých na naší straně. Ve stanici potkávám Josefa Fišera, je raněn do ramene, ale o sanitním vagónu nebo špitálu nechce ani slyšet.

O druhé odpolední vychází náš I. prapor se 3. údernou rotou, provázené hudbou a velkým jásotem obyvatel. Jdeme lesem, bažinami a rašelinou, kterou se tady topí. Baltymský závod je z jedné strany obsazen našimi, z druhé bolševiky. Vede nás dělník, který zná poměry i rozložení budov. Čekáme na ráno. Od chladu mě bolí zraněná místa. Po šesté hodině vyrážíme v rojnicích, jistíme planinu před závodem. Rádi bychom kupředu, ale brání nám v tom dělostřelba našich na druhé straně. Za námi na levé straně se ozývá střelba, běžíme tam. Tady byly soustředěny hlavní síly nepřítele, někteří z našich vystříleli snad tři sta patron.  Bolševici střílejí zběsile, jejich velitelé běhají za útočícími vojáky a povzbuzují je, dokonce vyhrožují zastřelením. V jednu chvíli střelba trochu utichla a směrem k nám vyšla žena s bílým praporkem v ruce. Domníváme se, že jde vyjednávat. Žena ale uléhá na zem a za ní vidíme muže s kulometem, který zahajuje palbu. Z nastalé vážné situace nás vytrhuje kapitán Kulikovský, jehož muži dotlačili dopředu dělo a první ranou  kulomet zničili. Další dělostřelbou je nepřítel konečně donucen k ústupu. Jeho ztráty, dík tomu, že měl výhodnější pozici, vykopané zákopy a možnost krýt se mezi stromy, jsou velmi malé, ale důležité je, že opustil závod i město. My máme 11 zabitých a 30 raněných. Po zásahu do břicha umírá zástupce velitele Krejčí, velmi dobrý druh. Na noc se stahujeme do vesnice, kolem které jsou vykopané zákopy. Nacházíme zde obrovskou spoušť. Okna jsou vytlučená, nábytek vyházený  na ulicích, obrazy svatých probodané bodáky. Žádní obyvatelé tu nejsou, zřejmě utekli poschovávat se do lesa. Spal jsem zas po dlouhé době dobře, na slamníku, pod střechou. Ráno se napiji mléka, které hoši nadojili. Vesničané zjistili, že ve vsi už nejsou rudí a začínají se trousit domů. Vyprávějí, jaká zvěrstva tu bolševici dělali. Všechny ženy, které nestačili utéci, znásilnili, muže, který bránil svoji dcerku, zabili.

Včera, čtrnáctého srpna, byl pohřeb deseti našich padlých a jednoho Rusa. A dnes znovu pohřeb poručíka Dvořáka z úderné roty a dalších tří bratří. Šli jsme jako čestná stráž podél lafety děla, na níž jsme vezli rakve. Hřbitov je daleko, ruka mi od pušky úplně zdřevěněla. Nad hroby mluvil pop a kapitán Žák od úderné roty a předseda plukovního komitétu Tomek. Jako poslední mluvil ruský občan, který odsoudil malou účast obyvatel města. Řekl, že by tu mělo být celé město, aby se poklonilo památce hrdinů, kteří položili svoje mladé životy za jejich osvobození z bolševického jha.

Od hřbitova je nádherný pohled na město s pěknými kamennými i dřevěnými budovami, moha kostely,  velkými obchodními domy. Je zde středisko těžebního průmyslu – v okolí se těží snad všechny kovy a drahé kameny, hornický institut, průmyslová škola, dvě dívčí gymnázia. Ulice jsou dlážděné, čisté, takové jsem ještě v ruských městech neviděl, mnoho zahrad. Nad městem je veliké jezero, kterým prý bolševici chtěli město zaplavit, ale přišli jsme tak rychle, že svůj hrozný záměr nestihli uskutečnit.

Na hlavní ulici vzbudila můj zájem vysoká, téměř čtyřmetrová ohrada hyzdící poměrně pěkný dům. Jeden z místních mi řekl, že den před naším obsazením města, v noci 17. července, byl tady zastřelen v domě internovaný, přivezený sem z Tobolska, bývalý car Mikuláš s rodinou.

Po návratu z pohřbu jsem zašel do městského divadla, kde měla promluvit Jekatěrina Breškovská. Viděl jsem ji již loni cestou z Charkova na stanici Bachmač, jel jsem s ní tenkrát v jednom vlaku, ale přál jsem si slyšet, jak ona, nazývaná bábuškou ruské revoluce, se dívá na naše vojsko a na současné politické poměry vůbec.

Kolem divadla se kupilo nejméně tisíc lidí. Protlačil jsem se ke vchodu, dál se nedalo, ztratil jsem veškerou naději, že bych se dostal dovnitř. Zahlédl mne pořadatel a řekl, že já mohu vejít i bez vstupenky a žádal tísnící se dav, aby mě pustil dál. Než jsem se ale prodral masami lidí, bábuška už končila svoji řeč. Slyšel jsem posledních deset slov. Pak řekla, že k lidem stojícím venku, promluví z balkónu divadla. Rychle se tedy zase tlačím ven a nakonec ji, z blízkosti pěti šesti metrů vidím. Oděna v černý šat, s bílou šálou na hlavě, milá sympatická tvář zbrázděná vráskami, šedivé vlasy hladce sčesané. Nikdy bych  v ní nehledal ženu, která bouřila proti carismu a léta za to strávila ve vyhnanství na Sibiři, četl jsem o ní již před válkou, stejně jako o Bakuninovi, Kropotkinovi, Plechanovovi a dalších. Říká hořká slova k ruskému lidu, burcuje k práci pro vlast, vyzývá mladé lidi ke vstupu do tvořící se národní armády, aby se sami zasloužili a nenechávali boj na Češích , které sudba zanesla až na Ural. „Nemáte ani tolik cti, abyste doprovodili ke hrobu mrtvé hrdiny, kteří padli zachraňujíce vaše životy a váš majetek. Víte jen z novin, že se dnes pohřbívá čtyřicet nebo osmdesát těchto hrdinů, a kolik z vás je bylo vyprovodit? Když je nějaká paráda, ať je bolševická, naše, nebo jakákoliv jiná, jste tam do jednoho. Je to jeden a půl roku, co Rusko, shodivše ze sebe okovy carismu, oddychlo si svobodně a co lid spravuje zemi sám. A vy se zeptejte, jestli je dnes v Rusku někdo spokojen. Každý hledí jen na svoji kapsu, jak by ji naplnil, jak by urval co nejvíce pro sebe – země, peněz, majetku, a o celek se nestará. A tak, ačkoliv má lid vládu v rukou, není spokojenosti a nebude jí, dokud každý nepostaví zájmy celku nad vlastní. Aby mohly pracovat závody, školy, bibliotéky, nutno nejprve porazit nepřátele, jimiž jsme obklopeni ze všech stran. Je mi sedmdesát pět let,“ končí Breškovská svoji řeč, „postavte pluk a řekněte, abych šla s vámi proti těm, kdo šlapou po právu a spravedlnosti a pracují pro nepřítele, a já půjdu!“

Ve čtvrtek 15. srpna po šesté hodině ranní jedeme po závodní vlečce vedoucí přes Irbit a Turinsk. Na šestatřicáté verstě svádíme nevelký boj, na stanici Montetnaja další, tentokrát již silnější. Bolševici nepoznali náš broněvik, domnívali se, že přijíždí jejich. Přiběhli k němu, podávali pušky nahoru a lezli dovnitř, kde je chlapci lehce pacifikovali, a hrozně se divili, že dobojovali.

Před námi jede úderná rota a Kurgánský prapor, jsme jejich záloha, ale nemáme to o nic snadnější. Z Montetnoj jdeme pěšky lesem, do vysokých bot nám v bažinách vrchem teče. Čtvrtá rota s kulometnou se dostaly do týlu nepřítele, rozebrali koleje a rudý broněvik vykolejil a spadl na bok. Naše rota, slyšíc střelbu, tam přiběhla  před pátou hodinou ráno. Už jsme jen dokončili, co naši druhové začali – přestřelka byla krátká. Našli jsme pět kulometů, jedno dělo, mnoho dalekohledů, prádla a věcí sebraných obyvatelstvu, ale i knihy s razítkem našeho pluku, zřejmě z kořisti po přepadení našeho štábního vlaku ve Zlatoústu.

Je 17. srpna. V noci jsme popojeli několik verst kupředu a zase musíme pěšky, vyčistit okolí trati. Boty máme zase plné. Rychlým náběhem vyháníme krasnoarmějce ze zákopů, do nichž jim právě přinesli oběd. Jsme hladoví a tak nám hrachová polévka s kusy masa a komisárek přicházejí vhod. Z levé strany nám hlásí, že je tam soustředěna nejméně rota nepřátel. Úderná rota s nimi udělala rychlý proces – ukořistila dělo, dva vozy dělových granátů a několik lent do kulometů. Proti nám jede broněvik. Kapitán Kulikovský se podíval mezi dva roztažené prsty, hlásí čísla pro zaměření, prvá rána jde těsně mimo, druhá už sedí. Poškozený broněvik ujíždí zpět. Nyní jdeme bez překážek až ke stanici, odkud před hodinou rudí utekli. Získali jsme další dvě děla, sedm kulometů, několik set nábojů, dvě kuchyně a pět zajatců, kteří schválně nestačili doběhnout k ujíždějícímu vlaku. Je tu také mnoho česky natištěných proklamací, v nichž jsme vyzýváni, abychom přeběhli k rudým.

Je před námi několik dnů volna. Jako na zavolanou – mám ukrutné bolesti v břiše. S Vaškem si půjčujeme loďku a veslujeme proti proudu řeky Iseť.  Asi půl hodiny za městem nás ze břehu pozvalo několik žen na čaj. Jsou to učitelky žijící zde na dače, jezdí sem za nimi děti z města do relativního bezpečí. Večer jsme s nimi jeli do města, pozvali je do biografu a pak doprovodili domů.

Do města přijíždí úderná rota a Kurgánci na oddych, u Krutichy museli po našem odjezdu ustoupit o osm verst. U Kyna ustoupil náš 3. prapor o plných sto třicet verst na stanici Utka. Je nás příliš málo na všechny tratě ústící do Jekatěrinburku.

Dvacátého srpna je pro nás uspořádán v hudební škole kulturní večer. Zpívalo dueto, tančily baletky, zvláště pěkné bylo vystoupení znázorňující umírající labutě. Po programu se tančilo, dámy, opravdové dámy braly k tanci naše hochy. Podávaly se zákusky zdarma, káva se spritem, pivo a ovocné šťávy. Podobných pěkných večerů jsem ve svém životě prožil jen málo, za poslední válečné roky jediný.

Příjemné volné dny uplynuly rychle a znovu jdeme do boje. Pozitivní je, že dostáváme nového velitele roty praporčíka Dvořáka, usměvavého Kolíňáka. Dostál zůstal ve městě, s nikým se nerozloučiv.

Jedeme do stanice Tavatuj. Je plná trosek z rozbitých vagónů, když jsme ji předtím opustili, ovládli ji znovu bolševici a jak tu hospodařili, vidíme nyní. Dvacátého jsem se stráží vpředu, na velké mýtině porostlé vysokou, svěží trávou, s četnými pahrbky, kolem se černá vysoký les. Je to místo nedávného boje, kdy rudí vojáci hnaní svými veliteli, nehledícími na zbytečné ztráty, šli bezhlavě pod palbu našich pušek. Místními obyvateli tady bylo sebráno 173 mrtvol. Teď se ale nic neděje, jen ptáci zpívají v korunách stromů.

V pátek k večeru vydali jsme se se III. praporem, švadronou jízdy a dvěma děly kapitána Kulikovského na obchvat stanice Verchnějvinsk. Cesta byla velmi špatná, chvílemi kamenitá, pak zase samé bláto, jen v několika úsecích vyložená dřevěnými rošty. Přední hlídka uviděla pochodně, ale byli to jen nějací mužici jedoucí pro obilí do osvobozených míst. Přijíždíme do stanice Tavatuj, ležící na břehu velkého jezera. Na druhém břehu je závod vyrábějící dynamit, silně obsazený. V nočních hodinách obcházíme neviděni jezero. Dvě versty od Tavatuje odbočujeme doleva, zatímco jízda pokračuje po cestě do Rudjanky. Procházíme tiše podle hlídky hlasitě se bavící v zákopu, ale brzy narážíme na další, která po nás okamžitě střílí. Rychle přecházíme do rojnice a prudkým útokem obracíme nepřítele na útěk. Po zdolání kopce vcházíme do vesnice, do níž rudá děla pálí z protějších kopců. Ves procházíme rychle, letmo nahlížíme do prázdných dvorů. Z jednoho domu na mne kývá žena. Říká, že z jejich dvora stříleli kulometem. Prohlížím zahradu a hospodářské stavení a vcházím do domu. Na posteli leží starý muž, na zdi visí plukovnický plášť, šavle  a německá piklhaubna. Z fronty se vrátil pomatený, pomatená je zřejmě i žena.

S několika muži vcházíme do domu označeném jako sovět. Ze sklepa  po chvíli vychází nedůvěřivě žena s dvěma děvčaty a chlapcem. Ukazuji na stužku na furážce a ona s výkřikem „Vy Čekoslováki! Kak davnó vas ždali…“ mě začala objímat a tisknout mi ruce. Ve vsi jsme nenašli nic, a tak přecházíme trať. Se čtyřmi muži jdu po cestě ji protínající. Proti nám vyjel jezdec a nedbaje na naše volání, sahá po revolveru.  Střílím, kůň padá k zemi a po výstřelu jednoho mého druha padá jezdec střelen do břicha. Nedaleko za křovím nasedají další jezdci a ujíždějí od nás. Po ohledání mrtvého zjišťuji, že se jedná o Maďara z Přemyšlu. Vracíme se na trať a jdeme k nádraží. Ptám se na trati pracujících železničářů, kde je naše rota, ale jen krčí rameny. Pojednou se strh křik, že od stanice přijíždí broněvik. U děl zde stojících není ani jeden muž obsluhy. Kapitán  Kulikovský, jak umí jen Rus, hrozně nadává. Broněvik ale dává zpátečku a couvá přes stanici pryč.

Nový poplach – od Ruďanky jedou dva vlaky. Kulikovský se dívá prázdnou krabičkou od zápalek, udává vzdálenost a první ranou je uražen komín lokomotivy. Část našich běží ke  stojícímu vlaku, my ostatní do stanice. Prohlížím zde zanechané listiny nepřátelského štábu,  posílám směrem k Tavatuji  na výhybky  jako překážku nákladní vagón a stavím hlídku. Počítáme se, je nás ze čtyř set jen sto deset. Rotný Dvořák upozorňuje, že za stromy se kryjí tři muži. Střílíme současně, dva muži klesají, jeden utíká. Postupujeme v řetězu a asi po dvou verstách jsme přivítáni prudkou palbou. Nechali nás přijít až na několik kroků. Vzápětí se na nás vrhli bodáky, někteří ale utíkali dozadu. Téměř všichni měli železné přilby, zřejmě nějaká elitní jednotka. Nikdy nezapomenu na zuřivý obličej jednoho z nich, který se bodákem vrhl proti dvěma bratřím a jen tím, že jeden uskočil a druhý tedy  mohl vystřelit, byl zneškodněn. Nalevo ode mne padá s odraženým vrchem lebky bratr Havel. Používají střely dum dum. Za mnou se ozývá zoufalý výkřik, mladičký bratr Krim stojí a z břicha se mu leje proudem krev. Běžím dopředu, vedle padá na obličej Lojza Holan z Chotěšic s obrovskou dírou skrz hrudník. Proběhli jsme asi verstu, ostřelováni z levé strany přijíždějícím broněvikem a z druhé strany železnými přilbami. Zaléhám a jsem tak zaujat střílením, že neslyším, co se kolem děje. Až po chvíli kolem sebe neslyším v rachotu střelby cvakat uzávěry pušek. Ohlédnu se a vidím, že jsem vpředu úplně sám, ostatní zalehli asi padesát kroků zpátky. Vracím se rychle do řetězu. Z pravé strany nás obcházejí, je jich velká přesila, u nás máme už řadu mrtvých. Naštěstí nás jde posílit 10. rota, nikdy snad nebylo posil třeba víc. Velitel praporu praporčík Morávek byl hned z počátku raněn, zůstal ale i přes velikou  bolest a krvácení zde, vedle mne leží rovněž velmi krvácející bratr Šourek, stařešina roty. Kule vnikla mu pod klíční kostí a v lopatce vylétla ven, prosí úpěnlivě, abych mu pomohl a nenechal ho tady zahynout. Vleču jej tedy zpět, spoléhaje na to, že potkáme sanitáře s nosítky. Raněných je však tolik, že je sanitáři nestačí odnášet ani ve stanici, kde je lékař. Vleču jej tedy až do stanice, to už mám plné boty krve, ale Šourek je stále při vědomí. Obracím se zpět, nohy sotva táhnu, takže jsem rád, že se svezu povozem vezoucím k bojišti munici. Nedaleko stojí kapitán Kulikovský, nemaje jediný náboj do děla, střílí alespoň z revolveru. A zatím nepřátelský broněvik jezdí po trati sem a tam a kropí naše chlapce kartáčovou střelbou. Konečně se podařilo přerušit koleje, čímž se našim hodně ulevilo. Rozebíráme bedničky s náboji a zařazujeme se do řetězu. Velitel praporu mě posílá, abych si s několika muži vzal na starost nedaleko stojící nepřátelský vlak. Z těplušek vytrvale střílejí. Jeden z bratrů odpojil lokomotivu a odjíždí s ní od vlaku. Vyzýváme posádku těplušek, aby vyšla ven. Když ale nereaguje, vhazují chlapci do střílen bomby. Zevnitř se ozývá sténání, ven ale vychází jen jeden. V ten okamžik je ale zastřelen svými. Házíme dovnitř další bomby. Náš kulometčík  si postavil kulomet na tendr lokomotivy a střílí po délce vlaku. Ani to však nemá výsledek. Bratři Antonín a Václav Holotové sešli dolů z náspu s úmyslem poškodit vozy odspodu bombami, ale byli oba zasaženi střelbou z druhé těplušky. Na návrh jednoho  z bratří namáčíme chuchvalce koudele a hadrů do oleje, bajonety štípeme obložení těplušky a zapalujeme ji. Hoří velmi rychle, od první chytá i druhá. Z první vyskakuje muž, ale je hned zastřelen  svými druhy, kteří raději volí smrt v plamenech. Teprve dvě hodiny po půlnoci, kdy už skončil i boj kolem, odcházíme z místa, kde bylo prolito tolik krve. Z vlaku se nepodařilo uniknout nikomu. Uléháme na zem v nádražním skladišti a zcela vyčerpaní usínáme.

Naše ztráty jsou bolestné. Z mé čety jsou mrtví Havel, Holan z Chotěšic, Antonín a Václav Holotové, z naší roty ještě Kriml, Vraspír a Vávra. Raněných mnoho není, neboť po zásahu rozryvnou kulí téměř každý okamžitě zemře. V četě mám zraněného Zvonaře a Pavla Lacinu z Doubravan. Ukořistili jsme dva broněviky, tři vlaky a sedm lokomotiv, snad nám budou dobré k dalšímu postupu.

V bolševických listech, které se tu povalovaly,  nacházím články Maxima Gorkého. Velmi mě to překvapilo, před válkou jsem rád čítával jeho povídky, v nichž popisoval bídu a utrpení  ruského člověka.

Jednadvacátého srpna přijíždíme znovu do Jekatěrinburku, jen na jeden den, kdy na společném nástupu, jak řekl jeden z bratrů – básník, padaly hvězdy na ramena důstojníků. Šokorov je generálporučíkem a inspektorem vojska, Syrový generálmajorem a velitelem korpusu,  Čadek a Gajda rovněž generálmajory, první velitelem I. divize, druhý velitelem II. divize, Medek je podplukovníkem a správcem vojenského odboru, Šátek  také podplukovníkem,  Číla, Hajda, Němec, Palacký a Rýdl kapitány.

Do Kuzina přijíždíme časně ráno. První rota jede se štábem pluku na Utku. Vzal jsem si pro nás nový vagón, ve starém byly tisíce štěnic, které nám nedaly spát. Projíždíme Družinino, Krasnoufimsk a jedeme na Kazach. V polovině cesty je trať zasypaná sesunutou hlínou ze stráně. Naštěstí za závalem stojí jiný vlak, kterým dojíždíme do stanice Kirgišany. Mezi ní a Bisertským závodem je pozice obsazená naším II. praporem. Před dvěma týdny vzal nepříteli dvě děla, ten si   ale přivezl z Krasnoufimska nová a teď probíhá mezi nimi téměř nepřetržitá střelba.

Jsme ubytováni v nedaleké vesnici, ale nevyspali jsme se pro velké množství stěnic, švábů a tarakánů, jimž my říkáme rusi. Místní je nezabíjejí, to je prý hřích. Lezou po chlebu, oni je setřesou a chléb jedí. Nad kotlíkem, v němž se vedle pece vaří polévka, jich visí celý hrozen, jako roj včel.

Ráno jdeme na obchvat nepřítele, jedou s námi místní partyzáni na koních. Jsou to zajímaví chlapíci. Každý je jinak  ustrojen, ale jsou nebojácní a vyznají se v terénu. Odpoledne narážíme na nepřátelskou linii přivítaní prudkou střelbou z kulometů. Po rychlém útoku ale krasnoarmějce zdoláváme a v našich rukách jsou tři děla a několik kulometů. Bisertský závod jsme napadli tak rychle, že se vše odbylo bez výstřelu. Ačkoliv se střílelo nedaleko, zdejší rudí se tady bavili s děvčaty při garmošce. Jen zvedli ruce a zůstali na místě.

Pětadvacátého srpna obsadili naši Čitu, druhého září se ve stanici Olovjaná spojila omská a vladivostocká skupina.

 

Kapitola desátá: Zpátky, dopředu, zpátky

Čtvrtého září se opět vracíme do Jekatěrinburku. Za dobrou večeři platím 16 rublů 55 kopějek. Ráno chodí po městě trubač a troubí poplach – jedeme na Věrchnějvinsk, kde nepřítel znovu nastupuje. Dorážíme 6. září v osm ráno. Stojím s četou na pravém křídle, na cestě se spoustou nevybuchlých granátů, střepin a kulek ze šrapnelů. Po osmé večer nám nepřítel poslal pozdrav v podobě dvanácticentimetrového granátu, který nevybuchl. Je vidět, že o nás velmi dobře vědí.

Jsme venku  celou noc. Jakmile se takto citelně ochladí, mám bolesti kolem pasu a zvláště v levém boku. Jít k prohlídce nemá cenu, doktor dovnitř nevidí.

Osmého září jdeme spolu se 4. údernou, 2. a 4. rotou k Rudžance. S námi jde Kulikovský se dvěma děly. Po krátké přestřelce procházíme vysokým obilím, celí jsme promočení. Docházíme k trati, kde stojí dva broněviky – úderná rota je jistí. V rákosí po pravé straně jsou schovaní krasnoarmějci. Došlo ke směšné příhodě. Kulikovský chce na ně vystřelit z děla, ale před ním stojí jeden bratr a míří na postavu. Ta se schová, bratr dá pušku dolů, protějšek zase vstane, bratr namíří… Kulikovskému dojde trpělivost, dá vojákovi záhlavec jako malému klukovi, ten uhne a dělo vystřelí. Za okamžik je rákosina vyčištěná. Obsazujeme zákopy, které se táhnou po obou stranách tratě až k továrně ve vsi Šurilská. Pokračujeme v přesunu až do Něvjanské. Bolševici nekladli velký odpor, ve čtyři hodiny máme město v rukách. Vzápětí přijíždějí naše vlaky.

V pondělí se jdu podívat do města. Z domů vybíhají obyvatelé a zvou nás, abychom se podívali, co způsobili bolševici. Za dobu trvání války už jsem poznal ledacos, ale takovouto zvířeckost ještě ne. V jednom z domů leží na zemi pop. Před naším příchodem ho vyvlekli z kostela a umučili. Obličej má rozbodaný, střeva vyhřezlá z břicha, prsty vylámané. Jinde vidíme mrtvoly s usekanýma rukama, s bajonety rozřezanou kůží na zádech, popravené jedním seknutím šavle. Lidé říkají, že to nebylo první bolševické řádění. V červnu ze zvedlo dělnictvo ve zdejší automobilce proti sovětům. Povstání bylo krutě potlačeno a dvě stě lidí postříleno.

Desátého září opět nepřítel nastupuje. Jeho dělostřelba trvala do čtvrté hodiny odpolední. Všechny vlaky ze stanice musely odjet, staniční budova a vodárna byly rozbity. U Utkinského závodu naši utrpěli velké ztráty – úderná rota měla 16 zabitých a 18 raněných. Bolševici je nechali přijít až k sobě a zkosili je kulometem. Kapitán Palacký, velitel účastku, byl za to zbaven velení.

Čtrnáctého září přejíždíme do Verchnějvinska. Oddíl čtyřiapadesáti mužů dostává za úkol zlikvidovat nepřátelskou stráž před vesnicí Binky. Víme, že je to těžký úkol, Binky jsou podle ověřených zpráv obsazené až osmi sty muži a dvěma děly. Na stráži, proti které jdeme, je asi sto mužů. Před šestou hodinou ranní přicházíme na kopec, kde stojí kozácká hlídka. Kozáci se na nás dívají jako na blázny, do čeho jdeme. Ukazují nám, jak jsou rudí rozestavění a přejí nám hodně štěstí. Rozvinujeme se do rojnice, já se svojí četou tvoříme po levé straně clonu proti lesu. Jdeme vysokou pšenicí, od rosy jsme úplně promočení. Po chvíli před sebou vidíme hustý řetěz mužů. Podle instrukcí je vyzýváme, aby se vzdali a přeběhli k nám. Někteří se nejistě rozhlížejí, ale za nimi pobíhající důstojník v bílém plášti a s revolverem v ruce je pobízí ke střelbě. Nečekáme a střílíme. Po první salvě je raněn bratr Šverma do ruky, bolestí se vztyčil a dostává zásah do obličeje. Z levé strany štěká kulomet, kule nás naštěstí přeletují. Čtvrtá četa na pravé straně se stahuje, jdeme tedy za stálé střelby i my. S ránou ve spánku klesá vedle mne bratr Semerád, do ramene a hrudi je střelen bratr Hosnédl. Na naší pravé straně se ozval kulomet. Dodává nám to odvahu, ale brzy zjišťujeme, že už je v rukou nepřítele. Nesu s bratrem Juránkem Hosnédla, ale ten po chvíli umírá. Pokládáme ho mezi keře a k smrti unavení jdeme zpět na kopec, odkud jsme vyšli. Výsledek výpravy je žalostný. Raněných je šest. Mrtev je velitel praporčík Kvasnička z Podhorního Újezda, mimo Semeráda a Hosnédla tam  zůstali i Šverma, Líbal a Ptáček. Dobří hoši. Hlavou mi letí verš, jenž jsem nedávno zaslechl: „Bolest mi srdce svírá,  v hlubokých tajgách Sibiře naše vojsko zmírá!“

Odpoledne se tam vracíme. Tentokrát ale celý prapor a Kulikovský s dělem. Kupředu postupujeme vzdor křížové palbě rychle. Jsem nyní na pravém křídle. Sestřelené větvičky padají na nás jako déšť, ale je to hodně vysoko. Přecházíme řeku a napadáme nepřítele z boku. K večeru jsou Binky naše. Vzali jsme četné zajatce, tři kulomety, jedno dělo a velké množství kožichů. Pro nadcházející zimu budou dobré. Nacházíme ráno zabité bratry. Ač byli mrtví, mají od bolševiků dodatečně prostřílené hlavy. Kvasnička je zut z bot a vysvlečen z kalhot.

Vesnici obsazuje naše jízda a my se vracíme do města. Ráno se tam ale zase vracíme, jízdu bolševici vytlačili. Po krátkém boji utíkají.

Po dvou dnech klidné hlídky na silnici Nivjansk – Tagil narážíme na jízdní hlídku nepřítele, která před námi rychle ujela.

Přijela k nám Krejčíkova baterie, myslím, že zase pojedeme kupředu.

V pátek před šestou hodinou ranní jdeme s 1. rotou a s 3. rotou úderného praporu po Tagilské cestě. Narazili jsme na nepřátelskou hlídku. Z tohoto postu je natažené  telefonní vedení. Jdeme po něm. Docházíme ke čtyřem řadám opuštěných zákopů, za nimi je před chvílí opuštěný tábor. Ohně ještě hoří. Telefonní dráty vedou k dělové baterii – odtud byl ostřelován Nivjansk. Po dalších dvou verstách se střetáváme s oddílem rudých, po krátkém boji zůstává na místě několik jejich mrtvých a raněných. Naši dělostřelci střílejí na nepřátelské vlaky, vidíme až do stanice Anatolskaja. Z druhé strany k nám přeběhl mladík. Je nesmírně vyděšený, vykládá, že byl násilím mobilizován. Má ustřelený palec na pravé ruce, náš sanitář ho ošetřuje. Blížíme se ke stanici, z druhé strany kolejí nás ostřeluje nepřítel granáty. Jedna střepina se mi zasekává do ramene, štěstí, že mám na sobě plášť a dvě gymnasťorky, což ránu zeslabilo. Zdá se, že to nic není. K večeru přicházíme do stanice Anatolskaja. Protože stále krvácím, odcházím do vlaku k lékaři. Říkám, že to nic není, ale on se směje, že jsem sice maladěc, ale poležím si. Vyndává mi střepinu dva centimetry dlouhou a dosti silnou, obvazuje a posílá do sanitního vagónu.

Most před stanicí byl opraven a postupně přijíždějí naše vlaky. Dozvídám se, že cestou pro vodu byl zezadu zastřelen bratr Řust z mé čety.

Jednadvacátého září přijíždíme večer do stanice Šajtánka. Rota jde po kolejích kupředu, doprovázím ji smutným pohledem. Ještě se nestalo, že bych zaostal. Kolem je široširá rovina s lány obilí, které nikdo nesklízí, vzrůstá nastojato.

Dvaadvacátého září máme opět velké ztráty. Z naší roty jsou to Vrchlabský, Chlumský, Vlk, Smítal, Červený, Benda, Suchánek, Chaloupka, z dalších, které znám, Panáš, Novotný, Veverka, Špičák a Hlaváček z Vestce u Křince, s nímž jsme prošli nejedním bojem.

Hoši vypravují, že nepřítel měl velkou početní převahu, kulomety na věži kostela a na vodárně. Po dvojím útoku museli naši opakovaně ustoupit. Dvacátého třetího září musely ustoupit i všechny vlaky až za stanici Anatolskaja, tedy o více než dvacet verst. Rota je od večera zpět, ale jednotlivci rozběhlí po lese se stále ještě vracejí. Deset mužů z naší roty se pohřešuje.

Před polednem přišel rozkaz, že všichni ranění musí do nemocnice. Nechtěl jsem, ale musím, zkreslovalo by to početní stavy roty, které jdou do boje v nízkém počtu a pak jsou zbytečně velké ztráty. Také nemocní, pokud není jisté, že se za dva tři dny uzdraví, musí pryč.

Rozhodl jsem se, že když už musím do nemocnice, nechám si vyjmout z břicha kuli. Působí mi, zvláště při pochodu, velké bolesti. Prozatím mám ale v nemocnici volný režim. Kdo může chodit, má po obědě vycházky. Potkal jsem Juru Pečkovského, synka známé paní Sofie Vladimirovny z Nivjanska. Nyní žijí v Jekatěrinburku. Pozval mne na čaj. Radost měla i Nina, které jsem musel slíbit, že zase přijdu.

Devětadvacátého září byla v domě českých invalidů, vydržovaném Svazem ruských měst, Václavská zábava. Šel jsem na ni s Ninou. Hrála hudba úderného praporu, promluvil podplukovník Medek, na programu byla houslová sóla a kabaret s kuplety. Po programu jsem šel znovu k Pečkovským a zůstal až přes půlnoc.

Dalším zábavám se však vyhýbám, bojím se Niny. Zdá se, že se do mne zamilovala, já sám za sebe také neručím, není divu, po tak dlouhém půstu, bojím se, že bych mohl ztratit hlavu a nemohl bez ní být.

Další den jsem potkal na stanici bratra Chudáčka, který před očekávaným bojem u Tagilu začal trpět depresemi a ulil se do policejního oddílu. Naříkal stále, že to prohrajeme, že nepřátel je příliš mnoho. Radil mi, abych se po propuštění z nemocnice nevracel k rotě a ulil se také. To ale neudělám, jakmile budu vládnout rukou a když mne odoperují, vrátím se hned zpátky.

Do nemocnice přivezli dva dny po sobě zraněné z hlouposti. Bratr Valša si hrál ve službě s bombou, ta začala syčet, ale dveře byly zavřené, tak ji strčil pod slamník a výbuch mu utrhl ruku a dva další zranil. U naší rozvědky zase měli bombu se zápalkou pověšenou na okně, někdo ho otevřel a byl jeden mrtvý a několik zraněných.

Odpoledne jsem byl na rentgenu. Prohlížel mne starý lékař, u něhož jsem jednou byl, jeho syn a vedoucí lékař nemocnice MUDr. Suchánek. Nakonec se konzilium shodlo, že se kule dostala do místa, odkud ji bude možné vyjmout. Našli i úlomek šrapnelu, ten prý se ale zapouzdřil a neohrožuje moje zdraví.

 

Kapitola jedenáctá: Operace

V sobotu 5. října jsem se dočkal operace. Trvala hodně dlouho. Ve tři čtvrti na jednu mi nasadili košík s narkózou, vynadal jsem doktorovi, že je blbec a že vstanu a půjdu na rozvědku, teprve pak jsem usnul a až po třetí hodině bylo hotovo. Když jsem se probudil, seděl vedle mne bratr Frantík. S jízdní rozvědkou přijel včera do města a od chlapců se dozvěděl, že jsem v nemocnici.

Měl jsem radost z toho setkání. Poslal jsem ho, aby mi přinesl vyoperovanou kulku, ale řekli mu, že ji vyhodili. Říkám, že to není možné, protože ji v břiše cítím dál. Potvrzuje mi to doktor v následujícím dni, nepodařilo se ji vyjmout, byla v místě nebezpečně blízko páteře.

V neděli přivezli mnoho raněných od Tagilu. Nepřítel tam shromáždil na deset tisíc mužů, nasazeni tam byli Maďaři, kteří byli po boji u Věrchnějvinska staženi a znovu zformováni. V bolševickém časopise psali, že tam padla síla na sílu a jen nepatrné části Maďarů se podařilo zachránit. Jenom sedmdesát mužů z celého praporu se vrátilo, aby vyprávěli, jakou hrdinnou smrtí jejich druhové zahynuli, píše se v článku.

Od operace nemohu spát. Ačkoliv dostávám prášky na spaní, budím se sténáním a křikem raněných, mnoho jich od těžkých zranění umírá. K páté hodině ráno zemřel bratr Telíček, za chvíli spustila se krev bratru Pluhařovi z prostřeleného krku, sotva to vydrží. Poručík Beneš, ležící vedle mne, má ránu v břiše, bratr Pürgl je raněn bodákem do prsou, bratru Svobodovi uřízli nohu. Přijali i Frantu Ječného z Podlužan a Fišera z Rožďalovic. Do břicha raněný bratr Oplt zemřel. Několik hodin před smrtí u něho seděla manželka plukovníka Někrasova, která sem jezdí  převazovat raněné.

V sobotu přivezli od Kurganu na lokomotivě bratra Valeše těžce raněného do ruky, museli mu ji u ramene amputovat. Na našem pokoji zemřel bratr Kadlec, ačkoliv měl obě nohy prostřelené a musel trpět  ukrutnými bolestmi, nikdy nezasténal.

Navštívila mne Nina, přinesla mi pár kostek cukru – to je nyní veliká vzácnost.

Je mi mnohem lépe. Sestry nám přinášejí z nedaleké bibliotéky knihy, tak alespoň čtu, když nemohu spát. Leží zde s námi bratr Netolický – původní německé jméno si změnil, je redaktorem z Kolína. Do československého deníku napsal dva fejetony, v jednom píše o mně a o návštěvách Niny.

Patnáctého října jsem vyšel poprvé ven. Cestou jsem potkal Ninu s Tamarou, které šly za mnou. Domlouvaly mi, proč jsem vstal z postele a musel jsem jít s nimi. Strávili jsme pěkné odpoledne. Tamara je posluchačkou horní školy a teď, když je zavřená, chodí na kurzy milosrdných sester. Je to hezká a veselá dívka, někdy si kladu otázku, které z těch dvou bych dal přednost.

Z novin se dozvídám, že Ukrajina jedná s Tureckem a propuštění vojenských lodí do Černého moře. To by znamenalo pro nás příznivější situaci.

V Praze byl 17. července utvořen Národní výkonný výbor, zahraniční Československá národní rada uznána v srpnu Spojenými státy, Anglií, Francií a Japonskem.

Anglický obrněný vlak prý přijel do Omska  a pokračuje dál na frontu. Další spojenecká pomoc se chystá. Generál Čadek jede na východ vstříc generálu Štefánikovi přijíždějícímu z Francie. Velitelem Volžské fronty je jmenován generál Vojcechovský, bývalý velitel našeho pluku, skvělý voják.

Na pokoji máme zábavu. Bratra Špatenku přivezli od Tagilu s prostřelenou hlavou a dvěma sečnými ranami od šavle. Teď již chodí a hýří humorem.

Sedmnáctého října jsem byl zase na rentgenu. Opětovná operace je vyloučena. Nechám ji tedy až na doma, vrátím-li se.

V úterý 23. října přišla ke mně Nina  a vzala mě na výstavu uspořádanou naším informačním odborem v uměleckoprůmyslové škole. Jsou tam fotografie z naší cesty na východ, z nynějších bojů, malované obrázky, výrobky hochů z aluminia a stříbra, modely pomníků  našim padlým druhům, trofeje z bojů, ukořistěné prapory. Škoda, že katalog k výstavě vydaný, je moc drahý, stojí sedm rublů. Když jsme vycházeli, padal sníh. Na frontě bude hůř.

Přicházejí špatné zprávy. Zastřelil se plukovník Švec, když mu desátník Vodička před celým plukem řekl, že mu vojáci nevěří. Švec, starodružiník, výborný velitel, uvěřil ujištění, že spojenecká vojska jsou na cestě na frontu, a slíbil vojákům, že budou z fronty staženi, protože další boje jsou nesmyslné. Jak se ukázalo, nebyla to pravda.

Při návratu doktora Suchánka 29. října jsem znovu prosil, abych byl propuštěn a mohl se vrátit k jednotce. Na moji zodpovědnost podepsal propouštěcí papíry.

Zašel jsem k Pečkovským, rozloučit se. Nina nezadržela upřímné slzy, i mně je smutno. Budu vzpomínat na ty krásné večery, kdy sedl jsem si s Ninou u kachlových kamen, hlavu maje položenu v jejím klíně, ona se prohrabává mými vlasy, líbá mě a neustále mluví o své lásce ke mne. Nebo zase sedíme u piána, Nina s Tamarou, nebo Nasťa s Gutou, jejich přítelkyně, střídají se ve hře a společně zpívají. Jaké to byly krásné večery v divadle nebo na koncertech,  i u čaje, jehož snesu i sedm sklenic.

 

Kapitola dvanáctá: Na Ufimskou frontu

Vlak na Čeljabinsk má odjíždět ve čtyři hodiny. Přišel jsem o půl čtvrté a vzápětí přispěchala Nina. Přinesla mi knihy a rozloučit se. Před odjezdem se mi vrhla kolem krku a vřele mě líbala. S očima plnýma slz zůstala stát ve stanici, mávala mi, dokud jsem v okénku vagónu byl na dohled.

Ze vzpomínek na Ninu mě vyrušila družným hovorem mladá dívka. Musel jsem jí slíbit, že jí budu psát z fronty. Jmenuje se Věra Kyselova, je z Jekatěrinburku a v Kyštymu je správkyní gubernské bibliotéky. V Kyštymu je naše důstojnická škola a Čechy, jak jsem ze slov Věry poznal, mají zde upřímně rádi, zvláště pak 3. pluk, který Kyštym osvobodil.

Do Čeljabinska přijíždím 31. října. Večer jedu dál, tentokrát velmi pohodlně, do vozu  první třídy mě vzal major Rýdl od našeho pluku, který se rovněž vrací z nemocnice. Projíždíme Berďaušem, Vjazovou a 2. listopadu přijíždíme do stanice Demi. Stojí zde vlak našeho pluku s plukovními sklady a kanceláří. Nálada mezi vojáky je skleslá, hoši ze 4. pluku odjíždějící do zázemí na odpočinek na nás volali, že pomažeme zpátky také.

Z Belebeje, újezdního města 193 verst od Ufy, vyjíždím 5. listopadu povozkou, kterou mi přidělil velitel stanice. Je zde mnoho vesnic obydlených Tatary a Čuvaši, projíždíme přes vsi Tuzulkyš, Izmail, Karzali, Tamak, Metěf do Čekady Tamak, kde konečně dostihuji náš prapor. Hoši mě radostně vítají, ale hned mi vyčítají: „Kam se to, blázne, hrneš?“ Jen Vašek Chmelík a Roupec mi to schvalují a jsou upřímně rádi, že jsem zase zde. Do služby nastupuji hned nazítří – jdu na rozvědku do vsi Karzali. Pak se začínáme přesunovat. Dvacátého listopadu přicházíme do Nižního Trojicka. Mimo našeho praporu je zde náš III. prapor, I. prapor 9. pluku, III. prapor 9. pluku, III. prapor 1. pluku, úderný prapor, Kulikovského baterie a broněvik. Je překrásný den, stromy a keře jsou obalené jíním, třpytí se v paprscích slunce.

Následující den jdeme s úderným praporem a Kulikovským dopředu. V lese se strhla nevelká přestřelka. Když jsme vyšli na kopec, uviděli jsme řadu povozek nepřítele, jak ujíždějí do vsi Nižní Bišindy. Kulikovský po nich spustil palbu, ovšem s nevelkým výsledkem. Odnesla to jen sanitární povozka a polní kuchyň.

Přicházíme do vsi Karmali Tamak, kde bolševici zanechali tiskárnu s čerstvými výtisky časopisu Krásnyj Tverjak. Píší v něm, v jak velkém nepořádku před nimi utíkáme, prosíme o mír, ale oni s kontrarevolucionáři jednat nebudou.

Ke třetí hodině odpoledne dostáváme rozkaz vrátit se do Nižní Bišindy. Před sebou vidíme záblesky děl nepřítele, naši odpovídají jen slabě. Stahujeme kruh, máme krasnoarmějce obklopené ze všech stran, z obklíčení se jim proklouznout nepodaří.

Přesunuli jsme se  asi tři hodiny směrem k Trojicku a ráno zpět do Bišindy. Já se svojí četou vpředu jako rozvědka. Z výpovědí mužiků jsme se dozvěděli, že se nepřítel vrátil do Karmali. Po desáté hodině nastupujeme k útoku – rudí chvíli vzdorovali, ale pak zase utíkali. V Karmali jsme našli tři své mrtvé. Zůstali zde ranění a bolševici je ubili. Na pravém křídle se spojily naše části s ruskými oddíly plukovníka Kappela.

Patnáctého listopadu jsem po dlouhé době dobře spal. Díky velké únavě a také proto, že dnes povolila bolest v břiše. Ráno jdeme lesem, skoro stále do vrchu, do Nižního Trojicka. Vesnice Tarajevku a Šachovou, v pondělí námi obsazené, převzali zase rudí. Vypadá to, že budeme stále běhat mezi Bugulmou a Samarou.

V neděli 17. listopadu máme den odpočinku. Bydlím u mladých ruských manželů, kteří naříkají na bolševiky, nejvíce jejich teta, která před nedávnem přijela z Petrohradu, kde byla třicet let  kuchařkou ve šlechtickém domě. Pro hlad utekla odtamtud sem, vypravuje, jak těžko se v Petrohradu žije. Z bramborových slupek, usušených a rozemletých, pekli zákusky k čaji.

Ženy nám vypraly a vyspravily prádlo, spali jsme v peřinách. A ještě nám ráno ti dobří lidé dali na cestu chleba, ač ho sami měli málo.

Utekl k nám velitel Uralsko – Orenburské fronty Jakovlev. Ve svém prohlášení napsal, že se více nemohl dívat na hrůzovládu bolševických komisařů.

Přes Nižní Trojick do Andrejevky, asi dvacet verst, jdeme stále lesem a do vrchu. Druhý den se dostáváme až k řece Ik, přes niž jsme neměli přecházet. Po nevelké správce mostu ale jdeme na druhou stranu do vesnice Isarihab a pak do Kambari. Tatar, u něhož jsme se ubytovali, zabil pro nás dvě slepice. Naříká si na rudé, ale i na bílé. V hrubostech a násilí si s bolševiky nezadají. Koho tu vidí rád, jsme my, protože se chováme slušně jak k obyvatelstvu, tak k zajatcům. To je pro bolševickou propagandu velký oříšek, protože o nás prohlašují, že zajatce mučíme, týráme a zabíjíme, a my je zatím na čestné slovo propouštíme domů. Až na malé výjimky toto slovo plní a pokud je násilím zase do rudé armády nenaženou, už proti nám nebojují.

Následující den jdeme s Kulikovského dělostřelci do vesnice Tumbarla. Nacházíme tu tři řady opuštěných zákopů a to, co už docela nutně potřebujeme, 180 tisíc patron. Po okolních vesnicích sbíráme povozky, máme jich dvě stovky, a 20. listopadu vyjíždíme. Cesta není právě nejlepší, koně kloužou, zmrzlý sníh nám prudce  bičuje tváře. Hrozně mě zebou nohy, boty mám těsné, na levé roztrženou podrážku, leze mi dovnitř sníh. Bašlik nemám, papachu také ne, žíly na krku mám nastydlé tak, že nemohu hýbat hlavou. Proklatá zima, takové mrazy jsme ještě nezažili.

Druhý den, ve vsi Kopčeněvo, vyměňuji naši povozku  za saně. Vítr se trochu uklidnil, jede se nám lehčeji. Nocujeme ve vesnici Bajmarza a v pátek 22. listopadu dojíždíme v poledne do stanice Belebej. Vlak zde není, propouštíme mužiky, kteří vyrážejí okamžitě nakoupit za získané peníze samohonku, a jdeme se ubytovat. Obyvatelé vybíhají z domů a sami nás zvou dovnitř. Přišel jsem do domu, kde právě slavili svátek sv. Michala. Přinutili mě usednout a jíst a hlavně pít vodku a kumyšku s nimi. Brzy jsem měl v hlavě.

V sobotu ráno nás zastihla nepříjemná zpráva. Vlak sice přijel, ale místo na oddych jedem zase zpátky. Rudí obcházejí náš II. prapor, 1. pluk už odjel, a tak zůstáváme jen my a část 10. pluku. Po poledni přijíždíme do Aksakova. Další den jsme prostáli v Arjabaši, alespoň trochu jsme nabrali síly, a pětadvacátého popojíždíme do Meleusu. K večeru odjely na Ufu 11. a 12. rota. Následující den k desáté hodině dostáváme rozkaz k přesunu do vesnice Pravejevka. V úterý vycházíme v třeskutém mrazu už v půl páté a kupodivu se vracíme do Askakova. Vlakem jedeme do stanice Hluchovskoje, kde je lékařská prohlídka nemocných a omrzlých. Nejvíce mají muži omrzlé tváře a ruce. Jeden má omrzlou bradu, prsty na rukou a pohlavní úd, který mu v boji vylezl z roztrhaných kalhot.

Přijel sem prapor Rusko – Českého pluku z Ufy, důstojníci a poddůstojníci jsou Čechoslováci, mužstvo Rusové. Broněvik zde stojící pojede do Aksakova, odkud právě přijel vlak, jaký dosud nikdo z nás neviděl. Zůstala nám tam polní kuchyň pro celý prapor, a tak kuchaři do vagónů zapřáhli koně a s velikou slávou přijeli sem.

Ze stanice odcházíme asi tři versty do vsi Šlakbaš. Myslel jsem, že mě už v Rusku nemůže nic překvapit a přece. Většina domů je bez komínů, kouř z otevřeného ohniště vychází otvorem nade dveřmi. Když vejdeme, musíme si sednout, protože dým nás štípe do očí. Sedět se musí na zemi. Žena, u které jsem ubytován, s vrásčitými tvářemi, černými jako by byla cikánka, sáhla  za košili, nikdy snad nepranou, vytáhla pytlík tabáku, nacpala si dýmku a pokuřovala jako kozácký ataman. Tarkánů jsou zde tisíce, občas nějaký spadne do polévky, ale jsme rádi, že je tu teplo.

Sedmadvacátého listopadu se vracíme na stanici a vlakem jedeme na Ufu. Před polednem zastavíme ve stanici Davlekanovo a večer jsme tu ještě. Venku sedí jeden z bratrů na bobku a zpívá:

Když jsme jeli z Ukrajiny, je tomu již plný rok,

nemohl z nás nikdo říci, kde budeme napřesrok.

A náš cíl byl Vladivostok, to snad přece každý víš,

letos můžeme však říci, že jsme tomu cíli blíž.

V Rusku všechno trvá dlouho, to je přece známá věc,

však my tenhle Vladivostok uvidíme jednou přec.

V noci popojíždíme do Tingak Kulu a před obědem do Čišmy. Je zde křižovatka dráhy na Simbirsk přes Bugulmu, odkud ustupuje Kappel. Je u něho anglický obrněný vlak, jediná pomoc spojenců.

Od 1. prosince stojíme ve stanici Demi. Projíždějí tudy stále ruská vojska, snad se jim přece podaří nepřítele zadržet. Z Omska přijel do Ufy oddíl vojáků vrchního sibiřského vladaře admirála Kolčaka. Arestoval a odvezl s sebou členy ústavodárného shromáždění. Je to pokračování událostí v Omsku, kde byli 18. listopadu zatčeni členové direktoria oblastní sibiřské vlády. Stejně jako v Samaře, kde byl Kolčak jmenován diktátorem.

K ránu 6. prosince jsme vyjeli z Demi do Ufy. Jsou zde pro nás připravená kasárna. Ve městě je ale velmi draho.

Generál Štefánik je prý v Čeljabinsku. Pokouší se přesvědčit ruské vojsko, aby setrvalo na frontě.

Třináctého prosince odjíždíme na sever do stanice Miňary a odtud do Satky. Sotva se ubytujeme ve městě, přichází za mnou dežurný, že mám odvést rotu na nádraží, pojedeme do Jekatěrinburku.

V sobotu ráno přijíždíme do poslední stanice před Jekatěrinburkem. Jsme v těpluškách, do města smíme jen na vycházky. Chodím k Pečkovským. Nina mne přivítala s nadšením, celé večery má oči jenom pro mne. Strávil jsem u nich Štědrý večer, i když oni ho neslaví. Zdržel jsem se až do rána.

V Omsku provedli bolševici převrat, ale byl potlačen a tři sta jich bylo zabito. Vězně z ťurmy prý bílí vyhnali násilím, mnoho se jich ale vrátilo dobrovolně zpět. Mezi nimi i členové ústavodárného shromáždění, ti byli ale ráno vyvedeni bělogvardějskými důstojníky za město a zastřeleni.

Generál Gajda, velitel naší druhé divize, přešel do ruských služeb ke Kolčakovi – byl jmenován generálporučíkem a  velitelem ruské sibiřské armády.

Dvacátého sedmého prosince byl dobyt vojsky generála Pepeljajeva Perm. Bylo zajato třicet tisíc vojáků a zabráno čtyřicet tisíc železničních vagónů, prázdných i s vojenským materiálem.

Měli jsme jet do Tjumeně, kde je rajón I. divize, pak to ale bylo změněno, protože naši město osvobodili. S invalidy odjíždějícími do vlasti odjeli i socialističtí členové Odbočky Národní rady David, Janík, Jesenský, Polák a Patejdl. Do Vladivostoku byla evakuovaná venerická nemocnice z Petropavlovska.

Na Silvestra jsem šel s Ninou do divadla – hráli operu Evžen Oněgin. Po divadle zase k Pečkovským, kde jsme se dobře bavili až do rána. Celé dopoledne jsem prospal, takže nový rok 1919 jsem přivítal až po obědě. Ačkoliv mě Pečkovští důtklivě zvali, abych určitě přišel, zůstal jsem v těplušce. Mám trochu divné pocity – matka Niny Sofia mi dává najevo svoji náklonnost až příliš okatě. Ve svých šestačtyřiceti letech vypadá tato zralá žena jako sestra svých dcer. Je velice žádoucí a moje podvědomí se jen velmi ztěžka brání.

Druhého ledna jsem k nim ale zase šel. Nadšeně mě vítali, protože sehnali lístky do divadla. Hráli hru Král judejský od velkoknížete Konstantina. Hra byla pěkná, výprava nádherná. Nina mi vyčítala, že jsem nepřišel včera a chtěla znát důvod. Přece jí nemohu vyprávět, že je to kvůli její matce. Vymluvil jsem se na služební povinnosti. Při loučení po druhé hodině mě zahrnula polibky.

Třetího jsem zašel k doktorovi. Po důkladné prohlídce vyslovil jasné stanovisko – jít před komisi, nechat se uznat neschopným služby - nevěděl, že jsem už uznán jednou byl – a odjet při nejbližší příležitosti domů a nechat se operovat v lepších podmínkách, než jaké jsou schopní vytvořit lékaři zde.

Po příjemných dnech začátku roku přišly opět velké mrazy. Při třiceti stupních pod nulou odhalené části obličeje – nos, brada, tváře, již po chvilce bolí. Přidržujeme si na nose rukavici, aby nám neumrzl. Osmého ledna mráz povolil a začalo hustě sněžit.

Téměř denně chodím k Pečkovským. V sobotu 18. ledna jsme trochu víc popili, zůstal jsem u nich na nocleh. Když jsem už usínal, vkradla se ke mně do komůrky Sofia. Stěžovala si, že nemůže spát a vklouzla ke mně pod pokrývku. Zrychlený dech, žhavé  polibky a nahé tělo krásné ženy tisknoucí se ke mně a zvědavě zkušené ruce, mne zbavily veškeré rozvahy, a tak si ochotně beru to, co mi ona štědře nabízí. Nepoznal jsem dosud ženu tak vášnivou, její tělo se zmítalo jako v horečce a  vysávalo ze mne veškerou mužskou sílu. Když odchází, jsem zcela vyčerpán.

Když zavírala dveře, měl jsem dojem, že z vedlejšího pokoje slyším vzlykání. Ráno, když jsem vystřízlivěl z alkoholového i sexuálního opojení, je mi trapně a stydím se. Jak jen jsem mohl zradit čistou lásku Niny a ještě k tomu s její matkou?! Tajně jsem se vykradl z domu a utekl.

Teprve po dvou dnech jsem se odhodlal je znovu navštívit. Všichni byli ke mně milí a laskaví, Nina se chovala naprosto přirozeně. Jen Sofii odpovídal jsem jednoslabičně a vyhýbal se jejím vášnivým pohledům. Nakonec jsem byl rád, že jsme šli opět do divadla. Hráli Cikánku Zandu, hru plnou vzrušujících momentů, ukazující hloubku citu a vášní ruského člověka. Zjišťuji, že stále o duši zdejších lidí nic nevím. Možná je to tím, že v době, kdy je kolem tolik neštěstí, smrti a zmatků, snaží se žít každou nastalou chvíli naplno a nestarají se, co přijde zítra.

Na důraznou domluvu lékaře i velitele roty dal jsem se přeci jen přesvědčit, že je to jedno, jestli pojedu s celým plukem, který zdaleka neví kdy a jak odjede, nebo raději hned s nemocnými a staršími dvaačtyřiceti let. Jedu tedy do Čeljabinska před komisi. Vlak s většinou vagónů naložených dřívím pro štáb korpusu měl vyjet už včera v podvečer, ale hnul se až ráno. Ve stanici Utkus posledních šest vagónů i s mojí celkem pohodlnou těpluškou odpojili, musel jsem si najít místo jinde. Vlezl jsem tedy do úplně prázdného špinavého vozu, bez kamínek, s dírami ve stěnách, zato bez štěnic a rusů. Do Čeljabinska dojeli jsme pozdě večer. Přespal jsem ve vlaku. Jak doktor u pluku předpovídal, stalo se. Komise mě 3. února, shodně jako již v Rostově, uznala za úplně neschopného vojenské služby, podle litery A, 3. třída invalidity se sedmdesátiprocentní neschopností k práci.

Potkal jsem Dovolila, který pracuje v dělostřeleckém skladu. Ačkoliv je mu už pětačtyřicet let, domů ho přednostně nepustí, protože přišel do vojska až dodatečně. Spolu s ním tady jsou z Rožďalovic ještě Jenda Saska a Sajdl.

Pozdě večer jedu zpět do Jekatěrinburku. Ve voze je nás třiapadesát, namačkaní, že se nemůžeme pohnout. Dorážíme o šesté hodině večer. Z nádraží šel jsem rovnou k Pečkovským, zvěstovat jim novinu o svém brzkém odjezdu. Byli všichni pohnutí, Nina měla oči plné slz. Šel jsem s nimi do divadla na český večer Zdraví, síla, krása. Pod vedením učitele tělocviku Franty Erbena cvičilo osmnáct mužů 6. pluku prostná, s tyčemi a ve skupinách. Žákyně gymnázia pak předvedly gymnastická cvičení. Po několika skladbách symfonického orchestru byl večer zakončen živým obrazem všech cvičenců.

Následují den jsem ulehl. V děravém vagónu do Čeljabinska jsem nachladl a dostal zápal plic. Ačkoliv ke mně chodil doktor Fafek několikrát denně, nepodařilo se mu horečku srazit. Převezli mne tedy do nemocnice ve Zlokazově dači, kde vyslovili podezření, že kromě zápalu plic mám ještě tyfus. Vykoupali mě, ostříhali dohola a každé dvě hodiny balili do mokrých prostěradel. V noci vedle mne zemřel pacient, odnesli ho až ráno. Před polednem mi čtyřicítky horečky polevily, cítím se již lépe. Tyfus se nepotvrdil. Na pokoji je nás čtyřicet, většina s tyfem. Bojím se, abych se opravdu nenakazil. Nemocným se tu nevěnuje žádná zvláštní péče. Prostěradla dávají z jednoho na druhého, digitális podává sestra jednou lžící všem nemocným, v jedné vodě se koupe několik lidí po sobě. Na protější posteli zemřel další pacient. Několik je jich přivázaných k posteli, aby si zmítáním v těžkých horečkách neublížili. Jeden nemocný vytrhl se sestře, proskočil zavřeným oknem, ještě že je to v přízemí, a utekl. Sanitáři ho chytili po dlouhé honičce.

Šestnáctého mě na moje naléhání přemístili do prvního poschodí, kde je situace příznivější. Hrozně se nudím, ale po nemocnici chodit nechci, bojím se nákazy. Přišel mě navštívit bratr Frantík. Šíleně se pohádal s doktorem, který ho za mnou nechtěl pustit. Přinesl mi nějaké jídlo, abych úplně nezeslábl, a také zprávy, co se děje venku. První novina, kterou mi sdělil, mi vehnala do očí slzy radosti. Osmadvacátého října proběhl u nás doma převrat a byla vyhlášena svobodná Československá republika! Splnilo se to, o čem jsme snili a za co i my tady v Rusku bojujeme.

Do města přijel admirál Kolčak, vládce Ruska, prý vyznamenal spoustu vojáků. U nás ovšem nebyl. Na nádraží jeden z jeho lidí těžce zranil našeho kapitána Tichého, velitele autoparku, který pak v nemocnici zemřel. Čeští velitelé ostře protestovali. Za Čitou vykolejil vlak odvážející archiv, jeden bratr zahynul a jeden byl těžce zraněn. Do Irkutska odjela frontová prádelna, pomalu se všechno stahuje na východ.

V pátek 21. února za mnou přišla Sofia. Teprve nyní vidím, že její řeči o lásce nebyly plané. Vždyť se nebála nákazy! Přinesla mi dopis od Tamary a druhý, který napsala pro případ, že by ji za mnou nepustili. Povolení k návštěvě dostala jen na chvíli, přesto se mnou zůstala půlhodinu. Nedbajíc varování, na rozloučenou mne dlouze políbila.

Když odešla, přečetl jsem si dopisy. Tamara mi radí, co mám dělat, abych se tyfem nenakazil a omlouvá se, že nenapsala dřív, o mé nemoci však nevěděla.

Sofia píše, že je smutná z mého onemocnění téměř v den mého plánovaného odjezdu, ale ve skrytu duše se raduje, že mě ještě může vidět. V poslední době jsem ji prý urážel svým chladným přístupem. První dny jí bylo velmi těžko, teď už to trochu přebolelo. Nemůže uvěřit, že bych ji chtěl urazit, tak hrubým může být jen Rus, ale ne Čech, protože, jak nás poznala, Češi mají něžnou duši. Chtěla napsat mnohem více, ale rozmyslela si to, chce si pohovořit z očí v oči, musím přijít hned, jak mne propustí.

Můj pobyt v nemocnici se chýlí ke konci. Doktor říká, že nevrátí-li se horečky, za několik  dní mne propustí. Už aby to bylo. Nemáme se sice zle, jíme šestkrát denně a po nedávném incidentu i docela dobře. Jeden nemocný tehdy dostal k obědu jehněčí prdelku a když ji rozkrojil, našel uvnitř střívko i s obsahem. Doktor, zajatec, hodně vznětlivý člověk, se rozběhl do kuchyně a kuchaře zfackoval.

V časopise Russkaja armija vyšel článek Gastroleři války. Píše se v něm nenávistným způsobem o českém vojsku. Jsme přirovnáváni k hercům, kteří se nešťastnou shodou okolností dostávají do hlavního města, kde svými výkony  ohromují publikum. Přišel  ale čas, kdy opouštějí jeviště a sklízejí laciné vavříny na perónech a baví návštěvníky pochybných podniků. Ke konci článku pisatel vyslovuje názor, že osud herce vykáže z jevišť jako zbytečné haraburdí.

Pětadvacátého února mě propouštějí z nemocnice. Po téměř čtyřech týdnech pobytu v místnostech plných zápachu je mrazivý vzduch tak silný, že se mi z toho točí hlava. Po příchodu k rotě mi řekli, že poslední vlak s invalidy už odjel, a to včetně náčelníka evakuačního oddělení poručíka Krále, který má u sebe moje dokumenty. Nazítří naštěstí přijíždí sanitární vlak směřující do Irkutska, v němž je několik míst volných. Spěšně si vyřizuji potřebné povolení a spěchám k Pečkovským rozloučit se. Poslední polibky smáčené slzami, vroucí stisky rukou a přání zdraví a všeho dobrého mě provází na cestě do daleké vlasti. Nina mi dává na cestu ještě dopis, Tamara s očima plnýma slz mě líbá na ústa a tiskne do dlaně složený lístek. Posledním zamáváním z okna končím tuto kapitolu svého života.

Je mi nevýslovně smutno. Otevírám oba dopisy. Nina mě znovu ujišťuje o své lásce, slibuje, že nikdy nezapomene a prosí, abych vzpomínal. V dopise od Tamary jsou verše:

Polituj mě bez otázek, bez zbytečných slov,

Kdybys jen věděl, jak těžké je o lásku prosit.

O strádání a bolestech srdce mého, těžko hovořit.

Jestli věříš beze slov, že je mi bolno,

Že znavená duše bolí, polituj,

A pokoj daruj bez rozmýšlení,

Třeba jen na okamžik.

Co Tobě je ale do mého strádání?

Prosoužím se a promluvím?

Nevím sama.

Polituj, duše i srdce mě bolí, polituj!

Znovu čtu dopis i verše a přemýšlím, jak je možné, že matka a dvě dcery mohou milovat jednoho muže. Kdo se v ruských ženách vyzná?

 

Kapitola třináctá: Po magistrále do Vladivostoku

Před odjezdem se se mnou přišel rozloučit náčelník zdravotního odboru České národní rady Dr. Raše, rodák z Křince,  starý známý, kamarád ze Sokola. Mám od něho vyřídit pozdravy jeho sestře v Praze.

Vlak má třicet dva vozy, z toho dvaadvacet sanitárních s raněnými, omrzlými a nemocnými, mimo jiné se sto sedmdesáti veneriky.

Druhého března přijíždíme do Tjumeně. Shledal jsem se tu s Bouškou, je zde 3. prapor našeho pluku a celý 6. pluk. Dal mi koňak a víno a pro manželku domů nějaké hedvábí, které je tady laciné, a hlavně pozdravy a vyřízení, že je na živu a v pořádku.

Vlak jede pomalu, teprve 7. března vjíždíme do Omska. Využívám zastávky k účasti na oslavách Masarykových narozenin. První prapor záložního pluku, rota Angličanů a oddíl Kalmykových kozáků uspořádaly přehlídku. Přítomni jsou generál Janin, generál Matkovský, zástupci cizích států a na závěr přijíždí i admirál Kolčak, vysoký muž sympatické tváře a sebevědomého chování. Kupuji si noviny, v nichž se dočítám o zločineckých bandách operujících podél železniční trati, přepadeny byly vlaky z Krasnojarska, Kinska Jeniseje, zničen byl vlak, v němž jel ministr železnic s velkým obnosem peněz.

Z Omska jsme vyjeli ve dvě hodiny odpoledne. Po třech stech verstách projíždíme Barabinsk Kajinskem a 10. března přijíždíme do Novo Nikolajevska, které je označováno za San Francisko Sibiře. Má dvě stě tisíc obyvatel. Vidíme ale jen špinavé nádraží, pokračujeme hned v cestě. Následující den přijíždíme do Tajgy, křižovatky drah na Tomsk a Krasnojarsk. Budeme prý tu dlouho stát, tak jdu do města. Domky nejsou v třímetrové vrstvě sněhu téměř vidět. Ke dveřím jsou vydlabané tunely a sněhové schody, do oken se dívám shora. Stavuji se v bufetu jakéhosi Američana, dávám si dva koláče za 1.20 ruble. Ve stanici se zdravíme s generálem Vojcechovským, který jede z Tokia, kde byl na léčení. Opět čtu v novinách zprávy o řádění bolševických banditů. V Ačinsku přepadli ruskou stráž na mostě, celou ji surově pobili, jednomu muži za živa vyřízli jazyk, vydloubali oči a zpřelámali prsty.

Reuterova tisková kancelář dodala novinám zprávu, že v Praze komunisti obsadili většinu veřejných budov, které jim teprve po celodenním boji vzali z rukou studenti a občanské milice.

Z Novo Nikolajevska se mnou jede starý známý z Ukrajiny Karel Polák, také on byl v tyfové nemocnici, aniž měl tyfus. V noci 16. března jsme měli pohotovost. Kdo mohl stát na nohou, byl připraven se zbraní v ruce. Projížděli jsme pásmem, kde dochází k přepadávání vlaků – krajina je k tomu příhodná. Lesy a hustý porost se táhnou hodiny podél trati. Dobře to dopadlo, nepadla ani rána. Myslím, že bolševici tady mají spojence mezi železničáři, kteří je informují, kdo v jakém vlaku jede. Marodi a pohlavně nemocní je nezajímají. Pryč jsou ty doby, kdy téměř všichni železničáři byli proti bolševikům, z přesvědčení sociální revolucionáři. Bez jejich aktivní pomoci bychom si nemohli troufnout na naše ozbrojené vystoupení. A nebyli to jen železničáři, ale téměř veškeré obyvatelstvo vesnic a měst, dělnictvo v závodech, které organizovalo dokonce ozbrojené oddíly proti sovětům. Teď se situace obrací. Způsobily to neschopné střídající se vlády, z nichž každý chtěl urvat a nakrást co nejvíce pro sebe a pak zmizet za hranice, ale také to, že bělogvardějci si nezadali v surovostech s rudými. A kde se objevil nějaký odpor vůči bolševické revoluci, je krutě ztrestán. Lidé se bojí – nikdo si není jist životem. Není nic hroznějšího než občanská válka, kdy otec bojuje se synem, bratr s bratrem, kdy umírají ženy a děti. A v celém tom chaosu jsou naše části utopené jako kapky v moři. Největší problém je, že v sovětech rozhodují přizvaní Němci a Maďaři, kteří Čechoslováky nenávidí. To oni kladli překážky našemu odjezdu do Francie. Nakonec přijali zrádcovský, samovolný, i Leninem odsouzený rozkaz komisaře války Trockého o odzbrojení všech Čechoslováků a jejich dopravení do zajateckých táborů. Poté už nám nezbývalo nic jiného, nežli zvítězit, nebo zemřít. „Osudu, brachu, neujdeš!“ praví ruské přísloví. Ale je třeba mu pomáhat.

Sedmnáctého března přijíždíme do Krasnojarska. Je to pěkné město, obklopené skalnatými horami, má osmdesát tisíc obyvatel. Naším konzulem je tady můj dobrý známý J. Velechovský z Prodašic. Byl v Rusku již před válkou jako úředník. Jeho zástupcem je J. Fokt z Košíka, který mne po telefonickém rozhovoru přišel k vlaku pozdravit.

Po třetí hodině odpolední město opouštíme a přejíždíme po obrovském tříobloukovém mostě sibiřský veletok Jenisej. Po páté hodině projíždíme stanicí Sorokino, kde stojí 1. pluk. Protože nás čeká velmi nebezpečný úsek, před i za stanicí jsou rozbité mosty, z jednoho vzali bolševici ruskou stráž o pětadvaceti mužích, jen dvěma se podařilo utéct, připojuje se k nám na část cesty broněvik Orlík, o jehož bojových úspěších se po celé frontě vykládají příběhy.

Následují stanice Kajinsk Jenisejskij, Zima, Inkontějevská. Jsme sedm verst před Irkutskem. Po dni čekání na uhlí vjíždíme 25. března do města se třinácti tisíci obyvateli na břehu Angary. Z nádraží přes ni vede do centra města dřevěný most, zčásti zničený a nahrazený pontony. Teď v zimě se ale chodí po dřevěných deskách položených na ledu. Ve městě je mnoho kostelů, zábavních podniků, obchodů, které jsou většinou v čínských rukách. Čínani jsou neobyčejně schopní obchodníci, tahají nás do krámů, každému říkají „tvoja kapitán“, lámanou ruštinou nabízejí všechno možné, prodali by i nos mezi očima. Je krásný teplý den, samozřejmě na sibiřské poměry, mnoho lidí posedává na ulicích na lavičkách. Všude je ale neuvěřitelné množství vody z tajícího sněhu, který ovšem přes noc zmrzne na obrovské kluziště.

Kupuji si noviny, kde se dočítám podrobnou zprávu o neštěstí 1. evakuačního vlaku na 1 115 verst od Irkutska před stanicí Olovjaná. Je pět rozbitých vozů, několik mrtvých, mnoho raněných, mezi nimi i Vašek Kohout z mé čety. František Čech z Košíka, jak jsem se později dozvěděl, vyvázl.

Pokud mi to zdravotní stav dovolí, neustále mě, snad vlivem střídajících se teplot, bolí špatně srostlá rána v boku, chodím městem a pozoruji lidi. Byl jsem také v divadle a na kabaretu. Ne nadarmo je Irkutsk zván východní Paříží, je zde opravdu veselo. Ženy, hudba, pití, co hrdlo a jiné údy ráčí. Na pití ale nemám chuť a styk se zdejšími ženami je nebezpečný. Při jedné razii milice bylo zadrženo 46 prostitutek, z toho jich bylo 27 pohlavně nakažených.

Třicátého března sem přijel zdržený 5. evakuační vlak, kterým jsem měl původně odjíždět. Rád jsem přijal nabídku náčelníka evakuace poručíka Krále, u něhož jsem měl ostatně všechny dokumenty, abych jel s nimi. Hned jsem se přestěhoval.

Tlupa bolševiků vyhodila nedaleko Irkutska do vzduchu koleje a následně vykolejil vlak. Z našich jsou tři mrtví. Zdá se, že naše bojové části budou mít ještě pernou službu a mnoho odpočinku si do své evakuace neužijí. Musí tu zůstat, dokud jsou ještě za námi na trati nějaké naše vlaky.

Před půlnocí posledního března vyjíždíme z Irkutska a ráno již jedeme podle Bajkalského jezera. Stanice téhož jména je 68 verst od Irkutska. V sedm hodin ráno projíždíme Sljuďankou na nejjižnějším cípu jezera. Stojíme stále u oken a dveří. Škoda, že je jezero zamrzlé, vidíme jen sněhovou pláň. Proto se nám nezdá ani příliš široké, a přece má v nejužším místě 40 verst, v nejširším 80 verst a hluboké je 150 sáhů. Železnice vine se po břehu jezera, na jeho západní straně je 39 tunelů a 14 galerií, na straně východní zase velký počet mostů. Žádná ze sedmi řek do jezera se vlévajících nezamrzá, zamrzlá není ani Angara u svého výtoku z Bajkalu. Kraj kolem je obydlený Burjaty, milými, usměvavými a pohostinnými lidmi. Podle jejich mytologie má starý Bajkal sedm synů – řek, kteří mu přinášejí bohatství, jediná dcera – krasavice Angara, si toto bohatství odnáší věnem.

Od jezera se odpoutáváme u stanice Mysovaja. Prvního dubna projíždíme stanicí Petrovskij závod. Ve zdejším kostele jsou pochováni děkabristé, účastníci prosincového důstojnického a šlechtického povstání v roce 1825, které vypuklo po smrti cara Alexandra I. Spiknutí bylo krvavě potlačeno, samoděržaví upevněno a děkabristé posláni sem, kde byli jejich vůdcové popraveni.

Druhého dubna přijíždíme do Čity. Stanici hlídají Japonci. Prolezli nám naše vozy a se slovníky v rukách se vyptávali na spoustu věcí. Město je pěkné, má sto tisíc obyvatel. Hlavní stan zde má armáda plukovníka Semjonova. Je to v podstatě bandita, z bank si bere peníze na vydržování vojska, peníze dostává i od bohatých Japonců a Číňanů z Mandžurie. Jeho mužstvo je složené hlavně ze studentů, hodně je zde chlapů všeho schopných, důstojníci jsou Japonci. Ovládá Zabajkalí, admirála Kolčaka neuznává, svým příkazem číslo 60 jej prohlásil velezdrádcem. Jeho muži nosí na rukávech žlutý štítek s písmenem S.

Při jedné vycházce do města sleduji na náměstí před krásnou katedrálou cvičení Semjonovových kozáků s koňmi. Mají je velmi dobře vycvičené, jako v cirkuse, na téměř neznatelný pokyn si kůň lehne na zem, jeho pán se za ním, připraven okamžitě ke střelbě, kryje.

Je zde několik divadel, herci se sem stáhli ze západního Ruska, hraje se denně. Je tu i mnoho boháčů, kteří sem utekli před bolševiky, a tak je živo jak na ulicích, tak v divadlech a restauracích. V jednom z divadel byl na atamana Semjonova spáchán atentát. Nepodařil se. Co by to ale bylo platno, určitě by se našel nějaký další, třeba i horší darebák. Semjonov nám alespoň nebrání v evakuaci.

Z Čity vyjíždíme 4. dubna. Ve stanici Kitajskij razjezd, 1 068 verst od Irkutska, se dělí dráha na Amurskou k severu do Blagověščenska a Chabarovska a na jižní Mandžurskou, po níž pojedeme. Tyto dvě dráhy se ve stanici Nikolsk Usurijsk před Vladivostokem opět spojují.

Ve stanici Burjatská míjíme místo neštěstí našeho 1. evakuačního vlaku, mnoho vagónů je rozbitých na třísky. Ze stanice Adrianovka táhnou náš vlak tři lokomotivy. Dráha se spirálovitě vine v prudkém stoupání. Z nejvyššího místa – stanice Sedlovaja, se zase vlak řítí dolů mezi vysokými skalními útesy, až se v nás krev zastavuje, když se podíváme ze strmých srázů, nad nimiž vlak projíždí. Od stanice Ďauria, v níž stojí dvanáct děl obrácených proti trati, jedeme široširou stepí, nikde ani keříčku. Dopoledne stojíme ve stanici Borzja. Jdeme do  vsi. Potkáváme obyvatele, kteří nás vyzývají, abychom se šli podívat do jednoho domu. Na podlaze leží devatenáct ruských vojáků, zavražděných a zohavených povstaleckou tlupou asi 60 verst odtud. Vesničané je přivezli sem. Pohled na rozpáraná břicha a rozbodané obličeje s uřezanými nosy je hrozný.

V sedm hodin večer zastavujeme ve stanici Mandžuria, první na čínském území. Cestující jedoucí odtud do Ruska podléhají celní prohlídce. Město je obydleno většinou Číňany. Je zde čilý obchodní ruch, denní obrat prý dosahuje až miliónu rublů.

Odpoledne potkávám ve městě velký průvod Číňanů, na dlouhých tyčích nesou velké papírové hady, za nimi dva stoly plné jídla – ryb, makarónů, pirohů, cukroví. Na třetím stole nesou krabici a svíce, za ním šel Číňan s ovázanou hlavou. Oblezl stoly po kolenou a při tom řval jako posedlý. Potom zapálili oheň, naházeli do něj všechno jídlo, jen pečenou husu a vepřovou uklidili. Plačící Číňan si utřel oči a nos a průvod se vracel vesele do města. Onen muž prý vzpomínal na svoji zemřelou manželku.

Na náměstí jsem zašel do zdejší atrakce. Číňan tu provozuje ruční biograf, jen pro dvě osoby, dřevěnou tyčkou obrací obrazy s pornografickými náměty. Když vycházíme, kolemstojící dav se nám potutelně směje, na co jsme se nechali nalákat.

Šestého dubna, v den mých narozenin, pokračujeme v cestě do Buchedu. Před městem se dráha zase vine serpentinovitě, v jednom z míst jedeme po mostě, za chvíli se vracíme do stejného místa, ale projíždíme pod mostem. Není mi dobře, bolesti v břiše a v boku neustávají, při změnách počasí jsou nesnesitelné. Projíždíme stanicí Cicikar a zastavujeme v Charbinu. Stojí tu náš 4. evakuační vlak. Několik chlapců z něj udělalo nepěkný kousek, ukradli tři štoky hedvábí v ceně 10 tisíc rublů. Přišlo se na to a byla z toho velká aféra.

Využívám několikadenní zastávky, abych poznal zdejší život. Město se dělí na starý Charbin, obydlený výhradně Číňany, a nový Charbin s vilovou čtvrtí obydlenou Rusy. Milice je ruská i čínská, není zcela jasné, čí je to vlastně město. Je tu ale i mnoho Japonců. Ryze čínská je Fu-ďa-ďa, obchodní centrum asi patnáct minut od Charbinu. Na hlavní ulici, asi tři kilometry dlouhé, je obchůdek na obchůdku, krámky jsou i na chodnících, za stoly sedí  směnárníci. Koupit je možné úplně všechno, od jehly po neobyčejně masivní čínské rakve. Ulicí projíždí nekončící řada povozek, izvoščíků a rikš. Za tři ruble táhne čínský kluk svoji rikšu po délce ulice, ale i do Charbinu. Mezi tyto povozy se mísí zuřivě houkající automobily. Postranní ulicí přicházíme ke zvláštním nevěstincům, jež tvoří celý blok zděných, neomítnutých jednopatrových domů s verandami v čínském tradičním slohu. Jsou postavené v kruhu, kolem asi tři sta kroků  širokého náměstíčka s trávníkem a květinami uprostřed. Podobné místo jsem ještě nikdy neviděl. V prvním patře na pavlači stojí dívky, asi patnáctileté. Jsme tři, nedoporučuje se chodit sólo. Vcházíme ozdobnými dveřmi s typickým nástřešákem dovnitř. Číňan svolává zvoncem dívky, ty utvoří kolem nás kruh a my si prohlížíme ta křehká, drobounká stvořeníčka. Zvláštní šišlavou ruštinou nás vybízejí, abychom si vybrali tu, která se nám líbí. Kterou si  ale vybrat, když jsou všechny stejně mladé, stejných, jakoby opylených tvářiček a jako smůla černých vlasů? Nakonec odcházíme s těmi, které stojí proti nám, do pokojíků. Nikdy bych neřekl, že taková maličká něžná bytost může poskytnout muži, vyprahlému dlouhou dobou půstu a přestálými útrapami, tolik slasti a blažených chvil, na které se nezapomíná.

Je zajímavé, že Čínani si z těchto domů lásky vybírají své budoucí manželky a pranic jim jejich předešlý život nevadí. Je jich tu prý celkem dvanáct stovek.

Patnáctého dubna přijíždíme do stanice Murino. Opět doháníme 4. evakuační vlak a zase slyšíme o dalším incidentu. Několik mužů se opilo a nedaleko stanice házeli pro svoji kratochvíli bomby, čínská posádka se domnívala, že je napadena bandity, a začala střílet z kulometů. Velitelé museli ráno zdůvodňovat, že šlo o noční cvičení. Rovněž jsou tu problémy s rvačkami, převážně o ženy. Je jich tu sice hodně, ale když se chlapi napijí… Mnohé z nich se prodávají za oběd, jsou to běženkyně ze západu, které vedou ubohý a beznadějný život.

Ještě že jedeme brzy dál a s našimi hochy nemáme potíže.

Krajina je stále kopcovitá, ale sjíždíme stále níž. Opět se dostáváme na hranici Ruska a Číny – ani nevíme kdy jsme se vrátili na ruské území. Celní úředník přišel do vozu, pohovořil s námi a zase odešel. Pak k nám přistoupili dva japonští vojáci. Rozmlouvám s nimi, jeden je medikem a jmenuje se Jamata, druhý Sato Manato. Je pravoslavného vyznání, má radost, že já také. Vyptává se na všechno možné, umí docela dobře rusky.

 

 

Kapitola čtrnáctá: Na březích Tichého oceánu

Po čtyřiceti dnech cesty z Jekatěrinburku jsme 16. dubna u konce své pozemní cesty – před námi se rozkládá Tichý oceán. Vladivostok má 150 tisíc obyvatel a je rozložený na vysokých kopcích kolem mořského zálivu. Budovy jsou výstavné, na mnohých vlají prapory cizích států, vidíme i náš bíločervený na budově štábu československých vojsk, v jehož čele je generál Čeček.

Baví mě sledovat ruch v přístavu. K parníkům odplouvajícím do Japonska přijíždí a přichází mnoho Japonců. Japonky oblečené v pestrobarevných kimonech nosí punčošky nad kotníky a klapající prkýnkové boty. Jsou roztomilé nejen zevnějškem, ale i svým prostým a příjemným vystupováním. Vybavuji si verše K. D. Balmonta:

Kdo viděl Japonku, ten viděl moji tužbu, on iris potkal v květu.

Japonko, tys poloděcko, tys motýlek v letu.

Chtěl bych tu i tu i tu, tys vlaštovička i koťátko.

Já slyšel tisíc jich, ty zvuky nejsou nikdy hrubé.

Něžná ústa polozakrytá, jak by v nich byla píseň ukrytá.

Shromaždiště Čechoslováků k odjezdu do vlasti je na ostrově chránícím silným opevněním na straně k volnému moři vladivostocký přístav. Je zde ubytováno sedm pěších pluků, dělostřelectvo, je tu i americká nemocnice pro naše nemocné. V ní jsem se po vstupní prohlídce shledal s doktorem Navarou, který mě ošetřoval v jekatěrinburské nemocnici. Jeho sanitářem je Pavel Lacina z Doubravan. Setkal jsem se také s Frantou Čechem z Košíka, s nímž procházíme ostrov křížem krážem, prohlížíme si opevnění a zdejší architekturu. Jsou zde dva kostely, dětský útulek pro 1 200 válečných sirotků, minový závod, dvě cihelny. V jedné jsou ubytované manželky našich bratří, kteří se zde oženili. Jsou to převážně ti, co přišli k armádě až nakonec, zato k ženění byli v první řadě. Většina těch žen ale svým chováním a vzhledem nepůsobí právě nejlepším dojmem. Na plážích pozorujeme tuleně, v moři kolem plují a číhají na ně obrovští vorvani.

Ještě před naším příjezdem – 14. dubna, odplulo na lodi Sheridan přes Ameriku do vlasti 120 našich invalidů. Nebýt mé nemoci, mohl jsem už s nimi brázdit vody  Tichého oceánu. Tak jako Josef Saidl, který býval v Rožďalovicích úředníkem na nádraží a měl manželku z Psinic.

Koupil jsem si noviny, abych se dozvěděl nějaké novinky, ale píší jen o skandálech. Zatímco sibiřská armáda nastupuje k ofenzivě, v týlu krade, kdo má ruce. Ministr Zefirov, jehož tchán je fotografem, vyzval všechny své podřízené, aby se dali vyfotografovat. Ale protože  fotografický materiál je vzácný, museli se nechat vyfotografovat všichni u jeho tchána, protože jemu zeťáček zařídil celý vagón materiálu. Z východu, zvláště z Charbinu, se vozí zboží vojenskými vlaky, ale končí v soukromých rukách. Kapitán Arefjejev si připravil devět vagónů zboží, ale nemohl odjet, potřeboval souhlas atamana Semjonova. Nabízel mu za něj deset tisíc rublů, jemu se to ale zdálo málo, tak nechal Arefjejeva zavřít a zboží zabavil.

Dozvídám se o smutné události – čtvrtého května zahynul generál Štefánik.

Péčí amerického strýčka, jak říkáme zástupci spolku mladých amerických mužů, který tady působí, se u každého pluku zřizuje prodejna potřeb pro vojáky. U nás ji má na starosti Čechoameričan Krupař, rodák ze Skutče. Zařídil nám tu také divadlo pro pět set lidí. Promítá filmy a pořádá kabarety, v nichž vystupují naši hoši.

Někdy sedávám na útesech a hledím na moře, na hory a sopky na pevnině a přemýšlím o Rusku a jeho budoucnosti. Nebo si tu čtu v půjčených knížkách. Od mládí jsem býval náruživým čtenářem, z ruských autorů jsem četl Tolstého, Čechova, Dostojevského, Gorkého, ale i o ruských socialistech utopistech Bakuninovi, Kropotnikovi, Plechanovovi, nebo jsme o nich mluvili v mládeži národně socialistické strany. Vím, kdo byl kněz Gapon, který vedl lid proti carským puškám, kdo je Černov, Markov, Lazarev,  Brušvit…

Jindy si zase chodím povídat k doktoru Navarovi a Pavlu Lacinovi, nebo se toulám s Čechem, s nímž si nejlépe rozumím, po ostrově či přístavu.

Dvacátého třetího května je mezi mužstvem poprask. Na první loď, kterou měly odjet tři roty, bylo vybráno pouze 196 mužů. Ti, na něž se nedostalo, dělají kravál, sepsali rezoluci a jedou ke štábu protestovat. Pětadvacátého proto přijel mezi nás generál Čeček. Hovořil o výročí našeho vystoupení, o jeho příčinách, o tom, že zpočátku byla třetina ruského národa proti bolševikům, což nám výrazně pomohlo, nyní však získávají rudí stále více stoupenců.

Protože se situace neuklidnila, přijel 2. června bratr poručík Král vysvětlit, proč jsou potíže s odjezdem, že je nedostatek lodí zařízených pro dopravu osob. Mluvil rozumně, většina nespokojenců musela uznat jeho důvody a výzvy ke svornosti a klidu.

Odpoledne proběhl pohřeb bratra od 3. roty, který se zastřelil. V dopise na rozloučenou píše, že má syfilis a v takovém stavu nemůže jet domů.

V sobotu 7. června nám zazpívali členové kazašské opery. Byl to krásný večer, na kterém jsem se potkal s doktorem Rašem. Hlásil se ke mně a vzpomínal na Rožďalovice, jak je – Křinečáky, jednou naši mládenci vyprovodili od zábavy a prohnali jim perka.

Neděle se vyjasnila do překrásného jarního dne. Vítr přináší od moře svěží vzduch, ostrov tone v čerstvé zeleni a je plný vůně kvetoucích stromů. Sedmitýdenní odpočinek a pěkné počasí přinesly mi úlevu od bolestí, znatelně jsem pookřál.

V neděli 15. června se konalo sokolské cvičení, při němž jsem si i já zacvičil. Program byl bohatý, ale některá čísla dosti slabá. Pěkné bylo cvičení družstva na hrazdě, krásně zacvičila i ruská děvčata s raketami a rákoskami, tvořícími nad jejich hlavami ladné oblouky, jejich graciézní pohyby a obraty na špičkách vyvolávaly bouře potlesku. My jsme cvičili prostná ze 6. sletu. Já cvičil jen jednou, ráno, abych se příliš neunavil. Večer pak se v divadle hrály Pražské švadlenky.

Následující den odjelo na lodi Nanking společně s Kanaďany dvě stě našich bratří.

Věren zásadě, že člověk má vše, co je možno, vidět, vypravil jsem se s jedním známým do čtvrti Karpaty. Kdo ví, kde přišla k tomuto názvu, snad jí ho dali naši. Je to vykřičená čtvrť s domy lásky. Vezl nás Číňan na malé loďce, vesloval jedním veslem na zádi a  čínsko – ruskou hatmatilkou nás bavil celou cestu. Překvapila nás jeho nenávist k Japoncům, na které nadával téměř neustále. V Karpatech byli jsme přijati velmi sympaticky. Jestliže Číňanky v Charbinu byly neobyčejně milé, Japonky je ještě překonávají. Milými úsměvy, úklonami, něžnostmi a přítulností dovedou v každém muži vzbudit touhu sevřít je do náruče. A také jsme je do náruče sevřeli – a nejen to.

Osmnáctého června byl jsem u americké komise, kterou musí projít každý, kdo směřuje do Ameriky. Je to první krok k brzkému odjezdu.

Večer v klubu našeho pluku hovořil dopisovatel listu Evening Post z New Yorku Bowel. Krupař překládal. Velitel evakuační stanice kapitán Bělohlávek žádal Bowela, aby ve svém listu psal o nutnosti naší rychlé evakuace z Ruska, Osvětový kroužek pak Bowelovi předal naši vlajku pro americké děti.

Dvacátého června má připlout loď, na níž máme odjet domů. Už kdyby to bylo, abych se zbavil společnosti, v níž musím několik posledních týdnů žít. Snad by bylo přece jen lépe, kdybych mohl zůstat u své roty, kde jsme si přece jen lépe rozuměli. Kolikrát jsem již zlořečil Gajdovi za jeho nápad s mobilizací našich krajanů. Jsou to jen a jen ti zpocení, jak jim říkáme, kteří přišli do vojska již po našem vystoupení, kteří naše řady rozvracejí. Je pravda, že i mezi námi starými  se špačkovalo. Jsme Češi a máme to v povaze. Když se nám ale něco nelíbilo, šli jsme přímo k věci a ne, jak to dělají mnozí, po straně popichovat a rozeštvávat druhé, jako to dělá neustále doktor K. Nemůže se smířit s tím, že ho vytáhli ze zajateckého tábora. V jediném boji nebyl, neboť se chvěl o svůj život, dovedl se vždy vykroutit, předstíraje, že je nemocen. Využívá svého právnického vzdělání k rozjitřování nejistoty a sobě podobné charaktery štve proti ostatním. Neudržel jsem se a řekl mu, že na jeho stálé otravování ovzduší je jediná odpověď – pár přes hubu a vyloučení z našich řad, kam nepatří a nikdy nepatřil. Zrudl, ztratil řeč a odtáhl provázen souhlasnými poznámkami  kolemstojících bratří, že je měl dostat. „Tys mu to dal, koukej, jak se zdejch!“ smáli se. Jenže nedal pokoj, další dny zase vykládal, že Pavlov nás zaprodal Američanům, proto prý neodjíždíme, a že Pavlov a Medek jsou zdravě uvažujícími bratry arestováni. Samé bláboly, na nichž není za mák pravdy.

 

 

Kapitola patnáctá: Přes Japonsko do Ameriky

V pondělí 23. června přišel okamžik našeho nalodění na americkou loď Archer. Malým parníkem jménem Nadějný -  skutečně nám všem, které veze na obrovskou loď, přináší naději, se v sedm hodin dostáváme z ostrova na palubu Archeru kotvícího na širém moři. Celkem nás jede 1 900. Jsme rozdělení do několika skupin, v obrovské místnosti v podpalubí je nás pět stovek. Je tu nesnesitelné horko, svlékáme gymnasťorky a boty a chodíme se ochlazovat pod sprchy, železných součástí na palubě není možné se dotknout. Loď, původně nákladní, je přizpůsobena pro naši přepravu tak, že večer uléháme do lůžek v podobě rakví, tři nad sebou, uprostřed místnosti je po celé délce stůl, u něhož jíme a bavíme se. Kuchyň a záchody jsou na palubě.

Za krásného letního dne 24. června 1919 před devátou hodinou ranní loď Archer pomalu otáčí a po půlhodině vyplouváme. Jsme všichni na palubě a hromovým Hurá zdravíme generála Čečka, jenž nedaleko stojí na motorovém člunu, a máváme plnému nábřeží lidí. Za zprvu mohutného tisícihlavého mužského sboru Hej Slované, Spějme dál a Kde domov můj se vzdalujeme od břehů země, v níž jsme prožili nelehké čtyři roky svého života. Krásná zem s lidmi, jaké nenajdeš kraj světa, kteří jsou ale v tuto chvíli zmítáni občanskou válkou. Tady byly položeny základy k osvobození naší drahé vlasti, vykoupené bohužel mnoha lidskými životy.

Teprve k páté hodině odpolední mizí nám země z dohledu. Moře je úplně klidné, kolem lodi se pění voda, časem vychrlí vodu i pleskne obrovským ocasem velryba, širá vodní pláň začíná tmavnout, přichází večer.

Známých a krajanů mám na lodi celou řadu. Se mnou jsou ubytovaní Vynikal z Mlýnce, Hladík z Chotěšic, Bureš z Hořátve, Žmolil z Jíkve, Zeman ze Zábrdovic, Sedláček ze Mcel, Hradecký z Křince. Na palubě jsem potkal Kazdu z Dymokur, Kavku z Chotěšic, Švece z Nouzova, Štafla z Chaloupek, Tesaře z Libáně – s ním jsem byl od samého počátku u roty a znám ho již z domova ze Sokola. Z mojí čety jsou zde Karel Houfek a Kohout.

V noci jsem spal úplně tvrdě, ač se loď houpala na rozvlněném moři opravdu hodně. Druhý den jsme vyfasovali plátěné zelené obleky. Jsou to sice hadry, ale nosí se příjemně. Kolem jedenácté hodiny míjíme skalnatý ostrov. Vane teplý, silný vítr, moře je stále neklidnější, na palubě není možné udělat krok bez držení, z čehož máme velkou legraci.

Míjíme další ostrovy, tentokrát porostlé lesem a zřejmě obydlené, neboť potkáváme malé rybářské lodě a také veliký parník, jenž nás zdraví táhlým troubením. Na jednom z ostrovů vidíme osadu z pěkných domků a stanici bezdrátového telegrafu. Nad vesnicí jsou na svahu stupňovitá políčka, nahoře na kopcích hustý les. Z ostrova na člunu připlouvá lodivod, který nás bezpečně provede mezi ostrovy. Potkáváme mnoho lodí různých velikostí. Na březích ostrovů vidíme malé domky a sem tam mezi nimi  i továrničky s dýmajícími komíny. O páté hodině míjíme na pravé straně větší ostrov s homolovými kopci, zřejmě nečinnými sopkami.

Sedmadvacátého června vycházím na palubu již po páté hodině. Je nádherné jitro, vane jen slabý větřík a moře je klidné. Jako včera i nyní plujeme mezi ostrovy, ale jsou úplně jiné, nízké, protažené do dálky a  hodně skalnaté. Na pravé straně je širé moře, na jehož hladině se pohupují stovky rybářských lodic. Rybáři jsou odění v dlouhých košilích nad kolena. Obdivuji jejich obratnost a mrštnost v ovládání vratkých plavidel. Jedna, v těsné blízkosti naší lodi, byla vlnou rozhoupána příliš, takže jeden z mužů vypadl, okamžitě ale byl zpět, ani mu jeho druhové nemuseli pomáhat.

Na dalším ostrově vidíme rozsáhlé loděnice. Zastavujeme a ze břehu k nám na člunu připlouvají tři Japonci – lékaři. Prohlížejí všechen personál lodi, černochovi z posádky prohlížejí také břicho, možná chtěli vidět, má-li ho také černé. Po této zastávce a dvou hodinách další plavby vjíždíme do obrovského přístavu Kóbe.

V několika okamžicích po zakotvení je loď obklopena čluny s obchodníky. Na loď oficiálně nesmí, ale za chvilku je jich zde plno. Lezou jako opice po provazech, vyženou-li je, vlezou druhou stranou. Prodávají všechno možné, od dopisnic a pantoflí, ty jsou spíše na parádu než na nošení, až po šperky a zlaté náramky. Berou jakoukoliv měnu – carské ruble, japonské jeny, americké dolary. Noc je velmi teplá, spím na palubě. Ráno je mlha, ale i když se rozplyne, město není moc vidět pro kouř ze stovek komínů.

Z bárek kolem lodi nakládá posádka zásoby – tisíce pytlů fazolí, beden s potravinami, soudků s olejem. Uprostřed paluby jsou vyňata prkna a naší ložnicí – máme stoly složené na sobě v koutě, a podlahou jsou shora nakládány zásoby do skladiště v útrobách lodi.  Rachot jeřábů rve uši.

K vycházce na pevninu dostali povolení pouze nejvyšší důstojníci. Sedím na přídi a sleduji ruch v přístavu. Nejzajímavější je pozorovat život na džunkách. Na nich mají Japonci i svoje obydlí, žijí na nich s celými rodinami. Ženy vaří na jednoduchých kamínkách - v plechové nádobě hoří dřevěné uhlí, na ní je postavený hrnec. Muži jezdí mezi pevninou a zakotvenými loděmi, buď převážejí zboží pro nakládku, nebo jsou to drobní obchodníci, kteří nabízejí svoje zboží.

Na naší lodi se nakládá až do samé tmy. Japonský dělník je jedinečný, nejenže  pracuje velmi rychle,  neúnavně a bez hlesu – příkazy dává předák jen pokynutím ruky a krátkými povely, ale jeho životní potřeby jsou minimální. Při těžké práci, jaká je v přístavu, jedí drobní Japonci jen jednou denně, téměř vždy rýži vařenou s rybím masem. Jedí dřevěnými tyčinkami, velmi obratně a rychle. Jídlo zapijí vodou a jsou zase hotovi pracovat.

Devatenáctého června se opět od rozednění nakládá. Na pevninu odjíždějí opět jen důstojníci, kteří se včera vrátili v náladě velmi povznesené. To vyvolává mezi hochy velké reptání. Všichni bychom se rádi prošli japonským městem, blíže poznat život těchto sympatických lidiček.

V půl osmé večer, po naložení posledního zboží a zadeklování palub, jsou vytaženy kotvy a přístav Kóbe opouštíme. Je překrásný vlahý večer, poleháváme na palubě. Po chvíli nás vyruší rachot lodního jeřábu a po lodi se rozšíří nesnesitelný zápach. To se osazenstvo kuchyně zbavuje zapařeného masa, které bylo sice nakoupeno v Kóbe, ale vlivem velikého horka se okamžitě zkazilo. Nažerou se žraloci, my dostáváme k večeři suchary a kávu.

Druhý den ráno plujeme proti vycházejícímu rudému slunci, jako by je vystřihl z japonské vlajky. Na palubě je velmi příjemně, vzduch je průzračný a krásně se dýchá. Na vlnách se to ale dosti silně kymácí, z čehož mnozí bratři nedobrovolně odevzdávají snídani moři. Já však tyto potíže nemám. Ostatně mnoho si toho moře nevzalo, protože příděly jsou malé, většinou máme hlad. Na svěžím vzduchu tráví a polévka, jako polévka řídký guláš z nasoleného masa s rýží, brambory s trochou zeleniny nás nestačí nasytit. K večeři dostáváme každý druhý den fazole s cibulí. Ani chleba není dost, dostáváme na dva muže jednu nevelkou buchtu nevalné chuti nebo funt sucharů. Hoši si šli stěžovat  k veliteli kapitánu Novákovi, ten je ale nepřijal a byl z toho křik. Hádky mezi mužstvem a důstojníky jsou na denním pořádku. Nestane-li se náprava, skončí dlouhá plavba špatně.

V úterý 1. července loď zastavila, v ranní mlze probleskují světla a jsou vidět obrysy lodí. Přijíždí motorový člun s úředníky a lékaři. Prohlížejí opět jen posádku a dávají povolení k vjezdu do přístavu Jokohama.

Kolem řady lodí, mezi nimiž jsou i mohutné křižníky, projíždíme mezerou v předlouhé kamenné hrázi do obrovského zálivu a přistáváme u mola. S rozptýlením mlhy se před námi otevírá  pohled na obrovské město pod zalesněnými vrcholy. Na stožárech lodí kolem jsou vytažené vlajky japonské, americké, francouzské, dokonce vidíme i naši, což nám udělalo velikou radost. Nábřeží je zaplněné obrovským množstvím lidí. Domnívali jsme se, že ta pozornost patří nám, ale je to jinak. Kapitán lodi nám oznamuje, že Německo kapitulovalo a je mír. V obrovském nadšení se objímáme a jásáme, že si konečně celý svět oddychne, že i naši bratři, kteří stále setrvávají na Sibiři, se dočkali a brzy se budou moci vydat, stejně jako my, na cestu do vlasti.

Snad pod dojmem té zprávy dostáváme všichni povolení k vycházce na pevninu. Dostáváme po jednom dolaru jako zálohu na služné a po poledni vycházíme  po skupinkách třiceti mužů z lodi. Ty se ale dlouho pohromadě neudrží, je zde tolik nevídaného a neznámého, že chlapci chodí po dvojicích či trojicích a vyhledávají, co je zajímá. Mnohé, nutno přiznat, nejbližší hospoda. Já mám službu, půjdu tedy do města v druhém sledu.

A nebyli by to naši hoši, aby neukázali, co dovedou. Již po třetí hodině začínají na loď přivádět první opilce. Nemuseli ani hodně vypít, prázdné žaludky, oslabený organismus a nezvyklé alkoholické nápoje udělaly své.

Po čtvrté hodině jsem vystřídán ve službě a odcházím do města. Úplně sám, neboť mě nelákají hospody a vykřičené domy, chci poznat život města a památky. Ještě v přístavu měním dolar za jeny. V parku, kolem něhož jdu, hraje hudba a na pódiu tančí gejši.

Ze zaujetí roztomilými tanečnicemi v pestrých kimonech mne vyburcuje obrovský výbuch. Nic se nestalo, jen vysoko na modrém nebi se rozprskly paprsky vystřelené rakety. Město je protkáno kanály s četnými železnými mosty, jsou plné malých parníčků a džunek. Na jednom mostě vidím dav lidí hledících na vodu. I mě pobavil pohled na chlapce plujícího po kanálu v nevelkém škopku. Za mostem vcházím do čtvrti s úplně novými domy. Vzpomínám, že jsem v zimě četl v novinách o velkém požáru, při němž přišlo o přístřeší dvacet tisíc lidí. Zaujalo mne, že přišly o život pouze dvě osoby. A dnes, po půl roce, už je tady opět čilý ruch. V každém z domů je obchod s nejrozmanitějším zbožím. Překvapuje mne úzkostlivá čistota na ulicích i v obchodech, mnozí lidé vstupují dovnitř teprve když se na prahu zují a odloží slunečník. Nejsou tu žádní koně a psi, těch jsem viděl jen několik v přístavu.

Hlavní třída je ozdobena prapory, bez výjimky pověšenými na stožárech na každém domě, praporky v rukou mají i cyklisté. Mimo japonských vidím i anglické. Kolem chodníků jsou v řadách latě se žárovkami a lampióny. Velmi mě to zajímá, ale pro nedostatek času se rozhoduji k prohlídce starého města, jež navazuje na hlavní třídu. Po kamenném mostě přecházím na velké náměstí s křižovatkou elektrické dráhy. Ačkoliv frekvence jejích vozů je značná, téměř nezvoní a nedochází k žádným problémům na křižovatce.

Vcházím do několika obchodů nakoupit pohlednice, album a jiné drobnosti.

Všude mne uctivě vítají a snesli by mi modré z nebe. Jen kdybych měl peníze.

Co chvíli vidím něco zajímavého. Tu potkávám mladou ženu kojící v chůzi děcko, jinde táhne průvod dětí s lampióny, v jejich středu kráčí staří, šediví muži. Tady si hraje starý muž s vnoučkem, honí se kolem kamenného sloupu. Musím dávat pozor a občas uskakovat před ženoucím se rikšou, nemá-li dost místa, aby se vyhnul sám, což činí velmi obratně. Procházím kolem zdobené stříšky na sloupech, pod níž stojí socha Buddhy. Zastavuji se u pouličního prodavače, který na plechu opéká různé mořské živočichy. S nostalgií vzpomínám pražských párkařů – jak rád bych  se zakousl do českého párku nebo klobásky, abych pozřel tato nevábně vyhlížející zvířátka a ještě dost značně páchnoucí, bych musel asi umírat hlady.

Nedaleko mne vábí gejša do domu s červeným lampiónem nad vchodem, na což s pár drobnými v kapse nemohu ani pomyslet. Zevnitř se nese přitlumená hudby, na zvýšené podlaze přízemí sedí starší ženy, jež vítají návštěvníky pokleknutím a úklonou s dlaněmi položenými na podlaze. Návštěvník zouvá boty a vchází. Asi, i kdybych měl potřebné peníze, bych si rozmyslel sundat boty a ukazovat zaprané onuce.

Nedostatek peněz a času mi zabránil i navštívit Tokio, vzdálené jen čtrnáct kilometrů. Z nádraží, kolem něhož kráčím, tam jede elektrický vlak se třemi dlouhými vozy. Kupuji si alespoň pohlednici.

Kolem velké zahrady zahýbám do úzké uličky s malými, jako klícky upravenými domy. Do některých vedou dvířka jen ze slabých latěk, na každém se třepotá vlajka s rudým sluncem, symbolem Japonska. Z jednoho domu slyším zvuky piána, s překvapením poznávám  humornou píseň Main lieber Augustin. Snad nějaká  Evropanka zkouší svoje umění. Vystupuji uličkou na kopec s krásným rozhledem. Kolem je zeleň, stromy jehličnaté i listnaté, mezi nimi se míhají elektrická světla v koulích s opálového skla. Na stranu starého města je úchvatný pohled na členité střechy domků s vykukujícími vysokými střechami pagod. Hodiny však utíkají a já se musím, chtě nechtě, vrátit na loď. Vracím se jinými ulicemi, míjím banku, jež má v oknech prvního poschodí červenobílé prapory. Na jiné budově zase visí veliký vavřínový věnec, kolem něho prapory mnoha států a červenobílé stuhy. Je to pro mne, jako bych se ocitl na maličkou chvíli doma.

Z jedné postranní ulice slyším hluk. Jdu tam a vidím lidi, jak hází do plechových krabic zapálené prskavky a bouchací žabky, od toho je ten pekelný rámus. Mezi tyto lidi vchází průvod, v jehož čele kráčí dva maskovaní muži, za nimi jede dvojkolka s papírovými plakáty s nápisy, po jejích stranách kráčí policisté v bílém, s krátkými šavlemi po boku. Následuje dlouhý průvod, v němž jde hudba a také bubeníci. Většina mužů je maskovaná, když ne papírovou maskou, tak mají alespoň přilepené dlouhé vousy, nebo si prostě zastrčili do nosu černé mašličky jako knírek. Někteří mají na zádech papírové krabice s nápisy. Lidé stojící na chodnících vhazují do oněch plechových krabic rozbušky a bouchací kuličky, což tropí takový hluk, že na frontě nebyl větší.

Když průvod zašel za roh, vcházím do biografu, rád bych viděl nějaký japonský film, ale dávají film anglický.

Po chvíli potkávám další průvod, ještě mohutnější, alespoň s patnácti kapelami, které se přehlušují, s desítkami alegorických vozů. Na několika je karikatura císaře Viléma s knírem trčícím nahoru, cara Mikuláše, třetí je snad František Josef, ale nepovedený. Na jiných vozech jedou zase bubeníci s obrovskými bubny, do nichž třískají. Čtyři muži nesou nosítka, na nichž sedí další hudebníci. Myslím si, jak se musí ti nosiči nadřít, ale pak vidím, že ti hudebníci vlastně jdou taky  a jen nad nosítky trčí jejich těla. V průvodu jde i mnoho japonských vojáků s lampióny, zatímco ve dne jsem ve městě nepotkal jediného. Asi přes den do města nesmí. Téměř nekonečný průvod uzavírá obrovská, asi čtyři metry vysoká figurína berana s obrovskými rohy a dlouhou srstí, nesená mnoha muži, kteří občas berana nahnou dopředu a ženou se těmi zakroucenými rohy proti davu, který zděšen, i když s obrovským jásotem a smíchem, utíká. Občas mne zastaví některý z Japonců a se zářícím úsměvem opakuje „Čeko, Čeko“, tiskne mi ruku nebo se sepjatýma rukama uklání.

Při příchodu do přístavu obdivuji obrovský křižník, jehož paluba, komíny a stožáry jsou ozdobené tisíci žárovkami. Úchvatný pohled!

Dlouho do noci si zapisuji svoje dojmy. Lituji, že jsem v obchodě nenašel obrázek, jak zdejší ženy nosí na zádech děti připoutané pruhem látky, hlavička se jim kloní ze strany na stranu, asi si příliš nepohoví. Do dvou či tří hodin mi prožité dojmy nedaly usnout.

Je 2. července 1919, druhé výročí bitvy u Zborova. Na lodi je dva tisíce vojáků a nikdo na tuto bitvu ani slovem nevzpomene. Pravdou je, že těch, kteří jí prošli, je tu asi hodně málo. Šel jsem alespoň navštívit Tesaře v lodní nemocnici, otevřela se mu stará rána od granátu na stehně a hnisá mu. Zavzpomínali jsme na kamarády, kteří se cesty domů nedožili.

V noci jsem měl službu, seděl jsem na palubě a sledoval to úžasné světelné představení na palubě křižníku a ve městě, kde doznívaly bujaré oslavy ukončení války.

Ráno začíná nakládání proviantu na loď. Poté, co jsem se prospal, mám opět službu, ale jsem poslán do města s poštou. Na poště však ode mne dopisy nepřijali, ukazují, že je mám vhodit do schránky. Já ale nemohu žádnou najít, proto ukazuji kolemjdoucím dopisy. S jejich pomocí ji nakonec nalézám – je to sloup asi sto dvacet centimetrů vysoký na okraji chodníku. Takových jsem při hledání minul alespoň deset. V hořejší části je kruh s malou klikou, tou se kruh obrátí, dopisy se vhodí a otočením kruhu spadnou dovnitř.

Po oslavách už není ani památky, nepořádek je uklizený, jen sem tam ještě pobíhají metaři s dlouhými proutěnými košťaty.

Zajímá mne muž sedící na polštářku, který maluje  slabým štětečkem na pruh papíru shora dolů japonské znaky. Nevím sice, co píše, ale jeho kaligrafická práce je obdivuhodná. Vedle  sedí další umělec, maluje barevné obrázky japonských krajin. Za poslední drobné peníze si kupuji několik ručně malovaných pohlednic.

Vracím se na loď právě včas, po třetí hodině odráží od břehu. Před setměním míjíme silně opevněné tři ploché ostrovy chránící vjezd do jokohamského přístavu. Jsou zde obrovská děla s dlouhými hlavněmi. Brzy nato země mizí a plujeme po nekonečném moři.

Američtí vojáci z posádky nás učí používat záchranné pásy. Je před námi dlouhá plavba do San Franciska. Máme z toho divné pocity, pásy ani podivné primitivní vory složené na palubě nám nepřidávají příliš důvěry, tím spíše, že jsme celý den nespatřili jedinou loď. Nudíme se a krátíme si volnou chvíli ve skupinkách. Hraji šachy a dámu, poprvé od odchodu do války, naučil jsem se filky, které mne nikdy dříve nelákaly. Na palubě tančí stařík, který má v hlavě, tam se zase dva bratři hlasitě hádají o nějakou hloupost, tu a tam se vedle lodi mihne nějaká ryba. Čtvrtého července ležím na přídi a pozoruji několik velryb, které plují spolu s námi dlouhou dobu a nad nimi a lodí poletující racky. Večer jsem zašel na přednášku doktora Sedláčka, amerického Čecha, o výročí samostatnosti Spojených států severoamerických, dvojice mužů z posádky zazpívala několik písní, zahrála hudba.

Následující den  se moře rozbouřilo, vlny několik metrů vysoké se přelévají přes palubu. Nedbám, že jsem promočený a bičovaný proudy vody, připoután k zábradlí opaskem sleduji úchvatné běsnící moře, kdy v jednu chvíli je loď vynesena vysoko na vlnu s bílým hřebenem a vzápětí se propadá do obrovské propasti. Na žaludky mnohých bratří to má neblahé účinky, můj zůstává, chválabohu v klidu. Má to svoje výhody, neboť mohu sníst i příděl přítele Čecha, který nedokáže pozřít ani čaj, jak je mu špatně. V noci na 6. července dosahuje běsnění moře vrcholu. Vlny se převalují přes celou loď, která se zmítá jako hříčka přírody. Spát se nedá, hází to s námi ukrutně. K ránu se vítr utišil, ale vlny jsou stále jako hory. Zase stojím na palubě a sleduji tu hru přírodních sil. Odpoledne se shromažďuje asi pět stovek bratří ve velkém sále, abychom vzpomněli den výročí upálení Mistra Jana Husa. Jeho význam pro dobu tehdejší i současnost vysvětluje major Kučera. Po jeho působivé řeči jsme sborově zazpívali píseň Hranice vzplála a Kde domov můj.

Večer se vítr zase rozzuřil, na palubu není možné vyjít a ačkoliv jsou přes vchodové dveře uvázané plachty, jsou dovnitř vrhány proudy vody, které škvírami v podlahách mizí v podpalubí, odkud jsou zase čerpány ven. Všichni jsme promočení. Alespoň, že se loď už tolik nekymácí, můžeme alespoň ležet ve svých truhlících.

Osmého července se k vlnobití přidává mlha. Parní píšťala nepřetržitě píská, upozorňujíc případné lodě v blízkosti. Využívám možnosti a spolu s několika dalšími si prohlížím strojovny lodi.

Mezi mládenci se začíná projevovat nervozita. V Jokohamě jsme dostali gramofony, kvůli kterým jsou neustálé hádky. Jedni chtějí poslouchat desky, jiným hudba vadí, zvláště je-li skladba hrána již poněkolikáté a hlasitostí rve uši.

Teprve 9. července se vyčasilo – hned je život na lodi radostnější. Musíme se ale přiobléknout a z kufrů taháme zimní čepice, vplouváme do studených vod. I vlny jsou jiné nežli před dvěma třemi dny. Hned valí se silně zpěněné jakoby po hladkém povrchu moře daleko dopředu, najednou  zase vytvoří se vlny s rozeklanými nesčetnými hroty – neuvěřitelné podívané nemohu se nasytit.

Desátého července vyšlo druhé číslo našeho lodního časopisu nazvaného Už se jede. Je v něm popis naší lodi Archer. Byla postavena v roce 1918 firmou Betlehem v San Francisku za pouhých jednasedmdesát dní. Patří americké Tichomořské společnosti, která ji přestavěla z nákladní na přepravu osob a propůjčila pro vojenské účely. Nosnost má 12 tisíc tun, rychlost 11 uzlů za hodinu, délku 440 stop (138 metrů), šířku 56 stop (17,5 metru), ponor 29 stop (9 metrů). Váha bez nákladu je 7 890 tun, se stroji 12 870 tun. Poháněna je turbínovým strojem o 3 000 koňských silách a třemi kotli. Posádka má 43 muže.

Dnes v noci přeplujeme 180. stupeň, který nám přidá jeden den, takže budeme mít 10. červenec dvakrát. Potkali jsme loď Hefron, která jede pro naše invalidy. Poplují ovšem jinou trasou, přes Suezský průplav, tropickým pásmem.

Druhého 10. července  se moře zcela uklidnilo. Nevelké vlny se čeří jen podél boku lodi. Nedaleko vidíme obrovskou velrybu chrlící vodotrysk vody do veliké výšky. Večer se na oslavu překonání první poloviny cesty koná hudební a zábavní program.

Kapitán lodi dostal rozkaz plout namísto do San Franciska přímo do San Diega.

Několik dní klidné moře se 16. července znovu rozbouřilo. Voda hnaná vichřicí k bokům lodi se tříští a rozstřikuje, takže jsme zase všichni mokří. Brzy k nám, kteří se kocháme pohledem na bouřící moře, přibývají nedobrovolně další,  jimž se  na nejbližší hodiny zábradlí stává nezbytným  společníkem, když se zbavují obsahu svých žaludků. Loď se po celou noc zmítala na vlnách jako ořechová skořápka. Když si lehneme, máme hlavy hned vysoko, hned jsme zase nohama nahoře, nebo nás to v truhlících háže ze strany na stranu. Ještě že nemůžeme vypadnout. Na spaní není ani pomyšlení. Sleduji raději vlny na palubě, je jedno,  jsem-li zkrápěn vodou vtékající do podpalubí či přelévajícími se vlnami. Barva vody se mění od temně modré po šedou, chvílemi je jasně modrá, pak zase zelenavá s bělostnou pěnou – nezapomenutelný pohled.

Jeden z bratrů si v Japonsku koupil dvě opičky. Jindy stále veselá zvířátka nyní sedí schoulená v koutku klece, buď je jim zima, nebo jim chybí jejich oblíbená pochoutka – mouchy, které teď nelétají. Bylo zajímavé sledovat, jak je obratně chytají – málokterá jim uletí. Často se spolu perou, kousajíce jedna druhou. Hbitě vybírají z kornoutku nabízený cukr nebo kousky masa. Komicky vypadá jejich obličej, když v kornoutku najdou místo cukru třeba buchtu, tu nemají rády.

Kolem půlnoci nám zase teče voda do ložnice, mám všechny věci  úplně promočené.

Osmnáctého července se ale probouzíme do jitra bez jediného  mráčku na obloze, slunce svítí a moře je klidné. Kolem lodi plují tisíce medúz. Jsou modré, vespod bílé a v noci světélkují.

Válečné útrapy si vybraly další oběť. Bratr Miksa z Brtnice u Jihlavy, příslušník 5. roty, dobrovolně ukončil svůj život skokem do moře. V posledních týdnech trpěl duševní chorobou, byl stále zamlklý, modlil se téměř neustále a četl si ve Starém zákonu.

Půjčil jsem si od jednoho bratra knihu Karla Horkého Stovka. Je v ní sebráno sto jeho textů, mezi jinými Teď, nebo nikdy a Třetí armáda, a články z časopisu Poděbradka, který vydával. Zklamal mne, jakým způsobem píše o Masarykovi, muži, který sjednotil náš odboj, jenž se zasloužil o vznik republiky a je nám tak drahý. Špatně píše i o Štefánikovi, který podle něj sliboval Dürichovi v Praze oběšení, a když Dürichova dcera, Horkého manželka, chodila k němu, aby požádala o vysvětlení, skrýval se, aby s ní nemusel mluvit. Jsem z přečteného tak rozrušen, že nemohl jsem celou noc usnout. Na jedné straně Masaryk a Štefánik, muži dnes světového jména, tolik se o republiku a odboj zaslouživší, na druhé straně stařec téměř nad hrobem, národní pracovník, o kterém mi vypravoval Franta Kraus, který byl u něho s delegací vojáků z fronty, že žil ve velmi skromných poměrech u manželů  Košťálových v Petrohradu. A tento člověk, že by byl zrádcem našich národních idejí? Myslím, že se spíše stal obětí intrik a pomluv.

Kolem páté hodiny odpolední objevuje se vpředu před lodí nejasný obrys země. Po chvíli nám pluje vstříc loď s lodivodem. Asi po hodině doplouváme k ostrovu, je vysoký a skalnatý. Před ním je ještě jeden, malý, plochý, s majákem, kostelíkem a několika domy. Večer k nám promluvil velitel transportu kpt. Novák, že zítra dosáhneme cíle naší plavby na Archeru. Pochválil nás, s jakým klidem a dobrou náladou jsme snášeli obtížnou, dlouhou plavbu a popřál nám šťastný návrat do vlasti.

V neděli ráno 20. července přijíždíme mezi řadou ostrovů, provázeni velrybou chrlící vodu do výše s takovým šumem, jako když lokomotiva vypouští páru. Pak ponořila hlavu, vysoko nad hladinu zvedla vykrojený ocas a zmizela. Jakoby nám zamávala na rozloučenou s oceánem.

 

Kapitola sedmnáctá: Amerika nám skládá hold

Hodinu po poledni se před námi vynořuje pobřeží americké pevniny. Blížíme se k němu mezi množstvím plachetních a motorových lodí všech velikostí. Lodivod na motorovém člunu dává kormidelníkovi Archeru znamení barevnými praporky, vjíždíme do obrovského zálivu, na jehož březích se rozkládá San Diego. Od přístavu stoupá do návrší, domy zářící bělostí kontrastují s tmavou zelení je obklopující. Na loď vstupuje několik krajanů, srdečně nás zdravících. Na molu je hlava na hlavě, bílé toalety žen mísí se s tmavými obleky mužů, na budovách vlají červenobílé prapory, malé praporky české i americké má v ruce snad každý z četného obecenstva. V popředí jsou ženy v národních krojích a několik mužů v krojích sokolských. Nad jejich hlavami se rýsuje veliký nápis Vítáme Vás, blaničtí rytíři!

Loď přiráží ke břehu a krajané zpívají Kde domov můj – my se přidáváme, ale brzy počínají nás slzy radosti a pohnutí umlčovat. Národní hymna končí a je vystřídána voláním Nazdar a Vítáme vás! Hudba hraje řízným tempem Hej Slované! Počíná vyloďování. Nejprve jsou vynášeni na nosítkách invalidé a nemocní neschopní chůze. Při pohledu na ně nemohu se ubránit dojetí, ač těžce raněn, přece jen jsem na tom mnohem lépe než oni. Ve čtyři hodiny odpoledne vycházím z lodi spolu s dalšími i já. Průchodem mezi skladišti vcházíme do města zdraveni nesčetnými obyvateli. Co chvíli vběhne někdo mezi nás, dostávám od neznámé ženy čokoládu, od jiné květinu, od starého černého muže doutníky. V železniční stanici jsou pro nás připraveny vlaky. Vagóny jsou proti našim, natož pak proti ruským těpluškám, nezvykle dlouhé a pohodlně zařízené. Náš vlak má patnáct vozů, jede rychle a tiše. Projíždíme kolem domků na pobřeží, u nich stojící černoši nám mávají na pozdrav. Po krásné silnici svítící bělostí betonu jede auto za autem, automobily stojí i u docela malých domků. Po dvacetiminutové jízdě zastavujeme pod kopci. Přidávají nám dozadu ještě jednu lokomotivu, Trať má velké stoupání a vine se serpentinami. Kolem jsou planiny porostlé řídkými keři, pak už jen holé vrchy. Po dalších třiceti minutách dojíždíme do cíle – vojenského tábora Camp Kearny. Tak velké stanové město jsem nikdy neviděl – může zde být soustředěno až třicet tisíc vojáků. Jsme ubytování po pěti – každý stan má dřevěnou podlahu a pohodlné postele.

Po nezbytné hygieně dostáváme  večeři – guláš, bílý chléb s máslem, melouny, kávu s mlékem a zmrzlinu. Velmi květnatě k nám promluvil slovenský krajan. Jak příjemné bylo vyspat se zase jednou na souši, bez uhýbání postele pod tělem a házení ze strany na stranu. Někteří krajané zůstali tady s námi a stále se nám věnují. Tvoří se hloučky, hledají se krajané ze stejného místa. Vyptávají se na boje, na náš život na Sibiři, na plavbu. Na prostranství před divadlem k nám promluvily slečny Veverková a Hrbková, profesorky slavistiky na univerzitách v Los Angeles a Nebrasce. O našich zásluhách pro národ promluvil za Sokol bratr Chotovský. Za nás jim poděkoval bratr Kratina, krátce, jasně – konali jsme svoji povinnost, nebojovali jsme proti ruskému lidu, který máme upřímně rádi, k boji jsme byli donuceni. Náš pěvecký sbor zazpíval několik písní.

V úterý jsem se seznámil s Bessie Fert z Los Angeles. Je to milá dívka, která se před pěti lety rozjela z Prahy do Ameriky proti vůli svých původně amerických rodičů. Stala se vychovatelkou dětí jakéhosi generála, který je ředitelem velké společnosti. Jak rád bych s ní strávil chvíli sám, ale žen je tady moc málo, a tak se k nám co chvíli přidává některý z bratrů. Večer mne seznámila ještě s Maruškou Milerovou z Hořic, jak vyšlo najevo, žačkou Franty Sehnala, s nímž jsem pracoval na pile v Čepetovce. Večer velmi rychle uběhl, nerad jsem se s příjemnými dívkami rozcházel.

Třiadvacátého vstáváme v šest hodin a po snídani nastupujeme k nacvičování slavnostního pochodu – budeme prý představeni prezidentu Wilsonovi.

Večer mne vyhledala Bessie a pozvala mne na následující den na výlet do Colomba. Užili jsme si nádherný den. Navštívili jsem boxerské zápasy, tady hodně populární, závody na motorových kolech, zatančili si v kavárně. Večer Bessie odjela. Rozloučila se, že už nebude moci přijet.

Dvacátého pátého proběhlo fotografování jednotlivých rot, odpoledne generálka přehlídky  před americkým důstojníkem a večer přehlídka se slavnostním pochodem před americkým generálem. Prezident se omluvil.

V sobotu 26. července připravujeme svá zavazadla, která vyčleněná rota nakládá do vlaku, neboť se přiblížil náš odjezd. Na rozloučenou pro nás krajané  uspořádali v nedalekém zábavním parku, kterému říkají Zlatá hora, společenský večer. Jedeme tam autobusy po krásné rovné silnici, krajina je porostlá kaktusy a keři, místy s hlubokými průrvami. Ve městě rostou vysoké palmy. Na ulicích je čilý ruch, chodníky plné lidí, spousta aut. Zaujala mne otevřená, bez přední stěny, vzadu s varhanami, neobvyklá koncertní síň. Na okraji města stojí  indiánská pevnost, zajímavá stavba, kolem níž rostou pomerančovníky a keře s květy podobnými leknínům – kalifornské růže. Procházíme jakousi zoologickou zahradou kolem klecí s divokými šelmami a vcházíme do Golden Hill Playgranes. Je to velká plocha s mnoha atrakcemi, tělocvičným nářadím, umělým kluzištěm a tanečním parketem. Dámy z krajanského spolku nás vyzývají k tanci. Hraje naše hudba. Pak tančí baletky, podává se zmrzlina, čaj a zákusky. Pozdě v noci se vracíme do tábora.

V neděli mne čekalo příjemné překvapení. Přijela Bessie. Stýskalo se jí, chtěla mne ještě vidět, a tak nelitovala peněz a daleké cesty.

Jeli jsme do Colomba. Obědvali jsme v automatu  - restauraci, kde se obsluhuje každý sám. Po pultu posunuje tác, na který si vybírá z nabídky jídlo. Celé odpoledne jsme strávili spolu. Řekla mi, že se do mne zamilovala, já její cit opětuji. Chvilku jsme tančili, ale brzy jsme odešli  pod hvězdnaté kalifornské nebe, prožít si chvilku naší beznadějné lásky, nasytit se jeden druhého. O to smutnější bylo rozloučení s posledním polibkem. Sejdeme se ještě někdy...?

Nejsem sám, kdo tady nechává kousek svého srdce. Snad všechny dívky, které se tu staraly o naše rozptýlení, zadaly svá srdce našim hochům, dokonce i jedna Američanka německého původu Trudie Zepflbauerová si tu našla milého.

Dvacátého osmého července odjíždíme. V předcházejícím týdnu jsme tu byli zahrnuti tolika projevy přízně, lásky a pozornosti krajanů i Američanů! Rovněž vojenská správa se o nás starala vzorně. Při každém výborném  jídle končícím zmrzlinou, zákusky či pomeranči jsme vzpomínali na pohankovou kaši, smradlavé skopové nebo zatuchlé ryby v Rusku. K rozloučení s námi se sešla opět spousta lidí. Mnoho krajanů má slzy v očích, ani my  se nedokážeme vyhnout hlubokému pohnutí.

Jedeme ve spacích vagónech, brzy přijíždíme k moři a pokračujeme v cestě po jeho pobřeží. Na hodinu zastavujeme ve městě Orange – jméno má příhodné, podle obrovských pomerančovníkových plantáží. Pomeranče jsou právě zralé, stromy s vybarvenými plody vypadají krásně. Po čtvrté hodině  stavíme v San Bernardinu. Bíle oděné dámy nám rozdávají zmrzlinu, ovoce, cigarety a dopisnice. O osmé hodině večerní přijíždíme do Barsdorfu, křižovatky dráhy na Los Angeles. Krajina začíná být kopcovitá, na kamenitých stráních rostou kaktusy velké jako stromy a trnité keře. Následující den čekáme několik hodin ve stanici Selingmann, před námi na trati stojí poškozený nákladní vlak. Procházím si rychle město. V podvečer projíždíme město Winslow s mnoha továrnami. Dým z továrních komínů má proti zapadajícímu slunci rudý nádech. Souběžně s tratí vede dosti široká řeka, první, kterou vidíme, kolem jsou bažiny, kuňkání žab přehlušuje i hukot vlaku. Odtud se krajina mění v prérii, nepřehlednou planinu řídce porostlou zakrslými stromky. Místy vidíme suchá hluboká řečiště, skály ve tvaru hřibů. V určitých intervalech stojí u trati domky hlídačů trati – jak jednotvárný to musí být život!

Ve středu stavíme ve stanici Wangl, už v New Mexiku. Zase se jdu podívat do města, protože budeme stát několik hodin. Většina chlapců zůstává ve vlaku či ve stanici z obav, co kdyby se vlak rozjel dřív.

Krajina kolem trati je nyní zemědělská, obhospodařovaná. Při každé farmě stojí větrná pumpa. Z jedné farmy nám mává žena červenobílým praporkem, možná krajanka. Před desátou večer stavíme ve stanici Canadian, opět nám dámy, tentokrát Američanky, roznášejí zmrzlinu, ovoce a čokolády.

Poslední červencový den stavíme ráno ve Wellingtonu, kde na nádraží pláče radostí ze shledání krajanka od Německého Brodu. V krajině stojí stovky těžních věží na petrolej. Jsme v centru nejhustší železniční sítě ve Spojených státech, ze všech stran se z ropných polí sjíždějí vlaky s cisternami. Za stanicí Eldorado těžní věže končí. V noci jsme projeli státem Oklahoma, nyní jsme v Kansasu. Je příšerné vedro. Trať je dvojkolejná a vlaky jezdí velkou rychlostí. Míjí-li nás protijedoucí vlak, jen to zašumí a mihne se kolem nás rozmazaná čára. Po poledni projíždíme stanicí Emporia, největší, jakou jsem kdy viděl. O třetí hodině nás čeká ve stanici Oltawa srdečné přivítání. Domy jsou ozdobené prapory, žije tu hodně Čechů, hostí nás pivem, obloženými žemlemi, zmrzlinou, meruňkami, rozdávají cigarety.

Mnoho krajanů, hlavně Slováků, nás vítá i v Kansas City. Na nádraží vládne  obrovský ruch, město je průmyslové, jezdí tu spousta nákladních vlaků. Přejíždíme řeku Missuri – jsme ve státě téhož jména.

Prvního srpna stavíme v Saint Luis. Hustě prší, dámy z krajanského spolku Včela jsou zcela promočené, brodí se po kotníky vodou, ale přesto neúnavně roznášejí dárkové balíčky, koláče, tabák a ovoce. Krajina, kterou nyní jedeme, je zřejmě obývaná německými kolonisty. Svědčí o tom názvy vesnic, např. New Baden, Projíždíme řadou tunelů. Následují Clinton Heiskell Coster, Knoxwille, Luiswille, většina obyvatelstva jsou černoši.

Třetího srpna máme jednodenní zastávku v Salisbury. Jdu do města. Všude jsou parky s trávníky a květinami, ulice čisté, domy vzhledné. V průčelí téměř každého domu je veranda, v zahradách houpačky i houpací židle, lidé v nich posedávají, pijí kávu, pokuřují. Přemýšlím, čím se asi živí, že mají takovou pohodu. A to i černoši, v hloučcích se bavící před pěknými domky. Před každým stojí automobil. Na všech je vidět blahobyt. V koncertní síni z bývalé soudní budovy koncertuje naše hudba. Ač není moc dobře sehraná, obecenstvo je spokojené a vyžaduje přídavky. Vcházím na rozlehlý hřbitov, zaujal mne pomník padlých, na němž anděl podpírá raněného vojína. Přichází ke mně pán se slovy „spik ingliš“ a ačkoliv kroutím hlavou, dlouze mi vykládá zřejmě historii památníku. Po chvíli vedle mne zastaví auto a dámy v něm sedící mne zvou, abych k nim přisedl. Nesměle si sedám. Jedeme za město k rozestavěné vile, v jejíž zahradě mne hostí vínem, jablky a zákusky. Dorozumíváme se rukama a posunky – chtějí vědět, jak se jmenuji. Příjmení Řehounek je pobavilo. Popsali jsme tři archy papíru, moc jsme se při tom nasmáli. Večer mne zase zavezly k nádraží. Kluci koukali jak jeleni, kde jsem je sebral. Ony zatím sebraly mne.

Nazítří opouštíme Salisbury, projíždíme státem North Carolina a v Greensboro jsme již ve státě Virginia – zemi tabáku. Však také na polích vidíme téměř výhradně řádky této plodiny. Od Clarkswille vidíme i pole s bavlnou.

V noci na 5. srpna přijíždíme do Norfolku, přístavního města na pobřeží Atlantského oceánu. Vítá nás celým lesem továrních komínů.

Čeká na nás bývalý německý parník Grosser Kurfirst, válečná kořist, přejmenovaný na Aleolus. V roce 1910 na něm podnikl císař Vilém cestu do Palestiny. Postaven byl v roce 1899 v Danzigu, dlouhý je 585 stop (185 metrů), široký 62 stopy (20 metrů). V roce 1904 podnikl cestu kolem Asie a Austrálie, jinak sloužil pro osobní přepravu na trase Brémy – New York. V srpnu 1914 kotvil v New Yorském přístavu a po vypuknutí války ho americké úřady zkonfiskovaly a daly přestavět pro transportní službu.

Máme několik hodin času, tak jdu do města, kde si kupuji krásnou látku na oblek – doma nebudu mít co na sebe.

 

Kapitola osmnáctá: Přes Velkou louži do Evropy

Ve čtyři hodiny ráno odrážíme od břehů Ameriky na poslední mořskou pouť našeho návratu do vlasti. Opět se s námi, ač je téměř ještě noc, přišly rozloučit davy krajanů. Zpíváme spolu s nimi  národní hymnu, hlas se mi dusí dojetím. Parník se proplétá mezi nesčetnými plavidly, teprve po hodině jsme na volném moři. Večer se po lodi roznesla smutná zpráva, bratr Hamerle od 6. roty zemřel na horní palubě na srdeční mrtvici. Již nevkročí na půdu své vlasti.

Objevily se znovu moje bolesti v boku, asi se střela pohnula, mám obavu, abych neulehl a nepřijel domů nemocen.

Při příchodu na loď jsme byli kvůli rychlému naloďování rozdělováni po kajutách bez ohledu na příslušnost k rotám. Nyní se dávají roty dohromady, dochází k hromadnému stěhování. Já se přesouvám z přídě na záď, kde je plavba mnohem klidnější. Velitel transportu vyžaduje přísnou kázeň. V šest hodin je budíček, přes den se nesmí ležet, dodržuje se úzkostlivá čistota. Mnohým, už odvyklým kázni, to vadí.

V ruských novinách, které se mi v Norfolku dostaly do rukou, čtu zprávy o stálém postupu bolševiků, v jejich rukách je již Perm, Jekatěrinburk a postupují dál na Sibiř. Zatímco vlády bílých se stále střídaly, vypočítaví ministři se obohacovali, města byla pod kontrolou štábů jednotlivých důstojníků, v zázemí se hýřilo, zatímco na frontě se se špatně oděnými a hladovými vojáky zacházelo jako s nevolníky za cara, rudí vzali vládu pevně do své režie. 

V lodním časopise byl otištěn článek Naši spojenci. „Máme čest býti svědky jedné z posledních událostí, jež ukončují veliké drama lidstva, totiž návratu Čechoslováků do vlasti,“ píše se v něm. „Od návratu Xenofontova s jeho deseti tisíci Řeky nebylo v historii ničeho podobného. Přinuceni zprvu bojovat pod prapory nenáviděného Rakouska a Německa, potom vzati Ruskem do zajetí, z něhož  mnoho z nich začalo dobrovolně bojovat proti svým utiskovatelům, za osvobození své vlasti, osvobozeni velkou ruskou revolucí, postavili se na záštitu civilizace. Po hořkých zkušenostech, bojovavše proti bolševikům o hladu a v zimě, za nepředstavitelných obtíží, zbylí se vracejí domů přes tři díly světa a dva oceány. Je pro nás velkou ctí, že tyto hrdiny můžeme nazývati svými spojenci a jsme hrdí, že Aleolus byl určen dopraviti je přes Atlantický oceán, za nímž již brzy skončí jejich cesta. My ctíme je za jejich statečnost, jsme překvapeni jejich veselostí a dobrou náladou, srovnávajíce je s našimi vojáky. Oni nás zahanbují svou nekonečnou trpělivostí a obětavostí, proto je vítáme a jsme rádi, že je můžeme počítat mezi své spojence. Nadlidská statečnost, nepředstavitelné útrapy a nezměrné oběti nemohou zůstati bez odměny. V srdci Evropy hrdě nyní vlá prapor svobodné Československé republiky. Uskutečnil se sen skrývající se v srdcích vůdců československého národa skoro tisíc let. Ačkoliv osud národa byl v rukách utiskovatelů, kteří chtěli český a slovenský národ zničit, on si dobyl své svobody. Ať žije Československá republika!“

Cesta probíhá celkem příjemně i když je tu vojna jako řemen. Každé ráno přicházejí lodní důstojníci se čtyřmi našimi, svítí si elektrickými lampami do každého koutku a běda, kdyby objevili byť jen smítko. Jsem zodpovědný za čistotu naší kajuty, a tak musím hochy honit do úklidu. Ale jsou dobří, nemám s nimi problémy. Občas potkáme nějakou loď, cesta do Evropy je frekventovaná. Vidíme i velryby a hejna bílých ryb vyletujících vysoko nad vodu. Máme štěstí na počasí, takže je plavba klidná. Bolesti mi trochu polevily. Čtrnáctého srpna se nad lodí objevilo hejno racků, neklamná známka toho, že se blížíme k pevnině. Po večerech je na palubě promítáno kino – titulky nám překládá do ruštiny zdravotní sestra, manželka plukovníka Lofického. Je rodilá Francouzka, ale hovoří plynně i rusky a anglicky. Ve volných chvílích sedáme se starým Brušvitem, někdejším členem všeruského ústavodárného sněmu a správcem finančního odboru samarské vlády, na horní palubě a rozmlouváme. Tento ruský sociální revolucionář, který se zdál bolševikům moc pravý a kolčakovcům moc levý, dokonce tak, že ho chtěli popravit, nalezl útočiště u nás a nyní, na stará kolena, bez vlasti, pro kterou celý život bojoval a trpěl ve vyhnanství, jede s námi. Rád poslouchám vyprávění o jeho pestrém životě.

Překrásné jsou na moři západy slunce. Něco tak uchvacujícího není na souši vidět. Členité mraky jsou promíseny září zapadajícího slunce, které je i hladinu mořskou barví žlutě, rudě, fialově i temně modře, a nebe nad hlavou, i když ještě není úplně černé, je poseto zářícími hvězdami.

V pátek 15. srpna nedočkavě už za rozbřesku vyhlížím pevninu. Po šesté hodině objevuje se v dáli první světélko majáku, pak několik ostrůvků a zanedlouho matně vidím souvislé břehy Francie. Když se přiblížíme, vidím, že se na nich zelená pole střídají se zlatými pásy posečeného obilí, domy tonoucí v zeleni stromů… přístav. V osm hodin ráno proplouváme kolem dlouhého kamenného vlnolamu a kotvíme v zátoce plné lodí. Většina je amerických. K boku našeho parníku přiráží malá loď Normandie, která nás přepravuje na pevninu.

 

Kapitola devatenáctá: Do vlasti jako dobytek

Brest je bezmála stotisícové město. Z přístavu jdeme asi tři kilometry do tábora, původně zajateckého, kde polovina mužů zůstává, ostatní jdeme ulicí s jednotvárnými domky, do kopce porostlého velkými kaštany. Mně s malým kufříkem se jde hezky. Hůř jsou na tom ti, kteří si cestou v přístavech nakoupili spoustu věcí a nyní se táhnou s obrovskými balíky. Docházíme do dalšího tábora, kde skládáme své věci a unavená těla.

K večeru se vracím do města. Hudba mne přivádí do zábavního parku s kolotoči, kukátkovými divadly, střelnicemi a artisty. Diváků je mnoho, většinou američtí vojáci a námořníci v různých uniformách. Zřejmě je nějaký svátek, protože v parcích posedávají na trávníku celé rodiny s dětmi, pořádají si pikniky. Scházím pěšinou dolů, pak po cestě podél tramvajových kolejí, do středu města. Prohlížím si ulice, domy, kanály plné lodí, most s kamennou věží, který je vydlážděný lodními lany. Na nábřeží stojí socha alegorie Svobody a pomník Jacquese Rouseaua. Procházející muži mají na černých kloboucích pentle visící jim po půlky zad, ženy v černých šatech  mají vlasy na temeni svázané krajkou. Potkal jsem dva americké důstojníky přijíždějící z Archangelska, hovořící plynně rusky – pozvali mne na večeři a pak, posilněni vínem, které bylo k jídlu zadarmo, do kabaretu. Hlavní atrakcí byla zpěvačka, která obscénními posuňky a gesty odpuzovala i nás, ostřílené vojáky. Nebavilo nás to, a tak mne hoši pozvali do nevěstince. Ačkoliv vypadal slušně a madam nám představila čtrnáct krásných děvčat k výběru, přece jsem poděkoval o odešel. Nerad bych si domů přivezl nějakou památku na sladkou Francii, když už jsem nic nechytil v Rusku a na dlouhé cestě.

V sobotu jsem šel s Horníkem  za město, mezi pole, do přírody. Dostali jsme se do vsi St. Pierre, kde jsme v malé vinárně, okukováni místními, vypili dvě lahve dobrého vína. Vracíme se do města. Na předměstí, v úzkých uličkách, není moc příjemně – odpadky vyhazují přímo před domy. Maně si vzpomínám na ukrajinská města s prasaty na ulicích. Ve středu města je znát, že je po výplatě a před volným dnem, v kavárnách a restaurantech je veselo. Živo je i v přístavních krčmách, kde sedí většinou vojáci včetně našich a námořníci s ženami lehčího formátu. Víno není drahé, tak není divu, že je mnoho opilých. V neděli chodím opět po ulicích a pozoruji život. V parku na valech táboří cikáni. Když mě vidí, oslovují mě česky. Hovoří několika jazyky, byli prý i v Rusku. K večeru jsem svědkem události, kdy francouzský voják zastřelil revolverem amerického, prý proto, že mu přebral holku. Sporů, rvaček a vražd je  tu mnoho, v červenci bylo zabito sedm amerických vojáků. Seznámil jsem se s krajanem Tázníkem z americké okupační armády. Mnoho mi o poměrech v ní vypravoval. Mám v Praze vyřídit jeho matce pozdrav, má vedle hostince U Peruna, kde jsem bydlíval, obchod.

Ačkoliv jsme měli odjet už v úterý 19. srpna, ještě v pátek jsme zde. Důvodem je nedostatek vlaků a stávka železničářů ve Švýcarsku. Peníze nám došly, což vadí především těm, kteří mají věčnou žízeň, a kuřákům. Začínáme se nudit, proto chodíme s Horníkem do přírody. Se zájmem si prohlížím také zdejší hřbitovy. Na jednom z nich jsme pochovali za účasti celé roty a šesti francouzských vojáků v plné zbroji bratra Hamerleho. Leží zde i dva bratři z předcházejícího transportu z Nankingu. Spolu s nimi tu svorně odpočívají Francouzi, Angličané, Portugalci, Marokánci a Němci. Na prostých bílých křížích v hlavách každého hrobu je malá vlaječka v barvách  země zemřelého, jen Němci, jichž tu leží mnoho, nemají nic.

V sobotu 23. srpna konečně odjíždíme. Na cestu dostáváme dvacet franků jako zálohu na služné. Bretaň, jíž projíždíme, je pečlivě obdělávaná, pole s obilím už sklizená nebo v mandelích, někde již oranice. Téměř všechna pole jsou ohraničena širokými mezemi s živými ploty. Silnice jsou vroubené ovocnými stromy, ohýbají se pod tíhou plodů až k zemi. Zajímavé jsou koňské povozy. Koně nejsou zapřažení vedle sebe jako u nás, ale dva za sebou. Vozy jsou malé, krátké, dvoukolové.

První velké město na trati je Morlaix, rozložené v hlubokém údolí. Pohled na něj z vysokého železničního náspu je úžasný. Je rozdělené úzkým mořským zálivem na dvě části.

Cesta není pohodlná, sladká přátelská Francie nás veze v nákladních vozech jako dobytek, ležíme na troše slámy na podlaze. Vozy řinčí, ani těleso dráhy není dobře udržováno. Vzpomínáme na přepychové vozy v Americe. Na jedné stanici mluvíme s ruskými vojáky. Přijeli sem na frontu již v roce 1916, vyptávají se na poměry v Rusku, rádi by domů, ale Francouzi je nechtějí pustit. Jsou zaměření hodně doleva, sympatizují s bolševiky.

Večer přijíždíme do Couches, ležícího v lesnaté krajině. Dál je pak řada tunelů a četné mosty i podjezdy. V pondělí 25. srpna projíždíme Versailles, osmnáct kilometrů od Paříže. Škoda, že nemůžeme v letním sídle  francouzských králů zastavit. Ve městě Melun vidím prvně patrové tramvaje i železniční vagóny. Krajina je pěkná, domy v pečlivě udržovaných zahradách, čistá nádraží s květinami a okrasnými stromy. Ve stanici Romily - Seine je velký vojenský tábor, podle kolejí stojí dlouhá řada vojenských nákladních aut. Plná vojáků je rovněž stanice Troys. Kdekoliv zastavíme, prohlížejí si nás lidé zvědavě. Není divu, vždyť vypadáme jako hastroši. Naše uniformy jsou mnohem horší kvality, než mají němečtí zajatci pracující v lomech nedaleko města. Před třetí hodinou zastavujeme ve stanici Bar – Sur - Abe. Kupujeme si kávu s rumem, alespoň  malá změna chuti. Jsme živi jenom z konzerv a sucharů.

Nacházíme se v srdci Francie, v její snad nejúrodnější části Champagni. Krajina je zde hornatější, na svazích jsou ovocné sady, obdělaná pole, vinice. Stojíme na mostě před stanicí Chaumont, dole se táhnou bělostí svítící silnice vroubené stromovím, pole jsou osázená zeleninou. Před námi se v zeleni stromů bělají domy s červenými střechami. V Bretani převládala břidlice. Ve stanici je směsice Číňanů a jeptišek. Nedaleko trati se táhne regulovaná řeka Marna, vroubená vysokými topoly, po níž plují nákladní lodě. Před osmou hodinou projíždíme Belfortem a ráno se probouzíme v Morvilaksu, deset kilometrů od švýcarských hranic. Na vedlejší koleji stojí vlak s nápisem Ministerstvo výživy Československé republiky, první pozdrav naší vlasti. Žertujeme, že by nám naše ministerstvo mohlo z vlaku něčím k naší špatné výživě přilepšit. Za půlhodinku už vjíždíme do stanice Dellé před švýcarskou hranicí. Dostali jsme služné a můžeme se ve městě známém pěstováním vína povyrazit. Je zde mnoho Rusů, vesměs bolševicky zaměřených. Jsou slušně oblečení, jezdí na kolech, říkají, že si vydělají slušné peníze, ale sborem nadávají. Měli jsme s několika trochu hlasitější rozhovor o poměrech v Rusku, což přilákalo pozornost i mnoha místních obyvatel. Raději jsme odešli, aby nevznikl konflikt.

Před čtvrtou hodinou přejíždíme hranici a na první švýcarské stanici nám celníci prohlížejí vagóny a počítají nás. K sedmé hodině projíždíme Belmontem V Baselu jsme zase, poprvé od odjezdu z Ameriky, pěkně přivítáni, a to členkami Červeného kříže. Pohostily nás polévkou, salámem, chlebem a vínem. Švýcarský důstojník, elegantně ustrojený, s kordíkem po boku, česky vyvolává „Nasedat!“, dámy křičí „Nazdar!“ a četné obecenstvo nám mává. Míjíme vzorně udržované vesnice, projíždíme Brugge, Baden, Alstellen… V Zürichu nám připojují na konec vlaku ještě jednu lokomotivu. Město se mi líbí, ještě krásnější je však zürišské jezero, po jehož břehu jedeme. Je poseto loďkami a plachetnicemi, na jeho březích se sluní a koupají lidé, závidíme jim ten požitek ponořit se do křišťálové osvěžující vody.

Další trasa vede do hor. Před stanicí Zielbrücke přejíždíme řeku, hory jsou stále vyšší, mnohde zasněžené, s vrcholky v mracích. Projíždíme střediskem zimních sportů Veesenem s mnoha hotely a penziony a jezerem, na jehož druhé straně padá z výšky vodopád. Nikde nezastavujeme, jen ve stanici Flunus  se křižujeme s protijedoucím vlakem, v němž jede nějaká vojenská mise. K večeru přijíždíme do pohraničního města Buchs. Z vlaku nás nepustí, vypadá to, že mají strach, aby zde někdo z nás nezůstal. Z oken hovoříme s několika Čechy, kteří se na nás přišli podívat. Vyptávají se, co jsme v Rusku dělali, o válečné situaci nevědí zhola nic, na invalidy prý vypadáme velmi zdravě. Po celní kontrole odjíždíme a po deseti minutách jsme na rakouském území. Mile nás překvapilo, když nás železničář  v první stanici Schau - Duz pozdravil hlučným Nazdar. Krajina se nemění, jen domy mají jiný ráz než ve Švýcarsku.

Ve čtvrtek 28. srpna rozdělili náš vlak na tři, trať má obrovské převýšení. Je chladné ráno, hory jsou zahalené mléčnou mlhou, z níž slabě prorážejí temné obrysy skal a  tlumená zeleň stromů. Před stanicí Staus vidíme veliký klášter a vedle něj prastarý hostinec s nápisem U Císaře římsko – německého. Všude je vidět nesčetné množství křížů a kapliček, které stojí i na zdánlivě nedostupných skalách. V Telfsu Pfafenhofenu jsme napočítali osm kostelů a jen něco málo přes třicet domů. Ve Flauringu, kde jsme zastavili, třepotají se kolem velikého nápisu „Vítáme vás“ praporky ve všech zemských barvách bývalého Rakouska. Nejde nám na rozum, že by takováto výzdoba patřila nám, třebaže obyvatelstvo nás srdečně zdraví. Ve stanici Zirl jsou opět prapory a věnce, znak Tyrol a obraz Andrease Hofera. Před desátou stavíme v Innsbrucku. Kolem vlaku chodí muži nabízející výměnu za americké dolary. Na naši námitku, že si je vyměníme až v Praze, odpovídají, že tam za ně dostaneme stejné peníze, Rakousko jako Rakousko. Je zřejmé, že o změnách mapy Evropy nic nevědí,  nebo nechtějí vědět. Hoši si povídají s Italem, jenž se vrací ze zajetí, které trávil v Chrudimi. Vychloubá se známostmi s místními děvčaty, ukazuje dopisy, v nichž je oslovován „drahý“ a „milený“. Ženy jsou všude stejné. Do stanice právě přijel elektrický vláček z hor o pěti vagónech s turisty. My odjíždíme. Na polích podle trati vrcholí žně, snopy tady věší na tyčky jako seno. Stejně jako ve Švýcarsku i tady se táhnou pole vysoko po úbočích kopců. Ze stanice Teilbach, kde stojí vlak s hospodářskými stroji - Melicharovými sečkami a Böcherovými pluhy, se náš vlak sune pomalu po ozubené dráze do obrovského stoupání. Po tříhodinovém stání odjíždíme o šesté ze stanice Vörcl, před námi odjel vlak s bavlnou z Itálie, který zde při našem příjezdu stál, doprovázený našimi hochy, kteří před měsícem vstoupili v Itálii do vojska. Do Vestendorfu má trať zase velké stoupání, děláme veliký polokruh a jedem tak pomalu, že nám stačí děti žebrající o suchary. Dosahujeme hřebene hor, kde stojí starý hrad a vedle kostelík. Domky v údolích i vysoko v kopcích jsou většinou dřevěné, střechy mají šindelové, zatížené kameny. V noci přejíždíme hranice Tyrolska a Salcburku.

V Bischofshofenu kupuji si za dva franky lahvičku kořalky, abych utišil nespokojený žaludek, naléhavě si žádající nějakou změnu, nechutných konzerv a sucharů už má dost. Stejně jako všechny stanice i mě dobře známý Salzburk, byl jsem tady před válkou, je ozdoben prapory. Teprve tady jsme poznali, že vlajkoslávy nepatří nám, jak se podle bíločervených praporů zdálo, ale rakouským zajatcům vracejícím se z italského zajetí. Právě jich sem přijel plný vlak, vypadají dobře a spokojeně.

Vysoké hory pokryté sněhem už vidíme jenom v dálce. Kolem ubíhá krajina s pilně pracujícími lidmi na polích. Slyšíme zase jednou zvuk zvonů. Ačkoliv jsme kostelů potkávali řadu, všechny byly tiché, zřejmě jim zvony zrekvírovali na kanóny. Ve dvě  hodiny projíždíme Welsem a ve tři jsme v Linci. Asi kilometr za městem přejíždíme Dunaj s kalnou žlutou vodou. Ve St. Georgenu potkáváme československý nemocniční vlak – jede pro naše nemocné do Švýcarska.

V sobotu 30. srpna, po týdenní vyčerpávající cestě v nemožných vagónech, v jakých jsme nejeli ani jako zajatci, přejíždíme v jednu hodinu v noci hranice Československé republiky. Nebylo nikoho, kdo by se netlačil k otevřeným dveřím vagónu a nedočkavě vyhlížel rodnou vlast.

 

Kapitola dvacátá: Jsme doma!

Jsme tedy zase doma. Doma! Mám já ale ještě domov, když dobrá matka je na pravdě boží, bratr Frantík je ještě někde v dalekém  Rusku, co je s Josefem nevím, je-li vůbec ještě na živu, od sestry nemám také žádných zpráv. Vracím se tělesně i duševně vyčerpaný, neschopný svých předválečných zaměstnání.

Co vše jsme museli za ty roky prožít, než nám bylo dopřáno vrátit se do rodné země. Jsme hrdí na to, že jsme, pokud to bylo v našich silách, přispěli k jejímu osvobození z nenáviděné poroby. Máme jediné přání, aby se v naší samostatné zemi vládlo tak, aby malý člověk, který vždy přináší největší oběti, cítil se zde doma, svobodný, a mohl se do sytosti najíst.

Naše srdce bijí zrychleně, když zastavujeme v první české stanici Dvořiště. Marně se snažíme ubránit hlubokému dojetí. Poklekám a líbám českou zem, se mnou stovky dalších druhů.

Do Budějovic přijíždíme ve čtyři ráno. Na nádraží nás vítá plukovní hudba a spousta obyvatelstva. Lidé mezi námi hledají své blízké, vyptávají se, víme-li o tom či onom. Po sedmé hodině odcházíme do kasáren, kde jsme zapisováni a dostáváme dobrou snídani. Po koupeli, kterou jsem po týdnu na podlaze  vagónu nutně potřeboval, odcházím do města. Všechny německé nápisy jsou zalepené a zamalované. Někde je to až přehnané, když je zabílen i nápis restaurant, užívaný na celém světě. Potkávám spoustu vojáků oblečených ještě do rakouských uniforem.

Po třetí hodině odpoledne opouštíme Budějovice a v půl desáté večer dojíždíme do Prahy.

Praha, našim srdcím a mysli tolik drahá, o nás neprojevila ani ten nejmenší zájem. Na nádraží bylo sice plno lidí, jen tu a tam se ale někdo zeptal, neznáme-li příslušníka jeho rodiny. Rovněž cestou do karlínských kasáren nevzbudili jsme zvláštní pozornost. Ani my, ani naše anabáze přes půl světa zřejmě nikoho nezajímá. Lidé se na nás dívají cize a netečně. Nevědí, že jsme ujeli 6 196 kilometrů z Jekatěrinburku do Vladivostoku a tuto cestu lemují hroby stovek nejlepších synů tohoto malého národa. Po moři jsme urazili 2 115 kilometrů z Vladivostoku do Jokohamy, 9 817 kilometrů z Jokohamy do San Diega, 5 342 kilometrů ze San Diega do Norfolku vlakem, 5 982 kilometrů z Norfolku do Brestu opět lodí. Z Brestu do Prahy jsme ujeli v prasečákách posledních 1 395 kilometrů. Celkem jsme museli překonat 30 847 kilometrů přes hranice dvaceti šesti zemí. Každý z nás viděl umírat stovky a tisíce lidí. Za několik let jsme prožili tolik, co převážná většina lidí neprožije za celý život.

 

Kapitola dvacátá první: Konečně se cítím svobodným člověkem

V pondělí dvacátého druhého září přijíždím do rodných Rožďalovic na třítýdenní dovolenou.

Domov – tolikrát jsem si to slovo opakoval, tolik mi pomáhalo v těch nejtěžších chvílích, i tehdy, kdy už jsem se málem loučil se životem. Co z něho teď zbylo? Maminka moje spí svůj věčný sen, chodím k jejímu hrobu denně. Zůstala jen sestra, která se se švagrem Bohdanem, jenž se, sice ne úplně zdráv, vrátil z francouzských legií, ke mně chovají velmi dobře.

Bratři, jsou-li ještě živi, se zatím nevrátili. Mařka, s níž jsem měl před válkou známost, už není tou, kterou jsem znal. Sešli jsme se několikrát, dal jsem jí v Japonsku koupené dárky, ale oba jsme zjistili, že láska dávno pominula. Prý na mne čekala, zůstala svobodná. Kdo ví, lidé říkali všelicos.

A přátelé a známí? Dokud jsem měl cigarety, přivezl jsem jich rovných tisíc, se ke mně hlásili, pak ale přicházel chlad a nezájem. Snad mají obavu, abych na nich něco nechtěl, vypadám stále dost bídně. Trápí mne nespavost, usínám ve dvě  ve tři hodiny nad ránem, mám téměř stálé bolesti v břiše a v místech, kde jsem byl operován či zraněn. Tak se raději držím stranou, chodím po lesích a v mysli probírám uplynulá léta. Myslím rovněž na to, jak se bude utvářet můj další život.

Velmi mě zabolelo, když jsem přišel do schůze Sokola, byl jsem jeho členem před odjezdem na frontu a vedli mě jako člena po celou válku, že se nenašel nikdo, kdo by řekl: Tak tě tedy zase vítáme mezi nás.

Abych ale nebyl nespravedlivý. Světlý okamžik mi připravil předseda Záložny Josef Adamec. Přišel za mnou a podával mi vkladní knížku. „Když jsi dezertoval k Rusům, slídili u vás doma četníci. Upozornil mě strážmistr Kadlec, že hledali i vkladní knížku. Tenkrát jsem tvůj vklad přepsal na jméno Kmoníček, aby ti tvoje úspory nezabavili.“

Druhým skutečným přítelem se ukázal ředitel cukrovaru ing. Šavrda. Nabídl mi místo. Odmítl jsem. Nevím, co mám dělat. Bessie píše týdně z Ameriky, abych za ní přijel. Bojím se, co bych si tam počal, když nejsem zdráv, nemohu se přeci od ní nechat živit. Definitivně se rozhodnu po skončení dovolené a důkladném lékařském vyšetření v Praze.

Patnáctého října nejistota konečně skončila. Ačkoliv mě bratr major Král důtklivě radil, abych zůstal v armádě, moje jmenování podporučíkem je již jisté a mnoho chlapců zůstává, nechci. Necítím k vojenské kariéře žádnou lásku.

Na komisi u zemského vojenského velitelství jsem byl uznán invalidou se šedesáti šesti procenty, čímž skončila moje vojenská služba, plná strádání a bolesti, ale také pevných přátelství, na která nelze zapomenout.

Dostal jsem nabídku a přihlásil se do půlročního poštovního kurzu. Za poštovní přepážkou budu moci pracovat i kdyby mi to moje železo v těle zůstalo. Nástupem do kurzu začíná můj nový, snad lepší a radostnější život.

 

 

Poděkování

Poděkování za pomoc při vzniku knihy patří Polabskému muzeu v Poděbradech a Vlastivědnému muzeu v Nymburce, panu Františku Sýkorovi, vedoucímu Vlastivědného muzea v Nymburce, paní Svatavě Krumpholcové, kronikářce Rožďalovic, paní Haně Lehmanové, praneteři Rudolfa Sergeje Řehounka, paní Lence Špačkové, předsedkyni Společenství historie Mimoně, Ralska a okolí, Mgr. Ladislavu Smejkalovi, historikovi novodobých dějin Vlastivědného muzea v České Lípě.

 

 

 

Příběh legionáře

V zavšivené košili a se šrapnelem v těle kolem světa

 

Vydalo Nakladatelství Jan Řehounek – Kaplanka, Nymburk v roce 2011.

Kontakt: Všechlapská 1666/6, 288 02 Nymburk, tel.: 603 238 523, e-mail: jan.rehounek@seznam.cz, www.rehounek-kaplanka.webnode.cz

 

Text © Jan Řehounek, 2011

Fotografie © archiv Polabského muzea Poděbrady - Vlastivědného muzea v Nymburce a Pamětní síně přátel a rodáků Rožďalovic, rodinný archiv Hany Lehmanové, archiv Jana Řehounka

 

Sazba a grafická příprava:

Vladimír Kvíz, Ječná 26, 288 02 Nymburk, tel.: 603 415 060, e-mail: kviz@nymburk.cz, www.kviz.cz.

 

Tisk:

powerprint, s. r. o., Brandejsovo nám. 1219/1, 165 00 Praha 6 – Suchdol, tel.: 220 920 621, e-mail: obchod@powerprint.cz, www.powerprint.cz

 

ISBN 978-80-903783-8-4