Z knihy Uvěřitelné k neuvěření
Jak chudák Janeček strávil trapnou chvilku pod stanem
Když člověk, zvláště pak mužskej, přijede poprvé do lázní po šedesátce, zdálo by se, že už má toho za sebou tolik, aby ho nic moc nepřekvapilo. Je to ale úplně jinak. Na rozpisu procedur dostane pacient harmonogram počítačem rozplánovaný na minuty a bez jakékoliv přípravy vejde do první kabinky.
„Svlékněte se donahata a zahalte se do prostěradla,“ pravila s milým úsměvem sestřička v bílém. „Já si pro vás za chvilku přijdu.“
Převlékl jsem se za římského senátora a docela důstojně vstoupil do okachlíkované kóje s obrovskou vanou.
„Prostěradlo si odložte a ponořte se!“ zněl strohý příkaz.
Inu, co naplat. V rouše Adamově šup do vany. Sestřička uchopila hadici s tryskou a jala se mne od prstů nohou až po krční páteř podvodně (rozuměj: pod vodou, nikoliv nepoctivě) masírovat. Příjemné! Po skončení mi podržela prostěradlo a s úsměvem vyprovodila do kabinky.
Koupelí jsem měl ve svém rehabilitačním programu celou řadu – bublinkovou, bylinnou, Oceán – ta byla hodně divoká, vířivou...
Kromě nich přišel na řadu také slatinný zábal. Příprava stejná, jen místo vany lehátko pokryté černým horkým bahnem, do něhož jsem si musel naznak lehnout. Mlasklo to, černá vazká hmota mne vcucla a vlezla i tam, kam neměla. Tady nastal trochu problém, neboť sestřička byla mladá a i když na sobě měla navlečenou hnusnou gumovou zástěru, nad jejím laclem se dmulo až příliš zajímavě tvarované a značně naplněné bílé tričko. Když se nade mne nahnula, aby moje bezmocné tělíčko zabalila do igelitové fólie a teplé deky, musel jsem okamžitě odvrátit pohled, neboť hrozil trapásek.
Při dvacetiminutovém hovění v teplém bahýnku jsem kupodivu neusnul, a tak jsem se soustředil na ke mně doléhající hovor sestřiček v předsálí přiléhajícího k mé kóji.
„Holky, já tam teď mám chlapečka... mladej modrookej blonďáček, ale takový nářadíčko, jaký on má... za těch třicet let jsem tady viděla už ledasco... i Jirku Krytináře..., ale tohle!“ slyším hlas starší ženy. „A co... je v pozoru?“ zazněl mladší zvědavý hlas. „Není, ale i tak...“ „Toho blonďáka si příště vezmeš ty, Moniko, bude legrace,“ ukončila diskusi její iniciátorka.
Když mne přišla moje sestřička vybalit, všiml jsem si na cedulce připnuté tam, kde byla kromě hlubokého pohledu černých očí nejzajímavější, křestního jména Monika.
Osprchovala mne, vyzvala, abych si vymyl sám bahýnko v choulostivých partiích a podržela prostěradlo. Při odchodu z kabiny jsem se potkal s vysokým mladým mládencem vycházejícím z vedlejších dveří.
„To bude ten, na kterého poštvaly Moniku,“ odvozuji si.
Následující den jsme s blonďákem usedli do čekárny před slatinnými zábaly ve stejný okamžik. Po chvilce se otevřely dveře a sestřička Monika, tentokrát v zástěře bez laclu, uvázané v pase, a v polorozhalené bílé blůzce se svůdně usmála.
„Pane Janečku, pojďte za mnou!“ usmála se na blonďáka. Periferním viděním jsem zaregistroval, že nasucho polkl.
Pro mne to mělo tu výhodu, že mne přišla do slatinného bahna položit a jako uzenáče do igelitu zabalit majitelka onoho včerejšího staršího hlasu, asi šedesátiletá důstojná šedovlasá dáma s pihou na bradě. Byl jsem v klidu.
Z předsálí se po chvíli ozval několikerý smích a Moničin zvonivý hlas: „Vy jste pitomý! Chudák kluk! Lezly jste tam na čumendu jak kvočny, rudej byl, vypadalo to, že ho klepne pepka. Ale pravdu Marcela měla. Vždyť já ho ani nemohla zabalit. Bylo to, jako kdybych stavěla stan! Co stan... cirkusový šapitó!“
Jak mě Ferda zachránil před zblázněním
Zahrádku mám malou, dokonce tak malou, že kamarádi pyšnící se rozlehlými pozemky s opovržením tvrdí, že když plivnu, mám zalito. Ale je moje a mám ji rád. Proto mě velmi rozhněvá, když mi ji někdo pomlouvá, natož aby mi na ni ve zlém sáhnul.
Nejšťastnější jsem, když vypukne jaro. Všechno začíná růst a dokonce kvést – to je nádhera!
Už od konce února seju do okenních plastových urychlovačů semínka, povytahuji očima rašící rostlinky, v březnu je pikýruju do kontejnerků ve skleníku, aby byla sadba připravená na duben k výsadbě.
V polovině dubna jsem ze skleníku přestěhoval ven, aby se otužily, nádherně předpěstované afrikány. Abych se vyjádřil odborně – aksamitníky. Od drobounce zářivě žlutě kvetoucích, přes ty, co mají květy ve tvaru žlutooranžového žíhaného tureckého turbanu, až po tři čtvrti metru v květu vysoké exempláře s obrovskými citrónově žlutými květy. Celkem kolem sto padesáti sazenic. Ještě večer jsem potěšil srdce zahrádkáře pohledem na záplavu rostlin, na jejichž vrcholcích už se chystají rozpukat poupata.
Ráno však moje srdce mohlo puknout žalem. Na žalostných zbytcích mých nádherných afrikánů hodovaly dvě desítky rezavých plžů. Zdecimovali skoro všechno, protože ožírali jen měkounké lístečky na vrcholech. O existenci plzáka španělského jsem samozřejmě z tisku i vyprávění známých věděl, mé zahrádce se však doposud vyhýbali. V nejhorším případě jsem po deštivé noci sebral jednoho či dva, čemuž jsem nevěnoval větší pozornost. Teď však byla situace vážná.
Prostudoval jsem na internetu všechna odborná pojednání, navštívil drogerii a zakoupil modré granulky. Po záhonech jsem rozmístil prkénka, pod která jsem granulky nasypal. Tak je to prý nejúčinnější – slizáci pod ně zalezou, aby se skryli před slunečním žárem a na té chemické lahůdce hodují tak dlouho, než chcípnou. A protože jsou to kanibalové, požírají kontaminované mrtvolky a otráví se i z nich.
Záhy jsem se ale přesvědčil, že ty plazící se bestie vůbec netouží po tom, aby zalezly pod moje prkýnka. Zato se, když už nebyly k dispozici aksamitníky, které sice páchnou, ale jim chutnají ze všeho nejvíc, pustily do nasázeného salátu a nepohrdly ani kedlubnami a cíniemi. Moje pěstěná zahrádka začala pustnout a mě se zmocňovalo šílenství.
Pak ale zasáhl osud, či přišlo boží vnuknutí, každý tomu říká jinak.
Vracel jsem se domů autem pozdě večer, když náhle světlomety olízly uprostřed silnice tmavou kuličku. Tak tak jsem se vyhnul. Zastavil jsem a nebohého ježka chtěl odnést do přilehlého lesíka, ale rozmyslel jsem si to. Opatrně jsem ho uložil do skládací plastové přepravky, kterou vozím v kufru „pro strýčka Příhodu“.
„Zachránil jsem ti život, ty zase na oplátku musíš zachránit mě před zblázněním,“ povídám bodlináčovi, jenž vystrčil čumáček.
Doma jsem přistavil ke kompostu starou dřevěnou bedničku, vystlal ji slámou, přikryl kusem plechu, udělal k ní chodbičku z kusu kanalizační trubky a dovnitř zasunul misku s vařenou rýží.
Když jsem druhý den nadzvedl plechovou stříšku, s radostí jsem mohl konstatovat, že se Ferda, jak jsem ježoura pokřtil, zabydlel.
Večer, když skončil v televizi seriál, šla manželka vynést koš do popelnice. „Za zahrádky se ozývají zvláštní zvuky!“ oznámila mi, když se vrátila. „Jako když tam někdo chodí a mlaská.“ Oba, vyzbrojeni baterkou, se spěcháme podívat na toho vetřelce.
Žádný vetřelec! Ferda to byl! A pochutnával si na vylézajících plzácích a vůbec mu nevadilo, že neumí španělsky.
Aby mu nebylo smutno, přinesl jsem mu asi po dvou týdnech ještě kamaráda – Honzu. Mlaskali ve dvou.
Po zjištění, že už jsou nově vypěstované afrikány v pořádku, ani okurkové sazenice nemám okousané, začal jsem ježečky přikrmovat. Udělali svoji práci, ať se mají dobře. Po čase se ukázalo, že Honza je Jana, narodili se jim tři malinkatí ježečci.