Václav Franc zveřejnil v časopisu Autorů Jičínska ČAJ rozhovor nazvaný:
„Nejlepší knihkupectví je stejně moje aktovka!”
ROZHOVOR S JANEM ŘEHOUNKEM
– Donedávna jsem si myslel, že spisovatel, fotograf, nakladatel a kulturní
“všeuměl” Jan Řehounek se narodil v Nymburce, neboť o tomto městě, jeho okolí, třeba i o Bohumilu Hrabalovi a dalších osobnostech města, zná tolik zajímavostí, jako málokdo jiný, ale … Honzo, jak se to stalo, že jsi nymburská naplavenina?
Skutečně jsem se v Nymburce nenarodil, ale adoptoval jsem ho za svůj rodný. Světlo světa jsem spatřil v České Lípě, ale rodiče se přestěhovali když mi bylo šest, takže odtamtud jsem si toho moc nepamatoval a to málo bylo ještě docela ošklivé. To proto, že v polovině padesátých let byla Česká Lípa šedivá, zanedbaná, nepřívětivá. Nymburk – to bylo něco jiného. Malé město, kde se na sebe lidé usmívali, protože se všichni znali, mělo zvláštní atmosféru, která mne zcela pohltila. Bohužel v sedmdesátých letech se to díky dutým hlavám na MěNV hodně změnilo k horšímu. Naštěstí je to nyní zase mnohem lepší.
- Při mé květnové návštěvě Nymburka jsem viděl i tvoji výstavu fotografií, která porovnává historické fotografie města se současnými. Byla to náhoda nebo máš na svém kontě takových výstav více?
To, že jsem začal sbírat historické fotografie Nymburka je právě důsledek mého opojení tím starým poetickým městečkem. Nasbíral jsem jich víc jak tři tisíce, a protože by bylo škoda, abych si je vzal do hrobu, tak jsem je všechny zdigitalizoval a věnoval do muzea. Takových výstav už se uskutečnila celá řada.
- Jsi organizátor výstav v nedaleké Lysé nad Labem, kde jsi založil knižní veletrh. Za všechny ty ročníky se na něm představila pěkná řádka autorů. Koho ty považuješ za takovou nejvýraznější osobnost a koho bys případně rád viděl na některém z dalších ročníků?
Polabský knižní veletrh je mojí srdeční záležitostí, založil jsem ho a rozjel a doufám, že i když už budu mimo, zatím jsem nemocen a v listopadu odejdu do důchodu, že se na něm budu moci alespoň zpovzdálí podílet dál. Jako hosty jsem měl opravdové Mistry pera – Jana Cimického, Františka Dvořáka, Evu Kantůrkovou, Davida Jana Novotného, Stanislava Rudolfa, Jiřího Stránského, Jiřího Žáčka, Ondřeje Suchého, Pavla Toufara, Ludvíka Vaculíka, Michala Viewegha, Michala Černíka, Ivana Klímu... ale i jičínští autoři tam sbírali ocenění. Rád uvidím kohokoliv z nich, protože jsou to lidé neobyčejně milí a skromní.
- Napsal jsi řadu knih, nejen vlastní tvorbu, ale i historiografických. Dokonce i knihu o legionářích. Jak jsi se k ní dostal?
To je dlouhá historie. V krátkosti lze říci, že můj prastrýc, bratr mého dědy, si v ruských legiích, při sibiřské anabázi a posléze při cestě kolem světa domů pořizoval zápisky. Ty se v době, kdy byli legionáři tabu, ztratily, já je potom dlouho hledal a úplnou náhodou našel a jako jakési splacení rodinného dluhu jsem z těch strhujících zápisků napsal a vydal knížku. Čtenáři se shodují na tom, že je mimořádná v tom, že tu dobu popisuje pohledem obyčejného vojáka. Tak jak jsem to dal do podtitulu: v zavšivené košili a se šrapnelem v těle kolem světa. Mimochodem – je zcela vyprodaná.
- Býváš i členem poroty třeba právě na veletrhu v Lysé. Zároveň i soutěžíš, viz tvoje úspěchy na Řehečské slepici. Která ta role “porotce” nebo “soutěžící” je složitější?
Obě role mě baví. Obě vyžadují čas a, jak se říká, sicflajš. Psaní je úžasná věc – to jsem si plně uvědomil, když jsem loni v červenci onemocněl s páteří a v podstatě až do současné doby jsem odkázaný na křeslo v obýváku. Díky tomu, že jsem si mohl psát svoje písmenka, jsem se nezbláznil z nudy. Teď už je to chválabohu po
operaci lepší.
Porotcování je taky fajn. Sice někdy, když musím číst soutěžní příspěvky, jejichž autoři, mírně řečeno, žijí v přesvědčení, že jsou mistři světa a kandidáti na Nobelovu cenu, ale nezvládají ani základní pravidla českého pravopisu a navíc plácají nesmysly, tak mi to leze krkem, ale když se dostanu k těm lepším a dobrým a
výborným, kdy se bavím (a zároveň i učím) – ty mi to vynahradí.
- Organizuješ v Kersku slavnosti, kde se hrají i tvoje hry. Vůbec postava Bohumila Hrabala ti učarovala, neboť jsi panu Hrabalovi věnoval několik knih. Znal jsi se osobně s Bohumilem Hrabalem?
Hrabalovo Kersko bylo už letos počtrnácté (letos bohužel poprvně beze mne). Na několika z nich se hrály moje adaptace Hrabalových textů.
S Bohumilem Hrabalem jsem se osobně znal a považuji to za poctu. Znal jsem ho už jako kluk, když jezdíval do Nymburka na víkendy k rodičům. Potom jsem za ním byl několikrát v Kersku a sešli jsme se i v Praze, dokonce i v hospodě U Tygra. I když v těch posledních letech byl na mnoho lidí a návštěv protivný, zvláště když ho sužovala dna, bolesti kyčlí nebo játra, a šmahem je posílal do pr...., na mne byl vždycky milý a pokaždé jsme si moc hezky popovídali. Jen jednou ne. Tenkrát jsem ho potkal u autobusového nádraží Florenc a on mi navrhl, abych jel s ním do Kerska, že si popovídáme. Nasedli jsme do autobusu, on se zadíval z okna a až do
Kerska nepromluvil. Když jsme vystoupili, podal mi ruku a řekl: “Byla s vámi příjemná cesta.” A odešel za svými kočenkami.
- Založil sis nakladatelství Kaplanka? Proč se tak vůbec jmenuje? Má to nějaký vztah k Nymburku? A co tě vůbec vedlo k založení nakladatelství? To už nikdo nechtěl tvoje knihy vydávat?
Založení nakladatelství pramenilo ze zklamání. Sehnat nakladatele je těžké a když ho autor konečně má a pak zjistí, že ho “dobrák” nakladatel okradl, to je k vzteku. A tak jsem vyšel z faktu, že jsem se při vydávání novin leccos naučil a tedy to, co umějí mizerní nakladatelé, umím lépe, nechal jsem si vystavit živnostenský list.
Klady to má v tom, že si mohu vydat, co uznám za vhodné, a nikdo mi do toho nekecá, zápory jsou ve financování. Jsou samosebou i dobří a slušní vydavatelé, ale co s knížkou nějakého neznámého Řehounka – v televizi ani v Blesku se jeho ksicht neobjevuje, píše si cosi o jeho Polabí, žádné lechtivé a bulvární historky – to by bylo neprodejné. (Kdyby ale přeci jen měl nějaký nakladatel zájem, mám v počítači tři hotové knížky.)
Kaplanka se nakladatelství jmenuje podle jedné z hradebních věží v našich nymburských středověkých hradbách. A také podle mé úplně první knížky (1992) Pověsti z Kaplanky.
- Jak si nakladatelství stojí a kolik knih jsi už vydal? V jakých nákladech vydáváš? Vydáváš svoje knihy nebo i jiným autorům? Jak se daří distribuce knih? A nemáš doma pod postelí “kostlivce” neprodaných knih?
Vydávám svoje tituly, eventuálně knížky pro někoho, když je zajištěné financování. Distribuci si dělám sám – přece nebudu dávat tři čtvrtiny z prodejní ceny distributorům. Takže přímo knihkupcům, ale nejlepší knihkupectví je stejně moje aktovka. Nemohu si stěžovat, zatím mám téměř všechny moje tituly, většinou v tisícových nákladech, vyprodané (asi dvaadvacet nebo pětadvacet titulů – ani sám nevím), takže netratím. Je fakt, že taky nevydělávám, protože utržené peníze vkládám okamžitě do další knížky.
- Mám rád tvoje knihy, ale asi úplně nejvíc mě dostala knížka příběhů z dětství “Než malej ventil dostal rozum”? Tam popisuješ všechna ta nymburská zákoutí, postavy a postavičky města a klukovské rošťárny. Myslíš si, že jsi vlastně nikdy nepřestal být klukem, který si rád hraje?
To, že jsem zůstal tím malým Ventilem, dokladuje třeba to, že mi tykají všechna cikáňata z Nymburka... nebo to, že už sedmnáct let blbnu jako dramaturg festivalu Mateřinka.
- Ale na druhou stranu jsi už i dědkem. Dokonce píšeš pro svá vnoučata knížky pohádek. Kolik ještě knížek budeš muset napsat, abys podělil všechna vnoučata? A jak tvá rodina toleruje tvoje aktivity?
Vnoučata mám tři, dva kluky a holčičku. Je pravda, že při psaní pohádek myslím na ně a tomu nejstaršímu, pětiletému, je čtu. Rodina je v pohodě. Dcera a syn dávno vyletěli z hnízda – bydlí v Hradci Králové a v Českých Budějovicích, a manželka je naštěstí shovívavá. Nechává mne ta moje písmenka psát. Rodinu to nic nestojí a je ode mne pokoj.
- Přeji ti hodně zdraví do další bohaté činnosti a dovolím si volně parafrázovat větu z tvého “Ventila”: “Myslíš si, že už jsi dostal rozum?”
Ani náhodou! Kdybych ho dostal, psal bych?
Za rozhovor poděkoval VáclaV.