Zdramatizované pásmo francouzské galantní poezie si získalo velký ohlas – hrálo se jak ve velkých sálech Hálkova divadla, Kulturního domu železničářů (Nároďáku) a sálu učiliště, tak v komorních prostorách vinárny na Záložně či kina v Sadské.
Aneta měla zálusk na sňatek, leč věno neměla – krom nouze. Nějaká dáma, pro šťastnější začátek, jí slíbila pět zlatých, ale pouze, jestliže ukáže jí nápadníka.
Ženich se předvedl. Byl mrňavý, ohyzdný, přisražený, pajdavý...
Proboha! Ty máš výtečníka! Vždyť je to obluda a šantala. Kde jsi ho, děvče. sebrala?
Můj ty světe, co myslíte, že za pět zlatých dneska seženete?
.....
Venkovanovi zaběhlo se tele. A šel ho hledat. Našel v háji kout, vylezl na strom a pak obezřele, hodlal se po okolí rozhlédnout. Vtom ale vidí, že to místo skvělé hodilo se i nějakému mladíku, který se s dámou uvelebil v trávníku, a jak tak zkoumal nevímjaké vnady, vykřikl:
Ach, co zřím, a co ještě uzřím tady!
Neřekl co, tu záhadu už nikdo nerozkryje, protože chrapoun zařval náhle:
Hele, když už tam dole leccos k vidění je, nevidíte tam někde i mé tele?
....
Sto rejtarů dle válečného práva přitrhlo bez milosti do mlýnice a s meči tasenými, jak se stává, zneužívali mlynářovy polovice. Nešťastný mlynář, kus dál od mlynářky, sledoval její kyčle s náramnými nářky, a náhle vzkřikl, hledě na pohyby:
Jsem paroháč, stará, vždyť tobě se to líbí!
Dej pokoj! Kuš, ty volotrku, to já jen abych to už měla z krku!