Literární soutěž Mikropovídka

 

Výstaviště Lysá nad Labem vyhlásilo u příležitosti jedenáctého ročníku Polabského knižního veletrhu tradiční literární soutěž, tentokrát na téma mikropovídka.

Soutěž byla vyhlášena ve třech věkových kategoriích: pro děti do 15 let, pro studenty do 18 let a pro dospělé nad 18 let.

Do soutěže byly zaslány práce v tomto rozdělení:

 

Poezie

Kategorie do 15 let: 18 autorů s 32 pracemi

Kategorie do 18 let:  9 autorů s 13 pracemi

Kategorie nad 18 let:  30 autorů  55 pracemi

 

Próza

Kategorie do 15 let:  5 autorů se 7 pracemi

Kategorie do 18 let: 9 autorů s 13 pracemi

Kategorie nad 18 let: 29 autorů se 44 pracemi

 

Mikromikro

Kategorie do 18 let: 3 autoři s 5 pracemi

Kategorie nad 18 let: 23 autorů s 28 pracemi

 

Celkem se soutěže zúčastnilo 85 autorů (mnozí ve více oborech) se 197 pracemi.

 

Porota ve složení PhDr. Jaroslav Rejmond, literární historik, Honza Mandelík, básník a publicista, Jan Řehounek, spisovatel a publicista, rozhodla následovně:

 

Ve věkové kategorii do 15 let

Próza:

               1. cena:  Anežka Lojínová, Svinčany – Přelouč : Horoskop

               2. a 3. cena  nebyly uděleny.

Poezie: 

1.                 cena: Kateřina Zichlerová, Gymnázium Zikmunda Wintra Rakovník: Koloběh¨

2.                 cena: Eliška Lenochová, Gymnázium Zikmunda Wintra Rakovník: O kouření¨

3.                 cena: Jiří Ryjáček, Gymnázium Zikmunda Wintra Rakovník: Sobotní ráno

 

Ve  věkové kategorii do 18 let

Próza:

1.                 cena:  Nicole Urban, Praha 4: Okamžik

2.                 cena: Ondřej Dolanský, Gymnázium Zikmunda Wintra Rakovník: Květy života

3.                 cena: nebyla udělena

Poezie:

1.                 cena:  Daniela Škvárová, Rakovník:  Jak bolí zrada?

2.                 cena: Aneta Chmelíková, Gymnázium Zikmunda Wintra Rakovník: Óda na ledničku

3.                  cena: Daniel Mužátko, Bohdalov: Pocit III

Mimromikro:

       Nebyla udělená žádná cena.

 

Ve věkové kategorii nad 18 let

Próza:

1.                 cena: Ludmila Píšová, Loučeň: Kdo na mne čeká II

2.                 cena: Marcel  Deli, Děčín: Účtování

3.                 cena: Petr Doležal, Hlinsko: Jestli mne miluješ

Poezie:

1.                 cena:  Karin Kušová, Olomouc: Vyvrhel

2.                 cena: Vlaďka Bartošová, České Budějovice: Farmářská administrativa

3.                 cena: Miroslava Kubešová, Jiříkov: Maminčina

Mikromikro:

1.                 cena: Jaromíra Slezáková, Otrokovice: Dolů, na zem!

2.                 cena: Bohumír Procházka, Jičín: Plác

3.                 cena: Josefa Růžičková, Šumperk: To je v …

4.                 cena: Miroslava Kubešová, Jiříkov: Otvírák

 

Porota konstatovala, že účast i kvalita autorů byla mimořádná. O dostatek autorů ve věkových kategoriích do 15 let a do 18 let se postaralo Gymnázium Zikmunda Wintra Rakovník, za což patří poděkování paní profesorce Lence Hejdové. V těchto kategoriích se ukázalo, že mladým autorům dělá potíže vyjadřovat se úsporně, v literární zkratce. Nejmladší neposlali mikromikro povídku žádnou, studenti jen pět, ale porota v nich nenalezla nic mimořádného. V próze se porota rozhodla neudělit třetí cenu. Nejobjevnější byla kategorie poezie, a to ve všech věkových skupinách. Mezi dospělými se objevili osvědčení autoři bodující v předchozích ročnících literární soutěže (Píšová, Slezáková, Procházka), ale, a to je potěšitelné, i jména nová – velmi nadějná.

 

 

 

Oceněné texty v literární soutěži Polabského knižního veletrhu 2014

 

Anežka Lojínová, Svinčany – Přelouč

 

Horoskop

Už když jsem vylezla z postele, cítila jsem něco. Něco špatného. Podívala jsem se do kalendáře a došlo mi to. Pátek třináctého! Lekla jsem se a šla hledat všechny talismany, které doma mám. Jsem prostě moc pověrčivá. Sedla jsem si a ke stolu a s hrůzou zjistila, že mám deset minut zpoždění. Naházela jsem do sebe snídani a rychle si přečetla horoskop. Bylo tam: „Pověrčivé lidi čeká dobrý den…“. Dál jsem nečetla, to mi stačilo. Cestou do školy jsem na přechodu spatřila velké černé auto. Jelo přímo proti mně.
Když se teď z nebe dívám, lituji, že jsem si ten horoskop nepřečetla celý. Stálo tam totiž: „Pověrčivé lidi čeká dobrý den, splní se to, v co věřili.“

 

 

 

Kateřina Zichlerová, Gymnázium Zikmunda Wintra Rakovník

 

Koloběh

Mám strach

Strach v sobě.

Strach z toho, že si mě nevšimneš.

 

Mám sílu.

Sílu doufat.

Sílu zorganizovat víc než setkání.

 

Mám vůli.

Vůli čekat na tebe.

Vůli přenést se přes tvé nálady.

 

Mám snahu.

Snahu odpouštět chyby.

Mám snahu, jenže ty už mě nebavíš.

 

 

 

Eliška Lenochová, Gymnázium Zikmunda Wintra Rakovník

 

O kouření

Cigarety, dneska?

To je drahá věc!

Ať chceš nebo nechceš,

Lezou do peněz.

Ministerstvo radí:

„Ubližují zdraví!“

Je to vskutku prosté,

žádný kec,

kouřit může

leda pitomec!

 

 

 

Jiří Ryjáček, Gymnázium Zikmunda Wintra Rakovník

 

Sobotní ráno

Vstal jsem,

promnul jsem si oči,

zamyslel se hluboce.

Sobota je,

což je skvělé,

jsem jak ryba v potoce!

Žádná škola!

Mám to štěstí,

z postele jsem vyrazil.

Jenže ouha,

noha sklouzla

a kost jsem si přerazil.

 

 

 

Nicole Urban, Praha 4

 

Okamžik

Chodba je tichá. Tak tichá, že slyším svůj vlastní tep. Buší mi ve spáncích. Ruce se mi klepou. Co mám dělat?

Beru za kliku. Na dotek je ledová a nepříjemná. Jako smrt. Jako...
Na sucho polknu. Mé tělo je zmatené stejně jako já. 

Je mi nevolno, žaludek se mi kroutí. Odvážím se otevřít?

Zvládnu to, samozřejmě, že to zvládnu. Klika mi vyklouzává ze zpocené dlaně. Otřu si ruce o kalhoty a opět se pokouším dostat do pokoje. Dveře se pomalu otvírají.

 

Leží tam. Je odkrytá. Nedokážu odvrátit pohled. Nehýbe se. Už se hýbat nebude. Už nikdy neotevře oči, aby...

Má oteřené oči. Ale jsou skelné a prázdné. Nikdo se za nimi neukrývá. Chybí jiskra. Chybí život.

Už jen pár kroků. Mé nohy se nehýbou. Zůstávám přikovaná na místě.

Mému zpomalenému mozku pomalu dochází, co se děje. Vracím se do reality.

„Mami?“ zašeptám. Hlas se mi vytrácí, nejsem skoro slyšet. Odklašlu si a olíznu si suché rty. „Mami?“

 

 

Ondřej Dolanský, Gymnázium Zikmunda Wintra Rakovník

 

Květy života

Zurčící potůček šeptal svůj příběh tisícileté lípě a jeho hladina se radostně čeřila, jak ji cuchal vítr. Útlá souška, co na jeho břehu trčela už několik měsíců, se topila ve vzrůstajícím vlnobití a s povzdechem se dívala přes vodu na dnes hrozivou jeskyňku, téměř schovanou za suchým býlím. Možná to byla lebeda, možná kozí pysk, jejich lodyhy se šustivě ohýbaly ve větru až k zemi, suché lístky praskaly, odlamovaly se a zběsile tančily ve větru. V uschlých stoncích jako by nebyla naděje. Ani živá voda, rozstřikovaná neúnavným vodopádem, v nich nedokázala vykřesat kousíček zeleně. Jindy hebká tráva, která hladívala kopýtka mrňavým kolouškům, co sem chodívali pít, protože břeh tady byl nízký a voda tak opojná, polehávala, mísila se s blátem, její dlouhá stébla se zaplétala s trním, které lemovalo kolouší stezku. V sotva znatelných proužcích světla, které prosvěcovaly ztěžklé mraky, působila temně a staře. Hloží nyní nebylo laskavým strážcem, nerozestupovalo se před kolouchy jako Rudé moře před Mojžíšem, ale tyčilo se jako neproniknutelná hradba, ostřilo trny lačné každičké krůpěje krve, kterou zachytily kořeny. Jedině z mladé krve se totiž rodí veliké rudé květy života.

 

 

Daniela Škvárová, Rakovník

 

Jak bolí zrada?

Nože tvé zrady se mi zarývají do srdce,

poslední výdech a už neucítím nic.

Slza, kapka krve mé zraněné duše, teče po tváři,

cestou nese smutnou zprávu o mé bolesti.

Bolest se dostane do  srdce,

srdce pukne, je zlomené…

 

Co ze mě zbylo? Kdo jsem?

Jsem tělo bez duše,

nic necítím.

Jsem živá mrtvola

ve světě bez radosti.

Jsem ledová královna

uvězněná v ledovém zámku svého srdce.

Jsem jediná hvězda na obloze,

tak sama, bez Tebe…

 

 

 

Aneta Chmelíková, Gymnázium Zikmunda Wintra Rakovník

 

Óda na ledničku

Když jsem na pokraji svých sil,

když v nedohlednu je můj cíl,

když úzko mi je, když mám hlad,

toužím se s tebou objímat.

 

Ledově chladná stojíš v rohu,

mé touhy téměř nevnímáš.

A já se přetrhnouti mohu,

když zahlédnu tvou chladnou zář.

 

Jsi pokušením, touhou těla.

Nejdeš mi z mysli, ač bych chtěla.

Tvá vnitřní záře mrazivá

mě ještě více rozhřívá,

 

až touha velí rychle plenit.

To nedá se už vůbec změnit

a vždycky znovu podléhám.

Ach, ledničko,

ještě že tě mám.

 

 

Daniel Mužátko, Bohdalov

 

Pocit III

Pojď se bít za lásku, lásko!
Pojď, pobijem celý svět.

A já, já ti dám květ-
- ten největší květ

té největší růže,

ať pozná náš svět,

co muž tady zmůže,

ať pozná náš svět,

proč píší se věty,

ať i tvůj ret

je z těch vět sjetý...

Tak pojď se bít za lásku, lásko!
 

 

 

Ludmila Píšová, Loučeň

 

Kdo na mne čeká II.

 

Zámek

V přízemí vitální staříci, bělovlasé dámy v útulných pokojících

O patro výš už samé ouvej, berle a chodítka, a čím výš, tím více lidské bídy

V podkroví páchnoucí ratejna o deseti postelích a na nich deset babiček v různých stádiích odpoutanosti

Nad nimi už jen nebe

 

Všimla jsem si jí, když jsem doprovázela kamarádku za tetou

Babička Mařenka

Co je tady – sedm let – ještě nepromluvila

Prý odjakživa dementní, nikdo za ní nechodí

Tak budu chodit já

A chodila jsem

 

Mařenka se dala krmit banánem

Stále se usmívala

Ale dívala se skrze mne

Pokaždé stejně

 

Ožila, když jsem přivedla dceru

Vybledlé oči zaostřily

Natáhla ruku po dítěti

Snad si na něco vzpomněla

 

Mami fuj, ona smrdí

A vidíš ty nehty?

A byla taky někdy malá?

 

Slíbila jsem jí už ani nevím co a Mařenka ji hladila po tváři

Konečky prstů, ostýchavě

 

Stálo tam kolečkové křeslo

Dnes půjdeme ven!

Ale já vás neznám, řekla Mařenka

Po sedmi letech mlčení!

 

My vás známe

Jste naše babička

 

Vozily jsme ji po parku

Kvetl a voněl

Ale ona měla oči jen pro to dítě

Zářivé oči bez řas

Budu snad jednou jako ona?

 

Příště už tam Mařenka nebyla

Odešla do toho úplně nejvyššího poschodí

Nikdy v životě nic neměla

Proto po ní nic nezůstalo

Jen tato vzpomínka

 

 

Marcel Deli, Děčín

 

Účtování

 

„Fauste, Fauste, přišel tvůj čas! Za všechno se platí!“ ozvalo se za zvuku hromu a v kouři se doktoru Faustovi zjevil sám Mefistofeles. „Je čas užívání a je i čas účtů!“

Doktor Faust zděšeně vyskočil od stolu. „Tos ty?! Nečekal jsem tě tak brzy. Cožpak už uplynula doba, kteráž byla vyměřena? Já ještě nechci odejít! Je tu tak nádherně!“

„Brzy?!“ podivil se Mefisto. „Není brzy. To jen tobě se zdá, že čas tak rychle utíká. A zvon, který právě slyšíš, oznamuje, že je konec všeho.“

„Běda!“ pravil Faust. „Nemůžeš ještě posečkat, ďáble?! Ještě bych si chtěl trochu užíti.“

Mefistofeles zavrtěl rohatou hlavou. „Nikoliv, Fauste. Je čas uzavřít účet! Slíbil jsem ti všemožné rozkoše, a ty jsem ti poskytl. Ale všechno jednou končí a nikdo tu nemůže být věčně. Je mi to líto, ale jinak to nejde.“

Doktor Faust sklonil hlavu a těžce usedl zpět ke stolu. „Ach, jak dobře mi tu bylo. Ale dobrá, přijímám svůj osud. Tedy dělej, co musíš udělat. Tak účtujme!“

„Nuže tedy. Tak to máme pět pivíček a gulášek se šesti. K polívčičce rohlíček byl? Byl! A pak tu máme tu kávičku s dortíkem… Já se ještě jednou omlouvám, ale zavíračka je prostě zavíračka,“ řekl s úsměvem Mefisto a předložil doktoru Faustovi účtenku…

 

 

Petr Doležal, Hlinsko

 

Jestli mě miluješ

Ležel a vnímal její tělo. Jiného nebyl schopen. Tak příjemně hřálo a jakou z něho cítil sílu. Dokud mu bude patřit, udělá cokoli, oč ho požádá třeba jen pohledem. „Máme stejné štěstí, ty i já, jsme jedno tělo, jsme jedna duše,“ ševelil jí do vlasů.

Sledoval ji škvírami prstů. Jako kdyby mu spala v dlani, tak blízko, že ji stačilo sevřít a oba se do ní schovají. Nepoznal příjemnější pocit. Cítil se tak silný. Mohl by přenést horu, uhasit slunce, zavrhnout otce, znesvětit ráj a stále by byl nejšťastnějším na světě. Byla jak droga, léčivé narkotikum. Byla teď a tady a byla jedinou ženou, kterou mohl milovat. Více než sebe.

Protáhla se jako kotě, zamžourala štěněčíma očima a s lísavým úsměvem vlnícím se jako vyhřáté hádě mu podala jablko.

„Jestli mě miluješ, kousni si.“

Věděl, že to není v pořádku, ale její mazlivé marnivosti nešlo odolat.

 

 

 

Karin Kušová, Olomouc

 

Vyvrhel

 

Padaje vrávoral na chodníku,

na rukách hýčkal harmoniku.

Utopen v slzách nešťastníků

si nevesele hrál.

 

Otrhán, s poničenou duší,

hrál pro sebe a každé uši.

Nad stružkou žumpy,

tak jak se sluší,

si nevesele hrál.

 

Ponořen v bahně po kolena

v pustině, kde hudba zněla,

tam do smrti, co křídla měla,

si nevesele hrál.

 

 

 

Vlaďka Bartošová, České Budějovice

 

Farmářská administrativa          

 

 Z Bruselu poslanci, tropí si legraci

 tak  z moci vyšší

 ptají se farmáře, jenž znaven je po práci,

 na počty pohlaví a barvu myší.

Vyplní formulář jestli se potí

 rozlohu pozemku, proč a čím hnojí

 velikost holínek, jeho i choti

 v tabulce excelu kdy kozy dojí.

 Milion otázek převážně divných

 i když to vypadá, není to legrace,

 v případě omylu či údajů chybných

 úřední šimlík zařehtá a spolkne mu dotace.

 

 

 

Miroslava Kubešová, Jiříkov

 

Maminčina
(těm, které už tu nejsou)

Co jen
krovu říct
když zvadne
jemný list

chomáčí
maminčiných dlaní

 

-

jen ticho
bolest tlumí

a srdce?
rozdalo by
všechen tlukot jmění

za jedno
její
pohlazení

 

 

 

Jaromíra Slezáková, Otrokovice

 

Dolů, na Zem!

„Lžeš, Adame, že nemůžeš!“ sykla Lilith v kůži hada. Přivábila Evu k jablku a žalovala Pánubohu.  Adam uzřel Evu, zjistil, že může! Oba jedli. Přistihnul je Pánbůh a vyhnal z ráje.

 

 

 

Bohumír Procházka, Jičín

 

Plác

Šla po kraji chodníku. Na zadečku vypasované kalhoty přímo provokovaly. Jel podél chodníku, houpal rukou. Pak se to stalo – plácnul si.

Křičela na něj přes celou ulici. On jen řekl: „Za dvacet let byste za tohle plácnutí poděkovala.“

 

 

 

Josefa Růžičková, Šumperk

 

To je v…

 

Hvizd.

„Čau.“

„Nebojíš se? Dojedeš potmě.“

„Za šera.“

Jedeme na čas, fajn.

Škr, bum, au!

Mašinfíra je vůl!
„Proč se stojí?“

„Šutr na koleji. Hoďka zpoždění.“

„To je v…“

Bacha, dítě v kupé!

„Prdeli,“dokončí ten asi pětiletý andílek.

 

 

Miroslava Kubešová, Jiříkov

 

Otvírák

„Co je? Chceš pomoc?“ vadilo jí jeho nekonečné přehrabování se v šuplíku.

„To je dobrý. Kde jen může bejt?“ a dál raboval příborník.

„Fak né?“ chtěla už klid.

„Né. Už ho mam. To je práce, než si čovek votevře pivo!“