Publikováno na www.pozitivni-noviny.cz
Objevil legionáře–poštmistra a písmáka
Mnoho vystavovatelů a zejména návštěvníků si už za poslední léta zvyklo navštěvovat výstavy a veletrhy v Lysé nad Labem (Náš chovatel, Řemesla, Kůň, Růžová zahrada, Zemědělec, Květy, Polabský knižní veletrh a jediná výstava v České republice Natura Viva).
Manažerem těchto výstav a veletrhů (mnoha z nich zakladatelem) býval Jan Řehounek (*1950), známý naší veřejnosti spíše jako regionální spisovatel (Lidové Vánoce v Polabí, Osudové okamžiky z Milovic, Zanechali tady stopu…), který píše i roztomilé knížečky pro děti (knihy pohádek), rozsáhlá je jeho divadelní tvorba, popularizace Bohumila Hrabala a jeho Nymburku, kde má Jan Řehounek také sídlo svého nakladatelství Kaplanka a kde ostatně též bydlí.
Zabývá se historií svého kraje, fotografuje, vydává občasník Nymburský pábitel. Vídám se s ním na setkáních Klubu autorů literatury faktu. Máme si vždy o čem vyprávět… Jednou si mne pozval na knižní veletrh, kde uspořádal setkání kronikářů, abych jim pověděl něco o svých zkušenostech obřístevského kronikáře. Je už dlouhodobě nemocný, rád bych jeho, ale i ostatní potěšil povídáním o jeho jedné z knížek, naposledy vydaných.
Má název „Příběh legionáře“ (124 stran, mnoho dobových ilustrací) se zajímavou genezí. V pozůstalosti dědy objevil náš spisovatel jakési strýcovy poznámky, fotografie, staré pohlednice, dokonce z Japonska, a strojem napsaných několik stránek o sibiřské anabázi našich legionářů.
Po čase dalšího pátrání se našla hned celá krabice, nadepsaná „Sergej Řehounek: První světová válka, co jsem v ní viděl a prožil.“ Vida – jeho strýc Rudolf přešel v Rusku na pravoslavnou víru a přijal další křestní jméno Sergej. Ale především byl to udatný bojovník od Zborova, když už v srpnu 1916 vstoupil do legií a byl zařazen do střeleckého pluku Jana Husa. Skončil v nemocnici v Jekatěrinburku na úpatí pohoří Uralu mezi Evropou a Asií.
Po návratu do vlasti (narodil se v roce 1890 v Rožďalovicích, skonal v roce 1962 v Mimoni) se přihlásil do půlročního kursu pro poštmistry a po něm se jedním z nich stal v Mělnickém Vtelně. Snad by se zde našli ještě pamětníci, protože tady byl zároveň předsedou Jednoty čs. obce legionářské. Mnohem později ho přeložili do Mimoně, kde po tzv. Vítězném únoru 1948 upadl v nemilost a když mu hrozilo, že by přišel o místo poštmistra, vstoupil alespoň do Svazu čs.-sovětského přátelství. Dosloužil na poště až do penze.
Nu – a tenhle šikovný pan poštmistr, naturelem písmák od mládí, začal sepisovat své čerstvé vzpomínky už na lodi během svého několikaměsíčního návratu z Vladivostoku domů. Pro jiné starosti ho nikdy nenapadlo, že by jeho vzpomínky mohly spatřit světlo světa. Až teprve nyní téměř po 50 letech od jeho smrti se dostaly do rukou jeho synovci Janu Řehounkovi.
Snad vám více napoví názvy kapitol jeho napínavé a vtipné knížky: Nerad, ale musím do války, Boj na frontě není naším bojem, Z nepřítele se stal přítel, Splnil se mi sen o České družině, Se železem v těle u Zborova, Abych mohl znovu bojovat, musím se vyléčit, Účastním se rozvratu Ruska, Nastupujeme cestu po kolejích, Naší nadějí je cesta na východ, Zpátky, dopředu, zpátky, Na březích Tichého oceánu, Přes Japonsko do Ameriky, Amerika nám skládá hold, Přes Velkou louži do Evropy, Do vlasti jako dobytek, Konečně se cítím svobodným člověkem!
Desítky drobných příběhů, postřehů jednoho z těch, kteří se podíleli na vzniku samostatného Československa. V zavšivené košili se vracel se šrapnelem v těle do své milované vlasti. Vyprávění tolik potřebné v těchto dnech, kdy se tolik zapomíná.