Když mi bylo šest let, psal se rok 1956, zasáhly můj život dvě zásadní události. Na začátku léta mne vzal táta do biografu na film Železný dědek. Pro mne, kluka milujícího vlaky a lokomotivy, to byl obrovský zážitek. Určitě si z filmů pro pamětníky pamatujete Jaroslava Marvana v roli strojvedoucího ve výslužbě Matyse, jenž přiměje bývalé kolegy k opravě parní lokomotivy, Stanislava Neumanna jako zřízence Hanouska, mladého Lubomíra Lipského - topiče Vaška, či přednostu Podroužka v podání Vítězslava Bočka. Když starého Matyse v závěru filmu slavnostně otočili na točně výtopny, naklonil se ke mně otec a zašeptal: "Už za měsíc to uvidíme na vlastní oči!"
A to byla ta druhá událost: v druhé polovině prázdnin jsme se z České Lípy odstěhovali do Nymburka.
Hned druhý den jsem uprosil tátu, abychom se došli podívat na onu výtopnu. Přišlo ale zklamání, v opuštěné topírenské rotundě se proháněl vítr a zely černé díry lemované vyvrácenými vraty. Mašinky se odtud už před pěti lety přestěhovaly do nového lokomotivního depa.
Ale již za pár dnů se všechno změnilo. Táta začal pracovat na opravách lokomotiv v dílnách ČSD. Protože se právě v železničním provozu rozjíždělo socialistické hnutí těžkotonážníků a mašiny tahající dva tisíce tun těžké náklady vykazovaly velkou poruchovost, museli opraváři do práce i v neděli. A mým úkolem bylo v neděli v poledne donést tátovi oběd.
Tehdy se s tím nedělaly žádné štráchy. Stačilo, když malý kluk ukázal vrátnému v placaté čepici síťovku s kastrolky a mohl, s připomenutím "aby proboha hlavně někam nelezl", projít do provozu.
Když jsem poprvé vstoupil do obrovské haly lokomotivky, ocitl jsem se v klukovském železničním ráji. Uprostřed jezdila posuvna, jíž dělníci říkali šupina, po její pravé straně byly narovnané mašiny, nalevo pak vyvázané kotle, rozmontované podvozky, hromady trubek... Na vlastní oči jsem viděl všechno, co jsem sice ještě neuměl přečíst, ale už dávno znal nazpaměť: pětsetpětapadesátku zvanou Němka, obrovský Štokr s označením pět set padesát šest, čtyřistadvacettrojku s kuriózním názvem Velkej bejček, ale i malinkatou třistadesítku, kterou ajznboňáci oslovovali mazlivě Kafemlejnek. A ještě další mašiny, které jsem neznal. Ze všech stran se ozývalo bušení kladiv, syčení autogenů, hučení vrtaček, vřískot brusek, skřípot povolovaných šroubení velikými klíči a halasení chlapů v ušpiněných montérkách.
"Tátu najdeš támhle v kanále!" ukázal kladívkem s dlouhou násadou v černě se šmírem lesknoucí ruce náš soused z domu Matucha. A aby to potvrdil, zavolal: "Mirku, máš tady kluka!" Mezi čerstvě červeně natřenými soukolími právě dokončovaného opraveného Krémáku, což je pětsettřicetčtyřka, se objevil bíle se zubící umouněný obličej.
Takhle vidímsvého tátu ještě dnes, když už řadu let kouká na koleje z železničního nebe.
Exkurze, při níž mě poté, co vyjedl z modrého kastrůlku škubánky s mákem, táta provedl dílnami, rozhodla, že chci být opravářem lokomotiv. Toto předsevzetí jsem po následujících dvanácti letech splnil a deset roků se tím i živil, ale to už se psala úplně nová éra dieselelektrických lokomotiv. Ale nostalgie "páry", ta mi zůstala zažraná v kůži jako ten šmír v obličeji mého táty dodnes.