Nymburk - Jan Řehounek je muž mnoha profesí. A to i nyní, kdy by si mohl užívat zaslouženého důchodu. Píše, fotí, beseduje s dětmi.
Kdy jste vytušil, že byste mohl psát? Už třeba na škole?
Odjakživa jsem byl psavec, ale slohy na základní škole mi to natolik zošklivovaly, že jsem si psal jen pro sebe. Samý blbosti. Ale náruživě jsem četl. Od sedmi let jsem si půjčoval knížky v knihovně, nosil jsem si jich domů hory. V dospělosti se mi na čtení nedostávalo času, nyní jsem se k němu vrátil. Dvě tři, někdy čtyři knížky za týden.
Vaše první knížka Pověsti z Kaplanky vypráví prostřednictvím Nárožníčků o historii města. Proč zrovna Nárožníčci a vysvětlete neznalým, kdo vlastně jsou?
Pověsti z Kaplanky se zrodily z nádherného pocitu svobody slova po sametové revoluci a z vědomí, že by bylo potřeba dětem přiblížit zásadní okamžiky z historie jejich města. Aby to pro ně bylo zajímavé, vymyslel jsem si ty skřítky. No... vymyslel. Já je vlastně jen opsal z reality. Když jsem byl malý kluk, vídával jsem v Palackého ulici (tenkrát Gottwaldově) na rohu uličky vedoucí k vodárně sedávat na nárožníku takového maličkého ošuntělého fousatého dědka – v mých představách to byl skřítek. Na něj jsem si vzpomněl, když jsem tu knížku začal psát.
Kde jste vyrůstal, popište svůj vztah ke starému, dnes už místy zmizelému Nymburku.
Já jsem rodák z České Lípy, ale v mých šesti letech jsme se přestěhovali do Nymburka a já ho adoptoval za svůj rodný. Bydleli jsme v Šafaříkově ulici, ale já se rád toulal v uličkách v centru města, tehdy, na přelomu padesátých a šedesátých let to tu mělo ještě takovou zvláštní starosvětskou atmosféru. Bavilo mne sledovat lidi, obchodníky vychované ještě v první republice, železničáře spěchající do služby s bandaskou a kastrůlkem v odřené aktovce, všelijaké ty figurky a postavičky, jaké zachytil ve svých karikaturách Hanuš Bohman. Velice citlivě jsem ale také vnímal, jak tragicky se Nymburk postupně měnil.
Jedna vaše kniha je o Ventilovi, dvanáctiletém klukovi. Jste to vy?
Právě knížka Než malej ventil dostal rozum je jistou výpovědí o mém dětství v Nymburce. Nebyla to ale ve skutečnosti vždycky taková psina, jak jsem to popsal, v tom čtenář najde moji autorskou nadsázku.
Nějakou dobu jste šéfoval Týdeníku Nymbursko, později Polabským listům. Jak vzpomínáte na novinářské období?
Dělat noviny mne moc bavilo, především proto, že jsem měl možnost přijít do kontaktu s obrovským množstvím skvělých lidí a poznat okres až po ty nejmenší vesničky. To se mi nyní hodí pro moji literární tvorbu.
Polabské listy jste vlastně založil jako konkurenci a trucpodnik Týdeníku Nymbursko, který pohltil soukromník. Jak jste to tehdy cítil?
Tehdy to bylo dost rozjitřené, především proto, že přednosta okresního úřadu jednal s představiteli Vltava – Labe – Press za našimi zády a ekonomicky dobře prosperující Nymbursko jim v podstatě daroval. Předcházel tomu incident - bububu a sražené prémie za to, že jsem jako šéfredaktor „pustil“ fejeton, v němž se jeho autor kriticky opřel do přednostovy mateřské ODS. Založili jsme proto Polabské listy. I když nás po čase Nymburský deník konkurenčně přinutil skončit, nelituju toho.
Ještě za socialismu jste působil v Městském kulturním středisku. Byl jste členem KSČ, jak dlouho? Někteří lidé vám tuto minulost dost vyčítají. Jak jste se vyrovnal s toutou etapou vašeho života?
Pracoval jsem v ŽOSce a tehdejší ředitel Kulturního domu železničářů si mne vyžádal, abych tam šel pracovat - podmínkou bylo členství v KSČ. Taková byla tehdy realita. Nikomu jsem neublížil, žádnou kariéru jsem si „rudou knížkou“ nevybudoval – až do listopadu 1989 jsem pracoval v řadových pozicích, svědomí mám čisté, v kulturáku (později MěKS) jsem, alespoň si to myslím, odvedl kus poctivé práce. Lidé, kteří pomlouvají, by si měli sami prověřit svůj morální kredit, zda je bez poskvrnky, a pak teprve ukazovat prstem.
Jak jste vnímal změnu politického klimatu v roce 1989?
Zásah pořádkových sil na Národní třídě mne šokoval. Zapojil jsem se do aktivit Občanského fóra, moderoval jsem řadu veřejných shromáždění. I když jsem potom dostával nabídky z různých politických stran, do žádné jsem nevstoupil, aby mi nemohl nikdo vyčítat ono převlékání kabátů. Za svůj úspěch považuji to, že se nám tehdy podařilo přesvědčit Město, že existence městského kulturního zařízení je potřebná.
Provází vás v životě Bůh nebo nějaká víra? Ptám se s odkazem na právě neuskutečněný, mnohými očekávaný konec světa. V čem spatřujete smysl života?
Nejsem věřící člověk v religiózním smyslu. Věřím v osud a především sám v sebe, ve vlastní schopnosti, jenž nám jsou „odněkud“ dány, a v práci. Mým cílem je nežít nadarmo, něco smysluplného za sebou zanechat. Protože ten konec světa naštěstí není v dohledu.
Jste obdivovatelem Bohumila Hrabala, vydal jste některé publikace, které souvisí se slavným spisovatelem. V čem si ho vážíte? Je to tak, že se pohybujete na stejných místech a nějak se vás dotýkají? Potkal jste se někdy osobně s Hrabalem?
S Bohumilem Hrabalem jsem měl tu úžasnou možnost se potkávat. Když jsem připravoval knížku Bohumil Hrabal a jeho městečko, kde se (bohužel) nezastavil čas, chtěl jsem, aby si základ rukopisu přečetl. To on odmítl a řekl mi, že je zbytečné psát o něm a o tom, co už bylo napsáno, ale že bych měl psát o tom svém, dnešním Nymburce, který už není jeho, protože ten svůj on už popsal. A nechybí-li mi chuť, pak mám přímo povinnost o něm psát.
I když byl na sklonku života někdy na některé lidi nerudný, já na něj mohu vzpomínat jen jako na dobrého a milého člověka. Naše rozhovory o Nymburce (téměř o ničem jiném si se mnou nechtěl povídat, protože zjistil, že znám historii města) byly vždycky moc příjemné.
Vaším dalším velkým tématem jsou pohádky. Začalo to Pověstmi z Kaplanky, pokračovalo Pravdou pravďoucí a dalšími a končí Pohádkami z kerského lesa. Jak přicházíte k pohádkám, jakou máte zpětnou vazbu na své pohádkové knížky? Máte raději takto místopisné pohádky nebo vás vždycky potěší Libuška Šafránková a její Tři oříšky?
Miluju jakékoliv pohádky. V knížkách, ve filmu, v televizi. V tomto smyslu jsem zůstal malým klukem. Ale jako autor se soustředím na náš kraj, střední Polabí. Proto situuji svoje pohádky do míst, které mám rád a dobře je znám. Začal jsem si je vymýšlet proto, že nám tady chybí pohádky a pověsti v lidové slovesnosti. Všimněte si toho obrovského rozdílu mezi Polabím a horami, například Krkonošemi. Tam se dochovaly stovky lidových povídaček, zatímco u nás se daly spočítat na prstech. A přímo v Nymburce? Snad jen pověst o vystřelené bábě a šeptanda o podzemních chodbách.
Často a rád chodím za dětmi na autorská čtení, při nichž si ověřuji, jestli ty moje texty zabírají. Samozřejmě svoje pohádky čtu i svým vnoučatům.
Kterou svou pohádkovou postavu máte rád, nejradši?
Mám rád všechny. Do každé se snažím vdechnout život a když jde třeba o nadpřirozené bytosti, usiluji o to, aby byly laskavé a lidem pomáhaly. Pro ty, které lidem škodí, pak nacházím přijatelný trest. Aby to nebyla hrozná smrt či muka, ale spíše legrace.
Mám rád třeba lesního muže Čerepušťáka z lesů v okolí Městce Králové. Když jsem si ho vymyslel, vůbec jsem netušil, že se tak někdo může jmenovat. Poté, co jsem se po čase seznámil s Mirkem Čerepušťákem z Milovic, jsem se mu omlouval, ale on se smál, že je to hezké dostat se do pohádek. I když jako strašidlo.
V ústním podání se například hovoří o lesním duchu šejtanovi v okolí Mcel, ovšem jak vypadá, se neví. V knížce S pohádkami do Svatojiřského lesa jsem z něj tedy udělal reálnou bytost, která odtud vyhnala zlého čerta. Teď tam chodí s místními chlapy na pivo.
Ve svých knížkách propagujete a popisujete nymburské a regionální osobnosti a historii. To musí být až kronikářská práce. V čem vás tak uchvacuje dotyk s minulostí, s lidmi, kteří něco dokázali i v té nejzapadlejší vísce?
Psát literaturu faktu je fantastické dobrodružství. Je to ovšem „běh na dlouhou trať“ a autor musí mít, jak se říká, sicflajš. Třeba svoji poslední knihu Nymburk – královské město v červených hradbách jsem chystal po mnoho let a systematicky jsem ji psal posledních osm roků. Moc mě bavila příprava knížky Zanechali tady stopu – to bylo krásné setkávání s celou řadou úžasných osobností. Jako příklad dám Augustina Hajného z Jíkve. Kronikář a spisovatel se nenechal od svého psaní odradit ani tím, že ochrnul na obě ruce – psal ústy. Jeho osud by si zasloužil další podrobnější pátrání, určitě by byl dobrým tématem pro diplomovou práci studentů historie či kulturní a sociální antropologie.
Co dalšího ještě aktuálně chystáte?
Píšu vždycky několik věcí najednou. Když se někde zadrhnu, přejdu k jinému tématu. K vydání mám připravené „loučeňské“ pohádky Hemžílci z lesa Bludníku, do finále se blížím s románem inspirovaným příběhem mého dědečka, pracuju na historickém románu z nymburského prostředí, mám téměř hotovou knížku o lidových obyčejích v našem regionu, přemýšlím o železničářských pohádkách.
VIZITKA – JAN ŘEHOUNEK
Jan Řehounek se narodil v České Lípě, v jeho šesti letech se rodina přestěhovala do Nymburka, kde vychodil základní školu a vyučil se elektrikářem. Pracoval postupně jako elektrikář, provozní vedoucí a pracovník kulturního domu. Při zaměstnání vystudoval střední školu. Po roce 1989 pracoval jako novinář v regionálních novinách, stal se šéfredaktorem týdeníku Nymbursko, posléze šéfredaktorem a vydavatelem týdeníku Polabské listy, šéfredaktorem Středočeských listů. Posledních deset let pracoval jako manažer veletrhů a výstav na výstavišti v Lysé nad Labem. Od listopadu 2012 je v důchodu. Žurnalistice se věnuje jako volný novinář – spolupracuje s řadou časopisů a rozhlasových stanic. Je stálým autorem internetových Pozitivních novin a mezinárodního webového portálu CzechFolks.Plus.
Ve volném čase se zabývá historií, sbírá fotografie dokumentující historii Nymburka a přilehlého regionu, fotografuje. V osmdesátých letech se věnoval amatérskému divadlu, později dramatické tvorbě.
Připravil řadu textů turistických průvodců a historických pojednání, několik desítek textů věnovaných dějinám města i regionálním osobnostem, publikoval v novinách a časopisech. Stal se zakládajícím členem Společnosti přátel starého Nymburka - vydává občasník Kaplanka, a Klubu čtenářů Bohumila Hrabala - vydává občasník Nymburský pábitel. Aktivně se podílí na kulturním životě v Nymburce.
Je členem Obce spisovatelů, Klubu autorů literatury faktu, Klubu autorů literatury pro děti a Spolku českých bibliofilů.
Tiskem vydal dvacet tři knížek.
V závěru loňského roku byl Městem Nymburk oceněn udělením nejvyššího městského vyznamenání – zlatého Nymburského lva.
Je osmatřicet let ženatý, má dvě vysokoškolsky vzdělané děti a čtyři vnoučata.
