Partonyma, literární čtvrtletník, č. 21-22, květen 2017.

Partonyma, literární čtvrtletník, č. 21-22, květen 2017.

Aleš Misař, zástupce šéfredaktora literárního čvrtletníku:


ROZHOVOR S JANEM
ŘEHOUNKEM

 

Jan Řehounek (*1950) se narodil v České Lípě, ale ve svých šesti letech se s rodiči přestěhoval do Nymburka. Dnes již patří mezi spisovatele neodmyslitelně spjaté se středním Polabím. Žánrová paleta jeho psaní je velmi rozrůzněná - od pohádkových knih pro děti přes vzpomínkové prózy
a sebrané místní pověsti, historické detektivní prózy až po literaturu faktu.
Jejich společným znakem je téměř výhradně regionální zaměření. To platí i pro jeho novinářskou odnož činnosti. V roce 1992 vydal svou první knížku Pověsti z Kaplanky a od té doby se tvůrčí stavidla otevřela - následovaly více než tři desítky titulů. Patrně největšího ohlasu  dosáhl na poli literatury faktu. Jeho práce se pohybují na pomezí historie a národopisu a vždy si udržují populárně-naučnou povahu. Za knihy Osudové okamžiky - 100 let vojenského výcvikového prostoru Milovice-Mladá (2006) a  Nymburk - královské město v červených hradbách (2013) obdržel regionální Ceny Miroslava Ivanova, za knihu Rytíř smutné postavy - básník Jan
z Wojkowicz
(2114) byl oceněn Cenou Petra Jilemnického.

Mimo to znal osobně spisovatele Bohumila Hrabala, kterého ctí, a neváhá šířit "hrabalovskou
osvětu" mezi veřejností i ve spolupráci s rozhlasem i televizí, a to nejen v čase význačných výročí. Ne náhodou patří k zakládajícím členům Klubu čtenářů Bohumila Hrabala. Několik jeho próz přetavil do divadelní podoby.
Jan Řehounek také vede nakladatelství regionálně zacílené literatury Kaplanka.
Již od dětství je též náruživým fotografem.

 

 

1.     
"Vším jsem byl rád", praví Jan Neruda v jedné básni. Jakými povoláními sis v životě prošel? Ke kterým jsi přilnul a do kterých rolí by ses už nevracel? Využil jsi pracovní zkušenosti hojně i ve svém psaní?

Prošel jsem řadou profesí. Vyučil jsem se elektrikářem a pracoval v nymburských železničních dílnách. Při zaměstnání jsem studoval, pak jsem pracoval v kulturním domě (provozní pracovník, vedoucí oddělení, zástupce ředitele), v regionálních novinách jako redaktor, šéfredaktor,
vydavatel, na výstavišti v Lysé nad Labem ve funkci manažera výstav. Nyní jsem spokojeným důchodcem, který si píše knížky a spolupracuje se sdělovacími prostředky.

 

2.     
Kdy jsi začal pociťovat náklonnost k literatuře vůbec?  Kdy nastal ten zlom, že u tebe propukla záliba v psaní? Dovedeš si vybavit ten rozhodující moment, který tě nasměroval na literaturu faktu?

Psavec jsem byl už od dětství. První knížku Pověsti z Kaplanky jsem napsal v eufórii porevolučních vymožeností svobody slova. Celý život jsem se zabýval historií Nymburka, sbíral jsem historickou literaturu, vypisoval jsem si informace a postřehy, které mne zaujaly. Od toho už byl pouhý krůček k psaní literatury faktu. Ta je mým hlavním zaměřením, to ostatní, třeba pohádky, píšu, abych si od těch faktů odpočinul.

 

3.     
Jakým řízením osudu se z rodáka z České Lípy stal jeden ze zakládajících členů Klubu přátel starého Nymburka?

Česká Lípa je pro mne opravdu pouhým rodištěm. Do svých šesti let, kdy jsme se odstěhovali, jsem si nestačil k tomuto městu, mimochodem v padesátých letech na rozdíl od současnosti velmi nevlídnému, vytvořit vztah. Nymburk jsem adoptoval za svůj rodný a mám ho rád.

 

4.     
V roce 2008 jsi od Klubu autorů literatury faktu získal Cenu Miroslava Ivanova za
literaturu faktu. Objasnil bys blíže, čím se zabývala oceněná kniha?

Kniha Osudové okamžiky mapuje dlouhou stoletou historii vojenského výcvikového prostoru Milovice - Mladá. Měla velký úspěch, vyšla ve dvojím vydání, obě velmi rychle vyprodané. Třetí vydání vyšlo v jednom dárkovém kusu - věnované městem Milovice prezidentovi Miloši Zemanovi.

Nymburk - královské město v červených hradbách zpracovává formou nevelkých kapitol a příběhů sedmisetletou historii mého města.

Rytíř smutné postavy je životním příběhem dekadentního nymburského básníka Jana z Wojkowicz, velmi zajímavého literáta i člověka přelomu 19. a 20. století.

 

5.

Jak jsi přišel k té prazvláštní přezdívce "malej Ventil", kterou jsi vetkl i do titulu jedné své vzpomínkové knihy?

 To byla klukovská přezdívka, jež vznikla takto: Mému staršímu bráchovi začali kluci říkat Řehounek - Šlahounek. Od šlahounku už byl jen krůček k ventilku a ventilovi. A protože byl větší nežli já, zůstala mu přezdívka velkej Ventil a na mne zbyl malej Ventil. A ta kniha pojednává o
tom, co malej Ventil prožíval jako dvanáctiletý kluk.

 

6.

Mohl bys nám přiblížit pracovní postupy spisovatele na volné noze? Údajně dokážeš mít
rozděláno více děl najednou...

Jak jsem už řekl, například pohádkami se odreagovávám od náročného bádání v archivech či v odborné literatuře. Pak se také může stát, že v beletrii dojde inspirace. Proto mám vždy rozepsaných několik věcí najednou.

 

7.

Znal jsi osobně Bohumila Hrabala. Je nějaká příhoda s ním, která se ti obzvláště vryla dopaměti?

To je naše seznámení. Tehdy jsem byl malý kluk a se svým kamarádem Pepíčkem jsme se přidali k panu Hrabalovi, který šel s jejich bernardýnem na procházku podél Labe. Bohužel si nepamatuji, co nám při těch procházkách, protože se opakovaly, vykládal, ale moc nás to
bavilo.

 

8.

V 90. letech jsi působil jako šéfredaktor v týdeníku Nymbursko a po jeho převzetí vydavatelstvím Vltava - Labe - Press jsi posléze založil vlastní periodikum Polabské
listy.
V čem tehdy bylo snazší či naopak těžší vést regionální periodikum?

Moc mě to bavilo. Bohužel vedle toho psaní byla ještě druhá stránka, a to finance. Kvůli nim jsem měl velmi často bezesné noci. Nakonec jsme to právě kvůli financím v zostřeném konkurenčním boji museli vzdát.
Ale ničeho nelituji. Dodnes se ke mně hlásí lidé z venkova, kteří oceňují, že jsme pravidelně psali i o těch nejmenších vesnicích, což ta dnešní zcentralizovaná média pochopitelně nedělají.

 

9.

V letech 2002 - 2010 jsi z pozice manažera organizoval Polabský knižní veletrh
v Lysé nad Labem. Jakou máš zkušenost s tímto mamutím podnikem a proč jsi od něj po několika ročnících jeho pořádání zanechal?

V žádném případě to nebyl mamutí podnik, ba právě naopak. Polabský knižní veletrh byl komorní a měl přátelskou atmosféru. Mojí ambicí bylo, aby se vystavující nakladatelé a knihkupci cítili na výstavišti dobře, aby jejich kontakt s návštěvníky byl osobní, a aby se nejednalo pouze o prodejní akci, ale jednalo se i o setkávání čtenářů s autory, ilustrátory, nakladateli apod. To se mi, myslím, dařilo. No a skončil jsem proto, že jsem onemocněl a následně odešel do důchodu. I když částečně stále spolupracuji - organizuji literární soutěž.

 

10.

Nezanedbáváš ani dětské čtenáře. Ustálil se ti v letu let nějaký recept na psaní pro děti, jak a čím je oslovit? Dáváš své knihy číst pokusně i svým vnoučatům?

Moje vnoučata jsou prvními čtenáři, samozřejmě. Už od své první knížky pro děti Pravda pravďoucí si ověřuji, zda jsou moje pohádky pro dětského čtenáře stravitelné. Chodím s nimi do mateřských a základních škol, čtu je dětem, povídám si s nimi. To je velmi efektivní. A hlavně
zůstávám i jako dědek stále malým klukem.

 

11.

Jedním z tvých odskoků od Nymburka bylo sepsání beletristicky pojatých dějin
města Kopidlna a několika přilehlých obcí. Jak se nymburský patriot dostane
k psaní o Kopidlnu?

Byl jsem osloven paní starostkou. Doporučil mě můj kamarád - učitel Olda Suchoradský. Ale musím přiznat, že Kopidlno mi bylo blízké, hodně jsem o něm věděl. Moje podmínka ovšem byla, že mi bude pomáhat kolektiv spolupracovníků. Takže já jsem se věnoval starší historii, kterou lze čerpat z archivu a historické literatury, ostatní chystali tu mladší historii a já to pak "česal" do jednotného jazyka.


12.

Je nepochybné, že se při psaní měníš v badatele, že své knihy musíš "vysedět" v archivech. Jak dlouho ti průměrně zabere příprava knihy. Kterou jsi připravoval nejdéle?

To je různé. Ale nejkratší doba k sepsání nevelké knihy je rok (samozřejmě nepíšu denně). Svůj Nymburk- královské město v červených hradbách jsem psal několik let, a to jsem pro něj měl
nasbírané podklady už předtím.

 

13.

Do povědomí čtenářské veřejnosti spadáš spíše jako "regionální" autor.  Avšak nenosíš v hlavě i nějaké dílo, například román "univerzálnějšího" rozsahu?

Někteří autoři se nad označením "regionální" ofrňují. Já jsem na něj hrdý. A zůstanu mu věrný. Píšu totiž vždycky o tom, co důvěrně znám.


14.

Co chytáš, na čem pracuješ?

Právě jsem odevzdal do nakladatelství Regia další knížku do edice Tajemné stezky a začínám dělat na další. V počítači mám téměř hotové "železničářské pohádky" a pokračování povídek Uvěřitelné k neuvěření, tentokrát Neuvěřitelné k uvěření. K okamžitému vydání mám hotovou, pro mne netypickou, knížečku veršů s vánoční tématikou. Tu si asi vydám sám v komorním provedení, abych měl nějaký dárek pro své blízké a kamarády. Rád bych využil zděděnou ručně psanou kuchařku po své babičce v netradičním dílku o jejím pečení bábovek. Nápadů mám víc... nestíhám.