Autor Jan Řehounek se nechal inspirovat mistní pověstí o zakletých duších dvou panen do památných borovic. Příběhy svých pohádek situoval do konkrétních známých míst Kerska - k již zmíněným borovicím, Svatojosefskému prameni, svícnovému smrku, menhiru, k rybníku Pod Hrází, do Hajster... Oživil je nejen lidmi, kteří tu přebývají ve vzájemné pospolitosti - hlavní postavou je hrnčíř Kuba, ale i takovými, kteří jim občas dělají problémy (knížepán, správce, loupežníci...), a také různými „hemžílky“ (vílami, skřítky, čerty, obrem, Smrtí...).
Laskavé pohádky napsané bohatým jazykem doprovodila krásnými ilustracemi malířka Milada Kudrnová.
Na Polabském knižním veletrhu 2012 v Lysé nad Labem byla kniha Pohádky z kerského lesa oceněna 3. cenou v Ceně knihovníků za přínos v oblasto literatury pro děti.
Úvodní pohádka:
Bylo, nebylo, stalo se, nestalo...
Bylo to tenkrát, kdy ještě v křovinách podél Labe U Kamene a v Přívlakách zpívali po ránu slavíci, v hlubokých kerských lesích dávaly lišky dobrou noc a na loukách voněly kytky, až se z toho chtělo kýchat a hlava se točila.
V Kersku, v chaloupce jako malované, s doškovou střechou a s okny plnými rozkvetlých muškátů, žil hrnčíř Kuba. Na kruhu točil z hladké hlíny hrnce, vysoké k nakládání zelí, široké na brambory, polívku a kyselé okurky, sádláky1, koutňáky2, kastroly, krajáče na mléko, menší ušaté hrnce na povidla, smetanu a hrách, rendlíky na jíšku a malé hrnečky na kafe z cikorky a na podmáslí k bramborům k večeři, džbánky na vodu, olej, ocet a víno, korbele a žejdlíky na pivo, malované hrnečky pro štěstí a z lásky a ještě menší pro děti, šálky pro milostpaničky, mísníky3 na těsto a mísy na knedlíky, misky a talíře na jídelní stůl, nočníky pro batolata. A když přišel soused včelař, že se mu včeličky rojí, vykroužil mu Kuba z hlíny dýmák, aby mohl roj kouřem zkrotit a zpátky do úlu vrátit. S tím svým křehkým zbožím jezdil Kuba na jarmarky široko daleko po kraji, ba i do Prahy párkrát ročně zajel. Měl k tomu koníka a vůz.
Nežilo tehdy v Kersku lidí mnoho. Tam, co dnes stojí chata na chatě, že se mezi ně už skoro ani borovice nevejdou, bývalo jen několik roztroušených chalup. Mimo hrnčíře tu žil ještě zmíněný včelař Lojza, v místech, kde se odpradávna říká V Erbu, měl hájovnu knížecí hajný Šťovíček, v hloubi lesa, kde je dodnes paseka U Milířů, pálil dřevěné uhlí uhlíř Čvančara. Žena mu umřela před dvěma roky, a tak se měl co otáčet, aby se sám postaral o pět dětí. Ve třech domcích při silnici k Hradištku u kovárny bydlelo pár lidiček, v kovárně pracoval kovář Antonín Hejda a jeho čtyři synové a devět dětí běhalo kolem stavení na Pastviskách, kde jejich táta - pastýř Matěj Vávra, od jara do zimy pásl ovce a krávy, a jeho žena Madlenka vyráběla sýry. Vdova Pavlásková, o níž lidé z celého kraje šeptem říkají, že je čarodějnice, ačkoliv si to vůbec nezaslouží, protože sbírá všelijaké léčivé bylinky a umí s jejich pomocí léčit lidi i zvířata, má chaloupku na kraji lesa, co je odtud vidět v dálce na kopečku kostelíček v Sadské a vede tudy cesta zvaná Nymburačka. A pak už tu najdete jenom podivínského poustevníka Frantu, který žije v rozedrané chatrči v koutě lesa, co má divné jméno V Mandršejdu, ale většinou Franta usne zrovna tam, kde ho tma přepadne, neboť se jen bezcílně toulá krajem a živí se tím, co najde v lese anebo co mu dají dobří lidé.
Tak to jsou všichni, co žijí v tom rozlehlém kerském polesí, které patří knížeti pánu Filipu Arnoštu z Hohenlohe. Ten se ale málo zajímá, co se tady, daleko od poděbradského zámku, na kraji jeho panství děje. Úřední věci za něj vyřizuje správce Klofáč a on sám jen občas přijede se svými hosty na lov, protože ví, že hajný Šťovíček je zaručeně zavede ke stádečku muflonů, ukáže srnce na prosluněné pasece, vychytralého lišáka vystopuje, nebo dovolí, aby si páni na vzácného jelena siku vystřelili.
Ale ouha! Zapomněli bychom, že s lidmi se o les dělí nejen zvířata, ptáci, brouci a všelijaká vodní havěť, ale i další přírodní živáčkové. Tak třeba když uvidíte na hladině rybníka Pod Hrází bublinky, určitě je vypouští vodník Žblabuňka. Jestli uslyšíte na loukách V Olšinách nebo V Loskotech jakoby vítr hrál tklivou melodii a tráva se vlní, tak to určitě tady tancují rusalky, světýlka v hloubi lesa jsou zase víly lesní, když se leknete v hustém porostu táhlého zakvílení, slyšeli jste hejkala, a šustění v listí je od skřítků.
Většinou ale tuhletu přírodní drobotinu neuvidíte. Ony se ty lesní potvůrky totiž ukáží jen takovým lidem, kteří přírodě neškodí, ale pomáhají, a hlavně těm, kteří na ně věří a nevykládají takové nesmysly, že příběhy o čertech a divoženkách a ohnivých psech a dalších nadpřirozených bytostech jsou jenom báchorky a žádná pravda. Takoví lidé od nich sem tam dostanou i nějakou odměnu – třeba najdou v doubí hřiba s hlavou jak pecen chleba velkou, na pasece červeno jahod trávnic, trs kouzelného jmelí, co lásku přivolává, nebo voňavými konvalinkami kraj cesty porostlý, aby si mohli velkou kytku do vázy natrhat.
Občas se, pravda, objeví i nějaká nečekaná nekalota4, třeba nedobří skřítkové, nezvedení čerti, hrozní obři, ale i nepoctivci a vykukové. S nimi si však chytří lidé za pomoci dobrých živáčků dokáží poradit.
Co byste řekli tomu, že bychom společně tady s těmi všemi obyvateli kerského lesa pobyli, pojedli s nimi brambory s tvarohem a nad hrnkem lipového čaje si v podvečer popovídali pod korunami stromů a dozvěděli se, co se tu kdy zajímavého přihodilo? Jestli souhlasíte, tak hned teď, nebo třeba až zítra večer otočte stránku, prohlédněte si obrázky, abyste věděli, jak to v tom Kersku vypadá, a dejte se do čtení.
Křest knihy v Lesním ateliéru kuba v Kersku - Jan Řehounek, Milada Kudrnová, Bronislav Kuba
Při křtu knihy zahrál a zazpíval Jan Neckář.
Pohádky z kerského lesa jsou oblíbenou četbou na literárních akcích pro děti. Na snímku čte Jiří Černý při Pikniku v trávě pod nymburskou vodárenskou věží 4. června 2014.
Ohlasy: Dobrý den, před týdnem se našim sedmiletým dvojčatům dostala prostřednictvím knihovny v Sadské Vaše kniha Pohádky z kerského lesa. S jistotou, díkem a nadšením mohu prohlásit, že takhle krásně napsanou pohádkovou knížku vydanou po roce 1989 jsem opravdu ještě neviděl. Velice děkuji, jste přínosem a obohacením dětské literatury! Děti ji budou určitě doporučovat svým spolužákům, stojí za přečtení, navíc je z našeho okolí. S pozdravem Petr Čížek