Autor, zakládající člen Společnosti přátel starého Nymburka, při besedách na školách dospěl k poznání, že děti nevědí nic o historii svého města. Napsal tedy knihu, v níž za pomoci skřítků Nárožníčků vypráví dětskému čtenáři příběhy o zajímavých událostech v průběhu dějin královského města Nymburka.
Ukázka z knihy:
Nárožníčci
Ve starých městech, v úzkých uličkách, jel-li vůz tažený koňmi, při zahýbání mohl zachytit kolem o roh domu. Kolo by se rozbilo, náklad z vozu vysypal, dům přišel k úhoně. Proto u každého rohu zazděn byl šikmý vysoký kámen, o nějž kolo vozu sklouzlo a vůz bez problémů projel. "Nárožník" mu říkali. Takové kameny mají snad ve všech starobylých městech, mnohde i přitesané do podoby lidských obličejů či figur.
Nárožníky v Nymburce jsou sice na první pohled úplně obyčejné, neliší se nijak od těch v Kolíně, Hradci, Praze a bůhví kde jinde, ale skrývají veliké tajemství. Dodnes o něm nikdo neměl ani potuchy, vy jste první, komu ho... pošeptám.
Já sám jsem se o tom dozvěděl úplnou náhodou, to když jsem se jednou zapomněl přes noc v nejhořejší světnici věže Kaplanky. Té hradební věže, co ji každou noc hladí stará lípa dlaněmi hedvábného listí a která se už po staletí vzhlíží v labském zrcadle.
Pod těmi nymburskými nárožníky žijí skřítci. Skřítci Nárožníčci. Každé nároží má svého Nárožníčka a ten je stejně starý jako jeho ulička. Jsou tedy v Nymburce skřítci ne starší sta let a někteří pamatují, považte, již sedm stovek zim se sněhem napadlým na město. Jak je skřítek starý nepoznáte podle bílých vlasů nebo délky vousů, poznáte to podle tloušťky knihy s pergamenovými listy v deskách z telecí kůže, kterou každý skřítek nosí stále s sebou. Do ošoupaných knih na zažloutlé stránky zaznamenávají maličtí písaři všechny události a příběhy svého rajónu – uličky, náměstí, domů a lidí v nich. Tajně si tam ale také zapisují vyprávění lidí, které ani nemusí být pravdivé, ale mužíčkům se líbilo.
Tak nejstarším Nárožníčkem je skřítek Jakub z Kaplanky. Bydlí za velikým nárožním kamenem pod hradební věží Kaplankou u Starého děkanství na Kostelním náměstí. V jeho knize jsou zapsány latinským písmem už zprávy o založení města. On sám hovoří starobylou češtinou, které někdy ti nejmladší skřítci ani nerozumějí. To když se všichni Nárožníčci sejdou u něho na Kaplance. Takovému setkání skřítci říkají "meldování" a koná se vždy v tu noc, kdy se na město usmívá kulatá měsíční tvář – za úplňku. V noci, když velké hodiny na věži chrámu svatého Jiljí spojí své ručičky k modlitbě a zvon odklinká nultou hodinu, rozsvítí se okýnka Kaplanky a skřítci Nárožníčci nad svými knihami vzpomínají na doby dávno odplynulé s vodou šumícího Labe. Děda Jakub, jak je všemi skřítky oslovován, vždycky losem určí, který z Nárožníčků bude "meldovat".
My se tiše posadíme na věky zčernalé dřevěné schody v Kaplance a budeme naslouchat jejich vyprávění.