Řehečská slepice 2012

V soutěži literárního humoru Řehečská slepice 2012 v Jičíně byla v konkurenci osmadvaceti autorů Janu Řehounkovi udělena druhá cena v kategorii Próza za soubor tří povídek.

Výprava za strejdou Vendou

Když jsem byl malý kluk, náruživě rád jsem poslouchal vzpomínky dospělých na jejich dětství. Nejvíce se mi líbily příběhy vyprávěné strýcem Václavem, plné dobrodružství, romantiky a šílených klukovských kousků. Všechny se odehrávaly ve vesnici v pohraničí, kam se rodiče mojí maminky na nějaký čas po druhé světové válce přestěhovali a kde oba sourozenci strávili větší část dětství - v Nesměrově.

V hloubi duše jsem byl přesvědčen, že většina těch historek je vymyšlených, ale hltal jsem je a žadonil o jejich opakování. A tak mi strejda Venda mnohokrát líčil, jak si s kamarádem Vojtou hráli na indiány a sekerkou házeli jako tomahavkem a pak dal Vojta ruku na špalek a řekl: Že mi neusekneš palec?! A třináctiletý Vašek bác sekerou a palec byl pryč. Jindy zase vystrašili, zahalení do prostěradel, ve starém mlýně kmotru Součkovou tak, že ji museli se srdeční slabostí odvézt do špitálu a měla na kahánku. Anebo si hráli na lupiče a strejda byl lupič a místo nože měl dvoustovku rezavý hřebík a pronásledovaný milionář mu chtěl uniknout na strom, a tak mu ten obrovský hřebík vrazil přímo do „levé tváře měsíce“ až se zastavil o kost a nebožák Vojta pak nemohl dva týdny sedět a spát musel na břiše...

Léta běžela, vyrostl jsem, oženil se, narodili se nám dva kluci a strýc Václav zemřel. A já ty jeho povídačky vyprávěl Jirkovi a Kájovi večer co večer před spaním. Nejvíc se jim líbil příběh o tom, jak si strejda chytil malé lišče a vychoval z něj velkého lišáka Breburdu a naučil ho zásobovat rodinu upytlačenými bažanty, přičemž doma mu mohly slepice vlézt až do mordy a nic jim neudělal. Když pak Venda nastupoval na průmyslovku do Liberce, odvedl Breburdu do lesní strže, které pak místní lidé začali říkat Liščí rokle, protože si sem lišák přivedl družku a několik let tu vyváděli mladé.

A pak jsme si koupili auto. Správné nové  auto se musí okamžitě pořádně vyzkoušet, zvláště zuří-li venku jaro, jak prohlásil Kája. Při licitování o tom, kam se pojede, vyhrkli oba kluci najednou: Nesměrov! Rozhodli to, co jsem i já už nesčíslněkrát plánoval a z čeho pak vždycky z různých důvodů sešlo.

V sobotu ráno mi už v půl páté, ještě za tmy, ti dva raubíři kroutili nosem, jak to, že ještě nevstávám, když přišel ten významný den a do Nesměrova je to nejmíň sto osmdesát kilometrů.

Ve čtvrt na deset jsme zaparkovali pod obrovským kaštanem na okrouhlé návsi. Vesnička jako z pohádky nás přivítala praskáním  laminátových reproduktorů místního rozhlasu, z nichž chroptěla Helena Vondráčková, že „škola končí, po schodech se běží a Novák leze po jabloni...“, a pak dutý mužský hlas informoval občany, že o čtrnácté hodině přijede veterinář očkovat králíky.

Prošli jsme všechny tři ulice, postáli před chalupou s číslem 16, v níž vyrůstali babička Anička a strejda Venda, prohlédli si čerstvě opravený kostelík, na hřbitově předčítali na náhrobcích německá a polská jména. Orobincem zarostlý náhon nás dovedl k onomu známému starému mlýnu, kde nyní místo Vaška a Vojty straší nejspíš ve věži nějakému zbohatlíkovi, protože nákladně opravené barokní stavení ozvláštnil plastovými okny, mezi něž zavěsil kola od žebřiňáků a na předzahrádku zasadil k zastřiženým tůjím malebnou skupinku pestrobarevných trpaslíků.

Po dvanácté hodině jsme vešli do útulné vesnické hospůdky. V koutě seděli tři dědci - pivaři, u pípy stál starý vousatý hospodský v bílé zástěře s nápisem Pivní pomoc. Nad výčepem jsme si na černé tabuli přečetli jídelní lístek napsaný křídou: Vídeňská roštěná s bramborem, Maďarský guláš s knedlíkem, Francouzské brambory. Mezinárodní menu bylo doplněno domácí specialitou: Utopenci z nesměrovské tůně. Ta nás - zaryté vlastence - zlákala. Buřtíci, pěkně proložení cibulí, černými kuličkami pepře, v octovém nálevu... se na  nás smáli z velké lahve postavené na výčepním pultu. Hostinský se při naší objednávce šibalsky zaškňořil a naložil nám na talíře porce jako pro nádeníky. My jsme se ale s nimi se ctí popasovali. To se člověku za pípou líbilo a zapředl s námi rozhovor.

„Tak na vejletě, na vejletě?“ povídá.

A já na to, že jdeme po  stopách člověka, co tady před lety žil.

„Vo koho de?“ zbystřil vousáč.

„Václav Vejsadka se jmenoval,“ odpovídám.

„Jo Venca Násadka!“ přímo nadšeně zařval muž. „Na něj já tady mám památku!“ zvednul pravou ruku na níž mu chyběl palec, a na zarostlé tváři se mu objevil takový... uličnický výraz.

„Vojta!!!“ vykulili oba kluci oči.

To zas bylo silný kafe i na hospodského, protože si nedovedl vysvětlit, jak ho ti dva prckové znají. V příští hodině jsme se dozvěděli další tucet historek včetně té, jak si Vojta nemohl čtrnáct dní sednout. Odcházeli jsme bez placení a se srdečným pozváním, že se můžeme kdykoliv zastavit anebo přijet na dovolenou, protože v hospodě jsou nahoře tři pěkný pokoje a Násadkovi jsou vždycky vítáni.

Ještě jsme se zeptali, kudy se dostaneme k Liščí rokli.

„U křížku zahnete doprava a furt pudete do kopce a asi tak po kilometru po lesní cestě narazíte na silnej dub u kterýho zahnete doprava a ste tam,“ nasměroval nás novej strejda Vojta.

„Ale žádný lišky tam nejsou!“ křikl ještě za námi a zamával.

Vydýchali jsme ten kopec a za tři čtvrtě hodiny se před námi otevřela hluboká úzká rokle. V ten okamžik jsme sebou plácli do mechu, protože na protějším svahu dováděla na balvanech dvě krásná liščata. Půl hodiny jsme bez dechu sledovali, jak se perou, poskakují, lezou po kamenech, tahají se za ocasy a koušou si uši... Pak se někde vpravo ozvalo z houštiny ostré štěknutí a mláďata zmizela v noře. To nás asi stará liška zavětřila. Ještě několik minut jsme leželi a vůbec nám nevadilo, že nás studí mokrá břicha. V tu chvíli tady byl s námi i strejda Venda.

Proč jsem sem vlastně jezdil?

„Osobní vlak čís…chrrr chrrr… do Velkého Zbprrr… chrchrrděbrad chrrrrr blll křřřř … blll chrobll… Kolína bude na odjezdu…. chrhkrr minut opoždchrrr,“ zaskřehotal mezi praskáním a chrchláním hlas z nádražního rozhlasu.

Čekající  cestující, až do morku kostí profoukaní ledovým větrem, se jen vtáhli do kabátů. Pětiletá holčička se dožadovala vyčůrání… než jí matka rozepnula všechny knoflíky a zipy, přestala být žádost aktuální a jedna nohavička fialových manšestráků se působením vnějších meteorologických vlivů začala měnit v ocelovou trubku.

Asi padesátiletý muž, při pohledu na ukazatel odjezdu vlaků, kde se po chvilce objevil údaj o zpoždění 20 minut, sáhl do kapsy a zhluboka si lokl z placaté lahve. „Dvvvacet minut… deset už mmmáme za sebou, těch deset to už vydržíme…“ procedil jsem sám pro sebe mezi cvakajícími řezáky a popošlápl zkřehlýma nohama. Třicet minut po „pravidelném odjezdu“ vlak konečně přijel. „Doufejme, že na nás bude čekat ten přípoj…“ mumlám si, pamětliv, že okamžik důležitého služebního jednání se nebezpečně rychle blíží, a jsem davem nadzvedáván na stupátko vozu a vtlačen dovnitř.

Souprava s bezmála čtyřiceti Celsiovými stupni uvnitř zastavila zhruba po čtyřiceti minutách jízdy. Masa cestujících se vyhrnula z vagónů a vrhla se do podchodu. Když ji zase vyplivnul na druhém nástupišti, zachrochtal rozhlas, že  „...rychchchch do Pardrrrrrc a Olomouce“  má patnáctiminutové zpoždění. Rozehřátí cestující v momentě vychladli. Počůraná holčička začala plakat, že ji to studí a muž s placaticí jevil známky opilosti. „Sláva!“ vykřikl téměř hystericky bělovlasý stařík - ukazoval chvějícím se prstem do dálky, kde se po kolejích ploužil vlak, a na okraji nástupiště zvedal nohu, připraven naskočit, kdyby náhodou nezastavil.

Konečně byl vlak tady! Beznadějně natřískaný. Vecpali jsme se do vozů. Opilý chlapík si jako poslední přiskřípl nohu do dveří až do  Pardubic, než je zvenčí otevřel průvodčí, příšerně úpěl. Skrz změť těl se mi několikrát, když vlak zastavil, podařilo postřehnout, že sice stojíme, ale mimo stanici. Jakási paní zlostně syčela, aby jí kdosi nesahal na zadek, stařecký tenor si někde odspoda  stěžoval, že mu soused šlape po božíhodovém klobouku, kdosi co dvě minuty opakovaně hlasitě zíval a ženské hlasy si vyprávěly, jakou mají v práci vedoucí nemožnou sůvu. Po sto šedesáti minutách normálně dvouhodinové jízdy vlak dokodrcal do cílové stanice Olomouc hlavní nádraží.

Otřesený, s natrženou kapsou u kabátu a křečí v noze jsem vystoupil. Pohled na hodinky mne ubezpečil, že jsem tady zbytečně a za pár minut nadejde plánovaný čas mého návratu. Ubezpečil mne o tom čistě znějící hlas z rozhlasu, oznamující, že rychlík do Kolína je přistaven na čtvrtém nástupišti. Odevzdaně jsem prošel podchodem a nastoupil. Vzápětí se opět ozval onen svěží a dobře srozumitelný hlas s hlášením, že rychlík číslo osm set sedmdesát bude na odjezdu patnáct minut opožděn…

„Proč jsem sem vlastně jezdil?“ honí se mi hlavou nezodpovězená otázka.

Odborník na topení je v Táboře

Rád jezdím vlakem na dlouhé vzdálenosti. Nemusím se věnovat řízení, hlídat, co se děje na silnici přede mnou, za mnou, vedle mne, strachovat se, že mi nějaký pirát naboří auto, nemám starosti s hledáním parkovacího místa v cíli své cesty. Mohu si cestou číst, dívat se, jak ubíhá krajina, povídat si se spolucestujícími, svačit...

Jenže onehdy mi to poměrně pohodlné cestování po železnici České dráhy trochu zošklivily. Jel jsem, jako ostatně každý měsíc, za dětmi a vnoučkem do Českých Budějovic. Na hlavním nádraží v Praze byl již na posledním nástupišti vlak připraven. Brzké zimní ráno bylo mrazivé, a tak jsem měl po nastoupení a usazení do kupátka se semišovými sedadly poměrně příjemné pocity.

Lidé nastoupili, zapískal výpravčí, vlak se dal do pohybu a za okny se začala míhat světla velkoměsta. Jenže jak ubíhaly kilometry, vlak prochládal a prochládal a my všichni se zase soukali do vysvlečených kabátů. Pán u okénka opakovaně nervózně zkoušel rukou, jestli topení už začíná hřát a když definitivně zjistil, že nikoliv, začal marně cloumat pákou regulace teploty nad odpadkovým košem. 

Pak přišla paní průvodčí. Bez jakéhokoliv náznaku omluvy nám suše oznámila, že v celém vlaku je porouchané topení, zcela zbytečně nás vyzvala, abychom neotevírali okna, zkontrolovala jízdenky a zmizela.

V Čerčanech už začínala být situace kritická. Pán v černém obleku, který s noutbukem na klíně předstíral velmi zaměstnaného manažera, přístroj odložil na sedadlo a vyběhl do chodbičky, kde pět minut dělal dřepy. Člověk od okna si strčil ruce do kulicha a upnul si prošívanou bundu. Ale co to? Stará paní vedle mne si rozepíná kabát a sundává šálu! Závidím jí, že je otužilá. Ona ale z tašky vyndává noviny, rozloží je, pečlivě si je obtočí kolem těla a pozapíná knoflíky. Šálou si pak omotala kolena a prsty zasunula pod hýždě. Manažer, navrátivší se z tělocvičné pětiminutovky, vyňal z aktovky lahev koňaku a notně si přihnul. Nám nenabídl – škrt jeden lakomej! Před Táborem jsem začal vážně uvažovat o eventualitě, že vystoupím a v nádražní restauraci počkám na následující vlak.

„Přijeli jste do stanice Tábor...“ ozvalo se za okénkem s vykreslenými ledovými květy. Vyhlédnu ven a vidím, jak podél vlaku kráčí nádražák v oranžových montérkách s kladívkem na dlouhé násadě v ruce. Když se mi ztratil ze zorného pole, ozvalo se několikeré zaklepání, pak něco zaskřípělo, pod podlahou vagónu zasyčelo a topení začalo hřát.

Až pojedete vlakem, v němž se netopí, jeďte přes Tábor. Tam totiž mají České dráhy jediného zaměstnance v celé železniční síti, který umí zapnout vlakové vytápění.