Ve dvanáctém ročníku soutěže literárního humoru Řehečská slepice v Jičíně obdržel Jan Řehounek 2. cenu za trojici povídek Jak jsem vstoupil do filmového šoubyznysu, Trapná chvilka pod stanem a Přírodní viagra.
Jak jsem vstoupil do filmového šoubyznysu
Televize vyhlásila soutěž pro amatérské literáty o námět na filmovou povídku. Vzal jsem to jako příležitost prorazit a poslal tři, podle mého názoru, na světe nejúžasnější díla. Ačkoliv v propozicích psali, že uzávěrka je prvního září a výsledky soutěže budou vyhlášeny do tří týdnů, ještě na konci listopadu známo nic nebylo. Když jsem netrpělivě zavolal na uvedené telefonní číslo televizní dramaturgie, odbyl mne krákoravý hlas sekretářky na druhé straně drátu, že se sešlo několik set prací a porotci – renomovaní odborníci – jsou velmi zaneprázdnění, pracují i dvanáct hodin denně a tohle mají ještě ke všemu navíc a tudíž nestíhají všechno přečíst.
Pomyslel jsem si, že bych chtěl pracovat v televizi, kde se mohou přervat, zatímco zbytek národa se fláká, a s několika stovkami geniálních předloh pro televizní inscenaci před očima pomalu ztrácel naději.
Dva dny před Vánoci vězela ve schránce na dopisy obálka s logem televize. Dychtivě, ještě na schodech, jsem ji otevřel a ke svému obrovskému údivu se dočetl, že „...Vaše povítka byla odbornou porotou vibrána mezi nejlepších deset. První tři spracuje televize v rémci cyklu Vašima očima, zbytek bude postoupen Fakultě filmové a televizní tvorby AMU, jejíž posluchači je spracují jako absolventské práce.“ Kterou povídku z těch tří zaslaných vybrali, v dopise nestálo.
Po dalších třech měsících mi zavolal jakýsi Dušan Krákora, který se představil jako produkční tvůrčí skupiny King film. „Vaši povídku si vybral režisér Jiří Flegma, napsal podle ní scénář a nyní ji budeme realizovat. Protože jste děj povídky zasadil do vašeho města, chtěli bychom to natočit u vás...“
Zablekotal jsem do telefonu, že to je bezvadný, že určitě nebudou zklamaní, protože naše město je fotogenické...
Krákora mne nenechal domluvit a další větou mne srazil na kolena. „Určitě se budete chtít zeptat na honorář. To víte, studentskej film... peníze nemáme. Ale nabízíme vám ve filmu roli, na honoráře pro herce jsme ňáký prachy dostali, takže si na svý přijdete a eště budete ve vašem městě slavnej. Pošlu vám smlouvu a pak zavolám kdy budeme točit.“ Zavěsil.
Po několika dnech přišel poštou pomuchlaný papír nadepsaný Smlouva. V několika bodech bylo vypsáno, že film se jmenuje Jak na předměstí cikánka přišla ke štěstí, mě byla přidělena role cikána Frčka a honorář činí 850 Kč /slovy osmsetpadesát korun českých/ za každou načatou natáčecí hodinu.
Z názvu filmu jsem vydedukoval, že scénář Jiří Flegma napsal podle mojí povídky Krutej žert, protože to je jediná povídka, v níž vystupuje cikánka. Ale jak mohla přijít ke štěstí, když v povídce ukradla opilému posunovači Vaňouskovi peněženku, mi nešlo do hlavy, protože v té peněžence měl jenom stokorunu, účet z čistírny a fotografii své zemřelé manželky.
Nadešel první natáčecí den. Představoval jsem si, že přijedou auta s technikou a obrovský štáb lidí, režisér bude sedět na židli s nápisem REŽISÉR, okolo budou běhat osvětlovači, herci v péči maskérek a kostymérek budou posedávat u stolečků cateringu, asistentka režie bude křičet do megafonu, aby se všichni zklidnili, kameramani budou zírat do svých obrovských beden na stativech a všude bude vládnout nervozita.
S tou nervozitou jsem se nespletl. Ostatní bylo úplně jinak. Z otřískané fabie se vysoukali čtyři kluci ve vytahaných tričkách a od vlaku přišlo několik lidí s pomačkanými kostýmy na ramínkách. Za štáb zvolili přísálí sokolovny, protože jim ho správce půjčil za flašku vodky. Kameraman vyndal z kufru auta odřenou kameru a zvukař svitek kabelu, mikrofon na tyči a černou bedýnku. Na mě se režisér a scénárista Flegma podíval a pravil: „To je dobrý, tebe ani nemusíme voblíkat, jenom ti trochu natřem hubu, abys byl tmavší. Drž se tady Dušana, von ti vždycky řekne, co máš dělat!“ ukázal na produkčního - floutka umotávajícího papírek s marjánkou.
Točilo se před nádražím, na peróně, v podchodu, několik záběrů v restauraci – z toho, co jsem zaslechl z dialogů a viděl v akcích vyplynulo, že ta cikánka, jménem Aranka, co má ke štěstí přijít, je místní štětka, co se nabízí za dvě stovky, případně za polívku, o čemž v mojí předloze nebylo ani slovíčko.
Pak se štáb přesunul na náměstí a přišla chvíle, kdy jsem měl slavnostně vstoupit do filmového šoubyznysu.
Aranka seděla na lavičce u morového sloupu a hltavě jedla housku a rybí salát z papíru. „Přijdeš k ní a řekneš: Couro! Vona vyskočí a ten papír ti přilepí na ksicht, řekne, že ti do jejího života nic není a vodejde,“ instruoval mě Dušan.
O půl čtvrté odpoledne je náměstí plné lidí. Všichni samosebou zevlovali, co se to u štátve děje.
„Ty lidi nám nevaděj, jenom ať nestojej tady za tím svatým, aby nebyli v záběru!“ křičel režisér a herec v oranžových montérkách – posunovač Vaňousek z dopoledne, odháněl lidi ze zorného pole kamery.
„Klapka, kamera, akce!“ Aranka dojídá rybí salát, já – cikán přicházím a zařvu: „Couro!“ Aranka vyskočí a plácne mi od majonézy upatlanej papír na obličej. „Do mýho života ti nic není!Je to můj život a já si s ním budu nakládat, jak uznám za vhodné!“ slyším Aranku, ta hrdě odchází a z davu za mými zády, zatímco já si utírám kanoucí, od kyselých sleďů páchnoucí břečku, se z davu ozývá: „Bravo, Honzo, seš filmová hvězda!“
„Pro dnešek, vážení, končíme!“ ohlásil režisér. „Tebe už potřebovat nebudem, Dušan tě vyplatí,“ pravil ke mně a ostatním připomenul, že zbytek se točí v ateliérech příští týden.
Produkční mi vyplatil osm set padesát korun, herci se odvlekli k nádraží, čtyřčlenný štáb se nasoukal do auta a odjel. Jak Aranka přišla ke štěstí, jsem se nikdy nedozvěděl.