Web Místní kultura 15. května 2014 o Janu Jelínkovi

 
 

Mimořádně významná kniha Jana Jelínka

Autor: Jan Řehounek
 
Obálka knihy Jana Jelínka A kde byl Bůh?
Obálka knihy Jana Jelínka A kde byl Bůh?
Foto Nakladatelství Barrister & Pricipal Brno.

PRAHA: V pondělí 12. května byla v Židovském muzeu v Praze uvedena kniha Jana Jelínka z Loučeně A kde byl Bůh? Jedná se o třicet sedm literárně zpracovaných výpovědí lidí, kteří přežili holokaust. Knihu vydalo nakladatelství Barrister & Pricipal Brno, má 350 stran.

Patron knihy Vladimír Železný v úvodu příjemného večera, na němž zahrál jazzový kvartet Pavla Smetáčka, řekl, že je to dílo mimořádně důležité, neboť Jan Jelínek je příslušníkem poslední generace, která je schopná autenticky vypovídat o tom, co se za druhé světové války dělo, neboť i ona byla tragicky zasažena. „Nyní je třeba, abychom tato svědectví přenesli na další generace, aby tuto knihu četli mladí lidé,“ dodal.

Jan Jelínek pocházel z židovské rodiny, jejíž velká část zahynula v koncentračních táborech. Vystudoval Univerzitu Karlovu, fakultu žurnalistiky, avšak jako dítě „buržoazního původu“ se nedostal na FAMU, přestože udělal zkoušky. Stal se tedy pomocným dělníkem v hutích, laborantem, „montérem koleček“.

V šedesátých letech natáčel jako „kameraman ‒ dopisovatel“ pro Československou televizi, později režíroval, už jako profesionál, Československý filmový týdeník, kterému se říkalo žurnál. V Krátkém filmu Praha zůstal třiadvacet let.

V letech 1996 a 1997 ho nadace Stevena Spielberga vyzvala, aby pro ni natáčel rozhovory s lidmi, kteří přežili holocaust. Nabídku přijal a natočil přes padesát rozhovorů. Léta mu trvalo, než se k nim vrátil a zpracoval třicet sedm z těchto svědectví do podoby knihy. Udělal vše pro to, aby výsledek byl čtivý a jasný. Zadání splnil, ba překročil. Čtení je to nejen čtivé, ale také mrazivé, dojemné, nezapomenutelné, mnohdy šokující a neuvěřitelné. Stejně jako osudy těch, kdo se mu svěřili.

„Devadesát procent lidí, které jsem tenkrát zpovídal, mi řeklo, že těsně po válce nemohli a nechtěli o tom, co zažili, vyprávět. Teprve po letech to bylo možné,“ vzpomíná. I pro něj to bylo podobné, proto se k tématu pro knižní zpracování vrátil až po poměrně dlouhé době.