Rytíř smutné tváře
Jan z Wojkovicz (* 18. května 1880, † 6. prosince 1944 v Satalicích u Prahy), vlastním jménem Jan Nebeský, básník, se narodil v Nymburce
Od útlého dětství byl hýčkán, rozmazlován a vychováván přecitlivělou matkou a otcem, který mu vše povolil. Protože byl úzkostlivě chráněn před každou tělesnou námahou a před jakýmikoli negativními vlivy, vyrostl z něho krajně choulostivý a pasivní člověk, který byl přesvědčen, že je nemocen.
K jeho dětství se vztahují i následující rozmarné historky.
Rodiče pro něj pořídili krávu, jež byla chována ve speciální stáji a živena vybraným krmením, aby Jan dostával mléko pouze od ní. Když trochu povyrostl, kreslíval si každý den k večeru podoby zvířátek, například oveček, králíků či ptáčků, nebo rozličných květin – podle těchto předloh musela potom kuchařka péct zákusky k jeho snídani. Dokonce i na nočníku musely být výjevy, které odpovídaly jeho aktuálnímu naladění.
...
Co hoch jsem básník byl já citlivý a slabý,
jenž jemné svoje sny vyšíval do hedvábí:
Hebounké nitě hedvábného svitu,
hedvábné nitě stříbrného třpytu,
takže můj svět
byl v tvaru útlý květ.
Co hoch jsem básník byl já citlivý a nyvý,
jenž teskně svoje sny na houslích plakal, snivý,
takže můj svět
byl samá teskná hudba, samý smutný zpěv.
....
(nedatovaný rukopisný text)
Rozmazlování udělalo z Jana malého domácího tyrana, což nejvíce postihlo matku, kterou obdařoval i písemnými tresty. Otec to sice nerad viděl, ale Jeník byl přece nemocný a prostě na něj musel být každý hodný.
Školní léta
Od roku 1886 chodil do Obecné školy pětitřídní v Nymburce, jeho třídním učitelem byl zasloužilý kantor František Symon1.
„...Toho Jendu Nebeských znám od mala, on chodil do obecné školy, já s jeho sestrou Boženou do měšťanky, a naší prací bylo, doprovázet ho po cestě, dohlédnout na něho. Ten se nás natrápil hodně, např. když ten kluk osmiletý vyvolával na ulici nahlas „Já s vámi nepůjdu, vy jste ženské, vy budete rodit!“ atd. atd.“ zavzpomínala na malého Jana Nebeského Olga Ulrichová v dopise z 23. července 1952 panu Otakaru Rykrovi2.
Když vidíme Janovy pozdější rukopisy, není se co divit, že ze psaní a kreslení „zdobily“ jeho vysvědčení trojky, ba i čtyřky. Z dnešního pohledu by se dalo říci, že byl zřejmě disgrafik.
Jeho přítel Otakar Theer3 ho nejednou v korespondenci nabádá: „Proboha Tě prosím, piš podruhé lépe, poslední psaní jsem nemohl skoro ani přečíst.“ Mnohdy zřejmě nemohl ani sám po sobě přečíst poznámky čmárané na různé útržky papíru, obálky, zadní strany dopisů, neboť v mnohých jsou jiným perem či tužkou u některých slov otazníky, jiné jsou dodatečně přepisované. Obsah jeho deníků zůstane z větší části zcela utajen, neboť svoje intimní zápisky psal naprosto nesrozumitelně. S přibývajícím věkem se to ještě zhoršovalo. Bohumil Novák4 mu v dopise z 13. ledna 1944 píše: „Marně se snažím pochopiti smysl jednotlivých vět a luštím s námahou a marně smysl některých slov, neboť Vaše písmo je pro mne čím dál víc nečitelné.“
Podle Frequentačního vysvědčení, vystaveného na žádost na Obecné škole v Nymburce 14. července 1891, „navštěvoval učení ode dne 1. září 1886 až do dne 31. prosince 1889“.
Frekventační vysvědčení obecné školy k „přijetí do první třídy školy střední“ vystavené 14. července 1891 jej hodnotilo „velmi dobře“. Od září 1891 navštěvoval c. k. pražské gymnasium v Žitné ulici.
Ve čtvrtek 16. listopadu 1893 píše svému otci: „...tvé psaní jsem dostal a řídím se dle něho až na jednu věc. Psal jsi totiž, abych se tužil z učení. Dostal jsem opět dvojku z mathematiky a komposici latinskou vypracoval jsem na dvojku. Vůbec mě učení netěší, což je vlastně účelem mého psaní. Nechci a nebudu studovat a prosím Tě, bys mě dal ze studií. Učení mě nejde, chuť k tomu nemám. Dlouho do školi chodit nebudu. Buď mě vezmeš ze studií, nebo to nepřežiju, studovati nechci. Neb stejně bych propad, když k tomu nemám chuti.“
Podobných dopisů bylo více. Na jeden z nich reaguje rozzlobený otec následovně: „Píšeš, že je vidět, jaké máš nadání ke gymnasiálním studiím? Myslíš snad, že máš nadání k reálným studiím? Myslím, že také ne. Nezbývá než řemeslo. Ale jaké? Mé mínění je, že nadání Ti nechybí, chybí Ti ale pravá a pevná vůle a trochu lásky k rodičům.“
Z pražského gymnázia opravdu odešel, chtěl přestoupit na německé gymnázium v Litoměřicích, ale pro otcův odpor byl zapsán na C. k. Vyšší gymnasium v Kolíně jako privatista.
Na složení zkoušek ho po dva roky (1893 - 1895) připravoval Petr Jandač z Hradce Králové, student univerzit v Praze a ve Štýrském Hradci, jenž přijal u Nebeských místo domácího učitele, aby si vydělal peníze potřebné ke složení státních zkoušek. Vedle toho, že se mu částečně podařilo přimět Jana k učení, zasvěcoval ho do tajů moderní poezie, ale také v něm probouzel vlastenecké nadšení.
Jenže hned krátce po začátku školního roku už otci píše: „Nejedná se mi o zanedbávání školy, nýbrž jde mi o to ´Přestat studovat!´ Neboť je škoda toho času!“ Otec ale jeho názor rezolutně odmítl, proto rozčíleně poznamenává v dopise Theerovi: „Nasrat na všecko!!!“
Ostré spory s otcem, kterému se zjevně nelíbilo, že se Jan věnuje více poezii a knihám nežli studiu, navíc knihám, které považuje za mravnost ohrožující (Nansenovo Šťastné manželství), pokračovaly. Svědčí o tom Janův dopis ze 14. listopadu 1896: „Drahý tatínku! Ona kniha již je v mých bezpečných rukách, nemusíš si tedy dělat starostí, že by zpráva o ní mohla dojít k řediteli (nemusil bys si jich dělat ani v tom případě, kdy by i dosud kolovala). Ale domů Ti ji nepošlu, ani p. účetnímu neodevzdám. Zvláště už proto ne, že mi vyhrožuješ směšným udáním toho řediteli. Nemám v povaze, abych se lekal čehos podobného, jako vyloučení. Ani v případě, že bys se skutečně o to přičinil. Kterážto myšlenka je ale sama o sobě absurdní, neboť by Tě to zajisté více mrzelo než mě. Tobě jest mé studium důležitější věcí, než mně! Na Tvé mínění o knihách, které se studentům nehodí, a vůbec na Tvůj soud o mé literární činnosti vůbec Ti odpovídat nebudu. Víš dobře, že v té věci bychom se neshodli nikdy.“
V pololetí školního roku 1897 má ale Jan vystavené vysvědčení (s prospěchem: chvalitebným z náboženství, dobrým v jazyce českém a v dějepise a zeměpise, dostatečným v jazyku latinském, jazyku řeckém, mathematice a přírodopise) s poznámkou: „Žák řádně ohlásil, že ústav opouští, a není, proč by na jiném ústavě přijat býti nemohl.“
Osvětluje to dopis z 18. června 1897: „Píši Vám za příčinou, jelikož bude už čas, abych byl z gymnasia vypsán, nebo, aby se to řediteli [...] dalo vůbec vědět oficiálně, takto to už vědí [...]. Přijeďte tyto dny někdo, je to neslušné vůči proffesorům dělat s tím tajemství.“ Důvodem vystoupení ze školy a ukončení gymnaziálních studií byla opět Janova absolutní nechuť studovat.
Na podzim roku 1896 se při návratech domů seznámil s Miladou Bělohradskou. Silné citové vzplanutí přispěje rovněž k jeho odchodu ze studií.
Láska mu ovšem nebránila v souběžných vztazích, např. se slečnami Jelínkovou či Dachovskou, a dalších sexuálních dobrodružstvích, o nichž referuje Otakaru Theerovi:
/21. února 1897/ „Můj pokus svést sestřenici se daří! [...] jak se těším na to mladé, neposkvrněné, vášní roztřesené tělo, až ho zakrvím! Bude to tak bestiální rozkoš, až já, rafinovaně nečistý, osláblý onanií, její tělo, ten puk, roztřesu! Satanské pomyšlení! Vzdám se teď onanie, abych sesílil na ni!“
/6. července 1897/ „Zapředl jsem se tak jako trochu se sl. Geistlickovou (snad víš, kurva nymburská I. řádu, hlavně pro důstojníky). Mám její podvazek. Já a jakýsi Fipfer jsme jí je roztrhali. Včera jsme jí koupili nové. Do každého napsali své jméno. Bylo to hnusné, včera u Dubiny také. Mám zlost nezví-li o tom město, že jsem s ní šel. Vlastně nechápu, proč to dělám.“