Rodinné peripetie kolem divadla
Maryška, Francin, Pepin a Bogan na prknech, která znamenají svět
Ačkoliv Bohumil Hrabal nenapsal žádnou divadelní hru, patří mezi velmi často hrané autory. Proč je tomu tak, vysvětloval u příležitosti uvedení inscenace Obsluhoval jsem anglického krále v roce 1998 na jevišti Národního divadla Petr Oslzlý:
"Psal strašně silné příběhy. Setkával se s nimi a naslouchal jim v hospodách, čerpal je z událostí a vyprávění vlastní rodiny. Zachycuje každý z nich na konci kratší či delší řady, na jejímž začátku byla skutečná událost či inspirace vzešlá z reality, která se proměnila v příběh, jenž žil svým životem - "životem příběhu" - znovu a znovu byl převypravován. Jeho příběhy tak získávají téměř archetypické rysy. Jsou v nich obsaženy základní zkušenosti jedinců i celé české komunity, avšak oděny v úchvatnou jedinečnost. Nesporně jedna výrazná linie současného divadla jde cestou silných příběhů. Lidé milují příběhy, je v nich naše paměť. Je lákavé je na divadlo převádět a potřebné skrze divadlo vyprávět. Druhým důvodem, proč Hrabalova díla vyvolávají v divadelnících potřebu, aby byla adaptována do scénické podoby, je jejich obrazové vidění. Hrabal vypráví své příběhy v obrazech. Je výzvou pokusit se transponovat tyto literární obrazy do obrazů scénických..."
Jako úplně první zvolil v roce 1966 k dramatizaci Ostře sledované vlaky Saša Lichý - uvedeny byly v jeho režii v Divadle Petra Bezruče v Ostravě, vzápětí ještě v Chebu. Následovalo Pábení v Divadle pracujících v Gottwaldově (1970). Po sedmileté přestávce přicházejí Postřižiny v Divadle na okraji (1977), Bambini di Praga v Divadle Na zábradlí a v Činoherním studiu JAMU (1978)... Od té doby se hrabalovské inscenace objevují na profesionálních i amatérských jevištích ve velmi husté frekvenci. Bohumil Hrabal patří mezi nejhranější novodobé autory.
V Kličkách na kapesníku Bohumil Hrabal říká: "...to, co jsem napsal, už mě pak vůbec nazajímá." A v tomto duchu se choval i k uváděným divadelním inscenacím podle svých předloh. Jen velmi zřídka se nechal přemluvit, aby se zúčastnil premiéry či divadelního představení.
Na druhou stranu je docela podivuhodné, že se Hrabal nikdy nepokusil divadelní hru napsat. K divadlu měl totiž velmi blízko. Vždyť od svého útlého dětství s ním přicházel téměř každodenně do kontaktu.
Připomeňme si, jak to vlastně v rodině Hrabalových s divadlem bylo.
Koncem roku 1915 přichází do Polné, na místo pomocné účetní v měšťanském pivovaru, Marie Kiliánová. Můžeme se domnívat, že jí toto místo opatřil František Hrabal, jenž tady zastával místo hlavního účetního a který se s Maryškou 7. února 1916, před svědky Bedřichem Zapletalem, majitelem tiskárny v Polné, a Josefem Doubkem, soukromníkem, v polenském chrámu Nanebevzetí Panny Marie oženil.
Marie Kiliánová přišla do Polné jako svobodná matka - její syn Bohumil se jí narodil 28. března 1914 v Židenicích jako nemanželský. Do věku tří let se tam o něj starali prarodiče.
František Hrabal dal úředně písemným prohlášením 26. prosince 1916 Bohouškovi příjmení Hrabal a přijal ho za vlastního. Tehdy jej také ze Židenic přestěhovali do Polné, kde bydleli v podnájmu v domě č. 130 v Poděbradově ulici u Antonína Marase. Dne 25. září 1917 se jim narodil syn Břetislav.
Maryška Hrabalová byla velmi společenská a brzy si v Polné našla přátele. Především to byla její láska k divadlu, která ji sblížila se zdejšími ochotníky. „Zejména to byli manželé Zapletalovi, hlavní protagonisté divadelního spolku Jiří Poděbradský,“ říká polenský historiograf Jan Prchal. „Tiskař Bedřich Zapletal byl v roce 1906 zvolen jednatelem spolku a v období 1899 až 1918 účinkoval třapadesátkrát. Jeho manželka Emanuela sehrála ve stejném období čtyřicet jedno představení a několikrát se na divadelních prknech objevil i jejich syn Jan Zapletal. V posledním válečném roce nastalo v kulturním dění všeobecné oživení, a to i u polenských ochotníků. Během roku nazkoušeli sedm divadelních her, kterými se představili na deseti večerech. A právě v tomto období se uplatňuje herecký talent Maryšky Hrabalové, která dostává příležitost zahrát si téměř ve všech představeních, které Polenští hráli v hostinci U Slovana na Husově náměstí. Po jejím boku hraje několikrát i Francin.“
Když 16. května 1918, s reprízami 20. a 26. května, uvedli polenští ochotníci jako slavnostní představení k padesátému výročí založení Národního divadla v Praze Jiráskovu Vojnarku, zahrál si po boku „tetičky“ Emanuely Zapletalové, v hlavní roli, i čtyřletý Bohoušek Hrabal pětiletého Jeníka Vojnara. Ve stejné inscenaci hrál Francin Hrabal roli muzikanta Brožka.
Pravděpodobně v červenci 1919 se Hrabalovi stěhují z Polné do Nymburka, kde František dostává místo správce pivovaru.
Přátelská pouta s polenskými ochotníky však zpřetrhána nejsou. Svědčí o tom korespondence i další divadelní kontakty.
První dopis „Slavnému Ochotnickému spolku Jiří Poděbradský“ píše Maryška krátce po přestěhování - 6. srpna 1919: „Mnoho a mnoho srdečných pozdravů a vzpomínek z našeho nového působiště! Současně děkujeme za krásnou kytici, kterou jsme od Vás, velectění, na rozloučenou dostali. Jak mile nás tato překvapila, jak těžko vypsati z dojmu, který na nás učinilo toto jemné rozloučení, zanechá trvalé vzpomínky na Váš milý spolek, k němuž jsme oba s láskou lnuli. Vždyť okamžiky ve Vašem středu strávené, náleží k těm nejpěknějším, které jsme v Polné zažili. Ve Vašem dalším podnikání přejeme mnoho zdaru a těšíme se, že zase alespoň na okamžik zúčastníme se těch radostí, které jsou tak blízké Vám jako nám. Na zdar! Vám zcela oddaní Hrabalovi.“
V roce 1924 hostuje 30. března Marie Hrabalová v Polné v představení Geysir v roli vychovatelky Loly (ve stejné roli si přesně o rok později - 29. března - zahrála i v hálkovské inscenaci), v roce 1925 hostuje opět ve hře Náměsíčný, s níž se soubor Jiří Poděbradský zúčastnil soutěže ochotnických spolků v Jihlavě a získal první cenu. V roce 1929 hostoval nymburský spolek Hálek 13. a 14. července v Polné. V dobovém zápisu v „pamětní knize města Polná” se dočítáme: „13. a 14. července pozvali si ochotníci divadlo ochotnické z Nymburka (kdež hráli také p. Hrabal a pí. Hrabalová, býv. účetní pivovaru). Byl tu dáván kus Souboj lásky. Vybráno bylo 2 214 K. Ježto hostili obědem, večeří a večírkem nymburské hosty, byl deficit 27.5 K.” Podle hálkovských záznamů ale v Polné hráli Souboj lásky jen 13. července, v den následující frašku Františka Arnolda To neznáte Hadimršku.
Ihned po přestěhování do Nymburka se oba manželé Hrabalovi stávají členy nymburského ochotnického spolku Hálek.
V Nymburce mělo divadlo nejen obrovské divácké zázemí, ale především dlouhou tradici. Už od počátku devatenáctého století sem zajížděly herecké společnosti a nacházely zde vděčné obecenstvo. Není divu, že již v letech 1820 až 1860 se dávaly dohromady skupiny vlastenců, které čas od času nazkoušely divadelní představení. Hrálo se v hostincích U Černého orla, U Klecanských či U Bílého beránka.
O prázdninách roku 1860 získal Ludvík Rubinger pro divadelní myšlenku skupinu studentů a nacvičil s nimi tehdy velmi populární divadelní hru Václava Klimenta Klicpery Divotvorný klobouk. V podmínkách velmi skromných se záměr nad očekávání vydařil. Hráli v chodbě staré obecné školy v prvním poschodí bývalého kláštera, a protože do ní vedlo jen jedno schodiště, lezli herci do přilehlé místnosti zvenku po žebříku.
Do skončení roku 1860 sehráli dalších šest představení, ovšem v hostinci U Černého orla, neboť okresné školní rada nedovolila používat k divadelním produkcím prostory školní. Teprve v následujícím roce získává spolek do pronájmu první poschodí bývalého kláštera, jež doposud sloužilo jako skladiště, šatlava a márnice pro sebevrahy a utopence a které si spolek vlastními silami zadaptoval. To už sehráli sedmnáct představení, v roce 1862 patnáct. Za první desetiletí sehráli nymburští ochotníci osmdesát pět představení. Od roku 1877 nese spolek a posléze i jeho divadlo jméno básníka Vítězslava Hálka.
Toto nové divadlo si spolek vybudoval z vlastních zdrojů a vlastním přičiněním v roce 1936. Moderní budova, která slouží dodnes, byla vystavěna na místě divadla původního v klášteře, ovšem v moderním kubistickém stylu.
Kromě Hálku se divadlu v Nymburce věnovaly i další spolky: v suterénu Husova sboru (včetně loutkového) soubor církve československé, v Národním domě mladí národní socialisté, v Dělnickém domě dělnický soubor Unie, spolek Přemysl v Katolickém domě (rovněž i loutkové), členové tenisového klubu v sále cukrovaru, studentský spolek Polaban na Ostrově, sokolové v sokolovně či komunisti v restauraci Cejpovna. V Tanečních hodinách pro starší a pokročilé o tom v literární nadsázce Bohumil Hrabal píše:
„...a já jsem jí vykládal o tom, jak v našem městečku je dvaatřicet hospod a ve dvaceti vosmi jsou slečny, jak celý město šílí po divadle, že je celkem pět divadel, nejlepší kousky ale hráli v Katolickým domě, kde byl kočovský spolek Přemysl, největší úspěch měla mexická hra El Tygro, hlavní úlohu hrál tenkrát čeledín Kopecký, kterej ale před premiérou, když nakládal posekanej jetel, tak se ztrhl, natahovali ho na žebřík, museli ho těsně před představením našlapat, bylo to potom krásný, ale jen ten čeledín při vyznání lásky poklekl, už nemohl vstát, ale zato zpíval El Tygra s ohromným citem a navíc se mu rozepl poklopec, no něco z čeho baby šílely celej tejden, v Národním domě, tam zase hráli klempíři a zámečníci nejradši hry ze šlechtických kruhů, Vějíř Lady Wantochové, nebo Winterové (ve skutečnosti hrál hru Vějíř lady Windermerové spolek Hálek a Marie Hrabalová v ní měla benefici ke svému stému vystoupení), toho lorda hrál jeden malíř písma, ale zase jak poklekl, tak se mu vytáhly kalhoty od fraku a byly vidět ty podlíkačky na šňůrky, když se pak děkoval, tak ho zase vzala opona tím olůvkem do hlavy, že zůstal ležet a baby šílely, myslely, že to patří do hry, v Hálku zase když hráli Perly panny Serafínky, tak po přestávce se režisér díval dírkou v oponě, jestli už jsou lidi na místech, a zvedl ruku, ale oponář, že byl kojenej zpěněným mlíkem, tak vytáhl oponu i s režisérem a ten režisér pak z tý vejšky spadl do hudby a lidi si libovali, to má pěknej začátek, jindy zase hráli Radúze a Mahulenu, a ten kousek začíná ve tmě, a ten oponář z ničeho nic vytáhl tu oponu a Radúz myslel, že je opona ještě dole, tak se ptal, Mahuleno, kde jsi? a Mahulena z větví odpověděla, V prdeli, a lidi zase se radovali, že to bude něco pikantního, ze života, ale ten oponář, když viděl, co natropil, vzal za provaz a ten se přetrhl a opona sletěla a přiskřípla Radúzovi hlavu a ten oponář rozsvítil v sále a vystrčil hlavu z opony a křičel, von se přetrh provaz, no ohromný úspěch měla tahle Mahulena, největší úspěch měl Sen noci svatojánské, jak to hráli v Katolickým domě, hráli jen členové Přemysla, tak všichni se nechali voholit, ta co hrála tu vílu, tak dostala ischias, protože se to hrálo v zimě, ty rusálky, když poskakovaly, počítaly si a svítily si baterkama, ale pak ten, co hrál s tou oslí hlavou, spadl do propadliště a křičel, jó, jód! a lidi tleskali na otevřený scéně...”
V roce 1970 napsal B. H. pro časopis Amatérská scéna (mimořádné vydání ke 110. výročí divadelního souboru Hálek) vzpomínku laděnou vážně:
"...že v Nymburce se v tom mém čtvrtstoletí hrávalo divadlo nejen v Hálku, ale i v Dělnickém domě a v Domě Národním, dobré divadlo i v kočovském spolku Přemysl v Katolickém domě, divadlo pod Husovým sborem... kdežto dneska se už divadlo nehraje nikde. Vím a chápu, že televize vytlačila onu touhu dělat divadlo sám ze sebe a pro sebe a pro svoje diváky, ale je to ta lítost z celého našeho života, že jsme ochotnické divadlo lehce vyměnili za pouhé dívání se, za pouhé pasivní statování u obrazovky, kde všechno už za nás dělají jiní. Proto jsem rád, že alespoň Hálek zase bude hrát divadlo a žít divadlu, ve kterém moje matka a můj otec hráli více než čtvrt století, divadlu, ve kterém jsem i já zkusil zahrát hlavní úlohu v "Milovat není jen mít rád", divadlu, ve kterém můj slavný strýc zahrál vězně ve "Dvaasedmdesátce". Jsem tedy rád, že v Nymburce se navázála alespoň jedna přetržená tkanička s minulostí..."
Jak se Bohumil Hrabal zmiňuje, za druhé světové války, pod vivem své matky, která si přála, aby se rovněž on věnoval divadlu, se stal členem tzv. Souboru mladých, který při divadelním spolku Hálek založili studenti reálky a někteří posluchači vysokých škol, po jejich uzavření pracující zejména na dráze.
Hrál Dona Juana ve hře S. Kadlece (podle Goldoniho) Milovat není jen mít rád v režii pozdějšího známého režiséra a dramaturga Jaroslava Kotouče. Premiéra (a jediné představení) se uskutečnila 18. března 1944.
„Při zkouškách jsem stále doufal, že onemocním těsně před premiérou, ale nestalo se to a byl jsem blízek smrti, když se přede mnou rozhrnula opona, posvítily na mne reflektory a já po chvíli rozeznával v prvních řadách tváře lidí z městečka a napjatou tvář své matky, která si tak přála, abych hrál i já divadlo, které ona hrála celý život a měla ho tak ráda, že chodila do zkoušek i s horečkou, a před těmi všemi jsem musel koktat svůj text. Dodnes se mi zdává v těch nejhrůznějších snech, že stojím před naplněným hledištěm a hraju divadlo, a ještě dnes si živě vybavuji ty zděšené obličeje,“ vzpomínal na epizodu z prken, co znamenají svět.
Podle vyprávění pamětníka, celoživotního hálkovského herce a režiséra Jana Paulů, měla premiéra této inscenace dohru i mezi diváky. Paní Hrabalová se po skončení představení vztyčila z čestného sedadla v první řadě a pateticky prohlásila na adresu hereckých schopností svého syna: „Raděj jsem tě měla zastudit!“
Víckrát už Bohumil Hrabal v Hálkově divadle nevystupoval.
Nicméně na jevišti se ještě objevil. Říkal, že když pracoval mezi 18. únorem 1959 a 31. prosincem 1961 v libeňském Divadle S. K. Neumanna jako kulisák, stanul jedinkrát na scéně jako jeden z davu, který volá Vivat! Ve skutečnosti vystoupil jako statista několikrát, například ve Třech mušketýrech (1961).
Ale i práce kulisáka, stejně jako všechno, co doposud dělal, budoucího spisovatele oslovovala a vzrušovala. Ústy své manželky Pipsi vypráví v novele Vita Nuova o svém prvním úkolu při zájezdovém představení v Lounech: „... jak tam stál v provazišti sám a sám rukama pořád ohmatával ty tkalouny ty značky na provazech tahů a nikdy nezažil v životě tu chvíli když tady byl ten přesný čas kdy uvolnil šnapr a táhnul provazy jak jeden stoupal vzhůru a druhý dolů jak trnul ale pak přece nahmatal ten tkaloun a zastavil tahy a trnul pět vteřin ale opravdu tam na jevišti se osvětlila telefonní budka a opravdu tam vběhl Edy a hlásil na policii že v jeho bytě jsou dva Italové na černo a pak Edy zase vyběhl z budky světlo tam zhaslo a můj muž zpocený zase ve tmě stáhnul jeden provaz zatímco ten druhý šel nahoru a velký provaz mu do dlaně vjel s tkalounem který byl znamením že už dost...”
Ve vzpomínce v Amatérské scéně Hrabal rovněž píše o jednom divadelním vystoupení strýce Pepina. Ten se samozřejmě kolem divadla motal. Především proto, že oba manželé Hrabalovi trávili v divadle spoustu času a on chodil s nimi, ale také proto, že nesměl chybět nikde, kde se něco dělo. Pro jeho neschopnost podřídit se pevnému řádu divadelního textu ho ale žádný režisér nechtěl obsadit. Tak v divadle fungoval jako "tady něco podrž" nebo "něco přines". Zahrál si jedinkrát - nemluvící roli spoutaného vězně v divadelní hře Franiška Langera Dvaasedmdesátka. Představení se uskutečnilo 20. března 1938 a Marja Hrabalová v něm hrála roli Marty a František Hrabal roli Úředníka.
Jinak ovšem Josef Hrabal, jak ho pamatuji, by jistě na jeviště patřil. Souhlasím s Bohumilem Hrabalem, že "Pepin byl vysloveně ta figura jako Chaplin, jako Lupino Lane, jako Frigo." Hrabal o něm v rozhovoru s László Szigetim v kličkách na kapesníku hovoří takto: "No jo, ale on dovedl i hrát, on dovedl i tančit. Strýc dovedl tančit vynikajícím způsobem, ale tančil tak, jak tančí pomatení, víte, spíš tak, jako se tančí dneska, tak podle rytmu hudby strýc tančíval tenkrát. A strýc byl i katalyzátor jazykový, protože uměl kupodivu své myšlenky formulovat a dovedl ten svůj humor kořenit jistými moralismy. Byla to moje Múza přestrojená za obuvníka a sladovníka."
Ale vraťme se do roku 1919, kdy se Hrabalovi přistěhovali do Nymburka a téměř okamžitě se stali členy divadelního spolku Hálek.
Poprvé se Maryša Hrabalová (jak je uvedena na plakátu) nymburskému publiku představila v roli Beatrice v inscenaci Mandragola (Macchiavelli - Eger) v sobotu 20. března 1920. František Hrabal poprvé hrál 26. září 1920 v Magelóně J. J. Kolára roli Gonsalvia d´Asunara.
Již po osmi letech mohl spolek Marje Hrabalové (tak ji kolegové herci oslovovali a byla uváděna na plakátech) uspořádat benefici ke stému vystoupení na prknech Hálkova divadla (do té doby absolvovala osmapadesát premiér). Bylo to ve hře Oscara Wilda Vějíř lady Windermerové (na plakátu uvedeno Windermereové) - hrálo se 2. a 11. října ve vyprodaném divadle a diváci hlavní protagonistku odměnily bouřlivými ovacemi. V Památníku divadelního spolku Hálek z roku 1936 je uvedeno: "Vedle oslav rázu vážného, provedeno představení spolkově radostné při hře Vějíř lady Windermerové, ve kterém oblíbená pí Hrabalová oslavila své 100 vystoupení na jevišti Hálka."
Hrála převážně velké role, nezřídka i po boku slavných herců, kteří v Nymburce hostovali: Karla Želenského (Tribun - 1. května 1923, Na valdštejnské šachtě - 1. května 1925), Eduarda Kohouta (Druhý břeh - 9. března 1925, Mluvící opice - 10. října 1925), Leopoldy Dostalové (O Boha - 6. listopadu 1927), Marie Ptákové a Václava Vydry (Maminka - 2. prosince 1928).
V roce 1937 se dokonce ujala režírování - Mamá tančí - 21. března 1937, Diagnosa - 28. května 1937, Maryša - 31. října 1937, Devátá louka - 30. října 1938, Slečna panská - 6. listopadu 1938, Neviditelný most - 25. prosince 1938. Ve třicátých a čtyřicátých letech byla i členkou výboru divadelního spolku (členka režisérské rady, přehližitelka účtů) .
„Matka byla nesmírně šikovná v domácnosti a přitom měla zvláštní podvědomí, patřila do bohémského světa, ráda hrála divadlo, co já pamatuji, tak chodila do zkoušek, na premiéry. A vedla domácnost. Na tom malém městečku se hrálo divadlo s velkou chutí a moje matka se divadlu věnovala, měla velký talent a ten talent k divadlu je nesen tím jistým způsobem k bohémství. Matka se ráda předváděla, ráda hovořila, ráda se bavila o divadle, četla o divadle, všechny ty recenze, všechno, co se hrálo v Praze, musela také vidět. Takže k nám chodila společnost, moje matka měla několik přátel, se kterými hrála divadlo, a s velkým zájmem a zasvěcením věděli nejen to, co se hraje vůbec, jako zkrátka v pražských divadlech," napsal Bogan o matce v Kličkách na kapesníku.
Marie Hrabalová, jako manželka správce pivovaru, patřila ve městě mezi "smetánku" a tím, že byla "hvězdou" divadelního spolku se těšila úctě a popularitě mezi širokou veřejností.
"A tak maminka každý večer před zkouškou chodila v modrém kostýmku náměstím, pod paží srolovanou úlohu, lidé ji zdravili, zastavovali se, tvořili se kolem maminky hloučky a matka se usmívala a vykládala o tom, co se bude hrát a kdo v té hře bude hrát," píše Hrabal v Sextánce. (Povídka Sextánka má reálný podklad v představení Hálku Sextánka /podle knihy Viléma Neubauera zdramatizovali Josef Burda a Kamil Novák/ 8. a 9. dubna 1928 v němž Marie Hrabalová hrála roli Stáni Bínové.)
Ve společenském styku to byla Marie Hrabalová "milostpaní" nebo "milostivá paní správcová". Mezi divadelníky to ovšem byla paní Marja a i když patřila k nejlepším, byla jen jednou z nich. Svědčí o tom i to, že, bylo-li to potřeba, vzala i ty nejmenší "štěky". Byla ovšem ochotna i sestoupit s piedestalu místní divadelní divy. Na plakát silvestrovského představení v roce 1925 se nechala napsat jako Marie Nevymáchaná, na plakátu prvomájového představení pro Tábor lidu Československé strany socialistické v roce 1921 je uvedena jako Máňa Hrabalová. Do průvodu městem u příležitosti sjezdu nymburských rodáků při posvícení v roce 1935 se oblékla za babku vedoucí kozu.
Karel Maryslo o Marii Hrabalové napsal (několik slov k úvaze, Haňťa press č. 18, str. 79, Praha, 1975): „...to, co budu psát, mělo, myslím, podstatný vliv na utváření Hrabala, i když se jednalo o vliv neuvědomělý. Jeho matka, jíž věnoval také své nezapomenutelné stránky ve svém díle, byla věru úžasná žena (on má mnoho z ní). Nesmírně nadaná, inteligentní, měla tu smůlu, že neutekla k nějaké divadelní společnosti. Byla by se vypracovala k protagonistům našeho Národního divadla, ano, zcela jistě. Paní Hrabalová byla vzor těch žen, o jakých snili naši dědové v minulém století."
V průběhu druhé světové války už Marie Hrabalová nehrála v tak velké frekvenci, po válce už vůbec ne. Zazářila ale ještě jednou, a to v roli Paní Higginsové ve hře G. B. Showa Pygmalion. Premiéra byla 27. srpna 1954. Hrabalové Paní Higginsová si vysloužila obrovské ovace. Stejně pak při repríze následující den a v dalších reprízách 4. a 5. září, ale i 22. června 1955 v divadle Na Kovárně v Poděbradech, což bylo její úplně poslední vystoupení na veřejnosti. Se svou divadelní kariérou se rozloučila opravdu důstojně. Odehrála v ní 126 dokladovaných premiér a dvě stě devadesát představení. Dvousté představení sehrála pravděpodobně v Našich furiantech v prosinci 1932, ale není o tom v zápisech výboru zmínka.
„Paní Vášáryová ve zfilmovaném „městečku“ znamenitě vystihla jeho /Hrabalovu/ matku, paní Marju, jak si nechala paní Hrabalová říkat, když byla úspěšnou členkou ochotnického divadelního spolku Hálek v Nymburce. Pod tímto jménem ji také zahrnul místní umělec Hanuš Bohman do své sbírky „Nymburáků sebraných a vybraných“ v třicátých letech. Nazývá ji tam nymburskou Andulou Sedláčkovou na toto srovnání nebylo diktováno lokálním patriotismem. Můj muž, který není rodák z Nymburka, říká, že paní Hrabalová byla nejlepší Mrs. Higgins, jakou kdy viděl - a viděl jich několik v dobrém pražském i zahraničním provedení,“ vzpomínala v roce 2001 paní Růžena Zátková - Vondrášková, žijící ve švýcarské Basileji.
Francin se do dění v divadelním spolku zapojoval méně, nežli jeho manželka a většinou hrál jen menší role (odehrál 58 dokladovaných premiér a 135 představení). Od roku 1928 byl v různých funkcích členem výboru spolku (revizor účtů, zapisovatel, jednatel). On osobně i pivovar přispívali spolku finančně, o tom, že pro posezení herců po premiérách dodával pivovar pivo zdarma ani nemluvě.
S divadlem se rozloučil 5. a 6. listopadu 1955 jako Rychtář Vobruba v Jiráskově Lucecerně.
V roce 1938 napsal Bohumil Hrabal pro nymburské Občanské listy (9. 9. 1938) úvahu Okolo divadla, která velmi výmluvně dokladuje jeho vztah k divadelnímu umění.
"Divadlo jest zrcadlo momentů lidského života. Jeho podstatou pak není zachytiti svět kolem nás se mechanicky pohybující, nýbrž, jakožto složky umění, jest promítnutí postav na běžící pás času, sklopení jich a v třetí průmětně ponechání je vytančiti oděné pouze ve svůj charakter....
Účelem divadla je vkládati do lidských srdcí podivuhodná semena, která klíčí v hlad po pravém umění, po člověku. Tedy divadlo se nám jeví nejen jako theaomai, tj. dívám se, nýbrž jako korelát, jako výslednice lidských snah, jako teploměr zasazený do mladého, bouřného kvasu...
Divadlo má se k diváku jako fotografický negativ k positivu; přicházejí zástupy a většina z nich si mnoho neodnese. Jim hra neřekla nic, jako negativ. Jsou však přítomni lidé, kteří jsou naplněni podivným fluidem, které ihned nebo až doma, třebas někde v koutku v duši, koupají, až vyvstává jim positiv, tj. spouúčast na etických a estetických momentech, které umělce nutily, aby hru napsal; a to jsou ti praví."