Jak jsem dostal místo tří tisíc let vrtulníkem
K sepisování jsem tíhnul už od raného dětství. Jako dítko školou povinné jsem si sám pro sebe vydával časopis vyjadřující moje postřehy z dění kolem. Pamatuji se velmi dobře, že za vrchol své tehdejší publicistiky jsem považoval reportáž z vlastního naprosto zpackaného rande. Chystal jsem se na něj dobrý týden, předem jsem si ve své třináctileté hlavě sestavoval duchaplné věty, před zrcadlem nacvičoval – řečeno podle jakési přiblblé knížky – vlhké pohledy, a ve své fantazii si vysníval, co všechno se nádherného stane. A pak přišel ten Den, kdy jsme se sešli za dřevěnou ohradou okresního stavebního podniku... a ona si přivedla dvě úplně pitomé kamarádky. No, řekněte, šlo takové story pominout a nehodit ho na papír? Celý článek končil zvoláním: Je to kráva!
O mnoho let později jsem se stal dopisovatelem okresních novin. Ostatně v době rozvinutého socialismu jiná možnost k publicistické tvorbě nebyla.
Tehdy také přišla první ocenění za psaní. V soutěži dopisovatelů jsem po čtyři roky získával za své drobné povídky druhé či třetí ceny – obvykle kazové sklo z poděbradských skláren, přičemž první cena byla dotována na tu dobu velmi zajímavou částkou tři tisíce korun, což byl vlastně měsíční plat. Pátý rok jsem jednoho dne vylovil ze schránky na dopisy obálku s blahopřáním k prvnímu místu.
Leč, soudruzi, zřejmě s konstatováním, že peníze kazí lidi, změnili finanční odměnu na vyhlídkový let helikoptérou.
V určený den jsem se dostavil před okresní národní výbor. Mne a další dva šťastlivce, vítěze dalších kategorií soutěže, odvezla černá volha na letiště Agroletu za městem, kde již čekal sovětský vojenský vertoljot z blízkých Milovic, kde sídlila nechvalně známá posádka Střední skupina sovětských vojsk. Po příkrém železném žebříčku jsme se, jak slepice do kurníku, vydrápali do zeleného monstra s kulometem na přídi. Vpředu před palubní deskou s kulatými černými budíky seděli dva ruští, či spíše, podle vhledu, kirgizští vojáčci. Rozepnuté prošívané kukly jim podél tváří plandaly jako psí uši, čímž ve spojení se šikmýma očima a rozzářeným trvalým úsměvem vypadali jako dva černí kokršpanělové. Usedl jsem do sedačky, z níž přesně v místě nejméně vhodném vykukovalo ocelové péro, a připoutal se. To už jsem se na zážitek z vyhlídkového letu přestával těšit. Pilot zaklapal několika páčkami, zmačkl veliký čudlík a obrovská vrtule nad námi se roztočila. V plechové stěně těsně vedle mého ucha se rozvibroval asi centimetr tlustý nýt, jakých ovšem kolem drnčelo několik desítek. Pak se stroj rozklepal tak, že jsme se v minutě naučili koktat, div, že jsme si neukousli jazyk, a pomalu se odlepil od země. Jestliže jsem dříve nechápal, jak se může obrovská železná škatule s vrtulí nahoře vznášet ve vzduchu, od této chvíle to považuji za věc zcela nadpřirozenou. Ve výšce asi sto metrů se ten šroťák několikrát propadl tak o tři metry, pak se téměř položil na bok – už jsem chápal, proč trvali na tom, že se musíme připoutat, přičemž maladěc s kniplem v ruce ze zpředu ohlédl, rozesmátě zahlaholil Charašó! a přitažením páky donutil ty obrovské sběrné suroviny k příkrému stoupání.
Mohu vám důvěrně sdělit, že za celý let jsem se z kulatého okénka nepodíval, takže mi zůstalo utajeno, jakže moje krásné město z vrtulníkové perspektivy ještě krásnější. A to jsem na tom byl ještě mnohem lépe, nežli kolega po mé levici - vítěz v kategorii poezie, profesor gymnázia Roubíček. Ten si, asi že neměl zrovna nic lepšího na práci, obracel, zcela nepoeticky, žaludek naruby až do přistání. A protože tam nebyl žádný pytlík, tak na svoje kolena.
Dobrých pět měsíců jsem se v noci probouzel hrůzou a dodnes se mi dělá špatně, kdykoliv uslyším brblání vzdušných strojů na obloze.