Jak jsem se vypořádal s hlodavci
Mám zahrádku jako dlaň. Od jara do podzimu mi na ní něco kvete, ale stále je co doplňovat, aby mi přinášela ještě větší radost. A proto nakukuji přes ploty k sousedům i k úplně cizím lidem, sleduji obrázky v časopisech, prospekty, jezdím na výstavy, odkud si vždycky něco přivezu.
Před dvěma lety jsem se zamiloval do lilií. Jsou to, bez urážky ostatních květin, skutečné královny a moje favoritky. Orchideje a další tropické květy jsou také nádherné, ale nedají se zasadit na předzahrádku v Čapkově ulici či za dřevěný plot ve Zlámané Lhotě. Proto jsem tehdy sáhnul do šrajtofle a zaplatil za několik šupinkových cibulek barevnou bankovkou. Další peníz jsem zaplatil za odbornou literaturu - když už chci pěstovat lilie, musím o nich něco vědět, abych nebyl pro ostatní kolegy zahrádkáře za hlupáka. A také mi přeci musí co nejvíce kvést.
Na podzim, přesně podle pokynů odborníků, spočinuly cibulky v zemi - proležený kompost je přijal jako měkoučká černá peřinka. Už od Vánoc jsem nadrženě sledoval kalendář, kdy že konečně přijde vytoužené zahrádkářské jaro a již od prvního března jsem denně chodil kolem vyvoleného záhonu, opatrně v pokorném pokleku kypřil půdu, odstraňoval vyrůstající plevílky, udržoval vlhkost. Každé ráno jsem propadal v zoufalství – jak to, že nic neroste, vždyť „Ony“ mi určitě shnily nebo je něco sežralo...
A pak to přišlo, ten nádherný okamžik zrození, kdy z půdy sluncem vytažené se objevily maličké fialovozelené zaoblené bobečky, které se protahovaly do antének, aby se za pár dní rozevřely v symetrickou růžici podlouhlých, úzkých lístků. Rostlinky utěšeně rostly... ale co to? Některé listy cosi vykousalo! Na první pohled jsem však nic nenacházel. Pečlivě jsem obracel jeden lupen po druhém a nikde nic! Teprve třetí den se škůdce ukázal. Zářivě červený brouček. Z knihovny vypůjčený entomologický atlas hlásal, že jde o chřestovníčka liliového. On sám se ale rostlinou neživí - to jeho larvičky. Ale přeci takového hezkého broučka nerozmáčknu, natož abych ho postříkal nějakým chemickým svinstvem. Sebral jsem tedy dospělce i larvičky ve slizkém provedení do skleničky od dětské přesnídávky a odnesl je na zrekultivovanou skládku na druhém konci města. Snad tam najdou nějakou rostlinku, která jim bude chutnat stejně dobře jako moje lilie.
Když se objevila první poupata, musela na cestičku podél záhonu nastoupit celá rodina, aby se pokochala spolu se mnou. Zklamaně jsem je ale odehnal, protože vůbec nesdíleli moje nadšení. Jen počkejte, vy nevěřící, až ta nádhera rozkvete!
A stalo se! První svítivě žlutý květ s černofialovými tečkami se rozevřel a moje srdce začínajícího liliáře jihlo. Následoval červenofialový zvonec, pak růžový. Nahlásil jsem v práci dva dny dovolené - nesmím propásnout další rozkvétání.
Večer, když jsem přijel domů, mě při pohledu na záhon polilo horko. Několik statných rostlin tu smutně stálo se zvadlými listy, hlavičky květů svěšené... Vzal jsem za lodyhu - zůstala mi v ruce. Zahradnická lopatka prozradila, že cibule pod ní není, jen načechraná půda v prohlubni. V kleče jsem se opřel dlaní, abych dosáhl co nejdále a ruka se mi propadla nějakých dvacet centimetrů do šikmo vyvrtané nory! V příštích dnech mi neznámý žravec zlikvidoval celý záhon. A nejen to. Mizely i jiné rostliny, starý šeřík v koutě zahrádky zvadl a pak se najednou skácel - namísto kořenů zbyl na podzemní části kmene jen ohlodaný kůl.
„To je hryzec!“ pravil zasvěceně po mém volání S. O. S. přispěchavší známý zahradník. „Toho se jen tak nezbavíš, to je pěkná mrcha!“ dodal a zanechal mě mým trudným myšlenkám.
Jiný rádobyodborník, spolužák Karel ze základky, přišel se zaručeným receptem. Prý stačí do nor napustit propan - butan.
Na nic jsem nečekal. Od švagra jsem přivezl desetikilovou tlakovou lahev, zastrčil do jedné z děr co nejhlouběji hadičku a otočil ventilem. Po několika minutách, kdy už jsem byl přesvědčen, že to stačí, jsem škrtl zápalkou. Ozvala se přidušená, nicméně mohutná exploze a moje zahrádka, respektive čtyřicet centimetrů hlíny v celé její ploše, vyskočila tři metry do výšky. Když se to vše zemskou tíží vrátilo zase zpět a já vyslzel písek z očí, naskytl se mi obrázek, na který nikdy nezapomenu. Tak krásně zryto, jsem ještě nikdy neměl.
„Já ti zapomněl říct, že se to nemá zapalovat!“ oznámil mi Karel. „To funguje tak, že ty hryzce ten plyn zadusí, protože se drží dole v norách. Plyn i hlodavci.“
I přes ten zásadní omyl jsem se výbuchem oněch zlovolných hlodavců zbavil. A při příští zahradnické výstavě jsem opět sáhl hluboko do kapsy a nakoupil celou hromadu liliových cibulek.