Jak jsem začal psát
V naší rodině se nikdy moc nečetlo. Táta ve volném čase chodil na ryby a máma po celodenním shonu večer co večer usínala u časopisu Vlasta, tehdy jediném periodiku pro ženy. V naší malé knihovničce se krčilo jen několik knížek.
Když se mě někdo v pěti letech zeptal, jestli se těším do školy, odpovídal jsem pravdivě, že vůbec, protože školu já přeci nepotřebuju. Budu totiž popelářem a ti můžou bejt blbí, nepotřebujou umět číst a psát a vozí se na stupačce kukavozu, kouřej partyzánky, pijou pivo, smrděj a mluvěj sprostě.
Jenže do školy člověk musí, zvláště když je malej a nemůže ještě jezdit s popelářema, protože nemá sílu a nezvládnul by vrtět popelnicí, i když by ho to bavilo nejvíc na světě. A tak jsem z donucení a nerad prvního září roku 1956 do první třídy nastoupil.
Pamatuji se živě na den, kdy nám paní učitelka, které jsme ale museli říkat soudružko, řekla, abychom si z penálů vyndali pero – všichni bez rozdílu měli tehdy plnicí pero značky Žák. Předkreslila na tabuli několik svislých, mírně nakloněných čar a my, žáčci první třídy základní devítileté školy, jsme se skřípěním těch nebohých per vyryli úplně jiné, křivé a ošklivé čáry do širokých řádků v sešitech, jimž se říkalo písanky. Jako jednomu z mála se mi podařilo vytvořit řádek těch nepěkných řádek bez kaňky. Když mě přišla před obědem vyzvednout ze školy maminka, nadšeně jsem jí oznamoval, že jsem se naučil psát.
A pak se stal zázrak. Jako někteří vizionáři tvrdí, že k nim sestoupil Ježíš a ukázal jim tu správnou cestu, ke mně sestoupila paní učitelka Javoříková. Po několika dnech ve škole jsem zavrhl lákavé společenství drsných chlapů ve špinavých štruksových kalhotách a večer u brambor s dušenou mrkví jsem oznámil překvapeným rodičům, že se vyučím na spisovatele.
Ve druhé třídě, to už jsem psal nejen šikmé čárky, ale i docela úhledná písmenka celé abecedy, protože spisovatel přeci musí psát čitelně, jsme si, jak na tom trvala nová soudružka učitelka Čeňková, povinně nechávali od rodičů podepisovat domácí úkoly. Jednou jsem poctivě a pečlivě hned po příchodu ze školy napsal jakési cvičení podle zadání v učebnici. Pak ale zapískali pod oknem kluci a já se vrátil domů až po slunka západu. Na podpis pod domácí úkol jsem si samozřejmě ani nevzdechl. Před první hodinou následující den jsem se chopil pera a pod poslední řádek úlohy jsem napsal: Řehounková. I přesto, že Ř na začátku bylo třikrát větší nežli á na konci, byl jsem nesmírně pyšný, jak se mi ten maminčinej podpis povedl. Jaké bylo moje překvapení, když mě učitelka zavolala na stupínek před tabuli a posměšně na mě před celou třídou ukazovala a krákala, aby si ostatní nebrali příklad z podvodníka. Ponížení vyvolalo v dětské duši silné emoce, jež vyústily v sepsání literární práce s názvem Je blbá, jak daleko vidí. Toto úsloví jsem někde zaslechl a moc se mi líbilo, proto jsem ho použil jako titulek onoho literárního útvaru, který bych dnes asi zaškatulkoval jako esej, napsaného do přestřižených a složených listů z linkovaného sešitu. Dodnes lituji, že se tato moje prvotina nedochovala.
Když už člověk napsal první literární práci, stal se spisovatelem. A spisovatel, jak říkali v rádiu, musí být vzdělaný. Proto jsem četl všechno, co mi přišlo do ruky. Dokonce jsem rozečetl i tlustou knihu, jednu z toho mála v naší knihovně, s názvem Technologie oprav parních lokomotiv. Záhy jsem ale zjistil, že Ferda Mravenec od Ondřeje Sekory je zajímavější.
Jednoho dne, cestou ze školy, která samozřejmě nevedla přímo, ale co největší oklikou uličkami našeho městečka, zabloudilo mé oko do vitrínky vedle vchodu do Národního domu. Na plakátu s nadpisem Veřejná lidová knihovna bylo napsáno, že vypůjčit si knížky může úplně každý, při zaplacení pěti korun poplatku za čtenářský průkaz.
Pět korun jsem neměl, ale uzrálo ve mně rozhodnutí si je opatřit. Jako zázrakem právě po protějším chodníku procházela naše pošťačka. „Co se vám stalo, paní Kelimanová?“ zeptal jsem se kulhající staré paní. „Ále, hochu, nějak jsem špatně šlápla, a teď se sotva vleču. Co bych za to dala, abych nemusela zítra roznášet noviny a mohla si odpočinout,“ odpověděla a já se nabídl, že za ni ty noviny roznesu, stejně nemám v sobotu ráno co dělat. „To budeš, Jendo, hodnej! Já se s tebou určitě vyrovnám,“ slíbila.
V sobotu ráno jsem si od paní Kelimanové vyzvedl dva balíky novin a seznam, komu co mám strčit do schránky, naložil je do modrého dvoukoláčku a vyrazil. Lidi v naší čtvrti jsem všechny znal, takže mi nedělalo problémy noviny správně doručit. Když jsem vracel vozík, dala mi paní Kelimanová velikou makovou buchtu a dvě papírové bankovky – tříkorunu a pětikorunu.
Se zmuchlanými bankovkami v ruce jsem v pondělí odpoledne nesměle vstoupil do knihovny. Hodná paní knihovnice Rumlová mi vypsala čtenářský průkaz a ani pět korun nechtěla, protože poplatek platí jen dospělí. Pak jsem si vybral tři knížky a upaloval domů. Cestou jsem se zastavil v cukrárně na rohu a koupil si pendreky a růžová mejdlíčka. Za tři koruny. Ještě ten večer jsem se ponořil do dobrodružných příběhů kapitána Korkorána.
Dodnes, kdykoliv začínám číst novou knihu, cítím na jazyku zřetelně tu sladkotrpkou chuť mejdlíček či lékořicové pendreky. A onu pětikorunu za roznášku novin mám dodnes. Používám ji jako záložku v rozečtených knížkách.
Číst a psát jsem se naučil dobře, ale spisovatelem jsem se nevyučil. I přesto jsem si svůj dětský sen na stará kolena splnil. A jsem rád, že nevyvážím popelnice.