Jak si Matěj užil děsnou divočinu
Matěj byl chlapík k pohledání. Pod jeho rukama v truhlářské dílně se rodily nádherné věci - Nábytek od něj, to je klasa! prohlásil svého času jeden slavný pěvec z Národního divadla, v sadu pak pěstoval ty nejskvělejší meruňky a broskve a když přišel do hospody U Valtrů, nebylo nad něj lepšího kumpána. Jediné, co se mu nedařilo, byly ženy. Jakoby právě o něm notoval známý popěvek: Matěji, Matěji, proč tě holky nechtějí? Odpověď na tuto otázku je ovšem v jeho případě snadná. On totiž trochu víc narostl. Do výšky ne, to on je spíš prcek, necelých sto šedesát centimetrů, zato do šířky se rozprostranil až až. Když Pán Bůh naděloval, tak on si šel do fronty stoupnout alespoň třikrát. Sto třicet kilogramů živé váhy. A kolem Vánoc, kdy po kilech pojídal svoje oblíbené linecké cukroví a smažené klobásky, ještě víc.
Vždycky, když se mu nějaká líbila, a nutno podotknout, že to nikdy nebylo nějaké chrastítko, vždycky šlo o pořádně tvarovanou babu, uslyšel nakonec poznámku, že „s hrochem tedy ne!“
Chlapi v hospodě si ho kvůli tomu dobírali, na druhou stranu s ním ale soucítili. Jednoho večera, kdy bylo v lokále obzvlášť veselo, přišel Franta Mázl s řešením, jak Matěje zbavit panictví. Kilometr za vsí, pod lesem, ze staré hájovny vybudoval nějaký podnikatel Night club. „Je tam prej vosum nádhernejch holek!“ zvěstoval Franta. „Slyšel sem, že to stojí dva tácy. A když zaplatíš, nemůžou odmítnout!“ Po zbytek večera se nemluvilo o ničem jiném, každý z chlapů se chtěl blýsknout nějakou zkušeností, ale z trochu rozpačitých řečí bylo cítit, že v podobném podniku ještě nikdo z nich nebyl.
V pátek odpoledne se Matěj vykoupal, nalil na sebe půl lahvičky kolínské, uvázal modrou šlajfku, načesal patku, do šrajtofle zasunul čtyři a půl tisíce a vyrazil. Nejprve se ale zastavil U Valtrů. Že si dá panáka, aby si dodal kuráže. Jenže u výčepu už stáli Eda a Bohouš. Začali ho povzbuzovat, a tak, když odcházel, měl v sobě panáků šest. Sluníčko ho hřálo do zad a než se dovlekl pod les, pěkně se to v něm rozleželo.
Srdnatě se vydal po cementovém chodníčku k proskleným dveřím, za nimiž červeně probleskovalo. Vešel dovnitř. Pohodlnými sedačkami vybavená hala s barem uprostřed ho přivítala tichou muzikou. Od pultu se oddělila vysoká černovlasá madam v dlouhé fialové róbě: „Dobrý večer, pane. Srdečně vás vítám. Prosím, posaďte se u nás, hned se vám budeme věnovat.“ Než se stačil Matěj uvelebit – zapadl do měkkého polstrování pěkně hluboko, vplulo do místnosti osm krásných holek v krajkových košilkách. Připadalo mu to, jako finále Miss České republiky, co viděl v televizi. Rozesadily se kolem něho, dvě se na něj nalepily, každá z jedné strany, a co že by si chtěl objednat. Zvyklý na způsoby z venkovské hospody, zvedl ukazovák a pravil k číšníkovi, který se tu v podobě tučňáka zčistajasna zjevil, že všem dokola panáka. Pak ještě dvě lahve šampaňského, a ještě dvě… Rozjel se jak dráha, vykládal jeden vtip za druhým a veselé příhody, holky se báječně bavily. Když si šel odskočit, číšník se k němu diskrétně přitočil a pravil: „Pane, nevím, jestli máte představu o zdejších cenách, ale v tuto chvíli dělá vaše útrata čtyři tisíce dvě stě padesát korun.“
Matěj se mezi rozjařené děvenky vrátil jako opařený. „Co se ti stalo, Matýsku?“ zašveholila mu do ucha rezavá Jaruška. Matěj, jak byl už pořádně zpumprdlýkovaný, se neudržel a rozbrečel se. Slzy mu tekly po rozpálených tvářích zapatlaných od rtěnek a vzlykal: „Že jsem tady utratil všechny peníze, to vem čert, že jsem nepřišel o panictví, na to už jsem si zvyknul, vždyť já vím, že bych se stejně na nic nevzmoh, ale ta vostuda v hospodě…“
Děvčata na něj soucitně hleděla a najednou se do toho vmísila madam: „Nic si z toho nedělejte. Pro dnešek vás uložíme tady vedle, na kanape pro portýra, a za účelem toho ostatního přijdete někdy příště. Třeba za týden. A já vám seženu děvče odpovídající vaší persóně.“
Těsně po desáté, akorát otevřeli, vstoupil Matěj do výčepu U Valtrů. Poručil si pivo, vymlasknul ho na ex a k několika štamgastům, co tady už od božího rána obšlapovali, vykuleně civícím za zřetelný otisk rtěnky na jeho čele, pravil: „Pořádně mi vyprahlo! Ale zaplatím až večer. Nezbyla mi ani koruna. Byla to děsná divočina!“