Jak si žlučník zasloužil operaci
Jednoho dne mne k ránu probudil tak nepříjemný silný tlak v podžebří, že jsem musel i přes černočernou
tmu za oknem vstát. Aby bylo jasno, neležel jsem kdesi pod žebříkem a netlačily mě černé myšlenky či svědomí, onen nepříjemný pocit vycházel z mé vlastní dutiny břišní pod žebry na pravé straně.
Vycházeje z již zažitých zkušeností v oboru gastroenterologie - před několika lety jsem měl jisté zažívací potíže - vyhledal jsem v databázi mobilu příslušné telefonní číslo a objednal se u paní doktorky, která mi tehdy poskytla tu nejlepší lékařskou péči.
Ve stanovený den a hodinu jsem s odhaleným břichem ulehl na bělostné lehátko v ordinaci, lékařka mi na něj plácla studenou vazelínu a jakousi elektronickou myší mě začala lechtat na onom pravém podžebří.
"Máte ve žlučníku kámen velikosti mexického dolaru!" pravila s humorem hodným Jiřího Brdečky a jeho Limonádového Joea a s varovně vztyčeným ukazovákem dodala, že bych se měl okamžitě objednat na operaci.
Jenže druhý den ráno tlak v pravém podžebří zázračně zmizel a vytratila se i včerejší odhodlanost podrobit
se operaci.
V následujících několika měsících jsem dělal přesně to, před čím mne pečlivá paní doktorka varovala -
holdoval jsem smaženým a tučným pokrmům. Operaci si přeci žlučník musí zasloužit!
A taky že zasloužil! Slavili jsme tradiční venkovské posvícení u tetičky, na nedělním stole se na nás smála
dočervena vypečená husička, z knedlíků se kouřilo, zelíčko nakysle vonělo... no, co vám budu povídat, hody jak se patří. Jak známo, endorfiny, tedy hormony štěstí, se u většiny populace vyplavují při intenzivním pohybu. Pohyb mých paží třímajících nůž a vidličku byl zřejmě natolik rychlý, že mne po opulentním obědě zachvátil neskutečný, blažený pocit štěstí. Završil jsem ho Postřižinskou Francinovou dvanáctkou a dvěma velkými vodkami.
Po hodině však začaly hormony štěstí zbaběle prchat před hormony neštěstí, na čele mi vyskočily kapky
horečnatého potu, tělem mi prošla zimnice a v pravém podžebří se uhnízdila nesnesitelná bolest. Vzhledem k tomu, že z přítomných už nebyl nikdo skrze konzumaci alkoholu způsobilý k řízení dopravních prostředků a povolání rychlé záchranné služby jsem odmítl - ono to zase přejde - svíjel jsem se až do božího rána. Po úplném vytrávení došlo k mírnému zlepšení.
V pondělí mne, ač jsem vstával velmi brzy, přivítala před sedmou hodinou již zcela zaplněná čekárna obvodní lékařky. O půl desáté, kdy se zdálo, že moje čekání se přiblížilo asi k polovině, vytáhla moje sousedka na nepohodlné lavici z tašky housku se salámem s podotknutím, že ji dlouholetá pacientská praxe poučila o nutnosti brát si s sebou svačinu. Smutně jsem pomyslel, že by bylo třeba si nosit i kastrůlek s obědem. Bolestivé škubnutí v břiše ale tuto kacířskou myšlenku rychle zapudilo.
Řada na mne přišla po dvanácté. Jestliže se čas do teď neuvěřitelně vlekl, nyní dostaly události rychlý spád. Po deseti minutách jsem, vyzbrojen žádankami k předoperačním vyšetřením, začal obcházet další ordinace, v nichž se to naštěstí po poledni vylidnilo. Poslední zastávka byla v pokročilém odpoledni na ambulanci chirurgického oddělení.
"Už máte vyřízené skoro všechno, ráno si dojděte nalačno na odběry a pozítří v deset hodin si k nám přijďte lehnout," pravil lékař. "Budeme se na vás těšit!" podával mi pravici.
Opravdu se těšili. Ač byla čekárna před ambulancí vlivem ranního náledí zoufale přeplněná, jen pár minut
poté, co jsem vykouknuvší sestřičce vložil do ruky složku podkladů z vyšetření a kartičku zdravotní pojišťovny, se za zlobných pohledů většiny čekajících ozvalo moje jméno a ordinace mě "vcucla". Za chviličku mne už fešná mladá sestřička vedla chodbou a v pokoji na jejím konci mi přidělila mi lůžko. Zbytek bezstarostného dne jsem s hladovým žaludkem strávil luštěním křížovek a sledováním televize.
Další den začal snídaní. Snídali ale pouze moji spolupacienti. Pak přišla sestra Heda. Už včera odpoledne, jsem si všiml, že je mezi ostatními usměvavými sestřičkami výjimkou. Kdyby ji spatřil můj dvouletý vnuk, řekl by "Bubák!"
"Ukažte mi břicho!" nařídila stroze. "Nojo, zase jeden, co pod pyžamo nosí svetr!" pohlédla s nechutí na moji
osrstěnou přední stranu těla a odběhla, aby mi ji za okamžik nasucho a značně tupou žiletkou oholila. "Svléknout, na nohy natáhnout elastické punčochy, za chvilku si pro vás přijdou!" zavelela jako kaprál.
Zbylé chvíle si krátím pohledem do novin. Na titulní straně ministr zdravotnictví, toho času už určitě pětatřicátý od sametové revoluce, tvrdí: "České zdravotnictví má výsledky, které jsou srovnatelné se zdravotnictvím v nejvyspělejších státech západní Evropy."
"No... ukažte se!" rezignovaně povzdychnu, když se škrábu na vozík, na němž mne zřízenec s pirsingem v
nose převáží k operačnímu sálu. Velká světla pod stropem a vykachlíčkované zdi jasně naznačovaly, že jde do tuhého. Naklonila se nade mne zeleně zakuklená osoba. "Teď to trochu štípne..." pravila něžným hlasem. "Přeji vám sladké sny!"
Ty sny, nepamatuji se, zda byly sladké, trvaly dvě hodiny. Pak mi bylo špatně od žaludku. Alespoň jsem věděl, že se operace podařila a pacient nezemřel.
Mohu-li, po svých nabytých zkušenostech, poradit těm, kdo mají problémy se žlučníkem, neotálejte. Jen si doma předem oholte sami břicho - tato procedura byla na celé operaci tím nejhorším zážitkem.