Povídka oceněná v soutěži literárního humoru Řehečská slepice
Horečnaté sny
Krásnější ráno si nedovedu představit. Pomeranč vycházejícího slunce nahlíží do otevřeného okna, jímž do pokoje zní tisícihlavý koncert zpěváčků nebeských. Ležím na sněhobíle povlečené posteli, mám přivřené oči a vychutnávám si až neskutečnou atmosféru okamžiku.
V polospánku vnímám slabounké vrznutí dveří… vchází krásná rusovláska. Blíží se ke mně… naklání se… zřetelně cítím vůni jejích vlasů… upře na mne veliké hnědé oči…
Vtom na mne namíří pistoli… zmáčkne spoušť!
Výstřel se ale neozval. Suše mi sdělila: „Třicet šest sedm.“ Proč mi, proboha, sděluje ráži své zbraně?
Odvrátila se ode mne a odešla.
Zůstal jsem v nejistotách: byl to jen sen, nebo jsem mrtvý?
Opět ležím v bílé posteli. Zase vchází mladá krásná dívka, tentokrát blondýna s postavou modelky a chůzí gazely. Bílou blůzku má přes oblá ňadra tak vyšponovanou, že čekám, zda knoflíček uletí a uvolní to, co bych toužil přinejmenším vidět. Naklání se nade mne a výmluvným gestem a jemnou pobídkou ruky naznačí, abych se otočil na břicho. Stahuje mi slipy a na celou délku šikovného ukazováku v chirurgické rukavici mi neuvěřitelně hluboko zasunuje dva glycerínové čípky.
Že se mnou bude provozovat homosexuální praktiky, jsem nečekal. Za okamžik se dostavil velmi silný orgasmus. Dvě hodiny jsem se z něj uklidňoval na záchodě.
„Tak se musíme připravit!“ pravila pevným hlasem dáma s drdolem. „Svlékněte se!“
Nahý chlap po šedesátce je vskutku komická figura. Před touhle antisexuální paní to ale zas tolik nevadilo. Aby toho nebylo dost, obandážovala mi nohy obinadlem. Při pohledu po třetinách odspodu vypadám jako nedokončená egyptská mumie, pomník nad hrobem padlého bojovníka a ksicht vyděšenýho blba.
Hodila mi zelený hábit ke skrytí mé srandovní nahoty. „Zavazováním dozadu!“ pokárala mě sledujíc mé bezradné počínání. Protože na plandající šňůrky vzadu nedosáhnu, opouštím pokoj s holou prdelí. Naštěstí na chodbě čeká Gustav Frištenský s tetovanými pažemi převlečený za zřízence, jemuž jsem naskočil na vozík. Převezl mne výtahem několik pater – zda dolů či nahoru mi zůstalo utajeno.
V jakémsi předpokoji již na jiném vozíku ležela černovlasá žena, jejíž tělo se pod prostěradlem rýsovalo do šířky a výšky až neuvěřitelné, dokonce po stranách vozíku mírně přetékalo. Obličej měla bledý, nehýbala se. „Asi spí!“ myslím si, i když někde vzadu v mozku hlodá myšlenka, že je mrtvá. Navzdory tomu se za přivřenými dveřmi odehrává veselá estráda.
„Znáte tenhle?“ slyším příjemný hlas, ne nepodobný hlasu televizního hlasatele Reye Korantenga. „Přijde chlap k lékaři a říká: Pane doktore, úplně mi zezelenalo přirození. Starý obvoďák se podívá a diví se: Za třicet let praxe jsem něco podobného neviděl! Studuje v chytré knize a po chvilce listování čte: Modrý pohlavní úd – léčba nemožná, do týdne upadne. Červený pohlavní úd – léčbu ani nezahajovat, do dvou týdnů upadne. Zelený pohlavní úd – léčbu antibiotiky zahájit… No vidíte, nasadíme antibiotika… jo…aha… tady to ještě pokračuje na následující stránce. Upadne rovněž, ale platí to pojišťovna.“
Ozývá se několikanásobný ženský hlasitý smích. Dveře se otevírají, nějaká zakuklená žena mi vkládá do úst odpornou lentilku… vše kolem mne se rozmazává… propadám se kamsi hlu… bo…ko…
Když jsem se probudil, jakoby z velké dálky jsem uslyšel:…nasadíme antibiotika…“
„Po naložení distraktoru jsme pomocí frézy provedli dislektomii disku, vložili jsme plotýnku a dvěma vruty ji přišroubovali.“
„Co mi to tady ten řemeslník vykládá o opravě nějakého sporáku?“ myslím si. V hlavě mi šumí, jakoby ten údržbář zapomněl zavřít vodu.
„Probuďte se!“ slyším tentokráte ženský hlas. Otevírám oči. „No konečně, trochu jste si ty sny protáhl. Až se úplně vzbudíte, tak na mne zazvoňte. Tady tím tlačítkem… Jo a tady máte bažanta!“ dodala při odchodu trochu rozostřená žena v bílém.
„Nevím proč bych měl k vám chodit domů na návštěvu… a zvonit. A proč bych měl s sebou ještě brát hrabavého ptáka… i když… samci mají pěkné peří, zvláště jde-li o bažanta diamantového či zlatého…“ běží mi hlavou a znovu upadám do polospánku.
Teprve po dalších dvaceti minutách se zcela probírám. Silný tlak v močovém měchýři mě vrací do reality. Okamžitě je mi jasné proč mne ta nezřetelná žena upozorňovala na bažanta. Při jeho použití přichází uspokojivé zjištění, že mi kupodivu, kromě jiných orgánů, funguje v předchozích devíti měsících téměř nepohyblivá pravá ruka, a tupá bolest v pátém krčním obratli připomněla, že se právě dokončená operace mé páteře lékařům zdařila.