11.07.2015 12:44

Víly opravdu existují

Rád se toulám přírodou. Kochám se, jak by řekl Rudolf Hrušínský jako doktor z filmu Vesničko má středisková, těším se pohledy do krajiny, na panoramata, do lůna lesů i širokých luk, raduji se z detailů - z rozkvetlé mateřídoušky na kraji cesty, z třepotajícího se motýla, ze skřivánka vyzpěvujícího nad mou hlavou, z chrobáka plahočícího se po hroudách, z bizardně rostlého stromu, uchvacují mne černobílé kresby olšových větví i křehká krása jemně zelených břízek. Zaujme mne bílý kostelík na návrší - takové maloval Josef Lada, líbí se mi červené vesnické střechy rozstříknuté v zeleni zahrad, sadů a polí či seskupené kolem kulaté návsi se zvoničkou a voňavými lípami.

Kdekoliv jsem, kamkoliv přijedu, na měsíc, týden či jen den či dva, toužím projít okolí, poznat kraj, jeho krásy a taje. Projít se polními cestami, úvozy, silničkami, podél nichž už Marie Terezie nařídila vysázet stromořadí ovocných stromů, vyšplhat na temena kopců, sejít do údolí, kráčet široširými rovinami, namočit si nohy v potoce, zastavit se u božích muk, přičichnout ke snítce máty, obejmout mohutného stromového velikána, lehnou si do vonícího sena a pozorovat obláčky na modrém nebi.

Aby všechny tyto krásy člověk vnímal, musí chodit pěšky. Ani na kole, což je stále populárnější způsob trávení volného času, není schopen je plně prožít a vstřebat, natož pak z okénka automobilu.

Chodím pěšky rád. Dovoluje mi to zastavit se u krásné roubené chaloupky, hledat dávná poselství v práci kameníka na gotickém portálu kostela, myslet na generace lidí vytvářejících kulturní krajinu, sehnout se k fialovému květu koukolu, sebrat hříbek, jenž se krčí v mechu, osahat strukturu kůry stromu, uhnout z cesty a toulat se lesem, zamířit fotoaparát na poutavou scenérii. A také se zasnít, nechat se unášet fantazií, vytvářet si pohádkové představy. Miluji totiž pohádky.

U rybníka sedícího rybáře si přetransformuji v nahrblého hastrmana, v pařezu porostlém mechem vidím hejkala, balvan může vypadat jako nahrbený čert... doma v křesle si motivy pro pohádky, které tak rád poslouchá můj vnouček, nevymyslím.

Jednou jsem při procházce po stezce vedoucí po břehu Labe od Tyršáku ke Kovanicům, usedl zády ke kmeni topolu, jež jako vztyčený prst tyčí k obloze. K řece se svažoval sytě zelený travnatý břeh lemovaný žlutými kosatci, kousek dál fialově zářily květy netýkavky, na rozkvetlém šípkovém keři vyzpěvovala pěnice. V pověsti o panování pánů Chvalovských na zdejší staré tvrzi, jež předcházela renesančnímu zámečku, se vypráví, že v raném středověku tady žili nejen lidé, ale i nadpřirozené bytosti.

Přivřel jsem oči a představoval si, že právě na pampeliškami zlatě tečkované louce, za níž dnes smutně hledí vybitými okny oprýskaný zámek, to určitě moc slušelo tancujícím vílám.

Vzpomněl jsem si na Miroslava Horníčka, který v povídce Rozhovor o vílách z knihy Pětatřicet skvělých průvanů vysvětluje existenci víl:

„Viděl jste někdy vílu?“

„Neviděl.“

„Tak vidíte. Jak tedy víte, že jsou?“

Ukázal jsem prstem na něj: „Viděl vy jste občana města Malmö? Neviděl, co? A chcete jen proto tvrdit, že Malmö nemá občany?“

„Jiní je viděli,“ pravil.

„Jiní,“ pravil jsem já, „viděli víly. Je o tom dost v knihách, a to i u vážných spisovatelů.“

Úředník berního úřadu však stále tvrdošíjně tvrdil, že není místa na Zemi, „ani v Malmö, ani za polárním kruhem, ani v Patagonii, kde by mohl přihlížeti vílám“.

A Miroslav Horníček mu říká:

„Jmenujete úplně špatná místa, jsou na Hluboké, u Jizery, v Polabí a tak.“

Ano, v Polabí určitě žijí víly, ujišťuji se polohlasně, i když jsem je ještě nikdy neviděl. A právě na téhle louce tancují za ranního rozbřesku, jejich šlojíře vlají v jemném vánku... zavřel jsem oči úplně, abych si tu krásnou představu přenesl do sna...

Když jsem oči zase otevřel, od nedalekého přívozu se přibližovala mladá dívka v bílých šatičkách, sandálky si nesla v ruce, bosýma nohama našlapovala zvysoka do trávy, plavé dlouhé vlasy jí splývaly přes ramena... Víly opravdu existují!