Tisíciletá lípa vypravuje
Jako malý kluk jsem vždycky slýchal, že když se člověk chová v přírodě jak se patří, tiše a pokorně, s úctou k životu a ke všemu, co se v lese, na loukách, kolem řek a rybníků, v kopcích i v rovinách děje, pak uslyší a uvidí i to, co ostatním zůstává utajeno. A také mi prababička, které tenkrát, když jsem začal chodit do školy, bylo už skoro sto let a pamatovala císaře France Josefa a jako mladá se znala s Janem Nerudou, vyprávěla, že všude kolem nás žijí i všelijaké nadpřirozené bytosti, stromy mluví, voda umí zpívat a květiny se mohou změnit v drahokamy.
A tak jsem se jednoho dne, když už jsem dospěl a pobral trochu rozumu, vydal do slunečného dne, abych poznal, zda je na tom něco pravdy.
Na každém kroku jsem se ujišťoval, že střední Polabí, široká rovina, na níž jako pecny chleba na stole leží svědecké kopce – hůry, jak jim odedávna zdejší obyvatelé říkají, a mezi se vine modrá stužka širokého Labe, že tenhle kraj kolem Lysé nad Labem je mimořádně krásným koutem naší české země.
Tady kvetou modré zvonky, tam se bělají kopretiny, na keřích září něžné květy šípkové růže, ptáčci zpívají v korunách stromů, vážka blýská lesklými křidélky nad vodní hladinou a motýl babočka pomrkává pavími očky, štíhlé borovice s rozčepýřenými účesy voní pryskyřicí… Kráčel jsem rozkvetlými loukami za žlutým barokním zámkem, měkce našlapoval mezi rákosinami na měkkých slatinách Hrabanovské černavy a poslouchal skřehotání žab. A což teprve když jsem se vyškrábal na vrch Viničky, kde prý kdysi v minulosti stával strážní Červený hrádek a teď ten kopec bílými stráněmi svítí do daleka, a do té samé daleké dálky mohl pozorovat kraj táhnoucí se až ke Kouřimi a ke Staré Boleslavi a k Nymburku.
Leč, celou tou cestou jsem ani nezaslechl, že by mi příroda chtěla něco sdělit, žádná kytka nebyla z diamantů či smaragdů, nepotkal jsem živáčka, ba ani neživáčka, natož pak vodníka, skřítka či polednici. Už notně unaven, s podrážkami skoro prošoupanými, jsem došel doprostřed starosvětské vesničky Stará Lysá. Obrovská lípa na návsi, pod jejíž ochranou tu už jeden a půl století stojí kamenný kříž, pozlacená miliony omamně vonících kvítků, hučela bzukotem pilně pracujících včel. Usedl jsem na mohutný, věky pokroucený, ale do jemné struktury ohlazený kořen a opřel unavená záda o kmen.
Zavřel jsem oči… a najednou, jakoby zevnitř ze včelího koncertu, slyším zcela zřetelný tichounký hlas: „Vítám tě, poutníku!“ Zmateně se rozhlížím, nevidím nikoho a přece slyším, že slova vycházejí odkudsi zevnitř, z dutiny vykotlaného kmene prastarého stromu či ještě výš, ze silných větví rozmáchlých k modré obloze. Nahlédnu i dovnitř, do zšeřelé dutiny - však kromě pavouka visícího v precizně utkané síti jsem tu já jediný. „Nevěříš,“ uslyším znovu ten hlas, „že strom mluví? Ale vždyť právě za takovým poznáním jsi dnes vyšel z domu! Abys uvěřil, budu ti vyprávět děje sahající tisíc let nazpátek. Takovou dobu tady totiž stojím - v úpalu slunečním, ve vichřicích i za příjemného vánku, za mrazů a metelic, ve vojnách i v míru, ve shodě s lidmi dobrými a spravedlivými, ale i s lapky, zlořečníky a lidmi nehodnými.“
Ačkoliv jsem ještě dostatečně nechápal, co se to kolem mne děje, ale jako bych slyšel již dávno zapomenuté prababiččino vyprávění, nechal jsem se ukolébat bzukotem včel, opřel se o popraskanou kůru a natáhl nohy. A lípa, či její duch, nebo snad jen šumění stříbřitého listí, mi vyprávěla. O rychtáři Matějovi, který kdysi dávno před svou chalupou zasadil mladý stromek vyrytý v nedalekém lese, s myšlenkou, že jeho potomci budou moci v podvečer do stínu koruny složit po celodenní práci své unavené údy, a také, že lípa bude ochráncem jeho domu. Povídala mi o tom, že se tady na návsi ve třináctém století rozkládalo tržiště, jež je ve starých knihách jmenováno „antiquum forum Lyssa“, a o dvě stě let později se pod lípou utábořil a našel chvilku klidu mezi boji a šarvátkami slavný husitský hejtman Prokop Holý se svým polním vojskem. „Častokrát sem přijížděl na koni osvícený majitel panství hrabě František Antonín Špork,“ pokračoval hlas. „To když se podle jeho představ stavěl na nedalekém kopci lovecký zámeček Bon Repos, a pak, když se do zdejších lesů vydával za čižbou, svojí oblíbenou kratochvílí - lovem ptáků. Miloval stromy a vždy, jel-li okolo, se u mého kmene zastavil, objal ho, aby ze života proudícího dřevem načerpal sílu,“ šuměla lípa. S povzdechem vzpomněla i na chvíle neveselé, kdy kolem svištěly a do jejího dřeva se zarývaly kulky a zelenou trávu kolem zdupávaly podrážky vojsk, a také na okamžiky, kdy člověk se zlým úmyslem zapálil suchý troud uvnitř dutiny v kmeni a ani nevěděl, že starému stromu vlastně pomohl, neboť oheň zničil houby a plísně ohrožující jeho zdraví.
Tak jsem tu seděl a poslouchal ten dlouhý příběh. Ani jsem si nevšiml, že slunce se nachýlilo k západu. Jak včely, obtěžkané nákladem pylu a nektaru, odlétaly na noc do úlů v zahradách a jejich bzukot slábl, utichlo i vyprávění. Zvedl jsem se a ucítil, jak mi hedvábné dlaně lipového listí na rozloučenou polaskaly tvář. Pohladil jsem strom po drsné kůře a co mi ruce stačily, objal jsem ten mohutný kmen a s mírem v duši se ubíral k domovu.
Až půjdete kolem, nezapomeňte, že i stromy umějí mluvit. Uslyší je ale jen takový člověk, který umí a chce naslouchat.