Personalizované pohádky pro kluky a holčičky
Jáchymkova kniha pohádek se může stejně dobře jmenovat Prokůpkova kniha pohádek, případně Pepíčkova, Jiříčkova... U verze pro holčičky Terezčina kniha pohádek může být Janiččina, Beátčia, Kačenčina...
Každý, kdo zatouží obdarovat svoje dítko touto knihou, si může zvolit jméno, jímž bude nadepsána a zároveň se hlavní hrdina/hrdinka všech pohádek přejmenuje tímto jménem. Vzniká tak zcela originální kniha, určená pouze pro jednoho konkrétního dětského čtenáře. Ten si navíc může uvnitř knihy vytvořit vlastní ilustrace do připravených bílých rámečků nebo vybarvit omalovánkové obrázky. Ty, stejně jako další krásné barevné ilustrace, vytvořila akademická malířka Milada Kudrnová.
Jedná se o interaktivní knihu, kdy je dětský čtenář vtahován do děje, ztotožňuje se s hlavním hrdinou a může se stát spoluautorem - ilustrátorem.
Knihy jsou určeny dětem od tří do osmi let, ale věříme, že svou myšlenkou zaujmou všechny generace a přispějí k rozvoji dětského čtenářství.
Jedna z pohádek:
Flíček a policejní pes Ryno
Maminka poslal Pepíčka s košem vysypat odpadky. Když zavřel víko kontejneru, všiml si, že mezi nepořádkem na kraji chodníku pláče papírová krabice. Řeknete si: Jak může krabice plakat? Ona vlastně tak úplně neplakala, alespoň ne tak, jak pláčou třeba děti, ona tichounce kvíkala a naříkala. Pepíček opatrně nazdvihl poklop… v krabici od bot se třáslo malinkaté štěňátko. „Kde ses tady vzal, pejsánku?“ vzal chlapec ten chlupatý uzlíček neštěstí do dlaní. „To musel být moc zlý člověk, když tě tady odhodil jako kus hadru nebo zmačkanou plastovou flašku!“ Pejsek ucítil teplo jeho rukou, přestal se třást a naříkat.
„Maminko, maminko, podívej, co jsem našel u popelnic! Někdo tam vyhodil štěňátko. Kdybych ho nenašel, tak by určitě umřelo!“ volal Pepíček už mezi dveřmi.
„To je hrozné, jak mohou být někteří lidé tak bezcitní? Co si ale počneme s pejskem?“ sklání se maminka nad tím ubožátkem.
„Prosím… mohu si ho nechat? Já se o něj budu starat, krmit ho, chodit s ním na procházky… jenom ho, prosím, nech u nás doma!“ žadoní klouček.
Maminka řekla, že se musí poradit s tatínkem, ale teď je třeba nejprve pejska vykoupat a nakrmit. Koupel v teplé vodě se šampónem se mu moc nelíbila, zato mlíčko z lahvičky s dudlíkem, kterou maminka našla mezi schovanými věcmi z doby, kdy byl Pepíček miminko, mu chutnalo náramně. Na polštářku pod radiátorem ústředního topení v kuchyni pak Flíček, jak ho Pepíček pokřtil podle černé skvrnky na pravém oušku, usnul. Dřív ale udělal na podlahu loužičku.
Když se tatínek vrátil z práce, podíval se na Flíčka a řekl: „Když se o něj budeš starat, můžeš si ho nechat!“
A tak se pejsek Flíček stal dalším členem rodiny. Když trochu povyrostl, bral ho Pepíček mezi děti. To se mu moc líbilo, honit se s klukama a nechat se hladit od děvčátek a hrát si s nimi na schovku a běhat za míčem, když hráli fotbal nebo vybiku. Skamarádil se nejenom s dětmi z celé čtvrti, ale i s důchodci v parku, když ho chodila vyvenčit babička – to víte, Pepíček musí chodit do školy a malému pejskovi se chce i dopoledne ucvrnkout na patník nebo na roh domu. A taky navázal známost se spoustou pejsků, kteří buď chodí se svými páníčky na procházky, anebo štěkají na kolemjdoucí za svými ploty. Ze všech se mu nejvíc líbí fenečka Ficinka, je taková načinčaná a nosí na krku místo obojku červenou mašli. Jsou tu ovšem i obrovští hafani, kolem nichž musí maličký pejsek chodit s respektem a úctou. Jenomže Flíček je pejsek, kterého mají všichni rádi, dokonce i starý uslintaný bernardýn Blafoun, který vrčí skoro na každého a listonošce, představte si, roztrhl nohavici.
Jednou šli Pepíček s Flíčkem ven, ale na plácku mezi paneláky byli ten den úplně sami. Asi to bylo tím, že drobně pršelo, anebo že v televizi dávali nějaký dobrodružný film. A tak Pepíček chodil bezcílně mezi domy a Flíček se proháněl v mokré trávě. Z jednoho průchodu se vyklátili dva výrostci. Došli k Pepíčkovi a ten větší – hubený čahoun s kapucou na hlavě, povídá: „Máš mobil?“
„Mám,“ přiznal Pepíček.
„Tak ho naval!“ čahoun na to.
„Proč bych ti měl dávat můj mobil?“ ptá se chlapec.
„Protože vodteďka bude můj!“ chytil čahoun Pepíčka pod krkem a sáhl mu do kapsy, zatímco ten druhý mu skroutil pravou ruku dozadu.
Jenže to se Flíčkovi vůbec nelíbilo. I když byl velmi odvážný, velmi dobře věděl, že na dva takové rabiáky nestačí. Zaštěkal proto Haf, haf, haf!, což ve psí řeči znamená volání o pomoc. Něco jako když lidé vysílají SOS. V té chvíli se z vedlejší ulice vyřítil jako raketa vlčák Ryno, se kterým se Flíček vždycky, kdy se potkají, přátelsky očuchává a vrtí ocáskem. Ryno skočil zepředu na čahouna takovou rychlostí a silou, že zavrávoral a upadl na záda. Z ruky mu při tom pádu vyklouzl ukradený mobil. Flíček ho opatrně vzal do zoubků a donesl Pepíčkovi. Za Rynem, který stál předními packami ležícímu mladíkovi na prsou, hrozivě cenil zuby a vrčel mu do obličeje, přiběhl jeho pán. Jak ho uviděl druhý útočník, dal se na útěk, ovšem Flíček mu byl s hlasitým štěkotem v patách. Policejní nadstrážmistr Vaňátko, protože to je pán služebního psa Ryna, toho lotra několika skoky dohonil a chytil. „Tak jste, pánové, s těmi svými lotrovinami, právě skončili,“ postrkoval oba k policejnímu autu, které právě na jeho zavolání přijelo.
Největším hrdinou dne byl Flíček. Pomohl zadržet nebezpečné zloděje, kteří přepadávali stařenky a děti. Však ho také všichni uznale poplácávali a k večeři dostal šunku!