Autor svoji knihu charakterizuje jako „autobiografii dvanáctiletého kluka“, který se svými kamarády zažívá všední i nevšední příhody doma, ve škole i v ulicích malého města v první polovině šedesátých let minulého století. Příběh je prodchnut laskavým humorem a zcela jistě si ho rádi přečtou nejen ...náctiletí čtenáři, ale i jejich rodiče, kterým zprostředkuje návrat do krásných let dospívání.
Knihu v doplněném a přepracovaném vydání vydalo nakladatelství Akcent Třebíč.
Úvod knihy:
Když slavil Jaroslav Vrchlický padesátiny, oslovovali ho přátelé "velebný kmete". A vyzvali ho, aby začal psát memoáry. Když mně bylo padesát, říkali mi, že jsem jako malej kluk a nikdo na mě nechtěl, abych něco psal.
I přesto jsem psát začal, a to v duchu toho malého kluka. Přiměl mě k tomu náhodný návrat na místa, kde jsem strávil dětství. Vstoupil jsem na "náš" betonový dvůr, podíval se na starý barák s trčícími balkónky, na nichž se sušilo prádlo a větraly peřiny, a v hlavě se mi začaly neuvěřitelně jasně odehrávat scény, o nichž bych ještě před deseti minutami přísahal, že dávno zapadly. A protože jsem toho v tu chvíli byl plný, bylo to ve mně, jak říkával Bohumil Hrabal, jako v koze, a muselo to ven, sedl jsem k počítači...
Doufám, že mě nebudou skutečné osoby těch dávných příběhů tlouct do hlavy, vložil-li jsem jim do úst smyšlené dialogy či jsem je vsadil do obrazů, jež se jim budou zdát nepravděpodobné. Proto jsem také u některých pozměnil jména.
Nemohu tvrdit, že všechno je pravda pravďoucí, i když "Napsané se stává pravdou", jak řekl Viktor Hugo. Přiznávám částečnou autorskou licenci a nadsázku, základ všech událostí je ale pravdivý. Ať už se přihodily v onom starém domě v Purkyňově ulici, nebo na jiném místě. Ale to není podstatné. Šlo mi o to, vrátit se o několik desítek let nazpátek a připomenout poklidnou atmosféru té doby, po níž se mnohým z nás stýská, naše městečko, které se od těch časů přímo dramaticky změnilo, i některé lidi, kteří buď zestárli, případně už čichají k fialkám odspodu. Zvu vás na malou procházku po malém městě a s vaším dovolením se jako malý kluk ujmu výkladu.
Zaklepejte na dveře bytu v třetím patře a vstupte do kuchyně se zeleným kredencem, rozvrzaným otomanem, bíle smaltovanými kamny s černými litinovými pláty, před nimiž stojí plechový uhlák a malá stolička, se stolem pod oknem, z něhož je výhled na dvůr a do sousedních zahrad mezi činžáky. Na vizitce dveří je kaligrafickým písmem vyvedeno příjmení naší rodiny, pod nímž kterýsi uličník tužkou vyryl do emailu: Ventil.
