Jak se z Habakuka stal hlídač lesních pokladů
Babín býval tajemným lesem. Na jedné jeho straně byste našli kopřivami zarostlé rozvaliny kdysi výstavného kláštera křížovníků v Rohově, na opačném konci roubené stavení se šindelovou střechou. Jediné v celém lese.
A kdože v té chalupě přebýval? Inu - praděd, děd a otec Habán, děd, otec a syn Habada, otec, syn a vnuk Habaděj a syn, vnuk a pravnuk Habakuk. Kdo umí sečíst víc jak prsty na rukou, mohl by dojít k výsledku, že jich v tom lese žilo dohromady dvanáct. Ale to by se přepočítal. Jsou tam jen čtyři. Nejstarší Habán je dědem Habaděje, pradědem Habakuka a otcem Habady, což znamená, že Habaděj je synem Habady a vnukem Habána a Habada je otcem Habaděje, synem Habána a dědem Habakuka. Tak už je vám to jasné? Komu ne, ten to určitě pochopí, kdy si řekne, že Habakuk je malý kluk, Habada je holá brada, Habaděj spí nejraděj a Habán je hrozný lesa pán.
A cože ti čtyři tam v tom Babíně dělali? Oni tu, představte si, hlídali poklady. Ale nebyly to žádné hrnce plné zlaťáků nebo stříbrné pruty či dokonce blyštivé brilianty, ale uprostřed lesa Babína rostlo zlaté kapradí, stříbrná osika a ostružina, jejíž plody se na slunci leskly zrovna jako vybroušené tmavé ametysty. Všechny ty tři lesní drahocennosti měly totiž čarovnou moc, proto je ta chlapiska tady hlídala. Kdo by si zlatého kapradí utrhl, tomu se vrátí jemu drahý, ztracený člověk. Kdo stříbrný lístek z osiky přiloží na ránu, byť by i smrtelná byla, zahojí se a zraněný je vyzdraven. A jen jedinká ostružinka stačí, aby vrátila řeč či zrak či sluch. Ale pozor! Když se sní nezralá, ještě červeňoučká, kyselá, nepomůže a může dokonce i zdravému uškodit. Po takové brzo sklizené ostružině se ohluchne, oslepne a oněmí.
Teď určitě zklamaně sprásknete ruce: A na co tam tedy rostou tak senzační věci, když jsou k ničemu?
Ono se to totiž má tak. Habán, Habada, Habaděj a Habakuk, i když ten, jak už jsme si řekli, je jen malý kluk, takže toho moc neumí a od pradědy, dědy a táty to zatím jen okoukává, mají za úkol ochránit ty prospěšnosti jen pro takového člověka, který si je zaslouží. Proto, když si někdo pro ně přijde, protože oni lidé o nich vědí, alespoň stará Ďoubalka z Velkého Zboží určitě, a ta co neví, to nepoví, takže už to určitě vyzvonila všem tetkám na tři míle kolem Labe, anebo Andula z Budiměřic... no ta, co zaříkává lidem nadýmání, oustřele a bolekrk, tak je ti čtyři vyzkoušejí.
To zrovna nedávno překročil kořeny velké borovice u mostu přes Mrlinu takový mrávek - chlapík jako zagroškudla, a štráduje si to rovnou k pasece, kde na slunci právě uzrály ostružiny. Jenže jak tak capká nožičkama, křupne suchá větvička, zacinká modrý zvonek a sojka spustí svoje "krrruci, krrruci". Najednou se před tím fámulusem zatmí, až to s ním šmejkne, a před ním jakoby z mechu vyrostli, objeví se tři obři. Oni teda zas tak velcí nejsou, ale jemu se to nazdálo. A za nimi vykukuje ještě jeden menší, ale i ten by se mohl valachovi svrchu do ucha kouknout.
"Copak nám neseš?" zeptal se Habán zpod svého klobouku s širokou krempou. "Vinšuju dobrejtro..." špitnul ten blabuňka. "Račte vodpustit, ale doneslo se mi jaksi k uchu, že tady jaksi roste náramná meducína a protože já mám jaksi v Nymburce na rynku apatyku, tak bych si jaksi chtěl pár těch ostružinek jaksi natrhat..." "A jaký máš s nimi oumysly?" vyptává se Habaděj. "To já bych je tedy jaksi potom prodal každýmu, kdo by je jaksi potřeboval na nějakou jaksi chorobu," drmolí apatykář. "A zač by taková jedna ostružinka u tebe byla?" zvedne tázavě husté obočí Habada. "To jaksi, podle toho, jak to náramně funguje, bude jaksi náramně drahá meducína." "Tak kolik?" zahromoval Habada. "Tedy jaksi určitě zlatku... jaksi..." špitnul a než stačil mrknout, Habada ho popad, zatočil s ním, nasměroval ho na Poděbrady a pořádnou herdou ho poslal z lesa pryč. Prý se z toho vzpamatoval až v Žiželicích a vůbec nic si nepamatoval. "Žádný, kdo by se chtěl na kouzelném býlí obohatit, si ho nezaslouží. Jenom takový člověk, který ho chce, aby pomohl někomu v neštěstí, si může utrhnout!" řekl ještě táta Habaděj Habakukovi. "A kdyby potřeboval v zimě, když příroda spí pod sněhem, musí to najít u nás v chalupě. Proto si doběhni domů pro džbán a až ho natrháš plný, budeme zavařovat," dodal ještě a maličkou herdou nasměroval Habakuka na druhý konec lesa.
Tak tam ti čtyři hospodařili v létě v zimě. Někdy vyprovodili pocestného, který zabloudil, jindy ukázali dětem, kde rostou hříbky, občas nechali dobrého člověka, aby si utrhl potřebnou medicínu. Ale moc lidí sem k nim nechodilo. Nejčastěji na loďce přeplula z Kovanic Johanka, co se od své nebožky maminky naučila, jak která bylinka na jaký neduh pomáhá. Ale většinou si tu jen nasbírala routičku, sveřepec, zezulku, plyskyřník, šlatec, chrastavec, meduňku či podnepych, v létě na kraji lesa lipový květ nebo jahodové listí na čaj, strýčkům zamávala a zase veslovala na druhý břeh. Jednou se však objevila s hlavou svěšenou a když se jí Habakuk, kterému občas přinášela dobroučké tvarohové buchty, zeptal, co ji trápí, povzdychla: "Pepík z kovárny si vrazil do nohy hřebík a rána se mu zanítila. Kovář přišel pozdě. Zkoušela jsem na to jitrocel, ale nic platno. I doktora z města zavolali a on prý, nohu pryč! Cožpak takovému klukovi se může jen tak noha uříznout?" A tak ji Habakuk zavedl k dědovi Habadovi a ten jí utrhl dva lístečky ze stříbrné osiky. A Pepík zase poskakuje. Anebo se tu jednou v zátočině, tam co les sahá až k Labi, objevila děvenka, celá uplakaná, bleďounká, nohy celé rozedrané, a když se jí táta Habaděj zeptal na příčinu jejího smutku, zaštkala, že už tři dny hledá svého bratříčka, který se v lese ztratil. Hned jak ji dovedl na místo, kde roste zlaté kapradí a ona si jen kousíček utrhla, nohy ji samy dovedly do houštin u staré Mrliny, kde hošíka našla.
Jednoho dne na konci června toho roku, co v březnu přišla velká voda a celý kraj zaplavila, zavolal praděda Habán dědu Habadu, tátu Habaděje i kluka Habakuka a řekl: "Už se, Habakuku, učíš hlídat naše poklady sedm let. Přišel čas tvé první zkoušky. Když v ní obstojíš, budeš moci hlídat samostatně, když ne, musíš se učit dalších sedm roků." A poslal ho do lesa a oni tři že si zdřímnou.
Habakuk měl strach, aby mu něco neušlo a aby zkoušku udělal, a tak měl uši jako lopuchové listy. Když takhle pilně naslouchal už kolikátý den, najednou uslyšel, jak ševelí přeslička u cesty od Velkého Zboží. Potichoučku proběhl mezi habry a podél smrčiny a uviděl, jak mezi borovicemi kráčí keř. Protřel si oči a opravdu na vlastní oči vidí, jak tudy putuje černý bez. Jen se mu na větvích bílé květní koláče pohupují. Když se ale podíval pozorněji, všiml si, že keř má boty. A z nich vyrůstají nohy a ty nesou nějakého člověka, který je schovaný v nalámaných větvích a jde takto maskován přímo k mýtince, co na ní roste kouzelná ostružina. "Co tady ten člobrda blázní?" přemýšlí Habakuk. "To bude nějaká lotrovina! Musím ho opatrně sledovat," a krade se za tím pochodujícím křovím. Na pasece ten filištín větve odložil, vyndal z vaku plechový hrneček a začal do něj trhat, považte, nezralé plody ostružiníku! Habakuk obešel světlinku, aby viděl tomu štercířovi do obličeje. A poznal ho. "Vždyť je to hostinský Kolenáč z Drahelic, známý lakomec, závistivý a zlý člověk!" hnalo se mu hlavou. "Že on se dozvěděl, že nezralé ostružiny mohou ze zdravého udělat hluchoněmého i o oči ho připravit a chce někomu to škodící ovoce podstrčit! To ale sám nezvládnu. Na to potřebuju pradědu, dědu nebo tátu. Jenomže... když je zavolám, neobstojím ve zkoušce! Ale ať, raději budu ještě sedm let učedníkem, než aby ten lotr někomu zle učinil!" rozhodl se a tichým krokem spěchal k chalupě. Když vzbudil pradědu Habána, dědu Habadu a tátu Habaděje a rychle jim vylíčil, co viděl, strašně se rozzlobili. "To že si ten krčmář dovolil!?" zahromoval praděda Habán. "Za sedmdesát devět let, co tady hlídám, se ještě něco podobného nestalo! To ho bude do smrti smrťoucí mrzet!"
Za chvíli se už Kolenáč kradl, skryt bezovými větvemi, potichoučku z lesa ven. Tu se kolem něj cosi zamlelo a už ho Habaděj vyklepává z listí. "Co tady děláš?" křičí mu do ucha děda Habada. "Já jen tady tudy tudy tady jdu na procházku," koktá vystrašený hospodský. "A co to schováváš v ruksaku?" dotírá děda. "Ale nic, to jsem si jen vzal z domova malou svačinku, kdyby mi cestou vyhládlo." "Tak svačinku! A vyhládlo ti?" ušklíbne se praděd Habán. "Ani ne," polkne nasucho provinilec. "To nevadí! Teď to, co máš v plecháčku, pěkně zbaštíš!" poručí Habaděj. "Ale táto, vždyť jsou ty ostružiny nezralé..." snaží se zoufale odvrátit otcův ortel Habakuk. "Právě proto. Chtěl někomu zle, tak ať pozná, jaké to je!" přitvrdí Habaděj. Hostinský třesoucí se rukou drží hrneček a do jídla se mu nechce. A tak táta Habaděj vysypal nezraloty do své dlaně a nacpal mu je do úst. Pak mu podržel nos a on, když nemohl dýchat, polknul. V tu chvíli přestal slyšet, vidět a oněměl. Praděda Habán s ním zatočil a herdou mu určil směr k Nymburku.
Habakuk byl z toho celý zkoprnělý. "Vždyť ten Kolenáč je dočista zničený. Co bude teď dělat? Co je do hospodského, který nemůže mluvit, neslyší a nevidí? A teď někde zabloudí, ztratí se a možná že i zahyne!" nešťastně vyhrkl ke svému otci. "Jen se neboj," odvětil mu. "On se o něj nějaký dobrý člověk postará a dovede ho domů. A za dva za tři týdny mu pošleme zralou ostružinku, aby se mu zase zrak, sluch i řeč vrátily." "A myslím, že bude nadosmrti vyléčený i z toho, aby někomu dělal nějakou nekalotu," dodal děda Habada.
Chlapec se rozveselil, ale rázem mu úsměv z tváře zmizel. "Nojo, ale já jsem svůj úkol nesplnil. Nevěděl jsem si rady s tím Kolenáčem!" Praděda Habán se usmál, přivinul vnoučka velikýma rukama na svou mohutnou hruď a pravil: "Právě naopak. Dokázal jsi, že právem patříš mezi hlídače přírodních pokladů. Nedovolil jsi, aby jejich kouzelná síla byla zneužita."
Až někdy půjdete Babínem, chovejte se, jak se v lese patří. Sic byste mohli narazit na hlídače pradědu Habána, dědu Habadu, tátu Habaděje a je tam s nimi i Habakuk, co už dávno není malý kluk.