Mé drahé městečko, ač jsem tolik let v cizině a dnes tak stár, stále na tebe, mé rodné město, vzpomínám.
(Harlekýnovy milióny)
Bohumil Hrabal Nymburk miloval. Natrvalo pro něj zůstává tím nejskvělejším obrazem v mysli, i když nemůže zcela vymazat urážky, jichž se mu dostalo od představitelů města v době normalizace – v roce 1975, kdy Nymburští slavili sedmisté výročí jeho založení, jej dokonce vyloučili z přípravného výboru oslav.
Nějaký čas zarputile odmítá o Nymburce mluvit, odhání od sebe kohokoliv, kdo by mu chtěl město jeho jinošství připomenout. Je to ale jen póza, jakási ochranná slupka, pod níž zrají všechny ty krásné chvíle mládí, jež předestilované milosrdným časem vytrysknou do příběhů Krasosmutnění a Harlekýnovy milióny.
A pak se ještě vydal můj klenot se mnou do Nymburka, tam, kde strávil svoje nejpěknější léta, ty roky, které ho vlastně napojily tak, že se vždycky cítil člověkem od řeky Labe. Tady mě vodil jen těmi uličkami, jen k těm stavením, která byla - taková, zrovna taková, jako když mu bylo šest let..
(Proluky)
Ještě na začátku šedesátých let minulého století si Nymburk zachovával svůj starosvětský ráz. Pak si bohužel soudruzi na MěNV usmysleli, že z něj vybudují moderní město – cestu k tomu ale hledali v bourání historických domů a ve stavění monstrózních staveb typu Eliška. Naštěstí se jim jejich megalomanské vize nepodařilo rozvinout, a tak si Nymburk alespoň v některých partiích zachoval svoji malebnost.
Přes řeku se tyčil chrám a ve výši mé tváře byl zlatý ciferník hodin a kolem chrámu v soustředěných kruzích se táhly ulice a uličky a domy a stavení, z každého okna jak peřiny byly vyplazené petúnie a karafiáty a červené pelargónie, celé to městečko bylo vroubené kraječkou hradeb a shora vypadalo jako seříznutý chalcedon. A na bílý most se vřítila hasičská stříkačka, přilby hasičů se třpytily a trubač držel zlatou trumpetu a troubil Hoří! a všichni hasiči měli bílý režný stejnokroj, červená stříkačka hřměla přes most jako orchestrion, hasiči se drželi kramlí a stáli na tom hasičském řinčícím oltáři, který se teď zasunul za stavení a zahrady.
(Postřižiny)
Chrám a hradby vzhlížející se ve vodní hladině labského Přístavu tvoří nezapomenutelné monumentální panoráma. Je krásné nejen po ránu, osvětlené paprsky vycházejícího slunce, za poledne, kdy mohutné věže hradeb vrhají ostré stíny, ale i večer, kdy se rozsvěcejí lampy a kluci u vody balí svoje rybářské náčiní.
...nesmíte zapomenout navštívit Hradební uličku s malými domky, které patřily městským žoldnéřům, jimž bylo dovoleno opřít svoje stavení o červenou zeď hradeb...
(Historický a poetický průvodce)
Hradební ulice, původně Svatojiřské podezdí, zvaná také Růžová, patří k nejmalebnějším ze starých nymburských uliček. V mnoha domech, mnohdy téměř miniaturních, se dochovala cihlová hradební zeď, k níž byly, nejprve jen z vnitřní strany, později i ze strany vnější, na strmém břehu malých valů, přistavovány. Na jejím začátku, směrem od někdejší Svatojiřské brány, se dochovala nejdelší, v původním stavu zachovaná část hradby s dvěma věžemi, bez „láblerovské“ dostavby, která změnila podobu hradeb u Přístavu.
Mezi původními majiteli domků, které byly „lepeny“ ke hradební zdi či postaveny na druhé straně uličky, určitě byli i nějací příslušníci branné posádky města, ale většinou to byli drobní řemeslníci – jsou tu doloženi ševci, krejčí, hrnčíři, dům č. p. 187 byl rasovnou. Pro ně bylo požehnáním, že si mohli svoje stavení opřít o hradbu, případně si i nějakou cihlu z její koruny udrolit, a ušetřit tak značnou část nákladů na stavbu.
