S katem u jednoho stolu
Jíra od Hořice je Nárožníček, který po dlouhá léta žil pod nárožním kamenem opěráku válcové věže Hořice na východním konci bílé hradební zdi. Z Labe tu vtékala voda do "hrdla" rozdvojujícího se v malý a velký hradební příkop. Mezi těmito příkopy, nymburskými obyvateli odedávna nazývanými vala, byla vystavěna hradební zeď z opuky zvaná bílá, zatímco na vnitřním městském břehu malých valů stála hradba červená – cihlová, pokračující nad tokem Labe. Aby nemohl nepřítel vniknout mezi obě hradební zdi, byla mezi rohovou baštou červené zdi a věží Hořicí vystavěna zeď spojovací. Voda malého hradebního příkopu protékala dvěma otvory prolomenými v této zdi, sklenutými na středním pilíři a opatřenými silnými železnými mřížemi.
Parkán u bílé zdi byl tak prostorem úplně odděleným od města, přístupným jen od Bobnické brány. Proto byly do Hořice umístěny těžké žaláře - tady se odbývalo "útrpné tázání" a odtud vycházely průvody s odsouzenci přes celé město, kolem rathausu a přes labský most na místo popravní, daleko za městem až u lesa Zátiší, kde se dodnes říká "Na Spravedlnosti". Na parkáně si také městský kat postavil domek, "katovnou" zvaný, v úplném ústraní, neboť jeho řemeslem, jím samým i jeho rodinou lidé opovrhovali.
Nárožníček Jíra má ve své kronice zapsáno, že za temných nocí kolem katovny chodí postava v bílých přiléhavých nohavicích a černé haleně, na hlavě má červenou kuklu s očními otvory, na nohou škorně s dlouhými zobci nahoru trčícími a o rameno opřený nosí dlouhý zrezivělý meč. Je to duch ukrutného kata Henzlina, který nejen výtečníky daremné, mordéře, vrahy a lapky podle práva trápil a mučil a rozsudky hrdelní na nich činil, nýbrž i sousedy poctivé, sedláky a kramáře na trh přijíždějící i kupce cizozemské do města se uchylující k Hořici lákal a tam mordoval, oblupoval, peníze bral, ano i ze šatů je zhusta svlékl. Za takové neřádné věci byl andělem černým bleskem sražen a jeho duch na věky věkův nad příkopem hradebním blouditi bude.
Věž Hořice byla zbořena brzy poté, kdy roku 1765 císařovna Marie Terezie zrušila právo hrdelní. Jíra se musel tehdy přestěhovat a jeho novým příbytkem se stal nárožní kámen katovny.
Odtud to má přes mostek na malých valech a rejdiště k pravidelnému meldování ve věži Kaplance jen pár kroků. Dnes se ale zpozdil a hned jak otevřel staré dubové dveře, vyzval ho Jakub z Kaplanky: „Nuž, bratře Jíro, všichni už jsme shromážděni a vyčkáváme, jaký příběh poutavý nám budeš vyprávěti. A poněvadž dnešní ouplněk měsíční zvěstuje příchod svátků Velké noci, vyber z paměti své, neb z kopiáře svého, co událo se v čas velikonoční dávno uběhlý!“
Jíra se rychle usadil na lavici mezi druhy, zalistoval v černých deskách vázané knize a spustil: „Osoba v městě nejposlednější byl kat, mistr popravní či popravce zvaný, jemuž se lidé vyhýbali. V kostele měl zvláštní lavici, směl jen do některé hospody, kde sedával stranou, po smrti mohl být pohřben v nejzazším koutě u zdi hřbitovní. Kromě své práce popravčí a útrpného tázání čistil sousedům záchody, jak se tehdy říkalo "tajné jámy a sekryty", a vykonával ve městě práce nejhoršího druhu. Opovržené své mistrovství si však dával kat dobře zaplatit a nebyl Nymburk jediným městem, v němž měl popravčí mistr větší "stálé stance" i vedlejší příjmy než rektor místní školy, třebas ten byl bakalářem nebo mistrem na univerzitě vyštudovaným. Přes veškeré opovržení se nestalo, aby se vůbec nikdo s katem nestýkal. Když svého hrozného, krvavého díla nekonal, hojil tajně i veřejně lidem rány a napravoval vymknuté nebo zlomené oudy.
Podle tehdejší morálky ouřad katův i každá jeho práce byla hříšná a mrzká a veřejný styk s ním poskvrnou celé rodiny i města. Toho zažil a trpce litoval v roce 1590 mistr Jakub Popovický z Popovic, nymburský purkmistr, když ve středu po Velikonocích vstoupil v opilosti do vejsadního příbytku popravce, jenž svému synovi v přítomnosti osob sobě rovných svatební veselí strojil, a tam maje při sobě pečeti i jiné nejpilnější věci v městě svěřené, za stůl se posadil, pro víno poslal a tu dotud, až popravce s tovaryši svými pozvanými domů se navrátil, poseděl a potom s nimi pil i k tanci jim hráti dal. Za tímto účelem přinutil služebníka úřadu purkmistrovského a některé osoby s instrumenty muzickými vejít do katovny a vrátil se domů s muzikou a vejskáním.
Ve městě vzniklo proti Popovickému pobouření, »že se popravci rovným učinil«. Druhý den do rady nepřišel, za nemocného se prohlásil a jinému ze spoluradních městské pečeti i úřad purkmistrovský odevzdal. Sousedé jdoucí kolem jeho domu v ulici k bráně Bobnické vedoucí se jeho domu dotýkali a na provinilce hlasitě bekali. Chudák mistr Jakub se kvůli svému "zapomenutí" musel záhy z Nymburka vyprodat.
Stejně opovrhován jako kat a jeho pacholci byl ve městě i písař "krevní", jenž do knihy "smolné" zápisy pořizoval ze soudů týkajících se žaláře těžkého, hrdelních pokut a práva útrpného.
Jak takový zápis vypadal? V roce 1594 zapsal jeden z krevních písařů do smolné knihy vyznání Šimona Henzálka z Chotce: »Ve středu na trápení Šimon doznal: Jan Brožkův pravil, že mu vzkázala máti toho pacholete, že jsem je zabil, ale já jsem ho nezabil, než kázal jsem, aby ho Štěpánek uhodil. Byl jsem při tom, když ho uhodil. Otci toho pacholete jsem půjčil šest rýnských na kabát.
Byv přiveden k útrpnému mistru v pátek, před trápením vyznal: Já jsem to pachole sám zabil a Štěpánek ho držel.
Jsouc k mistru popravčímu přiveden, po napomenutí jemu učiněném, co před trápením, na trápení i po trápení vyznal, k tomu všemu se přiznal.
Jsouc kleštěmi trhán, volejem vřelým zkropen a po páteři dřen, toho smrtí svou v ohni potvrdil.«
„Taková byla doba a takoví byli i lidé,“ ukončil po chvilce zadumání neradostné Jírovo čtení Nárožníček Kajetán od svatého Jana u mostu. „Dnes už se nikdo, ani ten největší lotr, nemusí obávat, že na něj bude puštěno útrpné právo. I když mnozí by si toho zasloužili.“
„Takové, kteří si to zasloužili tehdy, měl na starosti rychtář. To byl z dnešního pohledu strážce zákona,“ řekl děda Jakub.
„Rychta bývala v Kamenném domě na rohu proti kostelu. Na jeho rohu býval můj nárožník, který potom, když byl Kamenný dům zbořen a vystavěna nová budova soudu, umístili k průjezdu, jímž vodí do soudní budovy delikventy. Tam já nyní přebývám,“ ozval se ode dveří Nárožníček Blažej od rychty.
„Tož bys nám mohl povědět, co vlastně jaký to vlastně byl ten rychtářský ouřad,“ vyzval ho Šimon od Svatojiřské brány.
„Proč ne. Však jsem byl souputníkem pěkné řádky nymburských rychtářů!“ pokýval hlavou Blažej. „Městský rychtář byl vykonavatelem konšelského soudu i práva a pořádku ve městě. Dohlížel na bezpečí ve městě, mravnost, čistotu ulic, pořádek a poctivost na trzích, vyháněl z města chodáky, psance, obstavoval dlužníky, na něž puštěno právo, dbal, aby se v hospodách a v ulicích neděly výtržnosti. Zajišťoval a kontroloval průběh trestů na pranýři. Na starosti měl i ostrahu města v branách, žoldnéře, ponocné a obecní služebníky.
Nebyla to práce jednoduchá, často, přečasto se stával terčem útoků, napadání a násilí. Konšelský úřad se ho ovšem dokázal zastat.
Ve středopostní středu 1573 vešel do domu rychtáře Herynka rybnikář Jan, klel a neslušně se choval a žaloval, že mu v šenkovním domě »uťal kdosi veliký šrám na hlavě a nad žebrem«. Láteřil i před manželkou rychtářovou »že by chtěl sobě dáti rychtáře na bráně voběsiti«. Konšelé zlotřilého rybnikáře za to nevážné mluvení na potupu úřadu rychtářského potrestali pardusem, jak se tehdy říkalo výprasku, a kázali ho v palečnicích vyvésti z města.
Obec si rychtáře volila, potvrzoval ho v úřadu podkomoří. Rychtář Tomáš Černý v roce 1558 přísahal Bohu, všem svatým a nejjasnějšímu knížeti a králi Ferdinandovi I., »že úřad věrně a spravedlivě vésti chce ke cti a chvále pánu Bohu, k obecnému dobru města, spravedlnost každému čině a k ní pomáhaje vedle vší své možnosti.« Po přísaze mu vydali konšelé odznaky jeho úřadu: pečeť a právo.
Rychtář měl ku pomoci pacholky, kteří mu pomáhali ve výkonu jeho úřadu, a biřice, jež hlídal vězně, předával je k právu útrpnému a doprovázel odsouzené na popraviště a při průvodu popravním zvonil na zvonec, »jenž sloužil těm, kteří konec brali«,“ uzavřel své vyprávění skřítek Blažej.
Za oknem se ozvala milostná kosí píseň. Mistr Jakub vstal a otevřel okenici. Obrovské barokní plátno temné noční oblohy začalo svítání přebarvovat purpurovou a zlatou. Za dlouhou řadou hradebních věží se mezi stromy krčila chaloupka, němý svědek dávno zašlých časů, v níž už více než dvě stě let kat nebydlí a na straně druhé žlutě svítící zdi soudní budovy v místech, kde stával Kamenný dům. Ze zahrádek přimknutých k zubaté hradební zdi se postupně ke kosímu sólu přidávali další opeření muzikanti – po chvíli zněla nad Nymburkem úchvatná symfonická báseň ptačí filharmonie. Začínal nový den vonící přicházejícím jarem.