Jabkenice

Bedřich Smetana tady našel klid a inspiraci

Na výlet do Jabkenic se těšila hlavně babička Máňa – velká milovnice opery, protože tam mají muzeum Bedřicha Smetany. Děda, ten se samozřejmě ptal, jestli tam mají hospodu, z čehož ho strýc Alfons hned vyvedl, že restaurace naproti obecnímu úřadu je zavřená, a že na sezení u piva stejně nebude čas, protože se musí jít do obory, kde chovají daňky a mamka Janina by zase chtěla vidět dřevěnou zvonici.

Když jsme se blížili, upozornil nás Pepíček, že je ze silnice krásný rozhled do krajiny a že určitě vidí až do Liberce. „Tam na tom špičatém kopci  se leskne ta stříbrná restaurace s vysílačem,“ píchal prstem do dálky. Najednou se zarazil a prstem ukázal proti sobě na silnici, odkud se blížila skupinka cyklistů. „Ahoj, Jirko! Kde se tady bereš?“ volal na svého spolužáka. „Jedem na výlet, ale táta to moc žene!“ oddychoval Jirka a jen se kolem nás mihnul.

Cedule u silnice s nápisem Jabkenice hlásala, že jsme dorazili do cíle své cesty.

„Obec dostala své jméno pravděpodobně od ovoce, kterému se tady dařilo,“ pravil moudře děda a utrhl si ze stromu zelené jablko. „A stále ještě daří...“ mumlal s plnou pusou.

Dřevěná zvonice mezi kaštany se nedala přehlédnout a mamince se nemá odporovat – to víme všichni. „Ve 14. století vlastnili Jabkenice členové rodu Vartenberků a posléze rytíři z Valečova. V době husitské se zdejší obyvatelé přiklonili k učení podobojí a stali se kališníky nad jiné horlivými. Ve víře českobratrské zůstali pevní i v době pronásledování po třicetileté válce. Gotický kostelík z první poloviny 14. století - vidíte to pískovcové ostění oken? - byl husitský a ještě začátkem 19. století měl na štítě plechového kohouta místo kříže. Dřevěná zvonice pochází z 15. století – je jedna z nestarších v Čechách,“ vykládala mamina.

Do muzea Bedřicha Smetany kolem jeho pomníku od sochaře Františka Bílka je to jen pár kroků. Paní průvodkyně nám vysvětlila, že v myslivně, kde je nyní muzeum, byl nadlesním na panství Thurn - Taxisů Josef Schwarz, manžel Smetanovy dcery Žofie, a právě k nim se v květnu 1875 ohluchlý Mistr přestěhoval. Ukázala nám Smetanovu pracovnu s klavírem, sál s mnoha předměty, které hudební skladatel používal, třeba jeho naslouchátko, ale také salon, dneska bychom řekli obývací pokoj, s červenými pelargóniemi v oknech. Líbila se nám divadelní opona  jabkenických ochotníků s výjevem příchodu Praotce Čecha na Říp, kterou namalovala skladatelova manželka Betty.

Pod korunami velkých dubů nás vedl strýc Alfons do obory. Když uviděli Pepíček a Věruška koupaliště, už je nikdo nepřesvědčil, aby pokračovali v cestě. Babička řekla, že ji na pěško bolí nohy a do obory se na kole nesmí, tak s nimi tady zůstane. V okamžiku byly obě děti svlečené a ponořily se do průzračné vody Mlýnského rybníka.

Ostatní následovali Alfonse dřevěnými vrátky do ohraženého lesa. „Oboru založili Fürstenberkové už v osmnáctém století a od té doby se tu chová zvěř. Především daňci a jeleni, dříve dokonce i pštrosi, plameňáci, japonské husy, divocí krocani a šetlendští poníci. Teď už  ne, ale když půjdeme tiše, třeba zahlédneme daňky,“  zadoufal strýc. První rybník se jmenuje Štičí, pak je Hrádecký, Erichův a poslední, největší, Vidlák. Pod stříškou dřevěné besídky s výhledem na hladinu rybníka chutnala všem svačina báječně. „Představte si, že tady s námi sedí Bedřich Smetana a do notového papíru si píše poznámky pro operu Hubička. K ní se prý tady inspiroval,“ zasnila se mamina.

Daňky jsme sice nepotkali - asi jsme se nechovali úplně tiše, jak jsme obdivovali obrovské nádherné stromy, natrhali jsme si voňavé jahody, byla to krásná procházka. I děti se na koupališti vydováděly, takže náš výlet do Jabkenic se opravdu vyvedl. Dokonce si děda na závěr dal to vytoužené pivo v hospůdce vedle muzea.